
Útěk do ráje, 16.kapitola
Host do domu, Bůh do domu? - 16. díl
Bella:
"Přeji dobrý večer! Z televizního studia AEK v San Francisku se vám hlásí Mikaela Kowalciková. Přímo tady ve studiu máme exkluzivního hosta, pana Abaddona
Torriniho, ministra zahraničí a pravou ruku našich ctihodných vládců z Voltteri. Dobrý den, pane ministře…"
Torriniho, ministra zahraničí a pravou ruku našich ctihodných vládců z Voltteri. Dobrý den, pane ministře…"
"Dobrý den, Mikaelo."
"Pane ministře, mohl byst nám prosím přiblížit situaci na jižní frontě? Podle našich informátorů naše strana přišla o mnoho dobrý bojovníků."
"Ano, je pravda, že počet válečných obětí stoupl, avšak nesmíme opomenout velké ztráty na straně lidí a vlkodlaků. Před sedmi hodinami zdejšího času, jsem zasadili smrtelný úder třem nepřátelským táborům - dvěma lidským a jednomu vlkodlačímu. Nepřátelská strana je velmi oslabena, máme velké výhody a na ostatních frontách držíme pevně své pozice. Naši vojáci disponují se skvělými empiriemi a bojovými taktikami. Není důvod se nijak zvlášť znepokojovat. Tato dlouholetá válka již brzy skončí našim vítězstvím…"
"Pak nám zajisté osvětlíte tak intenzivně utajovaný atak na naše vojsko U Bryansku v Rusku včera večer."
"Ehm… Tedy, nevím, kde jste tuto mylnou informaci získala, mladá dámo, ale-"
"Zemřelo tam dvě stě našich nejlepších mužů a žen, tudíž si nemyslím, že je to lživá informace, pane ministře. Navíc podle našich nejnovějších zpráv stáli za útokem separatisté jak lidského, vlkodlačího, tak upířího klanu. Jak nám to tedy vysvětlíte?"
Ležela jsem v něčem měkkém - předpokládám v posteli, hlava mě ještě stále mírně bolela, oči pálily a v předloktí mi slabě mravenčilo. Doléhaly ke mně nějaké hlasy z televizních večerních zpráv. Ta žena měla hlas jako zvonkohru a sebevědomý ministr hrubý baryton. Mluvili o válce a separatistech? Byla jsem tak unavená a zmatená. Co se to vlastně večer stalo? Vzpomínám si na návrat rodiny, na rozzuřenou Pauline, ostrou bolest… začal jsem si postupně vzpomínat a poslední má myšlenka se stále točila okolo mého drahého pána Edwarda.
Nedokázala jsem pořádně rozlepit oči a šlo to jen s velkou námahou. Naskytl se mi rozmazaný pohled na bílý stop. Opatrně jsem otočila hlavu ke dveřím a byla si jista něčí přítomností. První osoba, která mi vytanula na mysli, byl můj majitel. Oh, kéž by tu byl… Musí tu být, určitě ano. Vzpomínám si na starost v jeho očích, na jeho strach. Srdce se mi bezděčně rozbušilo a já se přes všechny ty rozmazané fleky snažila najít mého pána. Můj pohled se zasekl u křesla naproti mé posteli, seděla v něm nějaká osoba a podle šířky ramen jsem to odhadovala na muže. Byl hubený, měl na sobě košili, jen tvář mu zahaloval stín. Počkat, Emmett to být nemůže, je větší, Carlisle takhle oblékaný nechodí. Tohle musí být jedině můj pán! Je tady!
Do místnosti vešla drobná postava a já v ní poznávala Alice. Přišla blíž k mému pánovi a… políbila ho. Takže to byl Jasper? Už i on mě má raději než on… než můj pán. Pocítila jsem obrovskou vlnu zklamání a bylo mi do pláče.
"Isabello, bolí tě něco? Stalo se něco? Cítím tvou náladu," zeptal se mě shovívavě pánův bratr Jasper a Alice ke mně přistoupila blíž.
"Je nám líto, co se stalo. Víme, že Pauline byla hrubá, ale prosím Is, příště se trochu mírni," prosila mě Alice a do pokoje vtrhla Rosalie. V ruce nesla tác s léky a jídlem. Hodila ho na stolek vedle mě a řinčení příboru a talíře mi způsobovalo bolest v hlavě, jakoby vám někdo kladivem tloukl do mozku. Podívala se na mě, odfrkla si a uštěpačně poznamenala.
"Vždyť Chundeláč byl v právu, tak co… Carlisle ti vzkazuje, že to máš všechno sníst, vzít si ty prášky a jít zas spát."
Otočila se na patě a vypochodovala ven. Ona se mnou souhlasila… Ta ledová královna se mnou souhlasila? A kde je vůbec můj pán?
O tři dny později:
Moje ruka už byla díky mým genům téměř zhojená a hlava byla podle Carlislea také v pořádku, i když… Tím bych si moc jistá nebyla. Můj pán se o mě vůbec nezajímal a já se na něj ještě k tomu vůbec nedokázala hněvat. Prostě to nešlo. Milovala jsme někoho, koho bych měla nenávidět. Nevím, jestli to byl Stockholmský syndrom nebo jenom dočasné pominutí smyslů, ale milovala jsem ho celou svou duší. Nebylo minuty, abych si na něj nemyslela. Bála jsem se setkání s ním, nevěděla jsem, jestli se zlobí, jestli mě nenávidí za to, že jsem urazila jeho snoubenku. Co když už mě nebude chtít vidět?
Když mi po dvou dnech ležení Carlisle dovolil opustit lůžko a navrátit se zpět do zajetých kolejích, byla jsem k smrti vyděšená, ale zároveň neskonale šťastná. Potřebovala jsem svého pána vidět, klidně ho odprosím na kolenou, ale chci ho vidět, alespoň naposled…
Opatrně, se srdcem v krku, nebo spíš kalhotách, jsem zaťukala na dveře pánovi pracovny a čekala na svůj ortel. Pokoušela jsem se zhluboka dýchat, ale měla jsem pocit, že mi hrudník svírá neviditelný korzet.
"Dále," ozvalo se za dveřmi bez známky emocí, či vzrušení.
Vešla jsem tedy dovnitř sledujíc koberec. Ač se to zdálo nemožné, moje srdce zrychlilo tempo. Nesměle jsem zvedla pohled a strnule stála na místě. Můj pán byl ke mně otočený zády a sundával z poličky nějakou knihu. Nespokojeně zabručel a vrátil ji zpátky na místo. Povzdechl si a otočil se ke mně čelem. Nevím proč, ale při pohledu do jeho očí, se mi rozklepala kolena, krev se mi nahrnula do tváří a já nemohla jinak, než odvrátit pohled. Zaslechla jsme jeho smutné pousmání a v mém těle se zas rozlil ten pocit strachu.
"Takže my se bojíme?" Překvapeně jsem na něj zamrkala a jen mlčky zavrtěla hlavou.
"Co potřebuješ, Isabello?" otázala se mě a opět se otočil ke knihovně. Vytázl z ní jednu knihu a spokojeně se usmál… Byl tak nádherný.
"Já-já se chtěla omluvit. Můj pane, je mi to líto. Neměla jsem žádné právo se zachovat tak hrubě a popuzeně. Vím, jsem jen obyčejný otrok a přísahám na svůj bezcenný život, že tohle už nikdy neudělám. Odpusťte mi můj prohřešek… Nechtěla jsem urazit vaši snoubenku," chrlila jsem jedno slovo za druhým a stačil jen kousek k tomu, abych se rozplakala. On se na mě jen nechápavě podíval.
"Mou snoubenku?" zamyslil se a pak, jako by mu svitlo, pokračoval, "Jistě, málem bych zapomněl… K tomuto už se nechci vyjadřovat, minulost nezměníme, tak se tu přestaň zbytečně bičovat. Pevně věřím, že tvé chování se v přítomnosti jiných upírů usměrní… V životě potkáš mnoho problémů, které ale nevyřešíš pomocí nadávek. Zkus zapracovat na trpělivosti… Já ti na oplátku slibuji, že už se tě nikdo ani nedotkne, o to se postarám… Mrzí mě tvoje zranění," odpověděl nadmíru klidně a vyrovnaně a usmál se na mě. On se usmál! Moje srdce si nezodpovědně plesá, když bych se místo toho měla kát.
"Děkuji, můj pane… Myslím, že bude lepší, když se slečně Pauline budu vyhýbat," kuňkla jsem šťastně a on se zadíval na knížku ve svých rukách.
"Po domě můžeš chodit v naprostém klidu, slečna Pauline musela neprodleně odcestovat do Charlestonu a zařídit si neodkladné záležitosti…" odpověděl zamyšleně.
Všechna radost byla pryč. Ona tu sice není, ale vrátí se… Musela určitě odjet kvůli jejich svatbě. Třeba se pak odstěhují a mě tu nechají. Moje srdce se splašilo a hrdlo se mi stáhlo vztekem a lítostí. Všiml si mého smutku v obličeji a ve snaze odvrátit tuto nepříjemnou chvilku, se mě se zájmem a s jiskrami v očích zeptal.
"Ráda čteš?" nesměle jsem přikývla.
"Předpokládám, že jsi neměla nijak velký přístup ke knihám, že?" nezmohla jsem se na nic jiného, než opět přikývnout. On mi pokynul, abych k němu šla blíž a já to udělala s velkou radostí. Užiji si jeho přítomnosti a nově nabyté dobroty, dokud se ta čarodějnice nevrátí. V policích bylo mnoho pro mě neznámých knih. Všechno to byla velmi stará díla a zajisté musela stát celé jmění ve své době.
"Předpokládám, vzhledem k tomu, že jsi žena, budeš dávat přednost romantice." On si všiml?
"Nevypadáš jako člověk, který by se vyžíval v commedii dell'arte… Carlo Goldoni nepřipadá v úvahu… Mohla by se ti líbit tvorba Charlotte Brontë, třeba Jane Eyre… I když já osobně bych mohl doporučit spíš jiné, mnou tolik milované dílo," odpověděl mi zamyšleně a na čele se mu vytvořila hluboká vráska. Bylo to roztomilé…
"Jaké dílo?" zeptala jsem se zvědavě.
"Evžen Oněgin… Napsal ho Alexandr Sergejevič Puškin v 19. století. Krásné dílo…"
"O čem to je?" zeptala jsem se zvídavě.
"O lásce dvou lidí, která proběhla ve dvou odlišných momentech. Nikdy jim nebylo souzeno být spolu. Evžen Oněgin byl zhýralý namyšlený floutek, který užíval života a nevážil si citů krásné Taťány. Ve snaze vyhnout se její lásce, jí svým způsobem zlomil srdce, utekl. Když se po letech vrátil do Moskvy, opět se shledali. Jenže Taťána se změnila. Byla chladná a odtažitá. Evžen ji vyjádřil své city, stejně jako ona před lety a byl odmítnut stejně hrubě, jako kdysi Taťána. Je to o cynickém a zbytečném člověku, který si neváží nikoho a ničeho."
Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb, jeho výraz a utápěla jsem se ve vlastní radosti z jeho přítomnosti. Když si všiml mého zaujatého výrazu, začal mě propalovat pohledem a recitovat krátký úryvek…
"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my…z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme."
"To je krásné," vydechla jsem omámeně a nebyla jsem si jista, jestli ten titul patřil tomu veledílu nebo mému pánu. On se jen Smutně usmál a podal mi knihu. Mimoděk jsem se dotkla jeho ruky. Bylo to, jako by vás pálily horkým elektrizujícím plamenem, který vám místo bolesti poskytuje slast… Moje srdce se opět dalo na útěk a myslím, že můj pán Edward si toho nemohl všimnout. Sklopil zrak, pustil knihu a tím přerušil to magické spojení mezi námi. Ach, jak mi zase bylo teskně…
"Jestli tě mohu požádat, prozatím bych zrušil naše společné hodiny. Ještě dnes musím odcestovat do Pensylvánie a něco si zařídit. Za několik dní se vrátím zpátky a byl bych vděčný, kdybys udělala menší úklid v mém pokoji. Děkuji ti, Isabello… Už můžeš jít"
Poslechla jsem a ač mě mé srdce táhlo za ním, musela jsem poslechnout. Byla jsem vděčná, za to, co mám. Byl hodný, laskavý a já mu mohla být alespoň chvíli na blízku. Můj pán odjel ještě téhož večera a já dál smutnila. Esme se strachovala, říkala, že jsem nepřirozeně bledá a skleslá. Skoro donutila Carlislea, aby mě prohlédl… Jenže jak jí mám vysvětlit, že jsem jen láskou a smutkem nemocná? Můj pán byl pryč už skoro tři dny a já zůstala na pospas Alice, která se rozhodla pro mě uspořádat opožděnou narozeninovou oslavu.
No a dnes přišel den mé strašné oslavy. Já to nesnášela. Tolik povyku jen proto, že jsem starší… Alice se v tom ale vyžívala. Nastrojila mě do nějaký drahých červených kokteilek, vyčesala mi vlasy, přes všechny moje protesty a peprné nadávky, mě dotáhla dolů do obýváku. Emmett se na mě culil od ucha k uchu. Rosalie si mě znuděně prohlédla a pak se věnovala svému náramku. Alice mě stále držela za ruku, jako bych měla každou chvilku někam frnknout, i když to by nebyl špatný nápad…
"No tak, Is! Jsou to tvoje první narozeniny u nás! Trochu života do toho umírání!"
Všichni byli tak milí a přívětivý, tedy v rámci možností. Carlisel mě dokonce objal. Jasper se na mě pousmál. Byli laskaví, ale já tu postrádala jeho… nevrátil se. Dostala jsem několik krásných darů. Oblečení, knihy… Nic z toho mi ale nepřinášelo uspokojení. Chtěla jsem jen jeho přítomnost.
Alice po hodině hlasitého vyprávění zážitků a vtipů ztuhla a dostala svou další vizi. Nijak zvlášť jsem ji nevnímala až do chvíle, kdy šťastně zvolala: "Edward dorazí domů už za pár minut!"
Okamžitě jsem trhnula hlavou směrem k dveřím a dychtivě jsem naslouchala každému podezřelému zvuku, ve snaze zachytit přijíždějící auto nebo lehké kroky
mého pána. Moje srdce tlouklo jako o závod a barva se mi vracela do tváří… Musela jsem se držet na uzdě, abych se za ním nerozeběhla. Konečně jsem slyšela přijíždět auto a začala jsem drtit svůj nový dárek v ruce. Očima jsem se snažila úporně zahlédnout alespoň kousek mého pána. Cokoliv, čemu byl na blízku…
mého pána. Moje srdce tlouklo jako o závod a barva se mi vracela do tváří… Musela jsem se držet na uzdě, abych se za ním nerozeběhla. Konečně jsem slyšela přijíždět auto a začala jsem drtit svůj nový dárek v ruce. Očima jsem se snažila úporně zahlédnout alespoň kousek mého pána. Cokoliv, čemu byl na blízku…
Dveře se s mírným vrzáním otevřeli a dovnitř vešel můj pán. Měla na sobě dlouhý černý kabát, ve vlasech roztávající sněhové vločky. Na všechny se láskyplně usmál a se všemi se přivítal. S Alice se dlouze objali a něco mu pošeptala. Myslím, že to nikdo kromě něj nemohl slyšet… Alice se na něj vyčítavě dívala a on jen svraštil nesouhlasně obočí. Alice si povzdechla a ponechala mu volný výhled na obývák, kde jsem stála sama, ještě stále mačkající ten nebohý svetr. Rozpačitě jsem se usmála a byla jsem po několika dnech neskonale šťastná. Edward se na mě jenom dlouze zadíval, pokývl hlavou a otočil se zpět k Esme a Carlisleovi. To je celé… Jeden letmý pohled, ani slůvko…
Vesele si všichni povídali a já pokradmu sledovala svého pána. Nikdy se nedozví, co k němu cítím. Jsem otrok a on můj pán… Nejsem mu hodna. Navíc, akorát by se mi vysmál. Můj vnitřní monolog přerušil až Alicin hlas.
"Tak Bello, ještě dostaneš další dárek… Vlastně dva. Edwarde, prosím." Můj pán se postavil a přešel k mně. Díval se na mě velmi neutrálně s kamenným obličejem.
"Přeji ti vše nejlepší k tvým narozeninám, Isabello. Vím, že je na tebe spolehnutí a že neuděláš žádnou hloupost, tudíž se chystám udělat čiré bláznovství… Snad si tím u tebe spravím reputaci…" Kdyby jste jen věděl můj pane, jaké mínění já o vás mám… Musela jsem se začervenat. Mé naivní a hloupé myšlenky. Přistoupil ke mně, ruce natáhl k mému krku a já vůbec nerozuměla této situaci. Chce mě uškrtit? Vyděšeně jsem se dívala do jeho zlatých nádherných očí a on jen zvedl oči v sloup.
"Nechci ti zakroutit krkem, ale chci tě zbavit toho bezpečnostního obojku… Dávám ti svobodu."
Překvapeně jsme vydechla a ucítila jeho letmý dotek na svém krku. Snažil se mě nijak nedotýkat, což mě celkem ranilo. Jsem mu tak moc odporná? Ozvalo se cvaknutí a v tu ránu měl můj obojek v ruce. Stále jsem na něj zírala, uvědomovala jsme si, že už mě tu nechce. Po tváři se mi snesla první slza a on na mě překvapeně hleděl.
"Vy už mě tu nechcete?" vzlykla jsem zoufale a všichni v místnosti ztuhli. Alice k nám okamžitě přiběhla a začala mě uklidňovat.
"Ne, Isabello! Tak to není! Můžeš tady zůstat, jen Edward si myslel, že by o bylo pěkné gesto. Můžeš kdykoliv odejít. Nedaleko odsud je rezervace vlkodlaků. Máme s nimi neutrální vztahy, ale tebe by rádi přijali… Mohla by ses vdát a mít děti, žít mezi svými. Ovšem, pokud by záleželo na mně, Emmovi, Carlisleovi a Esme, nechali bychom si tě tu s radostí… Víš, ten obojek bych ti do finále sundala já, protože bys pak nemohla nosit tohle," pousmála se a z kapsy vytáhla malou krabičku.
Já stále smutně vzlykala a nervózně jsem si kousala spodní ret. Můj pán už stál daleko ode mě a z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Stále jsem těkala pohledem mezi Alice, krabičkou a mým pánem. Alice se samolibým úsměvem otevřela krabičku a vytáhla z ní stříbrný řetízek s malou růžovou perlou… Přesně takovou, jakou jsem viděla tehdy v tom zlatnictví, takovou, jakou jsem kdysi dostala od mých milovaných rodičů. Skočila jsem Alice okolo krku a naplno se rozvzlykala… Moje nejlepší a jediná přítelkyně Alice a její úžasné vize. Tohle je ten nejnádhernější dar, jaký jsem kdy mohla dostat…
Edward:
Uplynul týden od Isabeliných narozenin a já upadal hloub a hloub do svých depresí. Miloval jsem ji a veškerá sebekontrola v její přítomnosti mě stála obrovské množství energie. Seděl jsem u svého klavíru a přemítal si všechny události posledních dnů. Když jsem jí daroval svobodu, byl to hotový vnitřní boj. Jedna moje část si přála, aby odešla daleko ode mě, od nebezpečí, ale ta druhá si nepřála nic jiného, než s ní strávit celou věčnost. Když se v ten večer rozplakala v domnění, že už ji tu nechceme, pukalo mi srdce. Její strach byl naprosto absurdní! Kdyby záleželo na mě, utekl bych s ní někam daleko a vyznával jí svou lásku každičký den. Jenže to nejde… Musím ji uchránit. Jediné, co je mi dovoleno, je vychutnávat si plnými doušky její přítomnost, které se tak hrubě a okatě straním. Ano, vyhýbám se jí a stále se snažím přesvědčovat, že její od pláče zarudlé oči, bledé tváře, oči bez života, nejsou mým dílem. Nejhorší je, že vím, že se mýlím. Z mého přemýšlení mě vytrhl příchod Emmetta a Jaspera, jejichž myšlenky mě velmi znepokojovaly. Carlisle se okamžitě tázal na důvod jejich nervozity.
"Co se stalo, chlapci?" zeptal se Carlisle.
"V lese jsem narazili na pachovou stopu nějakých cizích upírů… je jich pět, možná šest," řekl neklidně Emmett.
"Tahle stopa nám ale není povědomá, jsou to cizinci a je z nich cítit lidská a vlkodlačí krev… Možná jsou to povstalci," zamumlal rozhořčeně Jasper, ale mě už to nezajímalo. Mým tělem projela odzbrojující bolest a strach. Prudce jsem vstal a vykřikl.
"Kde je Isabella?!" Carlisleovi hlavou proplula vzpomínka na to, jak se s ním Isabella loučí a jde se projít do lesa. Probůh, ne!
Nečekal jsme vůbec na nic a běžel jsem jako o život. Byl jsem si vědom rizika, kterému je Isabella vystavěna bez obojku. Takhle si myslí, že je svobodným vlkodlakem z rezervace. Mohli by ji zabít, ublížit jí nebo znásilnit. Mým srdcem opět projela vlna hrůzy a zoufalství. Ještě nikdy jsem se nesoustředil tak rychle na okolní
myšlenky, které se naštěstí nedostavily, což znamenalo, že ti upíři jsou daleko ode mne. Běžel jsem veden Isabellinou vůní hloub do lesa. Její vůně ale byla přehlušena silným zimním větrem. Běžel jsem a za sebou zanechával jen sněžnou čáru. Byl jsem v koncích, její vůně zmizela, navíc pěšinka byla celá zavátá a stopy byly nenávratně ztraceny. Tak mysli! Přikázal jsem si. No jistě! Dasary! Zapojil jsem všechny své smysli a soustředil se jen na její jahodovou vůni, dobře uloženou ve své paměti. Tu vůni jsem si schraňoval, jako malý poklad. ¨
Podařilo se! Ucítil jsem jí a posílen touhou po jejím bezpečí jsem se rozeběhl bleskovou rychlostí k ní. Konečně jsem ji spatřil Seděla na zasněženém kameni. Nepřítomně se dívala před sebe. Zřejmě zaslechla křupnutí sněhu pod mýma nohama a vylekaně se otočila. Jakmile mě spatřila s mým úlevným obličejem, usmála se a její oči rázem ožili. Třepal jsem hlavou ve snaze vyhnat z hlavy tyhle momentálně nepodstatné myšlenky. Doběhl jsem k ní a pevným hlasem jí rozkázal.
"Musíme okamžitě domů. Tady nejsi v bezpečí. Vylez mi na záda, musíme běžet dřív, než bude pozdě."
"Ale můj pane-" nenechal jsem ji domluvit, vítr ke mně totiž donesl pach upírů a já strnul hrůzou. Ne!
"Bello! Jednou v životě mě poslechni! Prosím!"
Překvapeně na mě vykulila oči a já si uvědomil proč. Poprvé v životě jsme jí řekl Bello. Prosebně jsem se na ni zadíval, ona jen přikývla hlavou a já si ji spěšně vyhoupl na záda. Jakmile se mě dotkla, pocítil jsem obrovskou touhu a rozpolcenost. Měl jsem chuť ji sevřít v náručí a líbat. Jakmile se ke mně víc přitiskla a dotkla se rukou mé odhalené kůže na krku, všechno to vzrušení se soustředilo v jednom bodě. Jak mě může takhle ovlivnit jedna jediná žena, pouhým nevinným dotykem?
"Zavři oči, Bello a hlavně se neohlížej," rozkázal jsem jí přísně a ona opravdu poslechla.
Rozeběhl jsem se domů, vnímal jsem její rychlý dech, polekaný tlukot srdce a křečovité sevření, které na mě působilo lépe, než volání Sirén. Naštěstí jsem se vzdalovali té nasládlé upíří vůni a já věděl, že pro dnešek je Bella v bezpečí… No, ne tak zcela. Když jsem byl jen několik pár metrů od našeho domu, ucítil jsme novou skořicovou vůni v našem domě. Tak tuhle vůni poznám i na sto honů. Zatraceně! Co tu dělá Lorelay?

%20%E2%80%93%20okraj.png)




