close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Útěk do ráje - 11.kapitola

12. dubna 2010 v 16:24 | L!nduš |  Útěk do ráje (od Tilly)
Poviedky - 4







Ďalšia kapča Útěku do ráje :) (jedenásta) Enjoy!!!


Stíny budoucnosti -
11. díl


Edward:
"Vzteklino, zdá se mi to nebo jsi nějaká nervózní? Momentálně mi přijdeš rozpačitější, než Nigerijec v Alpách. Prosím, mohla by ses otočit, když s tebou mluvím? Víš, je slušnost se dívat člověku, tedy upírovi do očí, když s tebou hovoří… Snad ti nevadí, že jsem tak spoře oblečený?"
Mně nahota nijak nepřekážela, ale jak bylo vidět, Isabella byla velmi stydlivý a konservativní typ. Tváře měla rudé a chudák nevěděla, co má dělat. Slušelo jí to, i když jsem si to nerad připouštěl. Odkryla si oči a proti své vůli se bezradně otočila. Díval jsem se jí do jejích roztěkaných očích a ona se snažila koukat všude možně, jen ne na mě. Když jí opět začaly panenky lítaly po celé místnosti, rozhodl jsem se, že jí trochu poškádlím. Nevím proč, ale strašně mě to bavilo.
"Ale no tak, neřeknu, kdybych měl třetí nohu, asi se tvářím stejně, ale takových, jako já, už jsi musela vidět…"
Trochu škodolibě jsem se na ní usmál, ona jen ztěžka polkla, podívala se mi vyplašeně do očí a chtěla zase provrtávat podlahu, jenže si náš domácí mazlík Chundeláček neuvědomil, že kdy se bude chtít podívat dolů na zem, zas uvidí tenhle poměrně velký zázrak pod slunce… Na své nádobíčko jsem velmi pyšný. Sto padesát let a pořád jako nový… Jakmile se pohledem dostala do půlky mého těla, útrpně zaúpěla (to by zrovna tedy neměla) a oči zvedla nervózně v sloup.
"Ale copak? To tě tak moc dráždím?" zeptal jsem se pobaveně a ona na mě vykulila oči.
"Ne… Já jen, není přeci vhodné abych… Abych tu s vámi byla, když jste tak… Indisponovaný."
Koutky mi cukaly, až to nebylo hezké, ale dál jsem ji provrtával svým pobaveným pohledem a na tváři měl svůj svůdný výraz. Jsem Bůh a podle toho, jak je ze mě perplex, to ví také.
"Indisponovaný? Vždyť jsem jen nahý… Tak, jak mě Pán Bůh stvořil… Tváříš se, jako bys nikdy nikoho takhle neviděla." Vysmívavě jsem se začal smát, jenže pak jsem si všiml jejího zahanbeného obličeje. Proboha…
"Tys… Tys nikdy neviděla žádného nahého muže… Tys nikoho neměla? Proboha, stará panna," nevěřícně jsem si mumlal sám pro sebe. Vždyť je to kus. Nikdo jí nechtěl? Vlkodlaci jsou pošahaní… Edwarde Cullene! Na co to zas myslíš!? Isabella se na mě jenom zlostně podívala a ošklivě na mě vypálila.
"Nejsem stará panna, ale taky se nechovám jako horizontální nebo terénní, nebo si tomu říkejte jak chcete, pracovnice! Přestaňte se do mě navážet a dejte mi už laskavě pokoj. Navíc, ta vaše", tady se na chvilku odmlčela, pohrdavě se na mě podívala a pak pokračovala ve svém vodopádu slov " chlouba tedy není nic moc. Že byste mi kvůli jednomu pohledu musel volat zdravotníky nebo Carlislea, to tedy vážně NE! Navíc pokud se nemýlím, za chvilku jsme měli mít další hodinu, můj PANE! Tak jestli vaše výsost a druhá menší výsost dovolí, musím se vzdálit a uklidit pokoj vaší ctěné řecké milenky!"
Chtěla odejít, ale já ji chytil zlostně za ruku. Takhle se mnou nikdo jednat nebude! Vzteklina jen tiše a vylekaně hekla.
"Takhle se mnou už vícekrát mluvit nebudeš, je ti to jasné?!" zahřměl jsem, ale pak jsem uviděl strach v jejích očích a na mě to zapůsobilo jak sprcha ledovou vodou. Svůj stisk jsem ihned povolil a zadíval se jí hloub do očí. Pocítil jsem lítost nad tím, že se mě bojí. Cítil jsem se zahanbený za své nemístné chování a já nechápal proč. V mém srdci se začaly rodit prazvláštní sympatie vůči ní. Tyhle city byly ale opravdové. Lítost najednou byla lítostí a mé srdce se vždycky stáhlo úzkostí. Bolest najednou byla bolestí a já jí cítil ve svém srdci. Tohle nebylo normální. Něco se semnou děje a já nevím, co. Takhle bych se neměl cítit, vždyť ona je jen otrok.
Pořád jsem sledoval její zděšené oči, měla na krajíčku a já si uvědomil, jak moc jsem musel být hrubý. Když se my upíři rozohníme, naši lidskou podstatu schováme za masku lovce, naše oči zčernají a pohled ztvrdne. Není v nás kapka lítosti… Pustil jsem ji, ale byla natolik v šoku, že se nehnula ani o píď. Dívala se mi do očí, byla v nich zloba, uražená pýcha, křivda, smutek a dychtivost po pochopení., což jsem tak úplně nechápal. Ustoupil jsem o pár kroku, ve své rychlosti jsem si na sebe natáhl kalhoty a pořád jsem jí kamenný obličejem sledoval.
Otočil jsem se k ní zády a mířil si to ke své skříni. Musel jsem zaměstnat své ruce a tudíž jsem se přehraboval mezi košilemi. Moc dobře jsem věděl, že  si stejně vezmu tu nejobyčejnější bílou, ale nechtěl jsem vidět její smutné psí oči. Když jsem se jí díval do tváře, měl jsem strašný pocit, jako by mě pronásledovaly všechny oběti, oči všech tvorů, kterým jsem kdy ublížil. Najednou jsem soucítil se zvířaty… Snad proto, čím byla Vzteklina. V místnosti bylo ticho, až na šustění látky pod mýma rukama. Po chvíli jsem k ní tiše promluvil. V mém hlasu už nebylo stopy po zlosti nebo tvrdosti, jak tomu po celé ty týdny bývalo, bylo v něm zklamání.
"Zakazuji ti mluvit o slečně Pauline takovýmto tónem. Je náš host a my se k ní budeme chovat slušně. Za hodinu můžeme začít a prosím, počkej na mne opět na tom palouku… Můžeš jít, Isabello…"

Poraženecky vydechla a poté už jsem slyšel jen její vzdalující se kroky. Popadl jsem tu zatracenou košili a vztekle jsem s ní mrsknul o zem. Rezignovaně jsem si sedl na postel a hlavu vložil do dlaní. Hlavou se mi honilo příliš mnoho otázek. Byl začátek října, Isabella je tu už téměř půl roku a můj dosavadní život se začíná bortit, jako domeček z karet. Pořád jsem se přesvědčoval, že mi na ní nezáleží. Je jen otrok, špína a póvl… Když se mi v hlavě vyrojila tahle věta, moje kdesi hluboko zadupané normální JÁ, se ozvalo a začalo na mě přímo ječet: Ona není póvl! Znamená pro tebe víc, než si myslíš!
Ne, musí to být jen dočasné pominutí smyslů. Všechno tohle, ten chaos v mé hlavě a citech, moje nálady, prostě začínám měknout, nic víc. Najednou mě okolo pasu objaly hebké paže a první, co mi vytanulo na mysli, bylo: Isabella. Jenže to je hloupost, Pauline se vrátila z lovu…
"Dobré ránko, můj milovaný… Jak jsi to beze mě mohl vydržet, hm?" zeptala se mě sladce a nechutně sebevědomě a já se musel přemáhat, abych ji ze sebe neshodil a neřekl jí něco hnusného.
"Vydržel jsem to horko těžko, Pauline… Jaký byl lov?"
"Nebyl nejhorší, ale ta zablešená zvířata jsou neskutečně primitivní… Upír si s nimi chce hrát a jediné, na co se zmůžou, je úprk do domnělého bezpečí…"
"To už máš zas hravou náladu?" zeptal jsem se jí znuděně a myšlenkami jsem byl pořád u Isabelly, mého chování a citů vůči ní a u vidiny společně strávených chvil s ní. Na ty hodiny jsem se netěšil, to mi věřte, ale vidina potěšeného úsměvu z její strany mě tak nějak přesvědčovala, že možná nejsem až tak zkažený upír, jak jsem si vždycky myslel.
Pauline se na mě lačně vrhla, ale já necítil nic. Žádné vzrušení, lásku, vášeň nebo alespoň chtíč. Jemně jsem jí od sebe odsunul a začal si oblékat košili. Pauline na mě jenom překvapeně hleděla a hlavou se jí honilo snad milion otázek. Aniž by se zeptala, na jednu z jejích myšlenek jsem jí odpověděl letmým políbením na tvář a tichou omluvou.
"Promiň, ale momentálně nemám čas. Musím ještě něco zařídit… sám a bez tebe, drahá přítelkyně," u slova přítelkyně se zalknula a její myšlenky byly velmi dotčené " vrátím se až odpoledne a Vzteklina mě bude doprovázet. Uvidíme se později."
S těmito slovy jsem opustil svůj pokoj a vydal se do lesa na mnou určené místo.

Jasper:
Objímal jsem svou milovanou ženu a provokativně jsem ji líbal po dlouhé šíji a vdechoval vůni její kůže. Bože, jak já tuhle bohyni miloval… My dva jsem si pro sebe utrhl trochu toho soukromí uprostřed kapradí, klíšťat a vysokých smrků, když ostatní odešli zpátky… Tedy potom, co Rosalie "nechtěně" podkopla Pauline nohy. Nenávist mezi těmi dvěmi jsem cítil velmi zřetelně. Bože, nad čím to tu přemýšlím? Mám tu svou ženu, jen a jen pro sebe… Své rty jsem přesunul k jejímu ušnímu lalůčku a dělal jsem s ním všechny možné akrobatické kousky… Myslím, že má ústa už nikdy nebudou chodit. Alice ale neustavičně trylkovala o Edwardovi a upřímně jsem ji vůbec nerozuměl. Oči jí svítily jak vánoční stromek, mlela páté přes deváté a vůbec mi nevěnovala svou pozornost… Tak jinak, teď to vezmu útokem na její špičku ušního boltce, možná jí to na chvilku umlčí.
"Jaspere, mohl by jsi mi přestat žužlat ucho a poslouchat mě?"
Rezignovaně jsem přestal a zklamaně na ní koukal. Přecházela nadšeně sem a tam a rozhazovala rukama na všechny světové strany.
"Víš, Japsere, pořád se mi to nezdá. Ta vize, co jsem měla o Edwardovi mě dost znepokojuje. Vždyť moje vize se mění podle toho, jak se ten dotyčný rozhodně, tak jak je možné, že jsem viděla, že Edward bude ve válce? Vždyť on nechce do války… Navíc, není takový jako v té vizi. Tam byl tak klidný a laskavý… Tohle nemohl být můj potrefený bratr. Navíc, viděla jsem jak píše dopis… Ó, Jaspere, to byl romantický a krásný dopis," zasnila se a já udělal přesně o, co chtěla.
"A co bylo v tom dopise miláčku… Komu byl adresovaný?" Alice se na mě nádherně a spokojeně usmála a já si jen povzdechl… Průhledná, jak igelit.
"No, já vlastně ani pořádně neví, ale myslím, že to bylo asi nějak takhle:

Má nejdražší, mé slunce na nebi, má nejvzácnější perlo v širém a pustém oceánu!

Píši ti z fronty v Německu z Lipska. Země je poseta lidskými a vlčími těly. Ve vzduchu se snáší popel mého lidu, ale mé odhodlání zůstat naživu mě neopouští. Snad při mně stojí všichni andělé a bohové. Jsem živ a zdráv, šťasten, neboť myslí a duší jsem stále s tebou. Vím, že jsi se mnou, má krev proudí Tvou tepnou. Kéž už bych mohl být s Vámi. Není minuty či dne, abych na Tebe, na Vás nemyslil. Ač jsi mi vzdálená stovky mil, cítím Tvou přítomnost ve svém srdci. Bez Tebe jsem byl pouhou plachetnicí bez plachet, nočním nebem bez hvězd. Nebyl jsem ničím, má lásko. Tolik se mi po Tobě stýská! Ukázala jsi mi ráj a já Ti přísahám, že se do něj brzy vrátíme spolu. Miluji Vás, prosím, buď opatrná a nevzdaluj se od Carlislea či Emmetta. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.
S tímto dopisem Ti posílám své srdce, svou horoucí lásku a tisíce polibků, každý věnovaný a patřící jen Tobě. S pokorou, oddaností k tobě a s bezbřehou láskou, má jediná,

Edward

…No není to krásné?" Zašvitořila a já nestačil zírat. Ne, tohle nemůže být můj bratr, o kom měla vizi. Blbost.
"To vskutku je, ale tohle nemohlo být o Edwardovi, ten má rád jen sebe."
"Možná máš pravdu… Víš, napadlo mě, že jsem třeba viděla nějakou paralelní dimenzi. Víš, jsme tam my, ale jsme jiní."
"Dost možné, i když tomu zrovna nevěřím. Každopádně je to reálnější než laskavý Edward."
Alice se na mě usmála, ale mně bylo naprosto jasné, že stále přemýšlí nad tím dopisem, jiném Edwardovi a o budoucnosti. Varianta, že by se změnil nepřicházela v úvahu. Bylo to bláznivé a naprosto neuvěřitelné, i když musím říct, že jeho city jsou momentálně horší než rozbouřený oceán. Především teď, poslední dobou. Vzteklina je také nervózní a já už opravdu nevím, na koho použít svou moc dřív. Je to zapeklitá situace…

Bella:
Vztekle jsem dupala směr palouk a přemýšlela o dnešním ránu. Vždyť je to naprostá hloupost. Prostě byl jen nahý a já ho náhodou viděla. Jenže proč na to pořád musím myslet?! Aaa. Idiot! Prý stará panna! Pche, aspoň se nechovám, jako ta řecká šlapka. Aspoň kdyby ten transylvánský šílenec nebyl tak namyšlený. Tvářil se jak Miss World a myslí si o sobě, že je snad bůh. Pitomec to je a ne bůh! Navíc to, jak na mě začal vřeštět…
V tu chvíli jsem se zarazila ve svém rázném kroku a vzpomněla jsem si na jeho zlý obličej. Proč mě tak moc nenávidí a opovrhuje mnou? Vím, že mám prořízlou pusu, ale v tu chvíli vypadal, že by nejraději zabil… Ale proč se chová tak schizofrenicky? Jednou je ke mně krutý a hrubý, jenže potom jsou chvíli, kdy je laskavý a tak jemný. Když mě pak pustil a poručil mi, abych odešla, proč se tvářil tak provinile a byl zklamaný? Moc ráda bych pochopila, co se mu honí hlavou. Nevím proč se chová tak podivně, především poslední dobou. Vůbec mu nerozumím.
Navíc, vůbec se mi nelíbí myšlenky, které se mi honí hlavou. Jak můžu mít soucit pro někoho, jako je on? Proč jsem nejšťastnější, když je se mnou a šťastný? Hlava mi z toho jde kolem a jsem tak zmatená… Nikdy jsem kvůli nikomu neplakala, kromě rodičů. Pro ty jsem samozřejmě vždycky brečela, ale proč je mi líto, že se ke mně takhle chová?
Z mých úvah mě vytrhl velký kámen, o který jsem zakopla a nohou mi projela tupá bolest. Letěla jsem k zemi a automaticky jsem před sebe napřáhla ruce, jenže v tu ránu jsem okolo pasu ucítila něčí pevné sevření a tiché zakletí. Ten dotyčný stál za mými zády a pomalu mě postavil zpátky do normální stabilní polohy. Byla jsem trochu desorientovaná, v hlavě mi vířily zbytky myšlenek o mém majiteli, v noze mi tepala bolest a pořád jsem nedokázala pochopit, proč už se neválím v listí a bahně, jako malé prasátko. Stále jsem se ještě neotočila a uvědomila jsem si, že ten dotek okolo mého pasu je velmi příjemný. Trošku jsme zavrávorala a zády se nechtěně opřela o hrudník dotyčného. Slyšela jsem něčí smutný povzdech, nebo se mi to jen zdálo? Otočila jsem se k dotyčnému s omluvným úsměvem a spatřila Pana dutohlava. Hm… tak prvotní okouzlení je v čudu.
"Jsi v pořádku? Laskavě dávej větší pozor, nerad bych tě propříště seškraboval ze země."
Poté mě hned pustil a já kulhavě ustoupila. Ani jsem nepoděkovala a nasupeně jsem se odbelhala ke svému paloučku. On neřekl ani slovo, ale jeho pohled jsem cítila v zátylku. Zřejmě čekal na poděkovaná, ale jak říká naše babi Marge z Vnitřní bezpečnosti, kálím na něj.
Došla jsem na palouk a otočila se na něj čelem. Jeho pohled byl pln zvědavosti a já si připadala jak pod drobnohledem. Trochu jsem se ošila a pak jsem spustila.
"Můj pane, jak jsem vám minule názorně ukázala, dasaru musíte umět používat, jinak se nehnete ani o píď. Naučte se ovládat svou mysl a ovládnete okolí." Pokynula jsme mu rukou, aby se posadil na zem a já udělala totéž.
"Co mám dělat teď, Vzteklino?" zeptal se mě ironicky a já mu odpověděla svým jazykem.
"Enifé méjen, z' ara et semme. Breye sueze, ykté… Achrei, lenny sheyom zolgot. Hall'ané Eimheri, hall'ané dasara ad bit'ul…"
"Fajn, jediné, co jsem pochytil je, že má zas dýchat zhluboka, že mám něco s okem, poslouchat svou vnitřní energii a přísahám, že padlo slovo o hrášku a včelím úlu."
Řekl to naprosto klidně a já věděla, že si ze mě dělá legraci. Neubránila jsem se malému úšklebku. Zase jsme se dostávali do situace, kdy si nejdeme po krku. Znovu byl milý a já byla šťastná. Zakroutila jsem hlavou a začala překládat.
"Ne, říkala jsem: Nadechni se zhluboka, zavři oči. Seď klidně a tiše… Prosím, snaž se být uvolněný. Poslouchej Eimheri, poslouchej svou vnitřní energii a život."
"Takže my už si tykáme?"
Ani jsem si to neuvědomila… Trošku jsem zčervenala a káravě jsem se na něj zamračila. S lišáckým úsměvem zmlknul. Poslechl mě a zavřel oči. Pořád se nepokojně vrtěl a mračil se. Po chvilce to vzdal a rezignovaně se na mě podíval. Já opět jenom klidně zavřela oči a snažila jsem ovládnout dasary.
"Nejde to. Ty ptáci okolo strašně řvou. Potok bublá jak pominutý a já se prostě nedokážu soustředit." Už si stoupal, že půjde zpátky domů, ale já aniž bych se na něj podívala, jsem vymrštila svižně ruku a za kabát jsem ho stáhla zpátky na zem. Než byste řekli švec, seděl zase na zadku přímo proti mě a koukal na mě vyjeveným pohledem.
"Jak jsi věděla, že si stoupám? Jak to, žes byla tak rychlá?" Zasvěceně jsem otevřela oči, strašně moudře jsem se na něj podívala. Učenecky jsem mu odvětila a propalovala ho pohledem. Byl krásný… zavrtěla jsem rychle hlavou ve snaze vyhnat tyhle nemístné myšlenky z hlavy.
"Dokázala jsem ovládnout svou energii a spojit se s přírodou. Viděla jsem tě, ale očima přírody. Posaď se a zkusíme to znova. Podej mi ruce, uvolni se a snaž se svůj dech srovnat s mým. Soustřeď se a já tě budu navigovat."
Poslechl a sedl si naproti mně. Nejdříve si mě měřil nedůvěřivým pohledem, ale pak zavřel oči a začal zhluboka a pomalu dýchat. Chytla jsem ho za ruce a mnou projel proud studeného jemného výboje. Uklidni se Isabello.
Nejdříve jsem vnímala jen rytmus svého srdce a jeho přítomnost. Jeho dech byl totožný s tím mým. Moje mysl se vyprazdňovala a já začala vnímat ševelení listů, pohyby okolo sebe, padající kapky vody a naši dasaru. Cítila jsem lehký vánek, přinášející sebou tlumené dunění kopyt stáda koní. Ta farma od nás byla daleko dobrý deset kilometrů. Stačilo naslouchat zemi, slyšela jsem mnoho lidských kroků a vibrace vycházející z ní. Všechen ten dusot se nesl ve vlnách ze sousedního města v rokli. Asi kilometr od nás jsem zaslechla rychlý tlukot malého srdce. Podle třepetání křídel, dlouhých intervalů a těžkosti ve vzduchu, jsem usoudila, že se poblíž proletuje rák.
"Edwarde, slyšíš ten tlukot srdce, jižně od nás asi kilometr, soustřeď se na svůj čich a sluch. Je to rák, zkus se na něj zaměřit myslí. Zkus ho najít ve své mysli." Edward pevněji semknul mé dlaně a já se musela mimoděk usmát.
"Co je to rák? Myslela jsi ptáka?"
"Je to orel, rák znamená orel… Představ si proudící vzduch okolo něj, zkus rozložit zpomaleně každý jeho pohyb a zvuk. Separuj všechny ostatní rušivé elementy a soustřeď se jen na něj a jeho životní sílu…"
Dělal přesně to, co já. Představila jsem si orla na nebi a viděla jsem ho jak krouží. Jakoby se čas okolo nás, okolo toho zvířete zastavil. Jeho pohyby byly jako ze zpomaleného filmu, slyšela jsem každý zvuk, který vycházel zněj, cítila jsem jeho teplo a pocity. Jeho instinkty se stávaly mými a Edwardovými. Mezi mnou a Edwardem procházela společně dasara a já si připadala po dlouhé době klidná a šťastná.
"Teď zkus ovládnout jeho dasaru, zkus se na něj napojit."
Udělala jsem to samé a svět se s námi zatočil. Najednou jsem cítila Edwardovy pocity, soustředěnost a životní sílu. Obklopilo ho zlatohnědé světlo a Edward (vzhledem k tomu, že jsme byli propojeni, i já) se ocitl ve vzduchu. Viděla jsem to, co Edward, který pozoroval svět skrz oči toho orla. Před námi se rozprostíral obrovský les a hory. Viděli jsme vše, dokonce i malý palouk. Seděli jsme na něm bez hnutí. Bylo zvláštní vidět sebe sama z výšky. Edward jenom fascinovaně vydechl.
"Páni…"
"Zkus ho přivolat… Přivábit, můžeš ho nasměrovat, ale nevyděs ho."
Orel se začal přibližovat a já byla neskutečně pyšná na svého pána. Tohle se povede jen málo komu. Pyšně jsem se usmívala a nevědomky jsem přejela palcem po Edwardově ruce. On jen ucuknul a veškerý kontakt s orlem zmizel. Asi to byla moje chyba…
Oba jsme otevřeli oči a on, jako první pustil mé ruce. Přišlo mi to trochu líto. Fascinovaně se na mě díval a vypadal velmi překvapeně a spokojeně. Trochu jsem znervózněla, pravděpodobně budu nařknuta ze sexuálního obtěžování. Sakra…
"To bylo, wau! Chci říct, já letěl, viděl jsem ho, jak si letí a cítil jsem ho. Cítil jsem teplo… To bylo úžasné!"
Ach… Měla bych být ráda, že nepostřehl můj přešlap s tou rukou, ale já cítila spíš zklamání… Edward vypadal nadmíru spokojeně, oči mu svítily a jeho úsměv mě na malý okamžik očaroval… Je to upír, pro Krista pána! Tohle oni dělají. Zblbnou tě a pak slupnou jak malinu. Isabello Jonesová, to stačí! Svraštila jsem obočí a rychle jsem kuňkla.
"Myslím, že je nejbližší čas se vrátit domů, můj pane."
"Áha… Takže mi už si netykáme oboustraně. Dobře Vzteklino, jak chceš. Půjdeme domů."
Otočil se, zakroutil hlavou a vydal se směrem k domu. Když jsem se chtěla zvednout, v půli pohybu jsem se zastavila, vypískla jsem a přistála zase na zadku. V noze mi pulsovalo o sto šest. Já si vůbec neuvědomovala stupňující se bolest. Fakt skvělý!
"Aby to vzal mořskej vlk. U psí tlapy, to se může stát jenom mě! Aby se na to i ten psí ohon vybod, do psí tlamy!"
Edward se otočil a propukl v strašný smích. Já v tu chvíli zrudla, bože takhle neslušně a vulgárně klít. Použila jsem ty nejhorší nadávky před cizí osobou. To by mi doma dali…
"Omlouvám se, kleju hůř, než vyrubaný horník… Trochu mi napuchla ta noha."
"Ne, klidně v tom klení pokračuj, byla to zábava. Lepší než Emmettův novoroční projev. Počkej, odnesu tě, takhle bychom se domů nikdy nedostali."
Za vteřinu už stál u mě a natahoval se, že mi pomůže, jenže ve mně se vzbouřila má vlastenecká část a razantně jsem odmítla.
"V žádném případě vaši pomoc nechci, zvládnu to sama. Otrokům se přeci nepomáhá…"
On jen pokrčil rameny a odešel. Ha, byla jsem naivní, když jsem si myslela, že by mě mohl přemlouvat. On mě tu prostě nechal! Nějakým podezřelým způsobem jsem se vyškrábala na nohy a udělala jeden krok kupředu. No, tak do zítřka se možná dostanu domů…
Edward už dávno zmizel a já byla sama, zraněná, uprostřed neznámého lesa… Proč jsem nenechala vlastenectví na dně své bezedné blbosti a nenechala si pomoci? Poraženecky jsem si povzdechla a jako by na to celou dobu můj pán čekal, vylezl zpoza stromu a vítězoslavně se na mě usmíval. Koukala jsem na něj, jako vyoraná myš. On přešel ke mně a beze slova se skrčil, chytil mě za zadek a pas. Než jsem se nadála, ležela jsem na Edwardově rameni a houpavou chůzí se vzdalovala z palouku. Ten upír si mě přehodil přes rameno jak pytel brambor!
"Hej, hned mě pusť!"
"Nemůžu, má rodina by mi neodpustila, kdybych tě tu nechal. Navíc, kdybych tě vzal do náruče, tvoje ani moje pýcha by to nepřežily…"
Neviděla jsem mu samozřejmě do obličeje, ale věděla jsem, že se zas  lišácky usmívá. Prevít! Tuth - es (blbec)! Jakmile jsem si uvědomila, že mé pozadí má jen pár centimetrů na dohled a že mě na něm svírá jednou rukou, opravdu jsem už chtěla dolů. Začala jsem s sebou mlít a vzpírat se. On si mě jenom nadhodil na rameni, protože jsem mu trochu "padala".
"Mohla bys sebou přestat šít? Nerad bych, aby sis ublížila."
A potom mě ten sprosťák se smíchem poplácal po zadku! Zabiju ho, zabiju ho vlastníma rukama!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mata Mata | Web | 12. dubna 2010 v 16:43 | Reagovat

Krásny nový design:)

2 kikinka kikinka | 12. dubna 2010 v 17:52 | Reagovat

Pekný design a super kapitolka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.