
Útěk do ráje, 14.kapitola
To se nesmí stát - 14. díl
Bella:
"Jak se řeknou rty?"
Naklonil se ke mně a stále se mi díval do očí. Najednou mě popadla strašná touha se ho dotknout, naklonit se a okusit jeho rty. Připadala jsem si jako ztracený nomád uprostřed vyprahlé pouště, který umírá žízní a můj pán byl studnicí ba dokonce oázou, stojící naproti mně. Ztěžka se mi dýchalo a celá jsem se třásla nedočkavostí a nervozitou.
"Yénne…" špitla jsem a ucítila jsem jemný dotek na své tváři. Nestudil ale pálil. Do celého těla mi vléval sílu, radost a ještě větší žízeň po jeho přítomnosti a rtech.
"Polibek?"
Už se neusmíval, skoro se dotýkal mých rtů a já cítila jeho ledový dech. Pořád se jemně dotýkal mé tváře a jen mě rozrušeně a nedočkavě pozoroval. Jeho spodní ret se nepatrně zachvěl, když jsem se dotkla jeho ruky na mé tváři a já se mimoděk pousmála. Z jeho očí sršel vodopád něhy a okouzlení. Nabrala jsem vzduch do plic a odpověděla.
"Beal' om…"
Lehce se usmál a semknul víčka. Jeho výraz byl velmi útrpný, jakoby bojoval sám se sebou. Ucítila jsem jemný konejšivý dotek jeho palce na líci a okouzleně jsme zavřela oči. Srdce mi v hrudi neposedně poskakovalo a tančilo zběsilý kankán. Do tváří se mi nahrnula červeň a tělo zaplavila horkost. Jen stěží jsem dokázala dýchat, natož se nějak hýbat. Pak mým, tělem projela unášející vlna blaha. Ucítila jsem lehký dotek na svých rtech. Nepolíbil mě, stále se sebou bojoval, jen se zlehka dotýkal svými rty těch mých. Jeho blízkost byla tak opojná a nádherná… Měl tak jemný dotek. Cítila jsem jeho rozechvělý dech a ovládána vlastními pudy, jako loutka, jsem pootevřela ústa, ruce jsem podvědomě vztáhla na jeho hruď a prsty jsem zabořila do jeho měkkého a teplého kabátu. Moje srdce se chtělo vydrat z hrudi a hlava se mi točila jako míč nedostatkem vzduchu.
Jeho dotek na mé tváři byl intenzivnější a tlak na mých rtech se jemně znásobil. Téměř mě políbil, jenže najednou to všechno zmizelo. Vyplašeně jsem otevřela oči a v hlavě jsem měla nesouvislé pásy zmatku. Odvrátil svou teď už strnulou tvář, jeho oči ztvrdly a ruka zmizela z mé tváře. Ustoupil ode mě o krok a zasmušile se díval do země. Aniž by se na mě podíval, prohlásil monotónně.
"Za chvíli se začne stmívat, po setmění to tu není příliš bezpečné. Myslím, že bude nejlepší, když se vrátíš domů."
"Já-já, omlouvám se - " pípla jsem plačtivě a on se jen bolestně zamračil a skočil mi rychle do řeči.
"Není za co, nic se nestalo. Své hodiny zvládáš dobře a mnoho si mě toho naučila. Alespoň Carlisleovi mohu pomoci s výzkumem vašeho národa. Tyhle hodiny nejsou zbytečně ztraceným časem… Měla by jsi jít, Isabello."
Neutrálně se na mě podíval. Podíval se tak, jak se obvykle pán dívá na svého sluhu - neutrálně. Poté se otočil a odkráčel hloub do lesa. Hlavě se mi motaly všechny vzpomínky, všechny události, co se staly za posledních pár minut. Bylo mi líto, že mě nepolíbil. Vlastně mi to spíš ublížilo. Proč mě to vůbec tak moc mrzí a jak se mi to vůbec mohlo líbit? Ptala jsme se sama sebe.
Je to nafoukaný upír, jeden z těch, kteří zabíjí a ničí vše živé okolo sebe. Je povrchní a nezná city. Jen si vzpomeň Bello, kolikrát na tebe ošklivě křičel, jak krutě s tebou zacházel?! Křičela na mě jedna část mého JÁ. Jenže ta druhá, ta nešťastná a zmatená část mi našeptávala silná slova, která mě za ním pořád táhla. Neustále opakovala: On není zlý, jen nešťastný… Vždyť on nezabíjel tvůj lid, jako ostatní… On není vrah.
Stála jsem tam dobrých patnáct minut a probral mě až chladivý dotek padajících sněhových vloček. Ani jsem si neuvědomila, že pláču… Udělala jsem oč mě žádal. Vrátila jsem se zpět. Cestou jsem si zase vybavila jeho tvář, jeho úsměv, jeho skoro-polibek a mě zalila vlna smutku a upřímné lítosti. Z očí se mi řinul vodopád slz a já celou cestu vzlykala. Klopýtala jsem a snažila se marně zahřát promrzlé tělo. Zkazila jsem to, určitě je to moje vina. Jsem bláhová, když jsem si myslela, že by mě mohl políbit. Vždyť jsme jiná než oni. Nejsem krásná a podmanivá… Jsem jen bezcenný otrok.
Setřela jsme si slzy z tváří a rozhodla se neuronit už ani slzičku pro toho nafoukance. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem z lesa na silničku vedoucí k domovu. Má mysl byla ale stále jako v oblacích a já s tím nedokázala nic udělat.
Bezmyšlenkovitě jsem vešla dovnitř a dívala jsem se prázdným pohledem před sebe. Nejdřív jsem si sundala boty, pak automaticky čepici. Pak myslím přišla na řadu bunda a někde v dálce jsem zaslechla udivené volání.
"Psisko! Vzteklino? Hej! Isabello!" S trhnutím jsem zvedla hlavu a překvapeně koukala na Rosalii.
"Ano madame?" Ona jen zširoka rozevřela oči, div jí nevypadly z důlků.
"Je ti dobře? Kde je tvůj pán?"
Rosalie:
Stála jsem překvapeně v předsíni a nestačila se divit. Vzteklina byla myslí minimálně tři sta světelných let daleko a automaticky dávala věci na věšák. Zvláštní, že s ní nebyl Edward. Co když mu něco udělala?
"Psisko! Vzteklino? Hej! Isabello!" Jako kdyby někdo polil spícího studenou vodou, probrala se ze svého spánku a podívala se na mě.
"Ano madame?" Prr! Tak buď jí něco udělal můj bratr, nebo je nemocná. To není samo sebou, aby byla takhle přívětivá a pokorná.
"Je ti dobře? Kde je tvůj pán?" zeptala jsem se zvědavě.
"Je mi dobře… Copak můj pán není doma?" zeptala se poplašeně a v rukách stále svírala svou bundu, tedy teď už spíš křečovitě.
"Ne, můžeš mi říct, kde je?" otázala jsem se mírně netrpělivě a ona zase nasadila ten svůj nepřítomný pohled. Poté jen s falešným a velmi špatně zahraným úsměvem odpověděla.
"Oh… Já houpá! Úplně jsme zapomněla, že pán si chtěl zajít ještě na lov… Nyní mě prosím omluvte, mám příliš mnoho práce…"
Zvedla ruku i s kabátem hodlala ho pověsit na věšák, jenže ho minula a bunda s žuchnutím dopadla na zem. Ona jako náměsíčná šla dál, ničeho a nikoho si nevšímala. Pomalu vyšla schody a pak zmizela v chodbě a následně jsem slyšela prásknout dveře jejího pokoje. Houstone máme problém! Sedla jsem si zpátky na gauč a povídala si s Alice.
Edward se vrátil až za dobré dvě hodiny a venku už byla tma. Vlastně ona nejdřív zděšeně zavřískala Alice a ošklivě se mračila na ty nebohé dveře - bůh ví, co jí provedly…
Edward vrazil dovnitř a do cesty se mu postavila Pauline. Krásně se na něj usmála a čekala polibek. Edward se jen zastavil, rozpačitě se na ní díval, políbil hřbet její ruky a kvapně zahuhlal.
"Promiň, ale musím si něco neodkladně zařídit. Odjíždím ještě dnes - "
"Ale Edwarde, miláčku! Já nemám ještě sbaleno," rozrušeně na něj koukala.
"Ty tu ale zůstáváš, vrátím se brzy slibuji," odvětil a svižně se provlékl okolo ní.
Natáhl se po klíčkách od svého auta a v ten moment se na schodech objevila Vzteklina. Byla podivně strnulá a bledá. Měla zarudlé oči. A jéje, zas má to své fňukavé období… Vždy je to o tom samém, on jí urazí a ona je nešťastná, že tu musí být. Jenže teď jsem se zarazila. Dneska bylo něco jinak. Její a jeho výraz byl jiný. Když Edward zvedl pohled zadíval se jí do očí a ona do těch jeho. Jako by ti dva věděli o něčem, co se my nemáme dozvědět. Ona se tvářila jak hromádka neštěstí a on hrál děsného tvrďase, ale pod tím vším jsem zpozorovala žal. Jakmile jsem na to pomyslela, Edward zřejmě zachytil mé myšlenky, odvrátil hlavu a vesele se na nás usmál.
"Vrátím se, jak jen to bude možné… Zatím se mějte!" křikl naposled a zmizel.
Vzteklina byla jiná. Dokonce se mi jí zželelo a párkrát jsem se jí před tou nánou Pauline zastala. Pauline si vždy našla důvod k tomu, aby ji ponížila nebo alespoň seřvala. Asi ji to bavilo. Né že bych to psisko nějak milovala, ale pořád jsem měla radši toho chlupáče než tu řeckou krasotinku. Jinak zpět k Vzteklině. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nevidím důvod k jejímu smutku. Byla bledá, zamlklá, smála se minimálně a ani moc nejedla. Bylo to divné a trochu děsivé… Byla vážně jako pes.
Uplynuly skoro dva týdny a Edward se stále nevrátil. Až jednou přiběhla Alice s rozverným úsměvem k nám do ložnice a začala švitořit o tom, jak se Edward pozítří vrátí. Trochu nám to zkřížilo plány, protože jsme ten den chtěli vyrazit na rodinný lov, takže Carlisle se rozhodl, že vyrazíme už o den dřív, tedy ve čtvrtek. Nejdřív jsme se zdráhali nechávat tu Vzteklinu samotnou, ale Esme i Carlisle jí důvěřovali a Alice tvrdila, že nevidí její útěk ani podobné vylomeniny. Jenže má drahá sestra zřejmě zapomněla na to, že chundeláče vidí jen občas… Já jim říkala, že by ji tu neměli nechávat samotnou, až nám pláchne, budou strašně překvapený…
Edward:
Byl čtvrtek pozdě v noci a já vkročil do prázdného domu. Vůně mé rodiny a Pauline tu sice byla stále cítit, ale ne tak silně. Na stolku jsem objevil vzkaz od Esme, že jsou na lovu a vrátí se v sobotu. Odložil jsem si oblečení a se smutkem v srdci vystoupla nahoru po schodech. Z mého rozjímání mě vytrhl pravidelný tlukot srdce a tiché oddechování. Isabellu tu nechali?
Velmi opatrně jsem začal našlapovat a snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že bych neměl strkat nos k ní do pokoje. Ovšem moje srdce a tělo si myslely něco jiného. Opatrně jsem položil ruku na kliku od jejích dveří a žaludek se mi bolestně stáhl. Co to dělám! Celé dva týdny jsem se přesvědčoval, že bude nejlepší, když to nechám být. Zase se akorát týrám! To, co jsem téměř provedl na té louce, je neodpustitelné! Ohrožuji její život…
Smutně jsem si povzdechl a chtěl odejít, jenže jsem to nedokázal. Velmi tiše jsem vklouzl k ní do pokoje a posadil se na malé křeslo naproti její posteli. Mlčky jsem jí pozoroval a podruhé v životě mi bylo opravdu do breku… Proč mi Bůh bere nejbližší a nejmilovanější?
Přede mnou ležel spící anděl, který mi obrátil život vzhůru nohama. Byla tak nádherná a spanilá. Tak nevinná… Její hrudník se tiše zvedal v klidné melodii spánku, její tep na mou bolavou a zhyzděnou duši působil jako léčivý balzám. Její plné rty byly bledší než obvykle a její tvář měla barvu zažloutlého pergamenu. Vypadala tak ztrhaně a zranitelně. Za tohle všechno můžu já! Kdybych se lépe ovládal, neubližoval bych jí. To, co vůči ní cítím, je den ode dne silnější a já mám obrovský strach, že se neovládnu.
Tiše se zavrtěla a měsíční světlo dopadalo na její hedvábnou tvář a šíji. Jak může být něco tak nádherného a šlechetného zároveň zhoubného? To ona mě změnila, to ona mi ukázala život a jeho význam. Dokud jsem jí neznal, nechápal jsem pojem druhá šance. Mé srdce kdysi dávno milovalo a ztratilo. Uzavřel jsem ho před světem a doufal jsem, že zůstane navždy skryto těm nejkrásnějším a zároveň nejbolestnějším citům… Jenže ona jediná měla klíč. Když jsme s ní, celý svět je najednou hezčí, když cítím její přítomnost, vím, že mám ještě naději. Když cítím její vůni, podlamují se mi kolena a když se na mě dívá, najednou mi nestačí ani celý hektolitr vzduchu… Když se na mě usměje, tělem se mi rozlije touha ji sevřít v náručí.
Nemusím spát k tomu, abych snil! Stačí, když jsem s ní! Přál bych si jí splnit každičké přání. Snést jí modré z nebe…To já chtěl psát pro ni verše na zlaté stránky snů a začínal jsem snad tisíckrát. To já, to já tu žiji nadějí, že láska smí doufat a zázraky se dějí… Snad se jednou zbavíme těch krutých pout. Nikdy jsem nedošel dál, než že ji mám rád… Miluju ji celým svým srdcem a duší. Ano! Miluju ji… Miluji a ona to nesmí vědět.
Mým srdcem projela vlna zoufalství a já stáhl obličej do bolestné grimasy. To Bůh Mě trestá. Do cesty mi postavil ženu, krásnou a laskavou. Nechal mě pocítit ten nejmocnější cit, jenže ona nikdy nemůže být mou… Nikdy se nesmí dozvědět, že ji vroucně miluji. Nikdo se to nesmí dozvědět, jinak by ji zabili… To se nesmí stát… To se nesmí stát.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




