
Nová ďalšia kapitolka Útěku do ráje sa už "nesie" Priznávam sa, pozerám kanál o varení :D
Eimheri - 9. díl
Edward:
"Sejdeme se tedy v pekle… Jak si přejete můj pane, naučím vás našim zvykům a životu..."
To snad nemyslí vážně?! Fajn, jak chce. Udělám jí ze života peklo a smažu jí z obličeje ten její samolibý úsměv. Na tváři se mi usadil naprosto kamenný výraz a měřil jsem si jí tvrdým pohledem. Pravil jsem sebevědomým hlasem bez emocí a sledoval pečlivě každou reakci z její strany. Pořád jsem ve skrytu duše doufal, že odmítne a já z toho vyjdu jako vítěz.
"Dobrá, pak tedy můžeme začít už zítra… Po nákupech s Alice."
Ha, stejně mám na vrh, ty malá chlupatá mrcho! Já ti ukážu, kdo je tady pán… Můj ďábelský plán je geniální. Všichni v místnosti kromě Vztekliny překvapeně hleděli na mě. Je zvláštní slyšet soucitné myšlenky mých nejbližších, především, pokud nelitují vás, ale bezcennou otrokyni. Tohle mě popudilo ještě víc, a já kul pikle. Hodlal jsem našeho mazlíka Chundeláčka, jak jí přezdíval Emmett, řádně vytrestat. Po našem pozdním návratu, bude natolik vyčerpaná, že se bude muset vzdát.
"Jak si přejete, pane," pokývla hlavou a zmizela z obýváku jako pára nad hrncem. Bylo slyšet jen její vzteky zrychlený tep a hrubé zacházení s objekty v jejím pokoji.
"Nerada to říkám, Edwarde, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá… Jsi si jistý, že ses rozhodl správně?" ozvala se pobaveně Rosalie a já myslel, že špatně slyším. O správnosti věty mě však v zápětí utvrdily její velmi jasné myšlenky. Otočil jsem se k ní čelem a propaloval ji pohledem. Nejhorší bylo, že mě podceňoval i zbytek rodiny.
"Od kdy ty se zastáváš otroka, Rosalie?"
"Té nicky se nezastávám, ovšem, bylo by k popukání, kdyby sis konečně natloukl nos. Neuškodilo by ti to…"
"O můj nos ani jiné části mého těla se bát nemusíš. Věř mi."
Ošklivě jsem se na ni zaškaredil a Alice mě obdařila zvědavým pohledem a nadzvednutým obočím. Esmé s Carlisleem se takticky odebrali na lov a Jasper s Alice se k nim přidali. Obývací pokoj se postupně vyprazdňoval, a když okolo mě procházel Emmett, nedůvěřivým pohledem, veselým úsměvem mně poklepal na rameni a prohlásil.
"No, Edwarde, že seš to ty, na Isabellu si vsadím jen dva tácy… Rodina přece musí držet pohromadě."
V tu ránu jsem se po něm s vrčením ohnal, ale on jen obratně a s hurónským smíchem uhnul a pádil za Rose do ložnice.
Nechápu, proč ji brání… Je to vlkodlak, otrok. Je jen sluha nic víc. Aspoň, kdyby ke mně měla patřičnou úctu a chovala se tak, jak měla… Uklidni se Edwarde! Nestojí ti za to. Vážně už jsem toho začínal mít plné zuby, od té dobu, co tu bydlí, to jde se všemi z kopce. Dokonce i Jasper začíná měknout.
Posadil jsem se ke svému klavíru a nechal prsty samovolně bloudit po slonovinových klávesách. Když jsem hrál, zapomínal jsem na to, kým jsem. Přestal jsem vnímat myšlenky ostatních, nepříjemný křik ptactva v okolní přírodě, otravné šustění listů a nervy drásající cákání potoka. Zhluboka jsem si oddechl a unaveně zavřel oči. Mé ruce stále modelovaly jednotlivé tóny do úhledné melodie a mé myšlenky postrádaly smysl. Proudily stále dokola a všechny byly vesměs krásné a klidné.
Aniž bych si to uvědomil, proud mých harmonických myšlenek se začal slévat v jeden souvislý pás ubírající se jedním směrem… Usměvavé rty, jedno jediné slovo z nich by dokázalo oživit souhvězdí Orion… Jemné růžolící tváře, krásnější než růže v Edenu… Pyšný nos, jak z mramoru tesaný, brada plná vzdoru a hrdosti královen… Dvě hluboké propasti, s jiskrou uvnitř, zdobené závěsem hustých řas. Ani záře a něžnost perletě se nemůže vyrovnat těm očím… Pleť porcelánová a dražší, než všechny krásy světa. Záplava hedvábných loken připomínající let opadaného listí v údolí mahagonu… Ve své mysli jsem tvořil ženu s hlavou ohnivou, pevnou jak skálu a křehkou jak lilii ve větru… Každý záhyb, každá nerovnost a její hluboký pohled mě zamotávaly do svých sítí chtíče a já se k ní propadával hloub do údolí divokých kopretin… Její krása se nedala s ničím srovnávat, byla tak nevšední a vzácná, jak prosincová lední orchidej a přesto mi byla tak blízká na dosah ruky, jako jiskrná a vroucná pampeliška… Stačil menší vánek a chmýří se neslo vzduchem… Ona byla vzácným mechem a já si přál být kamenem, který pokrývá…
Cítil jsem náklonnost a důvěru k této bytosti, k tomuto snu. Chtěl jsem být součástí jejího světa… Chtěl jsem být v té představě, která mi do žil, do konečků prstů vlévala život. Cítil jsem se neskonale šťastný a neměl jsem strach z budoucnosti… Mé prsty hbitě bruslily po klávesách a já cítil každou vibraci strun, které se mi zařezávaly hluboko do paměti. Vnímal jsem jen její tvář a zdálky třepetající se líbeznou hudbu. Melodie se nesly celým domem a svými láskyplnými pažemi objímaly každý tmavý kout, pustá místa a osamocené objekty… jakoby vše neživé okolo mě ožívalo a probouzelo se ze své nesmrtelnosti. Chtěl jsem být jen s ní. Dívat se na ní. Na vlastní kůži pocítit teplo, které z ní vyzařovalo… které proudilo z jejího srdce…
DOST!!
Zděšeně jsem odtáhl ruce z klavíru a z duněním jsem ho zaklapl. Začínám bláznit!! Okamžitě jsem vymazal ze své mysli Isabellinu tvář a byl jsem rozzuřený… Nenáviděl jsem sám sebe! Jak mě jen mohla napadnout taková hloupost! Můj chorý mozek se nadobro pomátl! Z mého návalu vzteku mě probralo tiché zašustění a já se bleskově otočil za původcem zvuku. Mé oči byly černé, jako uhel… Ne, nebylo to jenom vzteky, ale i touhou po blízkosti toho přízraku. Bylo to lítostí nad ztrátou mého bloudění v lidských myšlenkách.
O zábradlí schodiště seděla opřená Vzteklina. Vyplašeně si mě prohlížela, ale jsem si naprosto jist, že v první setině mého pohledu byla klidná a pohlcená mou hudbou. CO TO DĚLÁŠ?! Vzpamatuj se, chlape. Na svou obranu se ozvala omluvným a uspěchaným hlasem.
"O-omlouvám se, můj pane. Nechtěla jsem vás vyrušit… Už vůbec jsem nechtěla, aby jste přestal hrát. Omlouvám se, bylo ode mne neomalené sem takhle vtrhnout."
"Nezlobím se… jak dlouho už tady sedíš?" vyštěkl jsem na ni, a ona se jen obranně stáhla zpátky. Připomínala mi spíš vyděšeného králíčka než bojovného vlkodlaka.
"Ty se mě najednou bojíš? Děsí tě moje tmavé oči?"
Uchechtl jsem se a tímto způsobem jsem se snažil hluboko do země zatlouct ten příval sympatií vůči ní. Byl jsem příliš zmatený, abych si uvědomil, že Vzteklina vstala a na zavřený klavír třískla s mým mobilem.
"Co to má být?" zeptal jsem se, aniž bych z ní spouštěl zrak a ona si jen vzdorovitě odfrkla jako čistokrevný grošák na dostizích.
"To pádlo, pokud já vím vy upíři nazýváte mobilním telefonem…"
"Nepovídej… a já myslel, že jsou to Rolexky… Vůbec, kdo ti dovolil sahat na mé věci?" Stále jsem seděl a ruce jsem měl pohrdavě založené na prsou. Vzteklina vystrčila bojovně bradu a uraženě na mě vyjela.
"Někdo vám volal, můj pane. Očividně jste byl natolik zaneprázdněn, že jste si toho nevšiml. Přeji dobrý večer, MŮJ PANE…" Večer? Cože on už je večer? To jsem byl natolik myslí vzdálen, že jsem ztratil pojem o čase? Isabella se otočila na patě, ve vzduchu zavířily jen její vlasy a rázným krokem si to mířila ven z obývacího pokoje.
"Pořád jsi mi neodpověděla na otázku, Vzteklino! To ses mě vážně tak moc bála?" zvýšil jsem hlas a na tváři se mi usadil můj vítězný úsměv. Vždy mám poslední slovo… Tak to má být, žena poslouchá a muž káže. Otočila se s vražedným pohledem čelem ke mně a naprosto klidným hlasem prohlásila.
"Já se smrti ani bolesti nebojím… Vy jste ztělesněním toho všeho. Jste bezcenný a nikdy jste nevykonal nic dobrého. Je mi vás líto…"
V tu chvíli jsem slyšel cvaknutí mé spodní čelisti o zem a vytřeštěně jsem na ni zíral.
Bella:
Vrazila jsem do svého skromného pokojíku a hlasitě třískla s dveřmi. Pitomec! Nenávidím ho! Tak moc ho nenávidím! A ještě ten jeho namyšlený ksicht a řeči!! Ááá! Jako kdybych byla ubohý parazit, žena! Pche! Pro něj jsou ženy očividně póvlem! V čem je lepší než já? V ničem! Lišíme se jen tím, že on má penis závratných krátkostí a vaječníky mu v prenatálním věku klesly o pár centimetrů níž! Skvěle, kdybych měla varlata, tak třeba budu mít i volební právo!!! Hlupák! Ne, opravdu, co umí líp než já?! Jedním slovem nic. Ó, zajisté, málem bych zapomněla. Šťourat, ponižovat, dělat ze sebe nebetyčného blba… Přísahám, jednou se neovládnu, vyrvu mu celý hrtan a omlátím mu ho o hlavu koncem, kde rostou krční mandle!!
Je neschopný… Jediné, co dobře umí, je ubližovat mi a… a krásně hrát na křídlo… Rezignovaně jsem zajela do polštářů a bojovala proti zlosti jako proti vzdušným zámkům… Ta hudba byla krásná. Možná to byla jediná dobrá věc, kterou kdy stvořil… Tak jemná a šlechetná… Byla jiná než on a jeho opovržlivá podstata. Byla plná lásky a přátelství, plná zvědavosti, důvěry, dobroty, klidu a smíru… Poprvé v životě se mi jeho přítomnost líbila, poprvé v životě jsem si nepřipadala jako vetřelec a nula…
S těmito myšlenkami jsem usnula a ztratila pojem o okolním času a dění v domě. Ač jsem ho nenáviděla, dnes se mi o něm zdálo. Jen seděl pod starou košatou vrbou a lehce se usmíval. Neměla jsem strach a ani špatný pocit, proto vím, že to byl jen sen… V jeho opravdové přítomnosti bych se cítila tuze zle a neklidně.
Ráno ke mně do pokoje vešla Esmé a s lehkým dotykem na rameni mě probudila ze sladké nevědomosti.
"Isabello, vstávej… Edward říká, že za hodinu vyrážíte a Alice se už po tobě shání."
Nechápavě jsem zamrkala a až teď mi došlo, že venku je šero… Ten zmetek… Pomateně jsem si lehla do peřin a oči se mi začaly opětovně klížit.
"Bello! Vstávej!" hlasitě zapištěla nějaká myš, či co, a já se s leknutím vyšvihla do sedu. Byla jsem natolik desorientovaná, že jsem se zapomněla vymotat z deky, a přistála jsem ve vší parádě na svém zadku pod postelí. S určitostí vím, že jsem viděla své nohy ve vzduchu a z dálky ke mně doléhal něčí pobavený smích. Ze země mě začaly zvedat dvě malé ruce a ten pisklavý smích nepatřil myši, jak jsem se mylně domnívala, ale Alice. Ze zdola jsem slyšela přímo dávivý smích a nemusela jsem mít Alicinu schopnost, abych věděla, že to byl Pan dutohlav - můj majitel.
O hodinu později jsem seděla v Jasperově Aston Martinu V 157 (model v budoucnosti) po boku s Alice a vůbec nevěděla, co čekat. Měli jsme namířeno na "Černý trh" v Calgary. Po hodinové rychlé jízdě jsme v jeli do obrovského města, jehož druhým jménem bylo slovo moderní. Všude okolo silnic se táhly metry vysoké skleněné budovy různých tvarů. Po ulici chodili obyčejní lidé a my nepozorovaně projížděli městem tohoto moderního severského impéria. Zrovna nám na malém hranatém semaforu levitujícím ve vzduchu blikla červená a my zastavili. Když jsem se zvědavě rozhlížela z okýnka, viděla jsem ten okolní chaos a životy lidí. Přes silnici k nám přeběhl mladý asi třináctiletý černoch s blikajícím skateboardem a za ním něco křičel muž zákona v tmavě modré kombinéze a stříbrnou vyšitou hvězdou na levé části hrudě. Na očích měl směšné černé lesklé brýle, které se spíše podobaly rovnému pásu ohebného plastu. Zadumaně jsem svraštila obočí a za mnou se se smíchem ozvala Alice.
"To jsou speciální policejní brýle. Fungují na principu molekulárního složení. Jsou schopné odhalit zbraň. Velice užitečná technologie pro lidstvo…" Obdivně jsem vydechla a dychtivost po vědění odbourala mou tichost a plachost.
"A ten podivný vozík s šesti koly? K čemu to je? Proč na něj nastupují lidé a pak zmizí v podzemí?"
"To jsou metrobily," konstatovala s úsměvem Alice a mně to slovo přišlo strašně vtipné.
"K čemu to je?"
"Lidé si stoupnou na ten pás, metrobil je sveze dolů pod zem k metru. Metrobily zastaví na "rozcestníku" a cestující se rozejdou do stanic odkud jede metro. Během pěti minut jsi na druhém konci města."
"Páni…" Na víc jsem se nezmohla, jen jsem sledovala tu nádheru okolo.
Okolo nás zrovna prosvištělo trochu futuristické vozidlo zelené barvy a za sebou táhlo průhledný přívěs s kokpitem. Uvnitř bylo naskládáno velké množství ocelových barelů s modrým pruhem. Já nestačila koukat. Žiji v roce 2054, ale nikdy jsem netušila, jak moc je tenhle svět vyspělý… To my takovéhle vymoženosti neměli, žili jsme v norách a bunkrech. Ti lidé jsou ale chytří… Za zády se mi ozval líbezný smích.
"Bello, pojď, už vystupujeme." Alice mě čapla za ruku a táhla mě za sebou jak vlající šál. Před námi se rozprostírala obrovská bílá fabrika a ozýval se z ní tichý mumraj.
Když jsme vešli dovnitř, zkontrolovala nás ochranka a ujistili se, že mám svůj identifikační bezpečnostní obojek. Poté jsem následovala omámeně Alice, Jaspera a svého majitele. Prošli jsme skrz obrovské železné dveře a já zůstala nevěřícně stát. Přede mnou se rozprostíraly desítky obchůdků s rozmanitým zbožím. Všude okolo nás chodili upíři, někteří z nich dokonce vegetariáni. Také jsem tu zahlédla pár vlkodlaků a lidí. Ty rozhodně ale nebyli povětšinou otroky, jako já. Bylo to zvláštní jako malé, místy starobylé a z 19. století pocházející domky a na druhé straně zase moderní hranaté prosklené budovy. Tenhle komplex budov byl schovaný v této nenápadné fabrice, a byl skryt všem zvědavým a nevítaným očím.
Alice mě zatáhla do první obchůdku a já byla ověnčena různorodými kousky oblečení. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Po třech hodinách maratónu jsem necítila nohy a po dalších dvou jsem ztrácela cit v nohou. Od mého majitele jsem se dočkala pobavených a vítězoslavných úsměvů. Samozřejmě jsem na sobě nedala nic znát.
Mohlo být něco okolo třetí hodiny odpoledne a já se nenápadně vytratila Alici z obchodu se spodním prádlem. Má prvotní euforie z množství krásného oblečení pominula během hodiny, ale nyní se navracela v podobě radosti z úniku. Emmett měl pravdu, Alice je opravdu maniak…
Zatoulala jsem se k malé výkladní skříni a můj zrak padl na elegantní stříbrný řetízek. Bel tenký a krásně se leskl. Na jeho středu se pohupovala světle růžová perla velikosti hrachu.
"Líbí?" zeptal se sametový hlas za mnou a já se s leknutím otočila. To mám z toho nevyspání, že se tak lekám. Vedle mě stál Edward a se zkřiveným okouzlujícím úsměvem si mě prohlížel. Ani nevím proč se mi do tváří nahrnula jemná červeň.
"Je krásný… Taky jsem kdysi měla takový."
"Vážně?" řekl se zaujetím v hlase a můj dnešní sen se svým způsobem začal vyplňovat. Můj majitel Edward Cullen byl normální. Žádná ironie, sarkasmus, ponižování ani vztek. Dokonce i jeho stálé opovržení zmizelo.
"Jo…" tiše jsem špitla a sledovala jeho obličej, jeho oči v odrazu výkladní skříně. Byl velmi hezký… Ježíš! Vzpamatuj se!
"Od koho byl?"
"Od mého otce a matky… Dostala jsem ho prý hned po narození…"
"Co se s ním stalo?" nepřestával vyzvídat a přitom si mě tak zvláštně prohlížel. Bohužel, touhle otázkou ve mně vyvolal salvu smutných vzpomínek a já se odvrátila od odrazu ve skle a podívala se mu tvrdě se plačtivýma očima do tváře.
"Ztratila jsem ho ve svých šesti letech, když náš tábor přepadli upíři a před mýma očima rozsápali mého otce a matce zlomili vaz…"
Jeho obličej najednou potemněl, celý se napnul a zamračeně si mě prohlížel. Naštěstí se nám za zády ozvala vesele švitořící Alice a taškami ověnčený Jasper. Chudák, vypadal jak vánoční stromek… Alice konečně uznala, že je vhodné se vrátit domů, a já se blaženě usadila na zadní sedadla v autě. Cesta ubíhala velmi rychle a já se utápěla ve smutných vzpomínkách. Snad proto bylo v autě tak tísnivé ticho…
Se skřípěním a drcením štěrku jsme zastavili před domem a do těla se mi vlila nová síla. Jen při představě, že na mě čeká teplá a měkká postel, jsem chtěla skákat radostí při nejmenším dva metry vysoko! Vyhrnula jsem se z auta jako velká voda a dveře jsem měla téměř na dosah ruky, když v tom mě něco chytilo za opasek a já místo abych se posouvala dopředu jsem odjížděla dozadu. Co to?
"Snad jsi nezapomněla, Vzteklino… Dnes mi máš dát první lekci…" ozval se za mnou škodolibý hlas a já se v tu chvíli rozhodovala, jestli tomu dotyčnému čirou náhodou nemám utrhnout hlavu.
"Edwarde, no tak. Vždyť musí být chudinka unavená… Nechtěl bys to přeložit na zítra?" optala se ho starostlivě Esmé a já v duchu jak pominutá přikyvovala hlavou. Prosím, Prosím.
"Vždyť Isabella zvládne vše, nemám pravdu?" Tak to teda ne! Svou hrdost si vzít nenechám!
"Esmé, vždyť já s tím už počítala, chtěla jsem si dojít pouze pro teplejší oblečení," odvětila jsem s úlisným úsměvem a všimla si, jak můj pán zaťal pěsti.
Pan dutohlav vešel do domu a praštil sebou o bílou pohovku, načež já už jsem u něj pohotově stála teple oblečená a sladce jsem promluvila.
"Tak můžeme jít?"
"Kam jít?" zeptal se úplně nechápavě a moje sebevědomí a ego stoupalo do závratných výšin. Dnes budu mít na vrh já…
"No přeci ven. Copak jste myslel, že bych vás mohla naučit spojení s přírodou na gauči?"
"Samozřejmě, že ne. Tak prosím." Už stál na nohou a pokynul rukou směrem ke dveřím.
Vyšli jsme z domu a já šla přímo za nosem. Vsadila bych se, že celou dobu mě provrtával nedůvěřivým pohledem a já ho vedla hloub do lesa. Všude okolo byla hustá zeleň a pod nohama mi křupalo kapradí. Strašný pocit. Někde v dálce jsem zaslechla zurčení nějaké říčky a ucítila jsem vodu. Rozeběhla jsem se svou rychlostí a Edward mě svým rychlejším krokem následoval… No jistě pan rychlý upír…
Přede mnou se objevil malý palouček a na jeho konci si klidným tempem protékala zelenomodrá jiskřivá říčka. Připomínala mi trochu Safírový potok u nás doma… Z druhé strany už byl zas jen hustý les a pár listnáčů.
"Ten les tě nesežere," ïronicky poznamenal můj pán a já se probrala ze svým vzpomínek.
"Základní pravidlo, můj pane. Zvířata, rostliny, kameny a další objekty v tomto lese nejsou nahraditelné věci, které si můžete kdykoliv koupit."
"Jistě, ty myslíš tu část, že všechno má svůj význam. To už jsem slyšel."
"Budete mě dlouho přerušovat?"
"Nebuď drzá…" s úsměvem na mě syknul a já k němu přistoupila ještě víc.
"Nejsem drzá, jen upřímná… Každý strom má svou duši a své poslání."
"Jistě, příbytky pro veverky. Skvělá kariéra…" Hodila jsem na něj nevraživý pohled a on zmlknul.
"Každý vlkodlak je propojen s přírodou, neboť my sami jsme se vyvinuli ze zvířat… z vlků. Naši lidé, tedy zlomek z nich, kteří byli vychováváni jako věřící v přírodní božstvo. Náš lid byl dříve pohanským národem s vlastním božstvem… Druhou nejposvátnější a nejdůležitější bohyní je H'téri. Je to bohyně života... To ona nám dává sílu a energii. Kdysi dávno, když ještě žili naši starší, se naši lidé dokázali spojit se svou duší pomocí meditace. Dokázali ovládnout a znásobit svou vnitřní sílu…" Skočil mi do řeči a já si až teď všimla jeho zvědavého výrazu.
"Chceš říct, že pomocí meditace se dokázali spojit se svými schopnostmi?"
"Ne přímo schopnostmi, ale se smysli. Od smyslů je to jen kousek k otevření dasary. Dasary jsou části v našem těle, v naší mysli a duši. Je velmi složité se naučit je ovládat. Dotyčný musí být velmi soustředěný a vyrovnaný… Především musí ctít přírodu a zákony života."
"Pořád nechápu, jak se dostaneš k vnímání a ovládání schopností a tomu propojení."
"Zavřete oči a poslouchejte tu řeky před námi," rozkázala jsem mu a hodlala mu to názorně ukázat. Stál a zavřel oči.
"Sóla óra hall'ané… Khel- en siré tia, Khel - en Eimheri… Enifé méjen…" Se stále zavřenýma očima se mě zeptal.
"Co jsi to říkala?" Musela jsem se chtě nechtě usmát. Úplně jsem zapomněla, že mi nerozumí.
"Říkala jsem: Poslouchej ušima Sólu… Musíš cítit sebe, svou podstatu, musíš cítit Eimheri… Dýchej zhluboka."
"Díky za překlad."
"Pššt… Dýchej a soustřeď se jen na tu vodu… Co slyšíš? Co cítíš?" Několikrát se zhluboka nadechl a přemýšlel. Aniž bych si to uvědomila, dychtivě jsem sledovala jeho obličej a stála jsem několik centimetrů od něho. Takhle blízko jsem mu nikdy nestála… Tedy aspoň ne dobrovolně. Napjatě, s jiskřičkami v očích jsem čekala.
"Slyším zurčení vody… Jemné nárazy… Tam opodál voda naráží asi do nějakého předmětu."
"Do jakého předmětu… Edwarde dýchej a soustřeď se jen na jeden směr… Zkus oddělit jednotlivé vůně v téhle oblasti… Zaměř se na vůni vody, mokré země. Ta tě dovede až k onomu objektu. Enifé méjen… Ghond' ol… Soustřeď se." Usmála jsem se a stále z něj nespouštěla oči. Po chvilce se na jeho tváři rýsoval zvětšující se úsměv.
"Cítím kámen… V té říčce leží kámen a já ho zřetelně cítím. Leží uprostřed řeky, asi dva a půl metry od břehu…"
Vesele zahlaholil a lehký vánek dal do pohybu listí na okolních listnáčích. Listí ševelilo tichou mírovou píseň a já si v tento moment, v tuto chvíli s touto bytostí, nepřipadala jako vetřelec, ale rovnocenný tvor… Byl veselý a milý, z jeho očí nesršela nenávist.
Stál jen kousek ode mne a díval se mi se zájmem do očí. Tenhle pohled jsem nechápala a můj mozek vypovídal službu. Už vím, proč na výcviku bazírovali na tom, abychom se pijavicím nedívali do očí… Omámí vás, a vy jste poddajní… Ale tyhle oči nebyly zlé, snad jen zatrpklé a pyšné… Byly nádherné, jako zlato.
Jeho alabastrový obličej se najednou začal přibližovat k tomu mému a moje srdce se dalo na zběsilý úprk. Tlouklo tak silně, že jsem se za něj až styděla. Nedokázala jsem spustit zrak z jeho krásných očí, ale v rychlosti jsem se vzpamatovala. Jedna obrovská část křičela: Nech to na něm! On ví, co dělá! Další část, o něco menší, křičela: Je to upír! Transylvánský šílenec, ty huso pitomá! Tací, jako on, ti zabili rodiče!!
Pak tu byla ale třetí část mého já. Část, kterou jako jedinou jsem poslechla a o to víc mě to děsilo. Ta část křičela, ne přímo řvala: Nikdy se nesmíš zamilovat do svého nepřítele. Vlkodlak nikdy nesmí milovat upíra a naopak! Když se to dozvědí, ZABIJÍ HO!
V tu ránu jsem odvrátila obličej a čekala jsem jeho projev nevole. Nervózně a roztřeseně jsem čekala, ale nic takového se nedostavilo. Když jsem zvedla tvář a podívala se na něj. Stál už pár metrů ode mě a lítostivě si mě prohlížel. Jeho obličej nasadil tvrdou masku a já s jistotou věděla, že dnes se poprvé nezlobí na mě, ale na sebe. Chtěla jsem k němu jít a omluvit se mu, ale za zády se mi ozvalo křupnutí větvičky a z hloubky lesa se na mě s vrčením řítil tmavý stín…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





nice