
Útěk do ráje, dvanásta kapitola :) Užite si ju, Enjoy! :))))
Bella:
Monotónně jsme se houpali ze strany na stranu a já si jen rezignovaně podpírala hlavu. Koukala jsem na vzdalující se stromy a v hlavě jsem zadupávala představu o samolibém úsměvu na obličeji mého ctěného majitele. Co bych se rozčilovala? Šli jsme asi dalších deset minut a les začal řídnout. Miláčku, jsem doma!
Bože, holka… Té ironie a zapšklosti. Měla bych se sebou něco dělat. Edward vrazil do přeplněného obýváku. Všichni ztichli, jen Emmett začal řvát smíchy. Moc legrační… Ne vážně, je to legrační, asi jako když hrajete pantomimu na téma: "Jak jsem venčil psa" a při tom narazíte do stěny a zlomíte si ruku. SUNDEJ MĚ DOLŮ!
Než jsem se nadála, ten mamlas mě hodil na gauč a prostě někam zmizel. Alice na mě překvapeně zírala a Esme v mžiku klečela u mě a skenovala mě svým starostlivým pohledem.
"Bože, jsi v pořádku? To ti udělal on?" Než jsem stihla otevřít pusu, do výslechu se vložila Alice.
"Co sis to udělala s vlasy? Kdy jsi se ostříhala? Kdo ti dal vůbec do ruky nůžky, krucinál fagot?"
No, nevypadala příliš nadšeně. Pravděpodobně je milovníkem dlouhých vlasů. Ve dveřích se objevil zamyšlený Edward a v ruce svíral nějakou brašnu. Zastavil se a myslí se vrátil zpátky na zem.
"Cože? Jaké nůžky?"
"Na knírek, Edwarde. Na Isabellin knírek…" Zasmál se hlasitě Emmett a já se na něj dotčeně podívala. Do hovoru se opět zapojila Alice.
"Žádný knírek! Vlasy, vždyť byly tak krásné! Dlouhé a ona… Tohle by mělo být trestné."
Rozčilovala se, ale mně se mé vlasy líbily. Nebyla jsem jediná, Esme z nich byla taky nadšená a Emmett se do mě ani nenavážel. Můj majitel byl ale stále trochu mimo.
"Ona je ostříhaná? Ty jsi ostříhaná, Vzteklino?"
Překvapeně si mě prohlížel a já už toho měla tak akorát dost. Rudá jsem byla až za ušima, noha mi pulsovala a všichni řešily takové blbosti. Rozčíleně jsme si odfrkla, jako býk v aréně a opatrně jsem udělala krok ke schodům. No, v nejhorším se budu plazit. Chtěla jsem udělat druhý, ale čaply mě dvě obrovské ruce, větší než lopata a já zmateně vzhlédla. Držel mě Emmett a uculoval se jako sluníčku.
"Zvládla bych to sama."
"S tím naprosto souhlasím, Chundeláči, ale tohle je rozkaz od staršího bratra."
Automaticky jsem se podívala na Jaspera, ale Emmett, jakoby předpokládal kam se můj pohled stočí, dal se do vysvětlování.
"Myslel jsem Eda. Je to složitý… Carlisle je náš stvořitel, tedy on stvořil nás všechny kromě Alice s Jasperem, Carlisle bere Edwarda jako první dítě, kdybych to tak moh nazvat. Takže je náš starší brácha."
Než jsem se nadála, už si mě odkládal na postel u mě v pokoji a opatrně mi zouval botu. Jakmile mi ji sundal, zase pokračoval ve svém vyprávění.
"No prostě s Edwardem to totiž bylo trochu komplikovanější, abys chápala, můj bratr si - "
"Emmette přestaň mlít ty nesmysly. Pochybuji, že by jí to zajímalo…"
Přerušil jeho tlachání můj majitel a kleknul si vedle mě. Emmett hned zmlknul a začal se přehrabovat v černém Carlisleově kufříku. Můj pán se na mě ani nepodíval, jen opatrně uchopil mou rozpálenou nohu do své ledové dlaně a mně po celém těle naskočila husí kůže… To bude tím teplotním rozdílem. Opatrně přejel jemnou dlaní po nártu a palcem mi jemně prohmatal kůstky. Žaludek se mi najednou zkroutil příjemnou nervozitou a já si musela připustit, že tenhle laskavý dotek mi není až tak proti srsti. Bože, holka, co se to s tebou děje?
"Je to jenom naražené, každopádně by se na to měl podívat Carlisle." No jistě, kde vlastně je? Tohle mi trochu uniklo. Podívala jsem se na něj a nesměla jsem se ho zeptala.
"Kam vlastně odešel?"
Aniž bych to čekala, zvedl hlavu a zpříma se mi díval do očí. Ty oči byly uhrančivé, možná až moc. Nějak jsem se nedokázala od jeho pohledu odtrhnout, mé srdce se proti mé vůli rozklepalo blahem a moje noha v jeho lehkém ledovém sevření mi příliš nepomáhala. Z ničeho nic sklopil hlavu, podíval se po očku na Emmetta a pak zas na mou nohu. Já ho zmateně následovala a rychle jsem švihla pohledem k Emmettovi. V ruce svíral obinadlo, mračil se tak, že obočí se mu slévalo do jednotné linky. Edwarda si prohlížel trochu podezíravým pohledem. Když si všiml mého upřeného pohledu, jeho tvář se vyjasnila a vesele se na mě usmál. Co tohle mělo znamenat?
Edward:
V dlani jsem držel její rozpálenou nohu a tělem mi procházel úžasný náboj. Prosím, ne. Tyhle moje chvilkové výkyvy náklonnosti mě ubíjí. Její oči byly tak plaché a krásné. Nedokázal jsem z ní spustit oči a ještě horší bylo, že dotek mezi tak rozlišnými tvory, jako my dva, by mi měl být odporný, nebo alespoň krajně nepříjemný, jenže to bylo úplně naopak. Její srdce se rozběhlo na plné otáčky a pro mě to bylo jako uklidňující ukolébavka. Krásný zvuk…
"Proč na ní tak kouká? Tenhle pohled znám a nevěstí nic dobrého, možná se mýlím, ale takhle se tváří jen zamilovaní…"
Zaslechl jsem Emmettovy myšlenky, které na mě zapůsobily jako rána elektrický proud. Okamžitě jsem od ní odtrhl oči a téměř neslyšně jsem zavrčel na Emmetta. Isabella si toho nevšimla. Emmett stále svíral obinadlo a jakmile si všiml Isabellina pohledu, nahodil spokojenou masku Veselá kopa.
"Když tak jí to namaž tou mastí a zavaž jí to. Ty Isabello se na to nepokoušej mermomocí postavit, prosím."
Vzteklina na mě jenom upřela svá hnědá kukadla a v očích měla otazníky smíšené s lítostí. Emmett samozřejmě pořád přemýšlel nad mým emočním výlevem, ale navenek nedal nic znát. Zakázal jsem se na ní znova podívat, odvrátil jsem lhostejně zrak, odešel jsem a zavřel za sebou dveře. Opřel jsem se vedle nich zády o stěnu a útrpně zavřel oči. Bylo to tak strašné. Ten zmatek v hlavě byl k nevydržení! Nemiluji ji, láska totiž vypadá úplně jinak. Ona je otrok, nic než majetek. Z tohohle stereotypu začínám bláznit a automaticky vyhledávám něco nového. To proto pro ni mám slabost… Jenže proč den ode dne se má touha po její přítomnosti neúměrně zvyšuje? Proč zrovna ona musí být tvor, při kterém se cítím být potřebným, dobrým, žijícím…
Otevřel jsem své oči a hlavu jsem pootočil ke dveřím. Její tep, vůni, hlas, to všechno jsem nenáviděl a zároveň mě to k ní poutalo víc, než je správné. Slyšel jsem šustění obinadla a tichý Isabellin povzdech.
"Stalo se něco? Moc sem to utáh? Hele jestli jo, tak mi řekni, nerad bych, aby ti odpadla do večera noha," řekl Emmett a Vzteklina se vesele zasmála.
"Ne, nebolí, jen," na chvíli se odmlčela, zřejmě usilovně přemýšlela a poté pokračovala "chtěla jsem se zeptat na vaši rodinu. Víš, když už jsi to tak nakousl… Co si chtěl říct o… o Edwardovi?"
Emmett moc dobře věděl, že si nepřeji, aby o tomhle mluvil před někým jiným, ani přede mnou ne. Dospěl však k názoru, že by se slušelo jí už obeznámit s historií naší rodiny.
"Začneme asi od začátku, co? Prostě Carlisle byl synem nějakého ne příliš významného a zámožného lorda. Narodil se v roce 1594 a přeměněn byl, když mu bylo 26 let. Jak jistě víš, medicína našeho otce vždy velmi lákala. V tu dobu ji studoval v Oxfordu, který má vskutku bohatou historii. Studoval už druhým rokem, ale v té době začalo docházet k nenadálým a velmi brutálním útokům na lidi. Samozřejmě to svedli na mýtické bytosti a nebyli daleko od pravdy. Carlisle, když se vracel pozdě v noci z taverny, našel v jedné zapadlé ulici mrtvého muže. Jak ti jistě došlo, měl to na svědomí upír, kterej si mimochodem nenechal ujít možnost mít desert - Carlislea. Myslim si, že kdyby ten upír už nebyl nakrmený, Carlislea by zabil… Bůh ví, proč se uprostřed sání rozhodl, že ho nechá žít. Carlisle nikdy nechtěl být vrahem a zrůdou, to vlastně nikdo z nás… On nikdy neokusil lidskou krev a byl velmi nekonfliktní. Původně hodlal vyhladovět k smrti, pokoušel se všelijak zabít, ale očividně se mu to nepodařilo. Skrýval se hluboko v lesích, aby nikomu neublížil a měl štěstí. Když narazil na malé stádo jelenů, neodolal a nakrmil se. Tak začal žít jako vegetarián."
"Je mezi vámi hodně vegetariánů?" zeptala se.
"Pár rodin je, ale nejsou až tak tolerantní jako my. Oni na rozdíl od nás válčí," odpověděl jí Emmett a podle vrznutí postele se posadil k ní.
"Jak to bylo dál?" opět se zeptala.
"Spřátelil se s Volturiovými, cestoval, studoval a je z něj skvělý lékař. Pak narazil na Edwarda, který s ním po menší odluce zůstal. V roce 1879 objevil Esme. Byla vdaná za zbohatlého obchodníka Východoindické společnosti. Byl to sňatek z rozumu, alespoň z máminý-Esmeiný strany. Bylo jí devatenáct, když se vdávala a její muž ji měl ale opravdu rád. Nebyl špatnej... Když se vrátili do Anglie, její manžel Charles Scott se seznámil s Carlisleem a vcelku se spřátelili. Samozřejmě, že Carlislea zaujala především Esme a ne čaj nebo Charles. Charles zase odjel, ale Carlislea k ní něco pořád táhlo. Esme byla hodně slabá a křehká za svého lidského života. Čekala svoje první dítě. Carlisle trávil s Esme její poslední dny až do porodu. Ona i dítě zemřeli při porodu, tedy mámu samo sebou přeměnil, ale její syn to nezvládnul. Bylo jí 24 let. Edward s Carlisleem ve vší tajnosti odnesli Esme, zařídili rychlý a tichý pohřeb bez zemřelého a každý jim věřil. Bohužel to dopadlo všecko dost tragicky. Když se její manžel Charles vrátil zpátky do Anglie, zhroutil se a spáchal sebevraždu…"
"To je strašné," povzdechla si smutně Isabella.
"Jo, to je, ale jak vidíš jsme spokojená rodinka… Pak je tu moje Rosie. Tu přeměnil Carlisle, když umírala ve svých 21 letech. Bylo to v roce 1913, zrovna když vypukla tahle válka. Onemocněla tyfem a nedalo se nic dělat. Carlisle doufal, že by snad mohla být s Edwardem, no to se ale pěkně seknul. I když se jí Ed líbil a ona jemu, dospěli k názoru, že budou raději žít jako bratr a sestra. Rose byla vždycky hodně svobodomyslná a na tu dobu emancipovaná, ale po rodině toužila vždycky. Po své skoro-smrti neměla na nic ani pomyšlení. Dost často vyčítala tátovi, že jí nenechal umřít. Víš, vždycky chtěla mít velkou rodinu, ale v našem stavu to hold už jaksi nejde. O pár let později mě Rose našla zraněného na frontě. Bojovali jsme proti vlkodlakům a my jako obyčejní lidé neměli šanci. Přemluvila Carlislea, aby mě přeměnil. Bylo to v roce 1920. Tehdy mi bylo 23 let od té doby jsme spolu…"
"A co Alice? A Jasper?"
"No, tak ti nás našli. Alice byla přeměněná už v roce 1799. Žila ve Španělsku a jmenovala se Alicia María Peréz. Její matka byla Rakušanka, takže Alice moc na Španělku nevypadá, i když temperament má za deset takových Španělů. Byla zatčena inkvizicí a obviněna z toho, že je Židovka. To víš, tehdy se antisemitistické nálady dostávaly na vrchol nepříčetnosti a hodně lidí tehdy zařvalo i když byli nevinní. Bylo jí 18 let. Nevíme, kdo jí přeměnil, ale Bůh mu žehnej za našeho Malého užvaněného maniaka… Jasper, ten byl přeměněn v 1776, žil v Americe a byl členem domobrany. Byl někde na obchůzce kvůli Indiánům a taky se tehdy válčilo s Angličany. To víš, Deklarace nezávislosti… No prostě ho přepad nějaký upír a zřejmě vycítil jeho schopnosti. Přeměnil ho a doufal, že budou spolu ve smečce. Jasperovi bylo tehdy 21. Potom ho našla Alice a od té doby byli spolu a hledali nás."
"Taky dobré… Jak to bylo s Edwardem?"
"Is, víš musíš mi slíbit, že o tom před ním nebudeš mluvit. Je na to háklivej a já se mu vlastně ani nedivim."
"Neboj, my se moc o soukromí nebavíme…"odpověděla znechuceně a mě bodlo u srdce.
"Víš, Edward dřív takovej nebyl. Žil tady ve státech a pocházel z jižanský rodiny. Jmenoval se Masen, jeho rodina byla zámožná… Když mu bylo 17 let seznámil se s takovouto pravou jižanskou křehulí. Světle hnědý vlasy až pod zadek, pomněnkový kukadla, pleť jako porcelán, červená pusa a růžolící tváře. Carlisle ji znal a Edwarda taky, protože v tý době žil nějakou dobu v tom městě jako lékař. Táta říkal, že prej byla fakt moc pěkná a hodná. Prý hotová světice. Jmenovala se Sophie Woods. Víš, Ed byl dřív o hodně slušnější a normálnější. Chci říct, že nebyl takhle drzej a namyšlenej a už vůbec ne zatvrzelej starej bručoun. Podle toho, co mi vyprávěl Carlisle to byl slušně vychovanej, občas šibalskej gentleman. Se Sophií to byla láska na první pohled a celýmu okolí bylo jasný, že je jen otázkou času, než jí požádá o ruku. Psal se rok 1863. Jemu bylo 19 let a jí 18 let. Rozuměli si a skvěle se k sobě hodili. Víš, byla to opravdu velká láska, taková ta na celej život…"
"Co se stalo?" zeptala se s napětím v hlase.
"Víš, v tý době všude zuřila občanská válka a když vtrhli Yankeeové do Depletonu, udělali tam strašnej masakr. Byla neděle ráno a hodně lidí bylo v kostele stejně jako Sophie. Edward v tu dobu byl zařizovat vše okolo zásnub. Měl její slovo, už to chtělo jen ohlásit veřejně… Yankeeové ale vtrhli do města a všechny lidi zamkli v kostele… Potom ho zapálili. V tom kostele umřelo víc než šedesát lidí, všichni uhořeli zaživa. Když se Edward vracel zpátky, kostel už byl v plamenech a nebylo možné někoho zachránit. Půlku chlapů ve městě nechali Yankeeové postřílet, Edward samozřejmě chtěl zachránit Sophii a bránil se. Postřelili ho a on pomalu a jistě umíral před hořícim kostelem plnym lidí a především věděl, že Sophie je tam a je mrtvá… Vojáci Konfederace pár Yankees pobili a zatkli a následně zbytek vyhnali z města, a pak se to snažili uhasit, ale bylo moc pozdě. Mysleli si, že všichni i popravení jsou mrtví, ale Carlisle Edovi ještě nahmatal puls a odtáhl ho do bezpečí, kde se ho pokusil přeměnit… Byl prvním člověkem, kterého kousl a přeměnil. Edwarda zachránil, jenže už to nebyl on."
"Byl nešťastný…" konstatovala Vzteklina.
"Nejen to, byl zlomený a nenáviděl všechny. Nenáviděl Carlislea, protože mu vzal možnost zemřít a dostat se do nebe, kde by mohl být se Sophií. Nebe, je to blbost, ale někdo tomu věří… Carlsile ho přemlouval ať s ním zůstane, ale Edward zešílel a chtěl se pomstít těm, kteří podpálili ten kostel a tím mu zabili jeho lásku. Všechny je našel a zabil dost nevybíravým způsobem. Potom, když mu došlo, že mu to nepomůže, že Sophii už nikdy neuvidí, zatvrdil se proti všemu dobrýmu, co by mu život moh dát. Došel k názoru, že je stejná zrůda, jako ti Yankees, které zabil, tudíž vidina na posmrtný setkání se Sophií je v háji. Neviděl důvod, proč by se měl vracet ke starému Edwardovi a jeho spořádanému životu. Byl nesmrtelný, silný, oslňující a neodolatelný… Aspoň on si to myslí. Odmítal už jenom dávat, tak se rozhodl vždycky jenom brát a dostat, co chce."
"Takže to proto je tak nesnesitelný a ještě k tomu," zhluboka se nadechla a zahanbeně pokračovala, "klátí jednu sukni za druhou?"
Hej, já přece neklátím jednu sukni za druhou! Blbost. Vždyť jediný vztah, který jsem za svůj upíří život měl, byl jen ten s Pauline a Lorelay. Vlastně bych ještě zapomněl na Sáru, taky na Gabriel a Ginny… Pak ještě Jossie a Marian… Dobře, uznávám, klátím jednu sukni za druhou.
"No jen zčásti. Nemyslim, že byl vždycinky svatej, to teda ani náhodou, ale nikdy nebyl až tak sobecký a zatrpklý. Ty ženské mu ukrátí dlouhou chvíli a zapomene na přítomnost. Tak bych to viděl já. Víš, Isabello, on nikdy nebyl pan dokonalý, ale nikdy nebyl zlý, vlastně ani není, jen má své způsoby přežití."
Jak moc jsi Emmette blízko a zároveň daleko pravdě. Neslyšně jsme si povzdechl a opět mě zalil ten dávno zapomenutý smutek. Šouravou chůzí jsem došel do svého pokoje a díval se z okna. Přemýšlel jsem nad jeho slovy, nad Vzteklinou, nad mou zkaženou podstatou, nad mými city…
Sophie… Má milovaná Soph. Je to už velmi dávno, vzpomínky se ztrácí v oparu zapomnění, city ochladnou, ale bolest zůstává… Ach, jak rád bych byl s ní. Tehdy ještě jsem nebyl sám, tehdy jsem byl milován… Já už lásku necítím, už nejsem lidská bytost. Isabella měla pravdu, jsem zrůda a jsem zbytečným člověkem. Emmett má také pravdu, dřív jsem býval jiný. Dřív jsem věděl, co je to láska. Já v tomhle životě žádný smysl nevidím. Všechno, na co jsem měl právo, mi Bůh vzal. Chtěl jsem žít někde s někým, kdo by mě chtěl mít rád. Chtěl jsem žít v malém městě se svou milovanou Sophií. Ač to zní šíleně, vždycky jsem si přál syna nebo dceru. Chtěl jsem zažít ten pocit, kdy vám dají do rukou poprvé vaši ratolest. Chtěl jsem být u toho až vyrostou, chtěl jsem zestárnout společně s mou láskou, jenže tohle všechno mi bylo odepřeno. Místo toho mi byla dána věčnost bez lásky, byla mi dána možnost, která mi zároveň vzala volbu smrti. Jsem odsouzen k věčnému bytí v samotě.
Ovšem, nikdy jsem neměl žádnou z žen kvůli povyražení, to byste mi křivdili. Snad jsem ve skrytu duše doufal, že najdu zase porozumění, ale po několika neúspěšných pokusech jsem to vzdal. Vždycky, když jsem byl s nějakou ženou, byl jsem s ní kvůli vzpomínkám. Když jsem se jich dotýkal, uvědomoval jsem si svou minulost, to, že už jí nikdy neuvidím. Udržovalo mě to ve vzpomínkách na ni. Byl to můj trest za smrt mnoha lidí, které jsem zbavil možnosti na dlouhý život, stejný balvan, který museli nést Sisyfové. Já jsem byl zaslepen nenávistí a zabil jsem 27 lidí. Byli to vrazi, ale já neměl právo je soudit. Tohle smí jen Bůh… Oh, Sophie, co jsem to jenom provedl. Stýská se mi po tobě…
Emmett:
Dovyprávěl jsem Edwardův příběh a slyšel jsem jeho tiché povzdechnutí. Já se v něm prostě nevyznam. Divnějšího člověka jsem snad nepoznal za celou svou existenci. Teda, co to blábolim, upíra, ne člověka.
"Emmette? Můžu se tě ještě na něco zeptat?" otázala se mě Is zamyšleně a roztomile se při tom mračila.
"Jsem jedno velký maxi ucho," odpověděl jsem s úsměvem a čekal.
"Je pravda, že za vyvolání války mohou upíři?"

%20%E2%80%93%20okraj.png)





páááááni, nemám slov
teším sa na pokráčko 