
Útěk do ráje, 15.kapitola
Edit: opravené :)
Jedenácté přikázání? Přeci lásku nezabiješ! - 15. díl
Bella:
Ležela jsem ve své měkké posteli a klidně jsem oddechovala. Sny se začaly vytrácet, na tváře mi dopadaly první sluneční paprsky a k uším se mi donesly první pozdravy rána. S velkým přemáháním jsem rozlepila oči a ještě neochotněji jsem se posadila. Nic, kromě přírody nebylo slyšet. Dům zel prázdnotou a tichem. Prohrábla jsem si vlasy a pokoušela jsem se vymotat některé prameny z mého bezpečnostního obojku. Zprvu mi neskutečně překážel, ale zvykla jsem si…
Když jsem se po dlouhém zápasu vykopla z postele, zjistila jsem, že venku napadl další čerstvý sníh a já si uvědomila bolestný fakt. Je sníh, je zima a naše společné hodiny s mým pánem odpadají. Aniž bych se převlékla, vydala jsem se automaticky dolů do kuchyně. Stejně tu nikdo není. Jsem tu sama a nenapadlo by mě, že na to někdy pomyslím, ale je mi smutno. Postrádám tu Esmeinu laskavost a cit, chybí mu poťouchlá shopaholická Alice, vždy klidný Jasper, zdvořilý šílený profesor Carlisle, můj velký ochránce Emmett a dokonce i věčně nafrněná Rosalie. Ovšem nejvíce se mi stýskám po něm… Po mém majiteli. Zakazuji si na něj myslet, můj mozek dokola omílá, že je to zlý, zákeřný a namyšlený upír, ale vždycky zakotvím u přihlouplého úsměvu a představě o jeho hlasu, jemného doteku a vůbec celé jeho osoby.
Dovalila jsem se do kuchyně a hlavu měla pořád v oblacích. Všechny moje myšlenky se stáčely pořád k jednomu a samému cíli. K němu. Ach jo… Mně by pomohla možná tak amputace hlavy, i když vlastně to už bych byla mrtvá. Možná by to nebylo tak špatné. Jeden rychlý řez a já mám po trápení. Myslím, že se z toho zcvoknu!
Popadla jsem hrnek, bezmyšlenkovitě jsem do něj sypala kávu. Tohle mě zaručeně zabije. Konvice za mnou začala nepříjemně pískat a snažila se na sebe strhnout veškerou pozornost. Na panelu přede mnou blikaly různé ikonky a já zmáčkla tu červenou. V tu ránu konvice přestala vyšilovat a zmlkla. Není nad moderní techniku 21. století, že? Nemusíte lítat od sporáku ke sporáku, stačí jen dojít ke stěně a naklikat vše potřebné…
Opatrně jsem si nalila vařící vodu do hrnku a pak jsem přešla k oknu. Stála jsem tam opřená, v jedné ruce hrnek a v té druhé jsem mnula podlouhlý zvadlý zelený list. Na parapetu totiž stála mírně zanedbaná květina.
"Ahoj kytko… Už ti někdo řekl, že vypadáš příšerně? Ne? Tak ti říkám, vypadáš děsně."
Pozvedla jsem hrnek na její počest a nabrala jsem pořádný doušek teď už jen teplé kávy. Fuj, dneska jsem to trochu přehnala s tou kávou, ale alespoň mě to dostatečně probere. Jak jsem tak koukala na ten seschlý skvost před sebou, nenapadlo mě nic lepšího, než jí povzbudit k životu. Nahnula jsem hrníček s kávou nad hlínu a lila.
"Na zdraví," znuděně jsem breptla a za mnou se ozval udivený hlas.
"Takhle tu kytku zabiješ, Isabello."
S nezájmem jsem se otočila a uviděla Edwarda. Pokrčila jsem rameny a otočila se zpátky ke květináči. Počkat! On? Tady? Jak? Kdy? Proč? V tu ránu jsem se zmateně otočila zpátky a pořád tam stál. Tak tohle byl velký šok pro moje pomalé vedení.
"Co vy tu děláte, můj pane?" zeptala jsem se užasle a uvnitř jsem se tetelila radostí.
Teď už jsem nepotřebovala Emmetta, Alice ani nikoho jiného. Ke štěstí mi bohatě stačilo, když tu byl on. Díval se na mě velmi neutrálním pohledem, ale mně to bylo šum a fuk! Byl tady, přišel a vrátil se jak slíbil! Kdybych mohla, skákala bych přinejmenším tři metry vysoko! Tohle chování bylo velmi infantilní, ale já si nedokázala pomoci. Na obličeji jsme měla radostný stupidní úsměv. Konečně znovu promluvil.
"Vrátil jsem se dřív. Dozvěděl jsem se, že ostatní odjeli, tak jsem tě chtěl ohlídat."
Tak on se vrátil, protože mi nevěří? To mě ani trochu nezná? Tohle zjištění docela bolí. Myslí si, že bych chtěla utéct. Za prvé, by to nebylo ani pořádně možná s tím obojkem, který nosím a za druhé, jediné, co si přeji, je být v jeho přítomnosti. Po tomhle zjištění mě zalila vlna zármutku a já očima provrtávala podlahu.
"Oba dva moc dobře víme, že na zdařilý útěk bych neměla sebemenší šanci, můj pane. Nemusel jste jezdit, nerada bych vás obtěžovala," odsekla jsem dopáleně a byla jsem na odchodu.
"Neřekl jsem, že mě obtěžuješ -"
"Nyní mě omluvte, mám mnoho práce. Jen jsem se chtěla ještě zeptat, jestli dnes budeme mít další hodinu?" přerušila jsem ho netrpělivě a moje špatná nálada se zvyšovala rychleji, než státní dluh. Jedinou nadějí pro mě byly jen ty společné chvíle s ním.
"O tom jsem chtěl také mluvit. Vzhledem k nepříznivému počasí bych tvou výuku pozastavil."
"Ne! Chci říct, ještě toho příliš mnoho nevíte… Nevíte nic o našich legendách a způsobu života," vyhrkla jsem příliš náruživě a on se jen podezřívavě zamračil.
Prosím, ať souhlasí, prosím, prosím… Za zády jsem zkřížila dva prsty a modlila se k Eimheri. Chvíli se rozmýšlel a mé srdce o sobě dávalo dost hlasitě vědět. Zdráhavě se na mne podíval a pak kývl. V ten moment jsem myslela, že snad radostí vyletím z kůže. Rozpačitě jsem se na něj usmála a čekala jsem nějakou reakci. Jeho pohled byl ale tak prázdný. Připomínal mi spíš sochu řeckého boha, než živou, mnou tolik oblíbenou bytost… No, podle těch šílených pocitů, které mě pokaždé zaplaví a celou pohltí, jakmile je mi nablízku, to bude spíš osoba mnou tak milovaná.
Proběhla jsme kolem něj a s úsměvem jsem vzala svou skříň útokem. Navlékla jsem na sebe oblečení, které bylo nejblíže mým rukám a myslím, že při mně stáli všichni andělé dobrého vkusu a znalosti módy. Opět jsem plna nepopsatelného štěstí seběhla dolů a spatřila jsem mého majitele. Stál tiše u okna a nad něčím dumal. Chtěla jsem ho oslovit, upozornit ho na svou přítomnost, ale on promluvil mrazivým hlasem. Nebyl v něm zájem, ani sebemenší nedočkavost. Byl lhostejný…
"Mám dost důležité práce a ocenil bych, kdybychom to dnes nijak zvlášť nepřetahovali. Tak se posaď a vyprávěj. Bes'ul-né aim artýri, aim Nhév´is at Imënabi´is. Bes'ul aim Khalla-es at Khöd lutte nép-es. Maqué tmé lutte gaié ig'haz aim faibé, aim bit'ul, aim eldýmehr at hay-ré, meie ardynný, achrei."
(Mluv o životě, o vlkodlacích a lidské rase. Mluv o válce a smrti vašeho lidu. Řekni mi vaši domnělou pravdu o lovcích vlkodlaků, o přírodě, o upírech a bolesti, kterou způsobili, prosím.)
Překvapeně jsem na něj zůstala zírat a mám mysl se úporně snažila rozpomenout, kdy se vlastně naučil tak dobře mluvit naším jazykem. Vždycky jsem si myslela, že mě neposlouchá.
"Váš jazyk ještě nemám v merku, ale ač se zdá, že ke svému okolí jsem hluchý, není tomu tak," odpověděl mi na jednu z mých mnoha nevyřčených otázek. Já jen zmateně zatřásla hlavou.
"Ale já polovinu těch slov ve vaší přítomnosti nikdy nevyslovila, tak jak? Já tomu nerozumím, vy snad umíte -"
"Vždyť říkám, že jsem poslouchal. Navíc nezapomeň, že i stěny mají uši. Řekněme, že když pomáháš Carlisleovi překládat, je to slyšet. Něco mi holt utkvělo v hlavě… Prosím, nemám na tebe čas až do večera, Isabello."
Hrdo se mi stáhlo úzkostí a v hlavě mi pořád zněl ten odtažitý tón jeho hlasu. Něco jsem provedla? Zlobí se na mě? Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala odvahu a počala jsem vyprávět naše staré legendy.
"Je to velmi stará legenda a o zrození světa. Po této holé zemi kdysi dávno chodívali zlí a dobří duchové. Žili sice v rovnováze, přesto ale usilovali ti zlí a zkažení o životy těch dobrých. V těch dobách žili ti dobří na straně slunce, ti zlí na straně měsíce. V tomto krutém čase se začali ztrácet dobří duchové a nakonec zůstal jen poslední. Jeho jméno je posvátné… Jmenovala se Anin. Ten duch byl skryt přede všemi a žil v bezpečí svého lesa. Když se k němu donesla ta strašná zpráva, rozhodl se zachránit ostatní. Ten dobrý duch bloudil celou zemí a dostal se na hranice země zlých duchů. Jednou v noci se celou zemí rozléhal strašlivý dusot rudého ještěra, který hledal poslední z nich, tedy Anin. Rudý ještěr byl pod nadvládou lstivého ducha jménem Hagghart.
Chtěl zajmout všechny dobré duchy a sám se kochat jejich krásou a čistotou. Když rudý ještěr téměř uhnal Anin, zachránil ji zlý duch jménem Alecto. Zželelo se mu krásného ducha a on poprvé za svou existenci pocítil lítost. Anin se však nevzdávala a rozhodla se zachránit zbytek dobrých duchů. Alecto byl Anininou dobrotou uchvácen a pomohl jí potají se dostat do jejich měsíční říše. Anin se skrývala a Alecto jí přes den pomáhal prchat před Hagghartovým hněvem a nebezpečím v podobě rudého ještěra. Anin i Alecto se dostali k rubínové propasti, kde věznil ostatní dobré duchy.
Zlý Haggharth však byl mocnější a mazanější. S rudým ještěrem tam dorazili ještě než stihli vysvobodit dobré duchy. Bojovali celých sedm dní, než se jim podařilo dobré duchy osvobodit a porazit Haggharta. Anin a Alecto však k sobě pocítili lásku, první cit, který kdy byl vůbec stvořen. Dobří duchové a zlí duchové se však obávali, že by jejich pouto mohlo mít ničivé následky. Rozhodli se tedy vytvořit Růt-his, jak vy říkáte nebe a Vennes, tedy peklo. Dobří duchové prchli před láskou do nebe a ti zlí naopak do pekla. Anin a Alecto zůstali sami, bez domova a opuštění. Dobří duchové spolu s těmi zlými se domnívali, že samota a stesk po svém druhu a domově, je zlomí a že se ti dva rozhodnou vrátit zpátky ke svým stranám, ale mýlili se. Alectova a Aninina láska se vzepřela a vzkvétala.
Poznali lásku, lítost a starost o někoho jiného. V den, kdy se měsíc a slunce spojili, počali dítě. Mocné dítě narozené spojením zla a dobra, ani ženu, ani muže. V tu noc jej pojmenovali Eimheri. Byla mocnější než všichni duchové. ( pozn. autora: lidé si pak přizpůsobili její podstatu k ženskému pohlaví, především, co se týče s jejím ztotožněním s matkou přírodou). Když se to duchové dozvěděli, rozzlobili se na Alecta a Anin. Za trest je od sebe odloučili. Anin vtáhlo samo peklo a Alecta naopak nebe. Nikdy pak už nepocítili štěstí a lásku. Každý byl vytržen ze svého domova a už ho nikdy neměli spatřit. Eimheri však mezitím sílila a rovnováha jejího dobra a zla ji činila neovlivnitelnou a spravedlivou.
Alecto a Anin každý den ronili mnoho slz. Ty Alectovi se snášely z nebe na zem a ty Aniny z pekla prosakovaly napovrch. Jejich slzy se smísily. Eimheri z úcty ke svým nepoznaným rodičům oživila kapky jejich slz. Z těch pak vznikli vlkodlaci. Lidé, dobrosrdeční a laskaví, ovšem v chvílích nebezpečí se stávali zlými velkými silnými bestiemi - vlky."
Zvedla jsem pohled a střetla se s tím jeho. Jeho oči byly černé jako uhel. Ruce křečovitě svíral v pěst a čelisti měl pevně sevřené. Jeho pohled byl plný vzteku, chtíče po něčem neznámém. Co se to s ním děje? Proč se tak tváří? Jak si mám vyložit jeho pohled? Vrtalo mi hlavou. Hned, jak jsem se na něj zadívala, uhnul a jeho divoký výraz se zklidnil. Ruce povolil, jeho oči nabraly zlatý nádech, aspoň myslím.
"Pěkná pohádka… děkuji za dnešní velice naučnou hodinu, Isabello. Pro dnešek už tě nechám být. Prosím, neruš mě. Potřebuji si vyřídit neodkladnou korespondenci… Přeji příjemný zbytek dne."
Pak prostě zmizel… Odkdy Edward Cullen, bývalý pan dutohlav a ten transylvánský šílenec studuje?! On… On prostě odešel! Nechal mě tady jen s odměřeným rozloučením. To jsem mu natolik odporná, že mu vadí i moje přítomnost? Ale kdyby ano, proč už mě neponižuje a není na mě tak zlý? Proč se sakra chová tak chladně? Všechno zkazil… Já všechno zkazila…
Hrudník jsem měla jako ve svěráku a v krku se mi usídlil nepříjemný knedlík. Z očí se mi začaly hrnout slzy zklamání a já vztekle vydupala schody ke mně do pokoje. Zavřela jsem za sebou rozzuřeně dveře a vešla do koupelny. Ani nevím, co mě to popadlo, ale vrhla jsem se k umyvadlu, pustila jsem na plné pecky vodu a pak se skácela k zemi. Koupelnou se neslo mé usedavé vzlykání, stěží přehlušené tryskajícím proudem vody. Bylo mi to tak moc líto. Tohle všechno, ale nejvíc mě bolelo to, jak byl chladný. Kdyby byl laskavý a jemný, jako tehdy na louce, věděla bych, že mě má aspoň trošku rád. Kdyby mě ponižoval a ubližoval mi, věděla bych, že mě nenávidí. Jenže teď už nedělá nic z toho. Je jako kámen, tvrdý a chladný. Teď už nevím, čím mu jsem.
Můj pán se mi vyhýbal, jako čert kříži a já zůstala v samotě až do sobotního večera. Zrovna jsem pucovala podlahu v předsíni, když jsem uslyšela přijíždějící auta. Okolo mě něco prosvitělo a já se za tím bleskově otočila. Přede mnou stál Edward a spěšně otvíral dveře. Jen se na mě otočil a vysvětlit.
"Už se vracejí."
Vracejí? Alice a Emmett se vracejí? No konečně, ještě jeden den o samotě a mě by porazilo… Urovnala jsme si halenku a vlasy dala za ucho. Do místnosti vběhla nějaká čmouha s blonďatým ohonem a už byla přicuclá na mém pánu. Vzteky jsem musela funět páru. Nejraději bych tu slepici vzala něčím po palici. Ona ho vroucně objímala a líbala a on se vůbec nebránil!
Do domu vešla usmívající se Alice s Jasperem v ruce a Pauline byla nucená se od mého majitele odtrhnout. No konečně, málem ho spolkla jako malinu. Alice se objala se svým bratrem a pak přitančila ladným krokem ke mně. Pevně mě objala a já byla vážně ráda, že ji mám.
"Bože, vypadáš příšerně… S tím něco budeme muset udělat." První slova, která mi řekne jsou, že vypadám příšerně… Kdo by ji neměl rád?
Jasper se taktéž přivítal s Edwardem a na mě nenápadně zamával. Obdařila jsem ho veselým úsměvem. Na řadu přišel Emmett. No vlastně já ho ani neviděla, protože najednou mě drtilo něco velkého a studeného. Špičkami jsem se nemohla dotknout země a z hrudi dotyčného se ozýval hurónský smích. Takže Emmett, jednoznačně! Byla jsem šťastná, že se vrátil můj hrdina a velký ochránce. Teď už mi nebude smutno.
Takhle postupně vešla celá rodina. Carlisle otcovsky objal svého ztraceného syna a mě potřásl rukou. Esmé Edwardovi notnou chvilku vzlykala do košile a sypala na něj nejrůznější výhružky a nadávky. Nesnesla by pomyšlení na jeho další neplánovaný odchod… Edward se jen nádherně usmíval a já z něho nedokázala odtrhnout pohled. Byl moc hezký, když se smál.
Jako poslední se s ním přivítala Rosalie. Probodávala ho pohledem, přišla k němu, v jedné vteřině mu vlepila malou facku a v té druhé ho zase náruživě tiskla na svou hruď. Všichni byli překvapení a ještě šokovanější jsem byla já, když se na mě podívala a s úsměvem prohodila.
"A příště, milý bratříčku, jestli ještě jednou zdrhneš, přísahám, že nakážu Chundeláčovi, aby tě pořádně kousnul do pr-"
"Rose!" zvolala pohoršená Esmé a Rose se jen ušklíbla a pokračovala.
"… do pravé ruky, samozřejmě."
Všichni se začali sborově smát a já se za břicho popadala. Tohle jsem vážně nečekala. Jediné, co mi zkazilo mou náladu byla Paulinina ruka bloudící po Edwardově pasu.
"Oh, tak vám to spolu sluší, drahouškové! Doufám Edwarde, že nebudeš už dlouho otálet… Alice spřádá plány." Usmívala se šťastně Esmé a moje srdce se na chvíli zastavilo. Cítila jsem velkou bolest, jako kdyby vás někdo zevnitř pálil horkým kusem železa…
"Má pravdu, Edwarde, tuhle si už sepisovala zasedací pořádek na obřad." Poťouchle se řehnil Emmett a já jen ztěžka polkla. Edward se jen pousmál a pod nosem si něco brbral.
Proč se mám trápit? Hlavně, že s ní bude šťastný, nic víc si nepřeju… Všichni se radostně dopravili do obývacího pokoje a v předsíni zůstala kupa cestovních tašek… Nechápu, na co jim jsou cestovní tašky, když byli jen na lovu. Tak a dáme se do odklízení. Čapla jsem první tašku, ale vedle mě se objevila malá hihňající se osůbka.
"Ta modrá taška úplně na spod je jen a jen tvoje, Is," zašvitořila Alice a mně mohly oči vypadnout z důlků.
"To je pro mě? Já dostala dárek?!" výskla jsem nadšeně. Ještě nikdy jsem nedostala dárek! Tedy od rodiny ano, ale stejně! Z obýváku se ozval pobavený Carlisleův smích.
"Uklidni se, nebo ještě dostaneš srdeční příhodu z toho šoku! Nejdřív ale prosím odnes ty tašky nahoru. Děkuji, Isabello!"
Popadla jsme nejbližší tašku a rychlým krokem jsem dotáhla až nahoru. Po deseti minutách hrdinného zdolávání mého soukromého Everestu v roli šerpy, jsem sešla dolů a chystala se ná slavnostní konec. Zbývaly poslední dvě tašky a já vzala tu nejblíže položenou. I s taškou v ruce jsem se otočila, ale v tu chvíli jsem zděšeně pískla. Přímo před mým obličejem byl druhý obličej. Byla to Pauline a nenávistně na mě vrčela. Její oči plály hněvem a nenávistí. Byly černé a šel z nich děs.
"Dej pracky dolů z mé tašky!" zasyčela na mě.
"Jen jsem ji chtěla uklidit," odsekla jsem dotčeně.
"No to určitě, chtěla jsi mi něco ukrást, ty svině chlupatá! Jsi obyčejná zlodějka!" začala na mě vřískat a v předsíni se nashromáždila celá rodina. Nechápavě na nás zírali a Edward chtěl Pauline uklidnit. Ve mně to začalo neskutečně vřít a můj úsudek zahalila rudá clona.
"Nejsem prašivá ani chlupatá svině. Laskavě si odpuste všechny ty vaše nadávky, kterými mě poslední týdny častujete! Jste škodolibá satorie, která z mého pána vysává život! Jste horší než celá banda harpií!" vztekle jsem na ni vypálila a všichni jen unisono šokovaně vydechli.
"Tak tohle jsi přehnala, ty psisko!" vyštěkla na mě a v tu chvíli se semlelo několik věcí najednou.
První věc byla, že jsem ucítila obrovskou ránu na hrudi a následně jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. S křikem a se zvukem tříštění skla jsem tvrdě dopadla na malý konferenční stolek na konci místnosti. Jen informačně, náraz dost bolel.
Zadruhé, mou hlavou a rukou projela ostrá bolest. Když jsem se jakžtakž v první sekundě vzpamatovala, děkovala jsem svému letitému vojenskému výcviku, který mě nutil si i přes všechnu bolest udržet soustředěnost na danou situaci a protivníka. Ostražitě jsem zvedla hlavu a spatřila běsnící Pauline, kterou ve svém náručí drtil Emmett i s Jasperem.
Než jsem se nadála, klečel vedle mě Edward a vyděšeně si mě prohlížel. Hned vedle něho se objevil Carlisle s mírně neklidným obličejem. Edward svůj pohled soustředil na mou ruku a já jeho pohled následovala. Moje ruka byla posetá zabodnutými střepy a řinula se z ní šarlatová krev. Oh bože…
Pauline pořád křičela různé nadávky a stále se zmítala v tom kamenném sevřené. Jasper se ji snažil uklidnit, ale očividně byla imunní. Měla amok a nikdo ji nedokázal uklidnit. Můj pán se na mě ještě jednou bolestně podíval, a pak vstal. Přešel klidným krokem k Pauline a podíval se jí do očí.
"Pauline, to stačí…" zdůraznil každé slovo a ona se začala uklidňovat. Emmett povolil sevření a můj pán pokračoval.
"Jdi nahoru do mé ložnice, prosím. Tam to probereme v klidu."
Ona bez námitek profrčela po schodech nahoru a o mě se pokoušely mrákoty. V ruce jsem ucítila cukání a pálení. Začala jsem si uvědomovat stoupající bolest v paži a v hlavě. Tiše jsem vzlykla a můj pán se ke mně pomalu otočil čelem. Jeho pohled byl odhodlaný a zarmoucený. Je to má vina… Jsem otrok. Můj pán mě musí nenávidět. Jeho vlastní snoubenku jsem nazvala harpií a satorií… Sklopila jsem zahanbeně zrak k zemi.
A zatřetí? V ten moment, kdy mě napadla, kdy jsem letěla a dopadla, kdy můj vlastník promluvil, jsem si uvědomila jednu zásadní věc, která dost mění situaci.
Mohu s jistotou říci, že miluji Edwarda Cullena. Miluji svého majitele, miluji muže, kterému jsem otrokem a sluhou. Miluji upíra, miluji nepřítele a porušuji nesvatější zákon ze všech. Nikdy nepocítíš lásku, k nepříteli svému…

%20%E2%80%93%20okraj.png)




