
Tak, teraz začíname poviedku, ktorú som mala naplánovanú dlho ale nejako som sa k tomu nevedela dostať. Je od LoveCullenky, volá sa You are not alone. Bella v nej bude mať autonehodu, zomrú jej rodičia ale kto ju kvôli jej neplnoletosti adoptuje? Samozrejme že Cullenovci :) Čo sa stane ďalej si prečítajte :) Enjoy!!! :)
Isabella Swanová si vyjede jednoho dne s rodiči na nákup, ale rodinný výlet se zvrtne v noční můru. Do jejich auta někdo narazí. Bella má těžký úraz, ale dostane se z toho, ale její rodiče to nepřežili! Bella se z toho nemůže dostat. A ještě ke všemu musí do dětského domova. Zůstane tam a zažívá tam hrozné období s nočními můrami. Její život se změní jakmile jí adoptuje jedna rodina!
***
You are not Alone!!!
Kapitola první:Ona osudová věta
Pohled Isabella Marie Swanová
"Mami tak už jedeme?" ptala jsem se nedočkavě už asi po sté. Přesvědčila jsme naše abychom si vyrazili na nákupy. Jako rodina jsme na sebe neměli moc času, já jsem se věnovala střední škole, tvrdě jsem pracovala abych mohla být psychologem, strašně mne baví zkoumaní lidského myšlení, jejich osoby, jejich pocitů a chování. Má maminka Renéé tvrdí, že jsem neuvěřitelně všímavá dívka a že ze mne bude skvělí psycholog. Mými dobrými, ale i špatnými vlastnostmi jsou, že umím milovat celým svým srdcem, doslova ze mě ta láska vyzařuje, neumím se dlouho na nikoho zlobit. Prakticky odpustit někomu je pro mě zcela lehké, protože mu vlastně odpustím ihned jak se omluví nebo se prostě přizná. Hodně lidé toho využívá a vychutná si jak jsem z toho potom zoufalá. Moc důvěřuji lidem.
Jsem děsné střevo, když se v okolí jednoho metru objeví něco oč bych mohla zakopnout, tak zakopnu a když náhodou není nic o co by mohli mé nohy zavadit, tak prostě a jednoduše zakopnu o své nohy. Jsem několikrát do měsíce na pohotovosti, protože se najde nový úraz. Dokonce se mě ve škole ptali jestli mě někdo doma nebije. Ale paní profesorka, kterou máme na tělocvik potvrdila všímavé ředitelce jaké jsem neuvěřitelné střevo. Dost se tenkrát pobavili v té ředitelně, když paní profesorka vyprávěla co vše se mnou zažila. Je takřka zázrak, že jsem stále na živu.
V nemocnici si ze mě udělali srandu, že prý bych měla dostat permanentku jako na vleku, aby jste nemuseli platit každou jízdu.
Někdy mě vážně štvalo, jak si ze mě lidé utahují, ale časem jsem si na to zvykla a bavím se teď s nimi. Přece se nemůžu pořád mračit ne?
" Mami, ale tak už pojď jsi v té koupelně už celou věčnost a táta už troubí nedočkavě v autě." křičela jsem opět na ni.
"No jo už jdu." chtěla jsem křičet ,aleluja´, ale její naštvaný obličej mě odradil.
"Ale no tak maminko mi to myslíme dobře, chceme být dříve doma a navíc si to chceme užít, no řekni sama, kdy naposled jsme byli všichni pohromadě mimo tento dům?" Už se nadechovala a já si najednou vzpomněla.
"Mami! Ta nemocnice s nepočítá." řekla jsem dotčeným způsobe, oni vůbec neoceňují snahu, kterou tady vyvíjím jen abychom byli alespoň na chvilku jako opravdová rodina.
Moc jsem je miluji a oni mě. Dávají mi vše co mi viději na očích, uplácejí mě dárky, ale já jsem je nechci, jediné po čem toužím je láska a má rodina. Ale ne rodina jakou jsme byli doteď, ale ta opravdová, která spolu večeří občas si někam vyjede. A po nedávném rozhovoru s nimi, kdy jsem jim vylíčila vše co mi vadí, uznali, že mám pravdu. A od té chvíle se mi začali věnovat. No a ta láska? Řekněme si pravdu opravdu nejsem nijak krásná. Mám hnědé, vlnité dlouhé vlasy až po pás, tmavě hnědé oči a plnější ústa. Má pokožka je poněkud bělejší na to, že jsme z Floridy. Prý chyba pigmentu.
Ale to nic jedeme dál. No a ještě ke všemu jsem stydlivá a střevo. No uznejte sami není to lákavá kombinace? Mít na krku holku, která má v jednom kuse něco zlomeného?
Konečně jsme nastoupili do auta a uháněli na náš výlet. Navrhovala jsem, že by jsme mohli na nějaký hrad či zámek, ale mamku by to prý zabilo a tak jsme se nakonec dohodli na nákupech a poté kino. Nákupy jsou maminčinou nejoblíbenější činností, moc často s ní nakupovat nejezdím, protože jsem vždy polomrtvá.
"Jak bylo ve škole Bells?" ptal se mě jako každý den můj drahý tatínek. Tatínek vlastnil firmu, který vyráběla parfémy a tak jsme o peníze nikdy neměli nouzi. Ale pro mě tohle nebylo důležité.
Položme si základní otázku! Co jsou to vlastně peníze? Jsou to prostě jen papírky určité hodnoty, které si lidé závidí, zabíjejí se pro ně, kradou kvůli nim, podvádějí a lžou. A proč? Proč si lidé neváží toho co mají, ale vždy chtějí ještě více?! Proč jsou lidé tak bezohlední a nepodívají se na tu hrůzu, která kolem nás je. Na ty miliony lidé, kteří nemají co jíst, nemají kde spát.
To byl důvod, proč jsem také neměla moc kamarádek, všechny se se mnou chtěli bavit, jen protože má naše rodina peníze. Ale já o takové kamarády nestojím. Jak tvrdím. Raději pár dobrých kamarádů než stovky falešných?! Mými dobrými kamarády jsou Mike s Angelou. Mike by sice chtěl výt více než-li můj bratr, ale já to tak necítím, opravdu je to pro mě jen sourozenec, kterého jsem nikdy neměla. A to se dostáváme k věci číslo dvě. Vždy jsem si přála sourozence. Maminka se toto přání pokoušela splnit, moc také chtěla další miminko, ale bůh jí ho nedal. Neotěhotněla.
Dnes se mi zdáli nějak podezřele šťastní, pořád se na sebe láskyplně dívali, stále se objímali a hladili. Záviděla jsem jim jejich lásku. Asi tohle nikdy nezažiji. Jak moc ráda bych někoho milovala, někoho kdo bude milovat i mne. Někoho komu nepůjde jen o to z jaké jsem rodiny, ale jen o mě. Ne o Isabellu Marii Swanovou, ale o Belu prostě jen Bellu.
Vstoupili jsme do nákupního střediska, kde všichni už maminku znali a všichni jí mávali.
Divila jsem se, že nezabloudila hned do prvního butiku, ale ona si to prostě mířila rovnou do druhého patra. Dokonce ani nejla výtahem a to eskalátory nenáviděla.
Něco se tu dělo a já musím zjistit co. Nesnáším, když jsem v nevědomosti.
Zanedlouho nás dohnal tatínek. Další divná věc, nikdy nespěchal, aby u nás byl co nejdříve.
"Máme pro tebe překvapení Bells." usmívali se na mě v láskyplném obejetí. No super konečně se dovím, co se tu děje.
"Přeci jen budeš mít toho sourozence:" vykřikla na mě šťastně maminka. Chvilku jsem na ní koukala, protože jsem nebyla schopna slova, tedy spíše mi to stále nedocházelo.
Ale to už mi skočila o náruče.
"Mamí." šťastně jsem ji objala.
"To je ta nejkrásnější správa." tekli mi slzy ˇštěstí. Proto byla tak dlouho v té koupelně. Proto byli tak šťastní a tak hravě přistoupili na můj plán.
Na plán dát rodinu zase více dohromady, protože jsme měli mít nového člena rodinky.
"Jsme rádi, že máš radost, víme, že je trochu pozdě na sourozence." sklonil hlavu tatínek.
"Ne takhle je to perfektní, budu si ho více užívat. Jsem tak šťastná, teď už bude vše jen nádherné." Vydechla jsem plna štěstí.
Toho dne jsem si skvěle užili, bylo nádherné počasí. Maminka si už předčasně nakoupila nějaké těhotenské oblečení a krásné botičky v oranžové barvě pro miminko. Vždy, když uviděla nádherný malinkatý obleček pro miminko, tak se celá rozzářila.
Když byl čas tak jsme si skočili na oběd. Maminka toho snědla. Když jí číšník donesl třetí chod, tak se do něho pustila se stejnou chutí a odhodláním do toho prvního. Já s tatínkem jsme si dali jen hranolky se steakem, bylo to naše oblíbené jídlo.
Pomalu jsme nasedli do auta a jeli vstříc našemu domovu, který se dneškem projasnil. Už nikdy nic nebude jako dříve.
Tahle slova byla ještě více prorocká než jsem doufala!

%20%E2%80%93%20okraj.png)





moc moc sa teším na další diel..vyzará to zaujímavo