close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Quiletská smlouva 14.kapitola

19. dubna 2010 v 21:27 | L!nduš |  Quiletská smlouva (od LoveCullenky)
Poviedky - 4






Nová kapitola :) Dúfam že ste sa na ňu tešili a nenecháte si ju ujsť - svoje zážitky nám môžete povedať v komentári. Čo ešte? Enjoy!


Kapitola čtrnáctá:  Nerozhodnost
Pohled: Isabella Marie Swanová Blacková Cullenová

Během celé hodiny tělocviku jsem cítila jejich pohledy. Tahle hodina byla pro mne utrpením, utrpením, které jsem si zasloužila. Neodvážila jsem se dívat na Michaela jako zbytek dívčího osazenstva. Vím, že bych tam spatřila nově nabitý cit, ale já se spíše bála toho, že se od jeho očí nebudu moci odtrhnout. Byl tak nádherný v lidském světě. Byl tak jedinečný ve svém světě. Ve světě, kdy neměl tušení o existenci upírů a dalších potvor.

Bála jsem se podívat na svého manžela, protože bych v těch očích viděla bolest. Bolest za to co jsem mu provedla.

Když přišlo na řadu skákání přes kozu, tak se toho tolik zvrtlo. Poprvé jsem pocítila strach o svého manžela, strach o to, že prozradí sebe, ale i celou naší rodinu.
Kdy jsem je začala počítat i jako svou rodinu?
Edward se rozeběhl ladným, lidským krokem. Připomínalo to spíše nádherný tanec. Jakmile se odrazil, tak se celé jeho tělo napjalo. Byla jsem si jistá, že kdyby včas nezareagoval tak by proskočil zdmi tělocvičny. V ten okamžik mé srdce přestalo být. Edward vrhl temný a smrtelný pohled na Michaela. A má nejhorší domněnka se potvrdila. Edward ucítil Michelův pach. Pach, který ze mne cítil dnes ráno.

V duchu jsem se modlila, aby Edward nic nevyvedl. Aby nevyvedl nic, čím by ohl ohrozit svou existenci. Byla jsem zaskočená tím, že jsem nevěděla o koho se mám bát více. Věděla jsem, že by mě více bolela stráta Edwarda. Protože láska k němu nebyla jako láska k Michaelovi. Samozřejmě láska k Michaelovi byla silná, ale naprosto se lišila od lásky, kterou cítím k Edwardovi. Za tu dobu co jsme (ne)spolu jsem si na něj zvykla. Zvykla jsem si na tu nádhernou vůni, která rozehřívala mé srdce. Zvykla jsem si na jeho nádherné oči, ve kterých bych se mohla utápět pořád. Dokola a dokola. Zvykla jsem si na jeho nádherný úsměv,  ačkoliv, když byl se mnou tak se nesmál. Ale když ho pozorujete se svou rodinou, rodinou, kterou nadevše miluje, tak se ta tvář vyjasní. Objeví se na ní ten nádherný úsměv.

Bála jsem se toho, co by nastalo, kdyby mne Edward opustil. Co by se ze mě stallo? Dovedla bych bez něj žít? Dovedla bych bez něj žít, i když naše manželství není normální a mám tendenci se domnívat, že normálním nikdy nebude a to nejen z důvodu, že je Edward upírem.

Zároveň jsem se bála toho, kdyby zmizel Michael. To co mě k němu táhlo bylo nepředstavitelné. Jsem si jistá, že nikdo z vás si neumí představit tu sílu, která mezi mnou e jím funguje. Tu vzájemnou přitažlivost, která námi cloumá.

I když je to ošklivé, ne přímo hnusné, tak jsem si byla téměř jistá, že ztráta Michaela by mne bolela méně než ztráta Edwarda. Ovšem byla jsem si jistá, že jeho ztráta by mě neuvěřitelně bolela. Udělala by v mém srdce ránu, kterou by nikdy,  nikdo neuzdravil, ale po čase bych se s tím naučila žít. Naučila bych se žít bez něj a doufala, že se má lépe.
Ale u Edwarda jsem si byla jistá, že kdyby odešel, kdyby mě opustil - a já bych si to zasloužila, tak bych se z toho nikdy nesebrala. Neuměla bych bez něj žít. I když se k sobě chováme - tak jak se k sobě chováme.

Když jsem byla s Michaelem, tak jsem cítila lásku a něžnost. Když jsem byla s Edwarde cítila jsem nenávist, vztek lásku a neuvěřitelnou vášeň a touhu.  Bylo to jako dva naprosto odlišné světy. Světy ve kterých jsem se nevyznala.

Zavřela jsem oči a znechuceně jsem nad sebou zakroutila hlavou. Bylo mi ze sebe špatně. Špatně z toho, že ubližuji jim oběma.

Teď jsem přišla na řadu já. Nejistě jsem se rozeběhla a blbě skočila. Samozřejmě jak jinak. Nebýt Michaela, který mne zachytil, tak bych se políbila se zemí. Jakmile jsem se ocitla v jeho náruči tak se mé srdce rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Podívala jsem se do jeho očí. Do očí, které plály něžností. Do těch nádherných tmavě - hnědých očí.

Neodvažovala jsem se podívat na Edwarda, protože jsem věděla co bych spatřila. Nevím jak dlouho jsme tam stály, ale já si přála, aby to neskončilo - naštěstí pouto mezi námi překazil Emmett, který si decentně odkašlal. Nevěděla jsem jestli mám být na něj naštvaná, že porušil tu kouzelnou chvíli mezi námi anebo mu poděkovat, za to, že nás vyrušil dříve než-li jsem stačila udělat něco opravdu hloupého.

Zvonek ohlašoval konec hodiny a já si oddychla. Spadl jeden velký kámen z mého srdce. Ale jen prozatím.

,,Slečno Swanová, mohl bych si s vámi na chvíli promluvit?" zeptal se mě Michael tím nádherným hlasem. Cítila jsem na zádech pohledy všech přítomných závistivé pohledy holek. Pohledy, které mne nenávistně propalovaly a jistě si přáli, aby se mi stalo něco hodně špatného. Ale cítila jsem mimo tyto pohledy i pohled Edwarda. Bolestný a zuřivý.

Němě jsem přikývla a následovala ho do jeho kabinetu. Jakmile se zaklaply dveře tak se na mě zářivě usmál.
,,Ahoj." pozdravil mě a já byla opět zaskočená jeho hlasem.
,,A-hoj." podařilo se mi ze sebe vykoktat a on se jen usmál.
,,Nejspíše bych to neměl říkat, ale moc jsi mi chyběla. Chyběl mi tvůj roztomilý - červenající se obličej. Myslel jsem, že tě zahlédnu u oběda, ale tam jsi nebyla. Omotala jsi si mne kolem prstu za den. Jsi spokojená?" smál se nádherným - tichým smíchem. Jeho oči opět zářila. Nemohla jsem si vzpomenou na to co říkal, protože jsem nemohla odtrhnout pohled od jeho tváře.

,,Belli?" volal mě ten hlas zpět do reality.
,,Cože?" připadala jsem si jak pitomec.
,,No jen jsem si říkal, jestli by jsi dnes nechtěla někam vyrazit? Třeba na večeři?"
Co jsem mu měla odpovědět? Na jednu stranu jsem si moc přála přijmout, ale na druhou stranu jsem věděla, že bych neměla. A to nejen z toho důvodu, že byl učitel a mohl by nás spolu někdo vidět, ale také z toho důvodu, že už jsem byla vdaná ženuška.
,,Já nevím." řekla jsem a sklopila své oči na podlahu.
,,Děje se něco?" zeptal se mě a jeho tvář byla nechápavá.
,,Ne, nic. Já jen nechci nic slibovat. Uděláme to takhle. Já ti zavolám." navrhla jsem mu a on přikývl. Byl spokojený alespoň z touto možností. Že jsem ho úplně neodmítla. Alespoň zatím.
Napsal mi své číslo a já se otáčela k odchodu, ale on mne chytil za tričko a otočil si mě zpět k sobě.

,,Ještě je nejspíše brzy, abych tohle říkal, ale cítím, že jsi pro mne moc důležitá Isabell." byla jsem zaskočená tím jak mi řekl. Byla jsem si jistá, že kdyby mi tak řekl někdo jiný, že bych byla rozhořčená, ale od Michaela to vyznělo úplně jinak. Řekl to takovým citem, že to ani nejde popsat.
Pohladil mne po tváři a jemně políbil na ústa. Byla jsem naprosto omámená.

Stěží jsem se trefila do dveří. V šatně jsem si obličej musela opláchnout studenou vodou, abych se alespoň trochu vzpamatovala. Pomalu jsem se oblékla a spěchala ven. Byla jsem přesvědčená, že Edward už určitě odjel, ale on tam stál. Nenuceně se opíral o dveře spolujezdce a trpělivě na mě čekal. Na tváři měl nečitelný výraz.

,,Ahoj." pozdravil jakmile jsem došla k autu. Byla jsem tím zaskočená. Čekala jsem křik možná i nějakou ránu, která by padla na můj obličej, ale on nic. Jen mě mile pozdravil. Mé výčitky svědomí ještě více stouply.
,,A-a-hoj." oplatila jsem mu. A on mi galantně otevřel dveře. Nastoupila jsem do auta a on upíří rychlostí oběhl auto.

Pohled: Edward Cullen

Dostal jsem neuvěřitelný vztek, když si požádal, aby s ním šla do kabinetu. Že s ní prý potřebuje mluvit. Ubožák. Prskal jsem . A ona ještě souhlasila a ani se neohlédla. Byl jsem přesvědčený, že to tak nenechám. Ta ženská mě přivede jednoho dne do blázince. Já se z ní dočista zblázním. Tedy jestli už není pozdě to říkat, protože jak blázen jsem si už připadal. Dokonce jsem dupal na místě. To není tak zcela úplně normální. Budu jediný upír na tomto světě, který se dostane do blázince kvůli jedné ženské. Nádherné ženské.

Musel jsem počítat do sta, než jsem se uklidnil. A co mi to dalo přesvědčování, abych se za nimi nerozeběhl. Ji neodvedl ihned domů a jeho si nedal jako svačinku. V tomto případě by mi vůbec nevadilo, že jet o člověk. Teď jsem ho viděl jen jako ubožáka, který se mi snaží odloudit manželku. Ale já jsem se rozhodl, že to tak nenechám.

Rozhodoval jsem se mezitím jestli odjet nebo zůstat a čekat na ni. Už jsem byl stokrát v autě a startoval, ale pak jsem to zase vypnul a vylezl z auta. Bylo to k zbláznění. Každá vteřina byla jak hodina. Při představě toho jak se jí dotýká se mě zmocnil neuvěřitelný vztek.

Po dvaceti nekonečně dlouhých minutách jsem konečně ucítil její vůni, ale smíchanou s vůni toho parchanta. Chtěl jsem na ni začít řvát. Ale pak jsem se podíval do jejího nádherného obličeje a uvědomil si jak bych mohl na tohle andělské stvoření řvát. Jak jsem jí mohl tak ubližovat. Jak jsem jen mohl takhle ubližovat jí. Oba jsme se chovali dost dětinsky. Oba jsme se bránili něčemu co bylo jasné už od té chvíle co jsme se viděli na naší netradiční svatbě. Milovali jsme se. Jistě nemohl jsem s jistotou říci, že to co vidím v jejích očích není pozůstatek po něm. Ale já cítil, že jí nejsem lhostejný.  Tu noc co jsme byli v tom baru a tancovali spolu jsem to cítil. Kdyby nebylo pitomé Jessici tak mohlo být všechno jiné. Ona nemusela odjíždět s ní a já si mohl ušetřit trápení. Kdybych za nimi běžel. Bylo toho tolik co jsem mohl udělat jinak. Bylo toho tolik co jsem si přál napravit.
,,Ahoj." pozdravil jsem ji a byl jsem rád, že jsem tak dokonalý herec.
,,A-ahoj." vykoktala ze sebe. Očividně tohle nečekala. A to překvapení z mé reakce čpělo i z jejích očí. Otevřel jsem jí dveře a ona rychle zaplula dovnitř.

Bylo mi jedno jestli mne někdo uvidí, ale upíří rychlostí jsem si sedl do auta. Chtěl jsem jí mít co nejrychleji od něho. Chtěl jsem jí odvést pryč a mít ji jen pro sebe.

A co vlastně změnilo mé jednání? Proč se s ní nehádám? Odpověď je jednoduchá. Nechci se s ní hádat. Nechci dělat nic co by mi ji ještě více oddálilo. Nechci, aby ode mne utíkala jen protože na ní nesmyslně řvu. Jen, protože se hádáme kvůli každé prkotině. A já si nenechám odloudit ženu kterou miluji. Nenechám si odloudit důvod své existence, svoji budoucnost.

Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Ona se bála něco říci a já jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem nad svým chováním. Už nikdy jí nedám záminku, aby ode mne utekla.

Vcházeli jsme do domu, do domu kde nikdo nebyl. Bylo to divné. Neslyšel  jsem žádné myšlenky. Neslyšel jsem nic. Jen Belliino srdce, které nepravidelně tlouklo.
,,Já se dojdu osprchovat." pípla a zmizela za dveřmi koupelny. Mrzelo mě to, protože jsem si chtěl promluvit. Chtěl jsem si promluvit o svých citech, které k ní chovám.

Vešel jsem do našeho pokoje a zůstal jsem překvapený stát mezi dveřmi. Pokoj jsem nepoznával. Byl jiný. Na posteli ležely lístky růží. Uprostřed pokoje byl stůl prostřený jídlem a uprostřed svíčky, které čekaly jen na zapálení. Do oka mě praštila stříbrná obálka. Rozbalil jsem ji a na ni stálo úhledným písmem.

Vyjde to Edwarde.

Byl jsem tak neskonale šťastný a Alice neskutečně vděčný za to co udělala. Za to, že vyklidila celý dům a ještě ke všemu přichystala tento pokoj a změnila ho v naprosto romantické místo.

Slyšel jsem dveře od koupelny a vzpamatoval se. Rychle jsem zapálil svíčky a to místo bylo dokonalé.

Bella vešla do dveří a…………..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 20. dubna 2010 v 8:16 | Reagovat

Bella vošla do dverí a.....a čo ďalej, takýtko koniec nechat, juuuj, som zvedava, čo bude ďalej.....rýchlo pokračovanie, prosíííím :D Inak kapitolka je super :D

2 DiD - Ur Aff ♥ DiD - Ur Aff ♥ | Web | 20. dubna 2010 v 14:37 | Reagovat

co dodat? privedies ma k infarktu xD tak dlho cakam a tak krasne to konci :D musis dat co najskorej pokracko, inak zahyniem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.