
Dnes som sa rozhodla pre Útěk do ráje, ten ste dlho nemali. Enjoy! :)
I see you (rozumím ti) - 8. kapitola
Edward:
"Bella… Bella Jonesová."
Mou myslí projel její unavený hlas jako čepel nože a mé tělo zachvátil podivný pocit spokojenosti. Najednou jsem byl rád, že je v pořádku, i když jsem byl trochu nahněvaný na Emmetta za jeho chování… Alespoň, že jeho myšlenky nebyly oplzlé, ale naprosto nevinné. Seděl jsem v křesle opodál a s jiskrami zvědavosti v očích jsem ji pozoroval. Toužil jsem vědět víc o jejím životě, o vlkodlacích, jejich zvycích… O ní samotné.
"Bella, myslíš tím Anabella?" zeptal jsem se s teď už kamennou tváří, ale místo stydlivého a laskavého pohledu, kterým sledovala Emmetta, po mně švihla nevraživým pohledem a má pýcha se ozvala. Vzteklina se na mě jen podezřívavě zamračila a chladně pravila.
"Isabella… můj pane."
Ta poslední dvě slova řekla neuvěřitelně opovržlivě a já se jen utvrdil v tom, že tohle stvoření je největší chybou mého života. Doufám, že aspoň Carlisleovi bude k něčemu potřebná. Pomalu a sebevědomě jsem se postavil, a přešel pomalu k ní. Z očí mi sršel hněv a v těch jejích se naopak mihlo zděšení .
"Nezapomínej, kdo jsi a s kým se to bavíš. Můžeš mě nenávidět, můžeš mnou opovrhovat, ale vždycky zůstaneš tím, čím jsi, Vzteklino. Nejsi nic jiného, než můj majetek. Netvrdím, že si nezasloužíš žít, takový despota zase nejsem, ale začni se chovat s úctou k tvému majiteli. Nezahrávej si se mnou, nebo brzo okusíš můj hněv."
"Edwarde, to by stačilo, ne brácha? Víš, co říkal táta…" kvíknul smířlivě Emmett a vesele se na nás usmál. Vypadal klidně, ale jeho myšlenky mluvily za vše: "Tomu psovi nezkřivíš ani vlásek."
Poté se zvedl a familiérně mi položil ruku na rameno. Isabella sledovala své odřené ruce, které nenávistně drtily peřinu. Nečekal jsem na žádný pohled či skrytou reakci, jednoduše jsem vyšel z jejího nového pokoje v závěsu za Emmettem. Esmé zrovna připravovala jídlo pro Vzteklinu a objevila svůj skrytý kuchařský talent. Byla nadšená z vaření a kdyby mohla, cpala by do nás to odporně zapáchající jehněčí a další kupu jídla. Takže pro tentokrát jsme měli soukromí, neboť zbytek rodiny byl na lovu.
Vyšel jsem s Emmettem na terasu a sledoval jsem vrcholky hor. Nad námi kroužil mladý sokol a z hrdla se mu ozývaly bojovné písně pro soky. Zvířata, jak primitivní to tvorové…
"Edwarde, bylo to nutný? Já vím, je to vlkodlak, ale nezdá se bejt až tak zkažená…"
"Já vím Emmette, že není až tak zkažená, ale nelíbí se mi její vzpurnost. Potřebuje tvrdou ruku, nezapomínej, že ona není jednou z nás. Její lid zabil už mnoho z nás, jsou to nepřátelé, " řekl jsem zamyšleně a čekal na jeho reakci. Překvapil mě, neboť pokrčil svými širokými rameny a vševědoucně se na mě podíval.
"Podívej kamaráde, já ti do života kecat nebudu, ale nějak mi přirostla k srdci. Já nevím, je jako mladší ségra, nebo dítě, který jsem po někom zdědil, a i když si to třeba nechceš připustit, nekupoval sis ji jen z pouhého pominutí zdravého rozumu, brácha. Něco tě k ní táhne a já to na tobě poznám. Nepotřebuju mít Aliciny vize, nebo Jasperovu schopnost, abych věděl, že tohle všechno mělo nějakej důvod."
S tím jsem naprosto nemohl souhlasit a už samotné tohle téma mi bylo proti srsti. Rozhodl jsem se odvést pozornost od jeho nesmyslného citově překypujícího plkání.
"Emmette, děti se nedědí."
"Já vím, že ne. Chci říct, mám potřebu na ní dohlížet. Představa, že by se jí něco stalo, mi nedělá dvakrát nejlíp. Vím, už tak mám průser u svý květinky Rose, ale já to najednou jinak snad ani neumím… Je to opravdu, jako by sis koupil malý štěně a ono ti počůralo koberec. Ať chceš sebevíc, tak při pohledu na něj mu těma novinami přes čumák stejně nemůžeš fláknout. Něco na něm tě dojme a ty seš v prd… v háji."
Emmett dokončil svůj proslov a já na něj zůstal vyjeveně zírat. Kdyby měla svůj amulet, zabila by nás všechny do jednoho, ale můj bratr se s ní prostě musí spřátelit. Emmett má větší srdce, než mozek, jak se zdá…
Esmé:
Vešla jsem s jídlem do ložnice té dívky a dívala se na ni. Vzteklina, vlastně jak jsem zaslechla Isabella, seděla na posteli a smutně si prohlížela své ruce. Bylo mi jí líto… Jaký jen zločin jsme to způsobili? Zabíjíme nevinné tvory a bereme jim to nejpřirozenější - jejich svobodu, na kterou mají všichni právo. Vzácný květ jsme vyrvali z jeho kořenů a teď trpí. Isabella pocítila můj pohled na tváři a poplašeně na mě upírala svůj pohled. Kupodivu jsem byla trochu v úzkých. Vím, není asi nebezpečná, ale jen přece… Nevadí, půjdu na to takticky.
"Dobré ráno… Nesu ti snídani, vím, že když tu byl Emmett s Edwardem, snažili se tě přemluvit aspoň k malému soustu. Nevěděla jsem, co máš ráda, já předpokládám, že proti masu nebudeš mít žádné námitky… Ovšem, máš tu také něco sladkého a cereálie…"
Nervózně jsem se na ni usmála a ona jen pozvedla obočí. Tak teď jsem vážně nevěděla, jestli k ní můžu nebo ne. Naštěstí se ozvala klidným hlasem a malou pýchou třpytící se na povrchu.
"Nemělo by to být naopak?"
"Co prosím?" otázala jsem se nechápavě a na její tváři se usadil drobný pobavený úsměv.
"To já bych se měla bát… o svou budoucnost, o svou čest… o svůj život. Měla bych se bát vás, jakožto upíra, ne naopak. To já bych měla sloužit a být vám k dispozici. Jsem přeci jenom majetek," neřekla to nijak urážlivě ani nešťastně. Prostě to s úsměvem zkonstatovala. Bylo to, jako bychom se bavili o počasí a ona prohlásila, že v jižním Walesu jsou jarní přeháňky nedílnou součástí čaje o páté.
"Ne… Tedy, tvá přítomnost mě lehce zneklidňuje, což ovšem nemyslím v negativním slova smyslu. Jsi tady. Budeš tu s námi žít a jsi vlkodlak. Je to bláhové a pro mě tahle varianta byla kdysi velmi nepravděpodobná, ale co už. Vypadáš jako slušná a chytrá bytost. Nikdo z nás ti nebude ubližovat, ale jsme z tebe-" nemohla jsem najít to pravé slovo.
"… nervózní?" dořekla za mě a stále mě pozorovala svýma bystrýma očima. Já jen se zahanbeným úsměvem přikývla.
"Bude chvilku trvat, než si zvykneme na fakt, že tu s námi žije někdo jiný," řekla jsem.
"Děkuji za jídlo, má paní, voní to krásně," kuňkla tiše s naprostou oddaností a pokorou v očích.
Cítila jsem z ní dobro už předtím a tímhle gestem si mě naprosto získala. Ač jsem chtěla vypadat přísně, nešlo to. Na tváři mi trůnil veselý přátelský úsměv a v srdci se mi otevíralo další místo pro tohoto bezbranného tvorečka, pro Isabellu.
"Nejsem pro tebe žádná tvá paní nebo majitelka. Říkej mi Esmé."
Položila jsem tác na stolek opodál a váhavě jsem k ní natáhla ruku. Nevím, co jsem čekala, ale byla jsem nervózní. Myslím, že Isabella na tom nebyla o nic lépe než já. Také zvedla nejistě ruku a já ji pevně stiskla. Byl to tak zvláštní pocit svírat její ruku. I když byla tak křehká, její stisk byl pevný a velmi teplý. Na mé kůži přímo pálil, ale takovým příjemným způsobem. Pod její jemnou kůží jsem jasně cítila tepání krve, tok života v jejích žilách. Bylo zvláštní dotýkat se ohně ledem…
Alice:
Isabella, když už konečně vím jak se jmenuje, byla velmi podezřívavá vůči naší rodině. Nejvíce ovšem věřila mě a Emmettovi s Esmé. Byla stále ve střehu a sledovala každý náš pohyb. S Edwardem byly jejich vztahy na bodu, ne, hluboko pod bodem mrazu. Byli jak pes a kočka, nebo spíš jako vlkodlak a upír? Isabella nikdy nešla pro ironii a sarkasmus daleko a to mého milovaného bratra vytáčelo k nepříčetnosti. Můj drahý Jasper ji měl v nelibosti a pořád čekal na nějaký alarmující signál z jejího popudu. Byl to hold bývalý voják. Emmett nedal na Isabellu dopustit i přes nevoli Rosalie.
Isabella tu byla už měsíc a její zdravotní stav byl špičkový, možná až moc. Když se ji Carlisle pokoušel vyšetřit a udělat pár vědě prospěšných testů, skončil s květináčem na hlavě, malým kousancem na ruce a Isabella pro změnu s pohmožděným zápěstím, na čemž měl zásluhu její "majitel", když se ji snažil zpacifikovat. No každopádně Carlisle z toho nevyšel z prázdnou. Zjistil, že když vlkodlak ve své lidské podobě hodně zabere, jeho kousnutí pěkně bolí…
"Pojď, Isabello, musíme ti obléknout něco slušného. Od dnešního rána máš od Carlislea povolenou práci a jiné aktivity. Nemůžu tě tu nechat pobíhat v tomhle strašném pyžamu."
"Bojíte se slečno, že by se mě náhodou mohla leknout i prachovka?" zeptala se a zakroutila nesouhlasně hlavou. Nelíbila se jí představa, že by musela nosit cokoliv, co jsme koupili, ale stejně jsem silnější. Dotáhla jsem ji před svůj šatník a ona na něj vyjeveně zírala. Já ho pomalu otevřela a nám se naskytl pohled na velkou místnost o velikosti 6x5 metrů, nacpaná od shora až dolů botami, různými druhy oblečení a nutných doplňků pro každou mladou dámu.
"Co to je, slečno?"
"Přestaň mi už říkat slečno, říkala jsem ti nejmíň stokrát, že jsem Alice. Tak pojď, Isabello! Podívej, tady jsou trička, tady svetry a sukně… Počkej a tady jsou zase kalhoty a hned vedle kabáty. Hm, co ty na to?" zeptala jsem se zvesela a radostí jsem si zatleskala. Já vím, jsem trochu ujetá, ale co už… Každý má nějakou úchylku.
"Oh, takže přerostlá skříň sahající do všech časových pásem? Předpokládám, že košile jsou v třetím pásmu někde poblíž Moskvy," odvětila mírně ironicky a zaškaredila se.
"No tak, Isabello!" se smíchem jsem jí popohnala a do rukou ji strčila obrovskou hromadu oblečení, které jsem měla připravené jen pro ni. Konečně se začala smát a já byla šťastná. Měla jsem ji ráda za její upřímnost a také za to, jak dokázala zamávat s mým bratrem Edwardem a srazit mu dočasně hřebínek.
Carlisle:
Isabella se přizpůsobuje svému prostředí. Zdravotní stav je vynikající a po velmi zběžné lékařské prohlídce jsem zjistil, že její kondice svědčí o aktivnějším výcviku. Předpokládám tedy, že má určité bojové schopnosti a prodělala vojenský výcvik. Krevní testy odhalily zvýšené množství leukocytů a rozbor DNA zjistil jeden nadbytečný pár. V oblasti 16. páru chromozomu na oblasti X je blíže nespecifikovaná odchylka, která, jak se domnívám, způsobuje všechny anomálie v jejím těle. Nic podobného jsem u jiných tvorů její rasy nezpozoroval.
Napsáno dne 24. 9. 2054, Carlisle Cullen.
Odsunul jsem se od svého psacího stolu a ze zvyku se protáhl. Uložil jsem všechny své dokumenty a vědecký deník, který si píši od té doby, co je tu Isabella. Je tu už pět měsíců a atmosféra se konečně začíná uvolňovat. Emmett se zamiloval do jejich společných diskusí, což bych od něj nikdy nečekal. Uznávám, témata nebyla nijak závratně složitá a vždy končila salvou smíchu, ale aspoň dal vždy na pár hodin pokoj s jeho nejapnými žerty. Esmé měla pro koho vařit a ráda trávila svůj čas s Isabellou. Vždy se zapojila do domácích prací a na rozkaz Edwarda, měla Isabella být Esme ve dne v noci k dispozici. Je to už pár týdnů, co jsem si všiml, že Vzteklina, chci říct Isabella je nejšťastnější, když může pracovat venku v přírodě. Zdála se být klidnější a spokojenější.
Alice pomalu a jistě prolamovala ledy mezi Isabellou a námi. Byla k ní velmi přátelská. Každým dne jejich vzájemná nejistota, strach a jiné bariéry povolovaly a křehká pouta v podobě nitek se měnila v sílící se provázky a lana. S tím ovšem měl problém Jasper. Nelíbilo se mu, jak moc si Alice pouští našeho vlkodlaka k tělu. Pořád byl velmi podezřívavý, ale byl alespoň schopen navázat konverzaci s Isabellou o počasí a světových vojnách, kde trochu náš domácí mazel tápal. Kupodivu toho věděla mnoho o praxi, ale teorie byla žalostná. Když Isabella jednou cídila Esméino stříbro, začala se hádat s Jasperem. Jenže kdo by čekal, že se hádka na téma podřadnost vlkodlaků zvrhne to klidného výkladu o bitvě Ramsese III. v Egyptě.
Rosalie se jí stranila a svůj odpor k ní dávala velmi okatě najevo. Isabella se jí rozumně vyhýbala obloukem a hleděla si svého. Občas ji Rose něčím pověří, ale tím jejich blízkost končí. Ovšem, nejhorší je to s Edwardem. Upřímně, někdy se chová velmi svědomitě a snaží se udržet svou trpělivost na povrchu, ale stačí jediný náznak odporu z Isabelliny strany a jeho pýcha a zlost jeho trpělivost okamžitě zadupou do země. Opravdu je velmi těžké se v něm vyznat…
Vyšel jsem ze své pracovny a vydal jsem se hledat jednu ze svých momentálně velmi potřebných knih do obýváku. Esmé s Alice vybíraly nějaké oblečení z katalogů a plánovaly si nákupní maratón na černém trhu v Calgary a Rosalie sledovala nějaký dokument o lidech v televizi. Isabella seděla na zemi opřená o křeslo a snažila se naučit španělsky na rozkaz Edwarda. Zřejmě doufal, že se jí tímto aktem dostatečně pomstil.
Hleděl jsem do obrovské knihovny a nemohl jsem tu knihu najít. Navíc, zželelo se mi té dívky, tak jsem se ji rozhodl vysvobodit ze španělské písmenkové okupace.
"Isabello, mohla by jsi mi s něčím pomoci, prosím?"
Zeptal jsem se jí mírným hlasem a věděl jsem, že agresivitu z její stranu už očekávat nemusím. Po dvouhodinovém opravdu hlasitém kázání od Edwarda a desetiminutovou domluvou ze strany Emmetta a Alice, se zklidnila, a i když nerada, dovolila mi provést pár pokusů. Testy jsem opakoval každý den a postupem času ve mně našla snad malé zalíbení a já v ní zase rovnocenného hráče v šachách.
"Jistě, s čím vám mám pomoci doktore?" Ochotně se zvedla ze země a přišla ke mně. Smál jsem se na ní a odpověděl na její otázku.
"Hledám výtisk Anatomie od Josepha Graye. Velká tlustá bichle s černým vázáním. Nějak ji nemohu najít… Možná je to nějakou upíří senilitou." Isabella se jen pousmála a poté nasadila masku vážné, racionálně přemýšlející tváře.
"Ne, nejste senilní a ani slepý, doktore. Ta kniha, kterou hledáte, je dole ve vaší laboratoři. Všimla jsme si jí včera, když jsem tam uklízela."
"Děkuji Isabello… Nechtěla by jsi mi pomoci dole v laboratoři? Pokud máš ovšem zájem?"
Isabella okamžitě vyhrkla, že ano a jakmile si uvědomila svou přehnanou rychlost, nahrnula se jí červeň do tváří a já se potěšeně usmál. Vyšel jsem následován Isabellou do kuchyně a odtud bezpečnostními dveřmi dolů do mé laboratoře. Scházeli jsme po úzkém krátkém schodišti a vešli do velké bíle vymalované místnosti. Uprostřed vévodil velký šedý stůl zahlcený různými zkumavkami, papíry a počítačem. Okolo stěn se táhly dlouhé regály s preparáty, drahými přístroji a dalšími vzorky.V pravém rohu jsem měl naskládané krabice s důležitými studiemi a výsledky mé dlouhodobé práce. Isabella se opět pokochala tím nehorázným bincem a na tváři se jí objevil zvědavý a nedočkavý výraz. Jak je vidět, za své svobody se příliš k laboratořím a vědcům nedostávala.
Isabella byla velmi dobrý a bystrý žák. Vše sledovala se zaujetím a pečlivě naslouchala.
"Tyhle výsledky jsou velmi fascinující nemyslíš? Navíc, tohle se našlo ve vykopávkách v Ashtonu… Musel jsem to chemicky ošetřit, aby se mi ten pergamen nerozpadl, když už byl tak drahý a vzácný. Vím, jsem především lékař, ale archeologie mě vždy velmi lákala," odpověděl jsem jí a s patřičnou pýchou jí podával tenkou zapečetěnou krabici ze skla na povrchu. Uvnitř na nás vznešeně zíral pět set let starý pergamen, psaný nějakou cizí řečí, kterou jsem nedokázal vyluštit.
Isabella se na něj pozorně zadívala, její srdce se rozbušilo a nepatrně pootevřela ústa. Fascinovaně si ten list prohlížela, a poté se mě dychtivě zeptala.
"Kde jste to vzal?!"
"Koupil na dražbě… Netušil jsem, že archeologie je tvou váš-"
"Vždyť to je starý výtisk posvátné knihy Khai - týra."
"Khai-co?" Zeptal jsem se nechápavě a ona konečně zvedla svůj šťastný pohled a promluvila.
"Khai - týra, to je naše posvátná kniha, kniha všem moudrostí, které se dědily z generace na generaci. Je v ní vše, zásady, naše zákony, magie a vůbec všechno učení našich proroků a mudrců… To je fantastické." Tak teď jsem pro změnu já zíral jak blázen, a pokoušel jsem se ze země posbírat své čelisti. Marně.
"Takže ty chceš říct, že tomu rozumíš?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ano, můj strýc, když ještě žil… Naučil mě řeč našich předků, řeč vlkodlaků…"
"Dobrá, tak mi řekni, co je to za slovo…" S napětím jsem ji sledoval a má dychtivost neznala meze.
"Slovo Beathah znamená v přesném překladu potomstvo života."
"Dobrá a tohle?" zeptal jsem se s dětským očekáváním a hltal jsem každé její slovo.
"Myslíte Soilea´h? To je vládkyně světa," odpověděla zasněně a já chtěl znát víc.
"Dobrá, a o čem se tam vlastně píše?"
"Je to o zrodu první královské dynastie. O tom, jak mocný válečník O´rdag přemohl první pijavi… chci říci prvního Studeného. Tahle strana zahrnuje jeho putování světem a válčení se zlými silami…"
Isabella byla stejně nadšená jako já. Tentokrát jsem to byl já v roli poslušného žáka. Dozvěděl jsem se pár věcí z jejich mytologie a byl jsem přímo okouzlen těmi příběhy. Seděli jsme tu už dobré dvě hodiny. Naše společné odpoledne se pomalu chýlilo ke konci a já uznal za vhodné ji propustit ze svého zajetí. Vyšli jsme bok po boku z laboratoře a zaujati naším rozhovorem jsme došli do obýváku.
"Děkuji, Isabello… Mimochodem slyšela jsi o nové-" Nestihl jsem svou větu ani doříct, když do domu vtrhly mé děti a smály se na celé kolo.
Emmett se popadal za břicho a Jasper uznale poplácal smějícího Edwarda po rameni. Všiml jsem si, že Isabella nesměle a zvědavě sleduje Edwarda, ale v tu ránu, jak mě zpozorovala, sklopila pohled a hypnotizovala náš koberec.
"Copak, že máte tak skvělou náladu?" zeptala se Rosalie a šla obejmout Emmetta.
"Tak si představte, byli jsme na lovu a narazili na pumy. Je to divný, obvykle se neshlukujou… ty jo, já to snad neřeknu! Chacha… Měli jste vidět Edwarda, jak s nima zamet! Dobrou půlhodinu sme je voblbovali! Vždycky když chtěla jedna zdrhnout, tak si někdo z nás stoup před ní!! Ježíš, ty byly totáč mimo! Chacha! Totáčka jsme je zblbli, a na konci už se ani nebránili!"
Emmett se opět rozeřval a Edward s Jasperem se k němu přidali. Jenže vedle mě zaklapla zlostně knížka, a já si až teď uvědomil Isabellin zrychlený tep. Nenávistným pohledem propalovala Edwarda a nakrabatila čelo. Knihu bleskově vrátila na její místo a nahněvaně chtěla odejít. Když procházela okolo svíjejícího se Edwarda a ostatních, Edward si všiml jejího obličeje a přestal se smát. Chytil ji za ruku a tvrdě si ji měřil pohledem.
"Kam si myslíš, že jdeš? To je ti má přítomnost natolik odporná, že tu nevydržíš?"
"Ano, teď už ano," chladně mu odpověděla a nyní se už navzájem dívali do očí. Edwardovi oči vzteky zčernali a Isabella ho zpražila další vlnou nenávistných pohledů.
"Jak to myslíš?! Tobě to nepřijde směšné?" Teď už ji Edward pustil, na tváři měl arogantní a pobavený úsměv. Celá rodina rázem zmlkla a pozorovala jen ty dva.
"Ne! Když někdo umře, je to smutné!"
"Byla to jen puma, zvíře. Nic víc," odvětil chladně a Isabellla se k němu nebezpečně přiblížila. Zabodla mu do hrudi svůj bílý prst a zasyčela.
"Ne, byl to živý tvor, kterého jsi bez špetky respektu a uznání zavraždil pro vlastní uspokojení. Chováš se nezodpovědně a hloupě. Jsi jako malé dítě, které nerespektuje řád a nic na tomto světě!!! Vůbec nic nevíš o životě a přírodě. Zabíjíš, aniž bys chápal podstatu svého nepřítele. Aniž bys ho uznával. Jsi nadutý ignorant, který netoleruje nic, kromě sebe! Neposloucháš, co bys měl poslouchat. Nevidíš, co bys měl vidět! Nebojíš se toho, čeho by ses měl bát… Jsi slepý a hluchý k mocnějším věcem než jsi ty."
Edward už neměl ruce na prsou, ale podél těla. Zlostně je zatínal, a všechny klouby mu nebezpečně zbělaly. Isabella na něj smutně a zlostně hleděla.
"K mocnějším věcem?! K jakým, ty psisko?!"
"Jak málo toho víš o matce přírodě… O její síle, kterou nám dává. Každý tvor, každý kámen má svůj význam. Když neposloucháš píseň listů, nepoznáš příchozího. Když nesleduješ oblohu, nespatříš přicházející nebezpečí. Když neucítíš vánek, přírodu, neucítíš sílu a pohyb. Ztratíš se a zemřeš. Příroda tě chce naučit mnoha věcem, ale tvoje nadutost a pýcha ti to nedovoluje!"
"Jdi k čertu! Tak mě to nauč ty," poručil vítězoslavně a čekal, že Isabella razantně odmítne.
V tu chvíli všichni ztuhli a Isabella vypadala, jako by měla každou chvíli vyletět z kůže. Chtěla něco říct, ale zarazila se a zhluboka se nadechla. Poté se zatvářila velmi neutrálně a klidným hlasem pravila.
"Sejdeme se tedy v pekle… Jak si přejete můj pane, naučím vás našim zvykům a životu..."
Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





waaaaaaau paradne, fakt ... tato poviedka je naozaj namakana - Emmett nemal chybu (dieta co zdedil
) aj to citanie zvitku bolo uzasne, prosim rychlo dalsi dielik