close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

ÚdR - 13.kapitola

30. dubna 2010 v 22:17 | L!nduš |  Útěk do ráje (od Tilly)
Poviedky - 4







Útěk do ráje, 13.kapitola


Emmett:
"Je pravda, že za vyvolání války mohou upíři?"
Heh… No, tak bude prča. Jak jen začít? Zhluboka jsem se nadechl, zaraženě jsem se na ní usmál a otevřel svou velkou pusu.
"Jak bych ti to jenom řek… Ne."
Ona se jen zamračila a zvědavě si mě prohlížela. Že já tohle radši nenechal na Edovi, kurník šopa.
"Tak kdo za to může?" vypálila na mě zostra a já se jen nespokojeně ošil. Zas řeknu něco, co jí urazí. Je mi to jasný.
"Když se zeptáš upíra, kdo může za tenhle svrab, v kterým se momentálně nacházíme, řekne ti, že za to můžou vlkodlaci."
"To ale není pravda," ohradila se nasupeně a já začal žehlit a mandlovat.
"Chundeláči, nech mě domluvit. Každá strana má svou pravdu a s tim nic nenaděláš. Je to jednoduchý, upíři neměli rádi vlkodlaky a vlkodlaci zas neměli rádi upíry. Bojovali spolu už celá staletí a bylo otázkou času, kdy všechno tohle praskne a začne válka. Bohužel, naši inteligentní vládu nenapadlo nic lepšího, než vyvraždit město plný vlkodlaků. Mysleli si, že vás srazí na kolena a ukáží, kdo je tady pánem - "
"Bitva v 1901 u Mayals v Swansea," konstatovala zasmušile a pak se na mě podívala," tam zemřela polovina mé rodiny, tedy předků…"
"Jo, hodně vlkodlaků i upírů zařvalo. Vlkodlaci to brali jako válečný akt, tak vstoupili do války. Prvních patnáct let to byly boje jen mezi vlkodlaky a upíry, jenže, jak tomu bývá, upíři potřebovali potravu a hodně lidí začalo umírat. Vlkodlaci nejprve spoléhali na to, že se k nim lidé přidají a upíři naopak předpokládali, že lidé se strachem podvolí. Lidé však nemarnili čas a celých těch patnáct let intenzivně pracovali na silnějších zbraní. Samozřejmě, že neměli velké šance na přežití, ale věděli, že upíři jsou na nich závislí. Lidstvo vstoupilo do války a upírům vyhlásilo válku. Skrývali se všemožně, dokonce poblíž vlkodlaků. Věděli, že vlkodlaci nepřipustí přítomnost upírů na své půdě a lidi toho prachobyčejně využívali. V tichosti a ve vší tajnosti si vynalézali zbraně. Jak víš, každá smrtelná strana si opatrovala své vědce. Dost často také docházelo ze strany lidí k sabotážím. Takhle se lidem do rukou dostalo pár plánů a kódů, které pak poupravovali a zlepšovali. Po patnácti letech intenzivní bojové přípravy se z nich alespoň pro vás stali rovnocenní soupeři. Nečekaně zaútočili i na vlkodlaky a přestali pro ně být neutrální stranou. Upíři se spoléhali na to, že lidé za ně odvedou špinavou práci, tudíž omezili vybíjení lidí a doufali, že lidstvo porazí vlkodlaky a upíři z toho vyjdou nejlíp. Poté se chystali vrhnout na lidi. Takový zamotaný milostný trojúhelník, co?"
"Tak trochu…" Stále ze mě nespouštěla oči.
"Víš, je zvláštní, jak rozdílní to jsme tvorové, ale přesto máme jednu vlastnost společnou - nadutost. Ta se nám všem stala osudnou. Upíři byli příliš zaslepeni vlastní silou a sebedůvěrou, nepřipouštěli si, že by někdo mohl být silnější. Vlkodlaci zase spoléhali na jiné a jejich solidaritu. Nebyli dostatečně ostražití a opatrní… A lidé? Ti si byli příliš jistí svou nově získanou silou a hloupostí ostatních ras. Jsme hlupáci, jestli si myslíme, že tuhle válku někdo vyhraje. Ve válce nikdy žádná strana nevyhraje, všechny prohrají."
"Emmette, kdo vlastně jsi? Na čí straně stojíš?"
Smířlivě jsme se na ní podíval a v jejích očích jsem spatřil slzy. Nechápal jsem proč, ale tak je to ženská a ženský brečej i při reklamě na králíčka Azurita…
"Kdo sem? Jsem prostě Emmett a mám svou drahou Rosie. Já se narodil jako člověk, Is. Narodil sem se v době míru, dospíval jsme v období války a v dospělosti jsem v té válce jako člověk zemřel rukou, nebo spíš tlapou vlkodlaka. Stala se ze mě bytost, proti které jsem kdysi dávno bojoval… Jsem prostě Emmett Cullen, který má svou milovanou manželku a chce s ní strávit zbytek svého života daleko od boje a smrti," řekl jsem klidně a jí se z očí začaly hrnout slzy. Nemusel jsem mít Jasperovy schopnosti na to, abych věděl, že se bojí budoucnosti, a že si připadá sama.
"Závidím ti… Tak moc ti závidím tvůj klid, tvou sílu, to, že máš někoho, koho miluješ a on miluje tebe. Proč jsem taky nemohla být šťastná? Proč mám být špatná pro to, čím jsem? Proč mě nenávidí a opovrhuje mnou? Proč tak moc bolí samota…" špitla tiše a rozvzlykala se. Edward je pitomec a doufám, že to slyší! Pak jsem udělal něco naprosto nečekaného. Objal jsem jí svým velkým medvědím chmatem a ona se rozbrečela ještě víc.
"Z toho mamlase si nic nedělej, dyť von tě má rád a dycinky měl. Jsi ten nejlepší domácí mazel, jakého sem kdy měl a bezpochyby ten nejlepší vlkodlak na světě. Klidně si pobul, jestli se ti uleví, ale musíš mi věřit, že já a Alice tě nikdy nenechám samotnou… To bude dobrý, ššš… Uvidíš, zítra už všechno bude lepší…"

Pearl:
Zvláštní kolik lásky se Belle v ten den dostalo… Nejen od Emmetta. Ptáte se mě, proč nyní zasahuji do děje? Já, která sepisuji tuto kroniku? Snad proto, že tento den je nejvýznamnějším ze všech. I když o tom ta mladá žena a jí tak cizí mladý muž nevěděli, pocítili lásku… Lásku, která převrátí celý svět vzhůru nohama… Dny plynuly a každý z nich vypadal stejně. Byl pln ticha, zmatku a nových citů.

Po několika týdnech se už listopadu chýlil ke konci a venku napadl první sníh…

Rosalie:
Tiše jsem seděla u Edwardova klavíru a obkreslovala jsme jednotlivé klávesy svými štíhlými prsty. Můj život se změnil, bylo to bláznivé. Emmett byl jiný, snad dospělejší a silnější. Milovala jsme ho za to ještě víc, jestli to vůbec jde. Byl tak laskavý a dobrosrdečný, i když jsem nechápala, proč se k tomu psovi chová tak láskyplně, nevadilo mi to. Musím uznat, že to psisko nám zatočilo s životem o dobrých 180°. Edward se s ní vydává na ty jejich hodiny do lesů jako úplný osel, a vrací se jako inteligentní bytost. Aleluja!
Poslední týdny je Edward nezvykle zamlklý a Pauline o to víc otravnější. Ta ženská je sice strašná, ale můžu říct, že Edward se začíná chovat rozumněji, už není až tak nafoukaný, je lepší… Má na něj dobrý vliv, dokonce se už Edward ani nenaváží do Vztekliny. Láska je mocná čarodějka. Velmi mocná v podobě Pauline...
"Rose?" Ozval se za mnou Edwardův udivený hlas a já ho v myšlenkách pozdravila.
"Můžu se zeptat, co tu provádíš s mým křídlem?" zeptal se mě a přisedl si ke mně.
"Myslím, že odpověď znáš nejlíp ty… Přemýšlím přeci."
"Rose, můžu mít otázku?" zeptal se.
"Pro mě za mě," řekla jsem.
"Proč nenávidíš Vzteklinu?"
Moje prsty se zasekly ve svém pohybu. Upřela jsem na něj svůj pohled a tvrdě se na něj usmála. Pochopí to vůbec? Mám právo ji za to nenávidět? Myslím, že ano.
"Máš pravdu, svým způsobem ji nenávidím. Nenávidím jí za její zbabělost a za to, že nebojuje za svůj život. Přijala svůj úděl a postavení. Nebojovala za svou lidskost a za to, co by mohla mít. Nedělala nic, jen poslechla a sloužila. Promrhala vzácný dar, který jí byl dán. Měla možnost žít, vdát se z lásky, vychovat děti a milovat je. Měla možnost v klidu zemřít obklopena svou rodinou, jenže ona nebojovala. Já být na jejím místě, raději zemřu, než abych žila odříznutá od svého světa a bez možnosti na lásku. Je zbabělá, když nebojuje pro lásku." Edward se na mě zkroušeně podíval a já v jeho očích spatřila klíčící zrnko bolesti. Co se to s ním děje?
"Myslíš, že v našem světě jí není souzená láska," spíše konstatoval, než že by se mě ptal.
"Je vlkodlak a žije ve světě upírů. Nemůže se zamilovat, pokud by se tak stalo, hrozil by jí trest smrti," odpověděla jsem mu a sledovala jeho obličej. Kam tím míří? Zaznamenal mé myšlenky a jeho rty se roztáhly do širokého samolibého úsměvu.
"No tak ještě štěstí, že mi o lásku nemáme nouzi, že?"

Bella:
Uplynulo několik týdnů, mé vlasy začaly dorůstat, Emmett s Alice mi byli skvělými společníky a Carlisleovi jsem pomáhala s výzkumem, i když, upřímně tomu rozumím asi jako koza petrželi. Byla jsem veselejší a tvářila jsem se spokojeněji, ale uvnitř jsem si pořád přišla nějak zkroušená. Madame Pauline jsem ze srdce nenáviděla, nejen pro její povrchní a škodolibý přístup ke mně, ale také proto, jak se neustále lepila na mého pána. Nemělo by mi to vadit, ale vadilo a moc. Žárlila jsem na každou minutu, kterou s ním trávila. Neměla bych cítit lítost nad jeho nepřítomností a neměla bych cítit ani nepopsatelné štěstí z jeho přítomnosti. Den ode dne na něj myslím víc. Když jsem se dozvěděla, jaké má tahle rodina nadání a schopnosti, byla jsem nevýslovně šťastná, že neslyší mé myšlenky. Ze začátku by mě za ně zabil a teď by si o mně myslel, že jsem labilní sociopat.
V ruce jsem držela stoh knížek a scházela jsem dolů do obýváku. Jakmile jsem vešla, zvedla jsem pohled a spatřila jsem svého pána s jeho sestrou Rosalie, jak sedí vedle sebe a vesele si o něčem štěbetají. Zřejmě si mě nevšimli.
"No tak ještě štěstí, že mi o lásku nemáme nouzi, že?"
ozval se můj pán a Rosalie se božsky usmála. Byla jako anděl. Poté si mě můj pán všiml a propaloval mě zvědavým pohledem. Poté beze slova odvrátil hlavu a dál se věnoval Rosalie. Tak já mu nestojím ani za slůvko. Hňup jeden, ať se jde bodnout… Stoupla jsem si ke knihovničce a počala jsem vyrovnávat knihy, oni se mezitím stále vesele bavili a já tiše poslouchala.
"Víš, Edwarde jsem ráda, že je tu Pauline. Má na tebe vážně moc dobrý vliv…" řekla Rosalie a on se na ni nejprve nechápavě podíval a pak jeho obličej zvážněl.
"Vážně?" řekl fascinovaně.
"Ano, je na můj vkus trochu výstřední," můj majitel se na ni zamračil a ona jen zvedla oči v sloup, " dobře, nesnáším jí, ale asi nebude tak špatná, když si s ní šťastný. Jsem ráda, že spolu chodíte. Doufám, že to hodláte brzy zpečetit." Culila se na něj a mně pomalu začínal docházet smysl těch slov. Knihy v mém náručí jsem zlostně drtila a dál ho pokradmu sledovala.
"Nevím, o čem to mluvíš…"
"Ale Edwarde, nedělej se, že mi nerozumíš. Esme vám už plánuje svatbu a Jasper s Emmettem uzavírají sázku na den, kdy ji konečně požádáš o ruku."
Moje mysl tuhla, srdcem projela ostrá skličující bolest a všechny knihy mi vypadly z rukou. Tak on si jí vezme? Proč je mi najednou do breku? Přestaň s tím ty huso hloupá! Musela jsem se okřiknout. Doufám, že bude šťastný.
"Isabello, jsi v pořádku?" zeptal se mě sametový hlas za mnou a já jen hrdě vztyčila hlavu. Zhluboka jsem se nadechla a pokorně jsem odvětila.
"Jistě že jsem, můj pane. Omluvte mou nešikovnost, práce kvapná málo platná… Prosím, nezapomeňte, že za chvíli začíná naše společná hodina."
Zatvářil se velmi neutrálně, jen přikývl a vstal. Stále na mě upíral svůj zrak a po chvíli se nadechl.
"Možná by bylo lepší vyrazit teď hned, než se setmí - "
"Kampak vyrazit, miláčku?" Náš rozhovor přerušila slečna Pauline a svůdně mrkala na mého majitele. Copak má tik v oku?
"Máme další společnou hodinu. Nic pro dámu jako jsi ty." Zdráhavě se na ní usmál a ona mu obtočila ruce okolo krku. Mě pohltila lítost a smutek. Odložila jsem zbytek knih a chtěla jsem nenápadně odejít.
"Kam si myslíš, že jdeš bez našeho svolení, ty vypelichaná zrůdo!" vřískla na mě z ničeho nic Pauline a její oči plály hněvem a vítězstvím.
Ztuhle jsem na ní zírala a uvnitř mě to vřelo. Nenávistně jsem ji propalovala na místě a chtěla jsem jí něco říct, jenže se do toho vložil Edward, který ji stále držel okolo pasu. Celou dobu se mi díval do očí a já se začala ztrácet v těch jeho. Svraštil obočí, ale něco uvnitř hlavy mi říkalo, že ta nechuť nepatří mně, ale Pauline. Po chvíli tiše promluvil, aniž by ze mě spustil pohled.
"Prosím, má drahá, přestaň se tu tak rozohňovat. Já jsem Isabellin pán a ona bude poslouchat mé rozkazy. Isabella se pokusí vyjít tvým přáním vstříc, ale poslouchat bude mne, ano? Ty Isabello se jdi převléknout do něčeho teplého, za pár minut vyrážíme," řekl naprosto klidným hlasem a mé tělo zaplavila vlna zadostiučinění a radosti z jeho zastání.
"Ano, můj pane…" kuňkla jsem tiše a šla si po svých.

Bez myšlenkovitě jsem sáhla pro kabát, teplé boty a šálu. Byla jsem jako ve snách a na tváři se mi usadil drobný úsměv. Možná mu nejsem až tak odporná, zastal se mě před ní, před jeho snoubenkou! Snoubenkou… Ano, před svou družkou a budoucí manželkou. Tohle zjištění mi smazalo ten přihlouplý veselý úsměv z tváře a zase mi bylo smutno.
"Můžeme?" zeptal se mě smutný hlas za mnou a já nadskočila. Bleskově jsme se otočila a omluvně se na mě díval můj majitel. Já jen přikývla a my se vydali do lesa. Celou cestu jsme mlčeli a šli. Proč je mi tak mizerně, tvářím se jak hromádka neštěstí a on vlastně taky. Zastavili jsme na tom malém paloučku. Z nebe se snášel sníh, nikde nebylo ani živáčka, jen okolo nás vál ledový vítr.
"Myslím, že můžeme začít, můj pane. Možná bychom si měli procvičit řeč mých předků…"
"Isabello, ty se zlobíš viď?" zeptal se a založil si ruce na prsou.
"Nejsem zvyklá na to, aby se mnou někdo zacházel tak krutě, jako slečna Pauline. Mám svou hrdost a tyhle její exploze vzteku nehodlám snášet. Vím, že jsem jen otrok a nic víc, že nemám právo si takhle vyskakovat, ale tohle nesnesu." Tvrdě jsem se na něj dívala a bojovně jsme vystrčila bradu. Pak řekl něco, co mě úplně odrovnalo.
"Máš pravdu a já ti slibuji, že už s tebou takhle zacházet nebude. Doufám, že jí tenhle přešlap promineš." Já jen zalapala po dechu a celá zrudla. Nejistě se usmál a čekajíc na mou odpověď, nadzvedl obočí.
"A-ano," v hlavě mi to šrotovalo a já se snažila honem vymyslet jiné téma, " Tak tedy začněme. Jak se řekne strom?"
"Kha," řekl to velmi sebevědomě a spustil ruce podél těla.
"Jak se řekne půda?" otázala jsem se s klidem.
"Aile a bohyně půdy je Irech."
"Mrak?" vypálila jsem na něj s úsměvem a on se zamyslel. Poté se mu na tváři objevil jeho lišácký úsměv a já zatajila dech. Co to zase provádím?
"Goa… Jak se řekne slunce?" zeptal se tentokrát on.
"Nap a vítr je Cairbré," odpověděla jsem s úsměvem.
"Cairbré, zvláštní slůvko… Jak se řekne ve vašem jazyku vlkodlak?"
"Rasa vlkodlaků se řekne Nhév´is…" Stále se na mě usmíval a já se mu zadívala do očí. Byla v nich nejistota a naprosté soustředění. Já si naopak připadala jako omámená. Tohle není dobré.
"Jak se řekne upír?" zeptal se klidně a přiblížil se ke mně.
"Eldýmehr… Jde vám to dobře, můj pane."
"Jak se řekne krásná?"
Moje srdce se rozbušilo a on mě provrtával omamujícím pohledem.
"Mal'én…"
"Jak se řekne láska?" najednou začal šeptat. Stále se přibližoval a stál ode mě jen pár centimetrů. Stačil jediný pohyb a já bych se ho mohla dotknout. Stále se mi díval do očí a mé srdce momentálně běželo svůj nejdelší maratón v životě.
"Thempé…" odpověděla jsem.
"Jak se řeknou rty?"
Naklonil se ke mně a stále se mi díval do očí. Najednou mě popadla strašná touha se ho dotknout, naklonit se a okusit jeho rty. Připadala jsem si jako ztracený nomád uprostřed vyprahlé pouště, který umírá žízní a můj pán byl studnicí ba dokonce oázou, stojící naproti mně. Ztěžka se mi dýchalo a celá jsem se třásla nedočkavostí a nervozitou.
"Yénne…" špitla jsem a ucítila jsem jemný dotek na své tváři. Nestudil ale pálil. Do celého těla mi vléval sílu, radost a ještě větší žízeň po jeho přítomnosti a rtech.
"Polibek?"
Už se neusmíval, skoro se dotýkal mých rtů a já cítila jeho ledový dech. Pořád se jemně dotýkal mé tváře a jen mě rozrušeně a nedočkavě pozoroval. Jeho spodní ret se nepatrně zachvěl, když jsem se dotkla jeho ruky na mé tváři a já se mimoděk pousmála. Z jeho očí sršel vodopád něhy a okouzlení. Nabrala jsem vzduch do plic a odpověděla.
"Beal' om…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.