
Nová kapitolka, tentokrát z Útěku do ráje, má prvé okrúhle narodeniny!!! :) Takže to prosím komentujte a príjemné čítanie. Enjoy!!! :)
Nový život bez něj a bohužel opět s ním - 10. díl
Nový život bez něj a bohužel opět s ním - 10. díl
Bella:
Prudce jsem se otočila a v tu ránu na mě dopadla plnou vahou nějaká zahalená osoba. Z pod kapuce se zaleskly bílé tesáky a zablyštily karmínové oči. Ležela jsem povalená na zemi a na mě seděla obkročmo nějaká upírka. Zlostně na mě vrčela a já se bála pohnout jen o píď.
"Pauline, pusť ji!" zakřičel klidně sametový hlas za mou hlavou a ta žena poslechla. Postavila se a stále ze mě nespouštěla oči. Ošklivě zasyčela směrem k mému majiteli.
"Co to je? Nevoní to ani jako člověk a nesmrdí to ani jako pes…" Pomalu jsem vstávala ze země a můj pán se jen mile usmíval na tu nádheru přede mnou.
"Copak, tvému řeckému nosánku se něco nelíbí? To je Vzteklina, tedy oficiálně Isabella… Je to vlkodlak a můj otrok," odvětil jí pobaveně a já si přišla dotčená. Tak hnusně mě představit. Před chvílí nevypadal, že bych mu vadila!
"Parazit? Tss… Takže jste si koupili čokla, to mě teda podrž," odfrkla si zlostně a konečně ze mě spustila své pichlavé oči.
Rychlým pohybem se zbavila kapuce a já zatajila dech. Byla moc krásná a především svůdná. Měla dlouhé stříbrné vlasy spletené do copu, který měla ledabyle přehozený přes rameno. Pár neposedných pramenů se vlnilo okolo jejího kulatého buclatého obličeje. Jakmile se podívala na mého vlastníka, velké hustými řasami ověnčené oči se jí rozšířily radostí a plné, k políbení vyzývající rty se roztáhly do sexy úsměvu. Ta ženská se mi ale vůbec nelíbí! Svádivým krokem, houpajíc boky přešla k Edwardovi a pevně se objali. Tak to se mi tedy vůbec nelíbí! Skoro mě zabije a ten hňup neřekne ani ň?
"Pořád stejně úchvatný, jak se máš, můj drahý? Co psisko, není to přítěž?"
"Ne, Pauline… Jsi pořád stejně krásná. Pojď, Alice s Esmé budou rády, že tu jsi," zářivě se na ní usmál a ona se do něj sprostě a vlezle zahákla. Vemte ji někdo něčím po hlavě! Můj majitel se na mě chvíli s kamenným obličejem díval, pak se zamračil a poté promluvil.
"Vzteklino, nemáme na to celý den. Laskavě připrav pokoj pro hosty v patře a zařiď vše potřebné. Ode dneška budeš přes den slečně Pauline plně k dispozici."
Já čekala aspoň vděčný úsměv, když už se mi nedostalo verbálního díku. Místo toho se otočil na tu peroxidovou prsatici a zářivě se na ni usmál. Ošklivě jsem se na ty dva podívala, svraštila jsem obočí a rozhodla se zachovat si svou důstojnost. Neumí ani poděkovat, fajn! Pyšně jsem zvedla nosík a kráčela jsem hrdě zšeřelým lesem. Hrubě jsem se kolem nich protlačila a kráčela směr Esmé, Carlisle, Emmett a Alice. Oni byli svým způsobem to jediné, co mě drželo při smyslech a dávalo mi určitou odvahu nazývat tohle místo svým domovem.
Edward:
Ruku v ruce jsem vešel s Pauline do našeho domov. Vzteklina očividně opět trucovala a jakmile bouchly vchodové dveře, zmizela někde v patře a na Pauline se vrhla radostně celá má rodina… No, celá vlastně ne. Jediní, kdo Pauline z hlouby duše nenáviděli, byli Rosalie a Emmett. Od Rose bych to čekal, ale u Emmetta jsem si nebyl jist, jestli to náhodou není kvůli Rosinu názoru na Pauline. Alice byla šťastná, že si našla dalšího parťáka na nákupy, Esmé se mylně domnívala, že konečně po třiceti letech známosti požádám Pauline o ruku, navíc, jak jsem zaslechl Paulininy myšlenky, také v to doufala. Carlisle v ní odjakživa nacházel zapáleného a inteligentního řečníka a Jasper přijatelnou společnost v šachu a pokeru.
Pauline si s každým mile a zdvořile pohovořila, ovšem její myšlenky byly směřované na mě. Prý se mnou chce urgentně hovořit. Po hodinovém rozhovoru se všemi členy rodiny se vymluvila na únavu a strašné hygienické podmínky našich aerolinií. Doslova prohlásila: "Stát v jedné hale s těmi všivými ubožáky (lidmi) a zablešenými páchnoucími sviněmi (vlkodlaci), které pochytají bůh ví co, je ohavné a trestuhodné!"
Normálním krokem jsem ji chtěl doprovodit do její ložnice, ale ona mě zastavila. Její oči zajiskřily a vtáhla mě do mé ložnice. Stoupla si doprostřed pokoje a svlékla svou tuniku. Pod ní samozřejmě měla ještě bílé tílko, takže to bylo ve vší počestnosti… Zatím. Zavřel jsme za sebou dveře a přistoupil jsem k ní. Lišácky jsem se na ní usmál a její myšlenky hovořily jen o touze po mně. Tohle vědomí mi upřímně dělalo dobře. Být žádoucí, mít každou v moci…
"Pauline, Pauline… Vůbec ses nezměnila. Pořád stejně krásná a svůdná. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?"
Stál jsem těsně u ní a díval se jí s úsměvem do tváře. Ona jenom přistoupila, vnadně zamávala řasami a má mysl začala ztrácet kontrolu nad tělem… No kamaráde, dneska to bude dlouhá noc.
"Už dobrý rok, nepamatuješ? Hned potom, co se u vás objevila Rafaela a já už nebyla žádoucí…"
"Co tu děláš a upřímně, krásko," zeptal jsem se na rovinu a pátral v jejích myšlenkách.
"No, chtěla jsem tě vidět. To víš, půl roku jsem se pachtila s Fjodorem a začala to být nuda… Vždyť víš, severské typy a Rusové… samá vodka a desetiminutový sex… Nic pro mě," usmála se a začala si pohrávat s pramenem svých blonďatých vlasů. Já se jen z plna hrdla začal smát a přitáhl jsem si ji blíž.
"Takže ty po mně chceš další nezapomenutelný sexuální zážitek? Řekl ti už někdy někdo, že se chováš jako děvka?" Přiblížila se k mému uchu a slastně zapředla.
"Tvoje děvka… Tak na co čekáš, chceš to od první chvíle, cos mě uviděl v tom lese. Jako za starých časů…"
"Co když nechci?" zeptal jsem se pobaveným hlasem a stále jsem ji škádlil. Ona však neztrácela elán a jazykem mi sjížděla po krku a její ruka zabloudila k mému rozkroku… No, tak to by bylo.
"Myslím, že kdybys nechtěl, tak mě momentálně netlačí do podbřišku tvoje… řekněme slušně, třetí ruka?" Rozkošně se usmála a já se jí přisál na rty.
V tu chvíli šly všechny zábrany stranou a já si vychutnával přítomnost jejího těla. Pauline byla hloupá husička, ale tělo a určité dovednosti měla přímo božské. Bez rozmýšlení jsem z ní strhal oblečení a za několik málo vteřin, už jsem byl bez trika a ona přede mnou stála úplně nahá. S přívalem vášně jsem ztratil poslední zbytky sebeovládání a pln nedočkavosti jsem ji povalil na křeslo hned vedle nás. Hltal jsem každý její vábivý pohyb a vychutnával si každou část jejího těla. Pod mýma šikovnýma rukama jen hlasitě sténala a vlnila se v rytmu rozkoše. Z mého hrdla vycházely vzrušené vzdechy a já slastně přivřel oči, jakmile zabloudila rukou níž. Můj mozek byl v rudém oparu touhy a já se soustředil jen na zvyšující se intenzitu chtíče. V hlavě mi zavířil oblak vzpomínek a vybavil jsem si Isabellin obličej dnes pozdě odpoledne na té louce… Byla nádherná, když se usmívala… Když se usmívala na mě…
Moje tělo vládlo mysli, lačně jsem vstoupil do Paulin, a ač jsem nechtěl, vzpomínka na Isabellu záhy zmizela. Zakryl ji příval euforie a erotických výbuchů v mém těle. Vnímal jsem jen sebe a ženské pružné tělo pode mnou.
Bella:
Udělala jsem vše, co mi bylo přikázáno a pokoušela jsem se ignorovat srdečné výbuchy smíchu celé Cullenovic rodiny dole v obývacím pokoji a té rajdy. Odešla jsem do svého pokoje a bezmyšlenkovitě jsem zamířila k posteli.
Sklesle jsem na ni seděla a cítila jsem obrovský vztek na mého pána, který záhy ale vystřídal smutek. Proč bych měla být smutná? Je mi úplně jedno, co si s tou Řeckou slepicí dělá… Ale proč to tak bolí? Proč mě tak moc mrzí, že je tady… že je s ním. NE! Nebudu se trápit kvůli potomci, jako je Edward Cullen! Ať si s tou cuchtou dělá třeba i osmý div světa, mě do toho nic není. On je upír, můj pán a já vlkodlak. Už jen z principu ho musím nenávidět! Je odporný, chová se jako přihlouplý pubertální spratek, je nedospělý a zlý! Je zkažený do morku kostí a mě na něm vůbec nezáleží! Mám prostě jenom slabou chvilku, jen ponorkovou nemoc! Nelíbí se mi a už vůbec k němu necítím náklonnost! Vždyť si ani nemůžu být jistá, jestli je to přitažlivost, nenávist, zblbnutí, sympatie nebo láska…
Z vedlejšího pokoje se ozval bujarý smích mého pána a mě bodlo u srdce… V mé přítomnosti se takhle nikdy nesmál, vždy jen vrčel… To jsem vážně tak špatná, jak tvrdí? Dál jsem smutně seděla na posteli, koukala jsem do prázdna pře sebou a z mého rozjímání nad vlastními chybami a povahou mě vytrhlo veselé výsknutí. Najednou se z vedlejšího pokoje začaly ozývat hlasité vzdechy. Co to? Oh, ne, ne, ne! Vztekle jsem se zvedla a chtěla jsem utéct daleko z tohoto domu. Tak on si to s ní tady sprostě rozdává?! Nenávidím ho!
Vztekle jsem vzala za kliku, ale můj zrak zabloudil k oknu a já si uvědomila, že venku je konec září, tma a od okna se odrážejí kapky deště… Z vedlejší ložnice se stále ozývaly neutuchající steny, trhání látky a drcení dřeva. Najednou mi z toho všeho bylo špatně. Zvedla se ve mně vlna odporu a já nechtěla nic slyšet. Bylo mi do pláče, navíc nevěděla jsem, proč se takhle cítím, takže mi z toho bylo ještě hůř. Z oka mi skápla první slza a já pustila kliku… Co to se mnou je? Proč najednou cítím lítost a křivdu…?
Projevy vášně z vedlejšího pokoje se stávaly hlasitějšími a já to nevydržela. Utekla jsem do koupelny, zabouchla jsem za sebou dveře a svlékla ze sebe všechny šaty. Bylo mi zle z toho všeho! Kartáček, hřeben, voňavky, oblečení… To všechno jsem nenáviděla, protože bylo od nich! Všechno jsem v tomhle domě nenáviděla a hluboko uvnitř, ač jsem si to nechtěla připustit, jsem v tomhle domě vše milovala...
Z očí se mi začaly hrnout slzy, které si mísily s kapkami horké vody. Svezla jsem se na zem a z hrdla se mi začaly drát tlumené vzlyky… Snažila jsem se být velmi tichá, ale obávala jsem se, že Alice vše uvidí… I když mě často neviděla dobře a občas mě ztrácela, byly okamžiky, kdy mou budoucnost viděla jasně a zřetelně. Plakala jsem a nedokázala to zastavit. Nenáviděla jsem na sobě všechno. To, jak vypadám, jaké mám vlasy, jakou mám povahu… Ze všeho nejvíc mě však tížily tři věci. První z nich byl cejch na mém rameni. Připomínal mi mou bezcennost a samotu. Druhou věcí, byl tenký kovový obojek s čipem na mém krku. Jasně mi dával najevo ve dne i v noci, že patřím jen jedné osobě na této planetě. Nikdy se ho nezbavím a dokonce svého života budu připoutaná k tomu mizerovi… Třetí věcí byla bezdůvodná bolest jen a jen kvůli němu, která naplňovala temnotu v mém srdci a já si moc dobře uvědomovala, že jiný cit nemám právo poznat a prožít…
Bylo osm ráno a já už byla dobré dvě hodiny vzhůru. Ležela jsem v posteli a nepřítomně jsem hleděla do stropu. Všude bílo a prázdno… Prázdno a bílo, bílo, prázdno, prázdno, bílo, bílo, bílo, prázdno… Áááá! Dost, Isabello Jonesová, vzmuž se! Teda spíš vzchop se!!
Prudce jsem vstala z postele a odmítala jsem se dál trápit tím vším. Ne! Prostě budu žít pro dnešek, nebudu už hledět na budoucnost. Žij pro dnešek a když se něco zhroutí, zítra je přeci také den! Žádná silikonová prsatice ani namachrovaný transylvánský šílenec mi nebude kazit poslední zbytky sebeúcty, co mám.
Oblékla jsem se, opláchla si obličej studenou vodou a byla jsem pevně rozhodnuta začít nový život, ať to stojí, co to stojí! Zastlala jsem svou postel, uklidila lehce rozházené oblečení na křesle a to čisté dala zpátky do skříně. Odběhla jsem ke dveřím a cestou jsem minula zrcadlo nad komodou. Vrátila jsem se k němu zpět. Když jsem se na sebe zadívala, zjistila jsem, že to se mnou není až tak hrozné. Chce to změnu, tak proč nezačít u vlasů? Zašátrala jsem v komodě a nahmatala jsem ostrý kovový hrot. Tak Is, rychle do toho, než tě opustí odvaha.
Šmik, šmik, šmik, šmik… Šmik!
Na zem dopadl poslední pramen. Jo, vypadám dobře… Alice mě možná zabije, ale já se budu bránit. Moje vlasy mi sahaly jen po ramena a konečky se opět stáčely do plných loken. Do ruky jsem uchopila dva postraní prameny, jeden zleva, druhý zprava. Popadla jsem tenkou sponu opodál a vzadu pečlivě připevnila. Naposledy jsem se na sebe podívala a usmála se na sebe. Sice to nespraví ani plastika, ale co…
Seběhla jsem schody a vběhla do kuchyně. Ve vzduchu se linula příjemná vůně vajíček a slaniny. Hm… To vonííí!!!
"Dobré ráno, má milá!" zvolala mile Esmé a míchala vajíčka. Já se sedla ke stolu a ona se na mě s úsměvem otočila. Na chvilku strnula a poté se jí na tváři objevil široký úsměv. Slyšela jsem, jak si pro sebe šeptala.
"Krásná… krásná…" Esmé mi podala talíř a já to vše zhltla jako malinu. Člověk by neřekl, jak moc po smutku a pláči člověku vyhládne. Dnes jsem prostě byla nabitá odhodláním a pozitivní energií. Jakmile jsem dojedla, už jsem se zvedala, že umyji nádobí. Esmé mě hned zastavila a laskavě se na mě usmála.
"Běž do Ewardova pokoje, zapomněla jsem na jeho oblečení. Včera jsem mu ho zapomněla hodit do pračky."
"Myslela jsem, že Alice uznává a dovoluje jen nové oblečení." Esmé se jen vesele zasmála a strkala mě dál od práce. Podle ní jsem měla na práci příliš jemné a křehké ruce… Já bývalý voják, tomu jsem se musela zasmát.
"To sice ano, ale když si Edward postaví hlavu, nehne s ním ani párek Emmettů."
"Neříká se náhodou volů?"
Esmé mě vystrnadila s pobaveným pohledem a dobrou náladou z kuchyně a já šla k jeho pokoji.
V Ložnici mého pána jsem ještě nikdy nebyla. Podle Esmé by měl být Pan dutohlav na lovu, nebo to tak alespoň plánoval. Opatrně jsem vzala za kliku a otevřela ty tajemné dveře. Spatřila jsem velký útulný pokoj. Na druhé straně stála velká vestavěná skříň v přírodní barvě. Vše zde bylo laděno do béžové a světle khaki zelené. Vypadalo to tu velice luxusně, přírodně, elegantně a zároveň vzdušně. Byl to krásný vkusný pokoj, jako z katalogu. Naproti posteli byl velký gauč barvy bílá káva, lehce potrhaný a pošramocení na dvou místech… Najednou mi bliklo, proč. Můj pohled zabloudil směrem k posteli a já si všimla něčeho bílého na zemi.
Zmuchlané prostěradlo na zemi… Něčí roztrhané šaty a nával červeně do mých tváří... Převržená lampa… Roztrhané polštáře… Lem prostěradla… Kraj postele… Edwardova noha... Nahý Edward… Pomačkaná deka a… STOP! Můj zrak se vrátil zpátky k části Edwardova noha a nahý Edward.
Momentálně stál ve vší parádě a nahotě a strašně pobaveně si mě prohlížel. Já jen vzkřikla a zakryla si oči. Okamžitě jsem se otočila, ale už i tak jsem stihla vidět víc, co jsem plánovala. Nejhorší na tom bylo, že všechno, co jsem teď viděla, a když všechno, tak tím myslím vážně všechno, jsem nemohla vymazat z paměti. Tenhle obraz nahého svůdného zázraku - největšího zloducha pod sluncem, jsem měla vypálený do sítnice. Byla jsem rudá od kotníků až po kořínky vlasů a nervózně jsem si zakrývala oči. Dokázala jsem ze sebe vykoktat jen:
"Nic jsem… To… neviděla. Já to neviděla, přísahám. Nechtěla jsem se tam to… Vždyť jsem jen to…" zoufale jsem kuňkala a on mě se smíchem přerušil.
"Vzteklino,…"

%20%E2%80%93%20okraj.png)




