
Útěk do ráje, siedma kapitola. Dúfam že si ju užijete, papa! :)
Esme:
Nebýt Emmetta, Vzteklina by spadla na zem. Zlověstně zafičel vítr a mračna se začala stahovat. Není to dobré znamení… Bože, opatruj to děvče. Musím říct, že na vlkodlaka mi byla až příliš sympatická… Když se s křikem snesla k zemi, hrdlo se mi stáhlo úzkostí a bylo mi jí vážně líto. Kdybych se k ní chovala lépe a to, co řekla Rosalie, bylo tak kruté a hrubé… Oh, jen aby byla v pořádku…
Emmett si ji hned vyhoupl do náručí a Rosalie jen nakvašeně zavrčela. V cuku-letu u nich stál Carlisle s Edwardem a zděšeně si ji prohlíželi. Když jsem spatřila Edwardův obličej, překvapila mě emoce, kterou jsem v něm viděla. V očích se mu objevily obavy o tohoto křehkého tvora a jeho tvář byla stažena do podivné grimasy. Můj syn neměl nikdy starost o někoho cizího a už vůbec ne o někoho, jako Vzteklina… Edward jen zvedl pohled a zamračil se na mě.
"Emmette odnes ji nahoru do pokoje pro hosty. Opatrně, prosím," řekl s vážným obličejem můj milovaný a otočil se na Edwarda.
"Má vysokou horečku, prosím, dojdi do mé laboratoře a přines mi ten velký kovový kufřík…"
Otočil se můj drahý manžel a utíkal za Emmettem. Nevím proč, ale měla jsem o tu dívku vážně strach. Je tak křehká Bože, dej na ní pozor Matko Boží…
Emmett:
Okamžitě jsem vlítnul se Vzteklinou do pokoje a položil ji na postel. Ztěžka dýchala a její srdce unaveně bilo. V obličeji byla bledší než smrt a její oční víčka měla levandulovou barvu. Nebýt těch hnisajících odřenin a tlukoucího srdce, řekl bych, že je jednou z nás. Carlisle se objevil hned vedle mě a posadil se na postel. Vzal její zápěstí opatrně do své ruky a měřil jí tep. Znepokojeně se mračil a vševědoucně si povzdechl. Do dveří vrazil Edward a na tváři měl taktéž znepokojení a obavy jako Carlisle.
"Nemyslím, že je to zápal plic Carlislee, slyšeli bychom sípání… Emmette nadzvedni ji a pomož mi sundat z ní kabát a svetr s trikem."
Nakvašeně jsem poslechl. Už mě zase z něčeho vynechávají, tyhle jejich vzdušný rozhovory a kecy nesnáším!
"Emmette!" okřikl mě Edward a Vzteklina byla furt tuhá. Se vší opatrností jsem z ní sundal svetr a nakonec jsem ztroskotal u trička. Je to vlkodlak, ale taky ženská… Pěkná ženská… Kdo ví, třeba je to jako u psa, víc prsou…
"Emmette!" zahřměl Edwardův pobouřený hlas a jeho oči plály zlostí. Carlisle na nás jen nechápavě čučel a poté urychleně hledal stetoskop.
"Alice, mohla bys nám pomoci? Potřebuji dostat Vzteklinu z tohohle oblečení," křikl Carlisle a kontroloval ji životní funkce.
Myslím, že se bál, jestli náhodou nemá vnitřní zranění, ale to bychom museli cejtit krev, ne? Dovnitř se vřítila Alice jako hotový tajfun, a Edwarda strkala ven z pokoje. Na mě šlehla taky káravý pohled a působila děsivym dojmem. Na ni rozhodně neplatí přísloví: "Pes, který štěká, nekouše." Ona rafala a ještě prudila… Snad bude Vzteklina v pořádku.
Pořád jsem držel našeho nového domácího mazlíčka za ruku a byl na odchodu, když v tom její stisk zesílil. Vyděšeně sebou začala mlít a její unavená nafialovělá víčka se začala otevírat. Její oči na mě upíraly srdceryvný zoufalý pohled. Její oči byly lesklejší než zrcadlo a byly zahalené oparem horečky a deliria. Slabě a vzlykavě zamumlala, ale já jí zřetelně slyšel.
"Neopouštěj mě, prosím… Filipe…"
Všichni jsme na ni vytřeštěně brejlili a moje srdce najednou zalila vlna lítosti smíšená se štěstím. Tak ona chce, abych tu s ní zůstal? Musím jí připomínat někoho, koho má dost ráda… To mi natolik důvěřuje? Opět jsem se posadil zpátky na postel a její ruku stiskl pevněji. Přitom doteku se rozklepala a nespouštěla ze mě své oči. Když jsem uviděl Edwarda, zuřivě si mě prohlížel a jeho ublížená ješitnost soptila o sto šest. Nemůžu za to, že mě se Vzteklina nebojí… Alice ho vyhnala z pokoje a já se zase otočil na Vzteklinu. Jakmile ji Carlisle chtěl prohlédnout, začala se bránit slabou ručkou a odtahovat se od něj. Její srdeční tempo se zrychlilo a ona se rozkašlala. Při tom štěkavém dunivém kašli jí vytryskli slzy a Alice ji začala utěšovat. Já samozřejmě zmateně také zasáhl.
"Hej… Uklidni se, malá… On ti nechce ublížit, chce ti pomoct. Budu tady a nedovolim mu, aby ti něco proved, slibuju." Světe div se, ona poslechla.
"Poslouchej, Vzteklino, jen si tě poslechnu a pak ti změřím teplotu, ano? Trošku to zastudí, ale nebude to bolet, slibuju," ujistil ji Carlisle a měl dost nakvap. Já se snažil dívat opačným směrem než byl její holý hrudník a myslel jsem na Rose… Ta bude zuřit… Moje malá sladká satorie. Alice stála vedle Carlislea a zlostně dupkala nohou. Jakmile Carlisle skončil, zabalil ji do deky a podíval se na teploměr.
"Já si to myslel… Sakra!" zaklel můj otec a já měl vážně nahnáno. Ta chlupatá koule je tu teprve necelou hodinu a už mi přirostla k srdci.
"Co se děje Carlsilee, je to vážné?" zeptala se pisklavě Alice a upírala na něj své velké zlaté oči.
"Má zápal pohrudnice, to z toho má ty bolesti a kašel… Alice, musíš ji svléknout. Potřebuje srazit horečku, má čtyříctky. Pokud já vím, tělo vlkodlaků má mít vysoké teploty, ale u ní jsem si už ze začátku všiml atypických znaků, které u jejího druhu nejsou zvyklé. Má teploty jen o něco málo vyšší, než obyčejný člověk… Emmette běž napustit studenou vodu, ne ledovou, ale studenou…"
Vzteklina mě nechtěla pustit, tak jsem se k ní nahnul a položil jí svou obrovskou ruku na čelo… Vážně hicovala. Pohladil jsem jí a konejšivě se na ní usmál.
"Slibuju, že se vrátím maličká. Alice na tebe dohlídne. Bacha na ni, je to maniak…" Pustila mou ruku a já zmizel v koupelně.
Seděl jsem na kraji vany a sledoval zběsilý proud tekoucí vody z kohoutku. Proud neustále měnil svůj tvar a to zurčení mě upřímně vytáčelo… Připomínalo mi to ztišené výbuchy min a děl. Z mého přemýšlení mě vytrhla Alice. Vešla do koupelny a v ruce svírala velkou modrou osušku. Za ní se objevil Carlisle a v náručí svíral chundeláče. Vlnité tmavé vlasy jí spadaly do tváře a na ramena. Křečovitě se tiskla ke Carlisleovi a byla napůl mimo. Byla zakrytá jen prostěradlem a celá se třásla. Myslím, že ani nevěděla, kdo ji nese a co se s ní bude dít. Bylo divný vidět mýho otce, jak v náručí starostlivě tiskne otroka. Co jsem zatím viděl, vždycky si od ní držel odstup, ale jak je vidět, mezní situace napáchá hotový divy. Opatrně okolo mě prošel a chtěl ji vybalit z prostěradla, jenže najednou jsem na hrudi ucítil dvě malé ručky, jak mě vyhánějí z koupelny. Alice do mě strkala celou svou vahou a nohy jí ujížděly dozadu. Tvrdohlavě se snažila semnou hnout, ale ono nic. Vesele jsem se zařechtal.
"O co se to pokoušíš, mrňousi?"
"Emmette běž, u tohohle vážně nemusíš být."
"Stačilo říct, prcku."
Alice jen dotčeně zavrčela a zvedla svůj nosík. Když jsem procházel dveřmi, všiml jsem si odrazu v zrcadle, jak Vzteklina sedí Carlsileovi na klínu a on jí pomalu vymotává z prostěradla. Její bělostná záda však hyzdil cejch velikosti dětské pěsti. Okolo byl zarudlý a musel ji velmi bolet. Tohle je podle mě zvěrstvo a tyranství… Před nosem se mi zavřely dveře a o několik vteřin později jsem slyšel trhavé zakňourání a šplouchání vody. Z koupelny se začaly ozývat vzlyky a konejšivý hlas Alice a Carlisleovo přemlouvání.
"Já vím, že to studí, ale musíš to vydržet… Uleví se ti, uvidíš."
"No tak, uklidni se. Za chvilku to už skončí, slibuju," pokračovala tentokráte Alice.
"Je mi zima, prosím…. Já už budu hodná, prosím… Nikomu jsme neublížila, prosím, přestaňte. Prosím."
Žaludkem mi projela ostrá bolest a já si musel zacpat uši. Najednou mi z toho bylo do pláče, a kdybych mohl, okamžitě bych tam vlítnul a odnesl ji do tepla, jenže to by jí nepomohlo. Bylo mi jí najednou tak strašně líto… Někde v Evropě má svého Filipa, bůhví, co se s ním stalo. Myslí si, že ji trestáme… Je mi z toho na nic. A ten pitomec Edward si ničeho nevšimnul… Zdola se ozvalo nerudné zavrčení a já ho v duchu poslal do háje.
Z koupelny se stále ozývaly útrpné vzlyky, a jakmile se otevřely dveře, vletěl jsem dovnitř a uviděl jsem klepající se Vzteklinu, jak se opírá o Carlislea. Byla zabalená v té modré osušce a po červených rozpálených tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Hned jsem si ji vzal do náručí a konejšil jí jako malé dítě. Opatrně jsem ji položil do postele a za mnou už zas stál Carlisle a Alice.
"Potřebuju jí dát nitrožilně antibiotika a taky infuzi, jenže když ji zas dáme do vody, vyrve si všechny hadičky…"
"Tak mám přinést ručníky a vodu?" zeptala se zoufale Alice a já zřetelně viděl její sympatie vůči Vzteklině. Jenže v tu chvíli mě osvítil asi duch svatý či co, a já věděl, jak ji zchladit. Stoupnul jsem si opodál a sundal si triko.
"Můžeš mi říct, co to děláš Emmette?" zeptal se nechápavě můj otec a Alice se na mě jen pyšně zazubila a prohlásila na mou obranu.
"Jde jí srážet teplotu, Carlislee. Rychle jí to píchni, já jí zatím podržím." Carlsile jí rychle zavedl infuzi a Alice měla co dělat, aby ji udržela v klidu. Vzteklina sebou vystrašeně cukala.
"Hej Chundeláčku, nebude ti vadit, když ti tak budu říkat? Vzteklina mi k tobě moc nesedí. Jsou to jen antibiotika, pomůžou ti od bolesti a teploty. Teď si k tobě lehnu a bude to studit, ale potřebuju, abys zůstala v klidu… Nejsem sice Filip, ale…"
Jen smutně přikývla a vypadala fakt dost zdrchaně. Ještě pořád se třásla i s tím ručníkem okolo těla, ale Alice ji opatrně nadzvedla a já si lehl k ní. Prakticky vzato jsem ji zabalil svou obrovskou muskulaturou a zadní část těla jsem jí chladil hrudí. Ruce a hrudník jsem jí chladil svými pažemi, chůdě, byla vyhublá na kost a vešla by se do mě minimálně dvakrát. Začala se třást jako sulc a já se snažil ji držet ve stabilní poloze, aby si náhodou nevyrvala jehlu i s infuzí. Celý pytlík s roztokem visel opodál a hadičkou jí do žíly vedla čirá tekutina. Alice celou hadičku ještě obalila ledem, aby se tekutina zchladila a sama ji přikládala svou ledovou ruku ke spánkům a hrudníku. Chundeláček jenom tiše oddechoval a pak usnula…
Po dvou dnech jí konečně klesla teplota na únosnou mez a já se od ní nehnul ani na krok. Rose mi vyhrožovala rozvodem. Edward se nehnul z pokoje a Carlisle studoval a studoval a studoval. Chtěl být připravený na všechno. Moje zlatá mamina Chundeláčkovi navařila kupu jídla, z kterého by přežila celá Afrika. Jasper se držel dál a většinu času trávil s Rose, což ve mně samo sebou vyvolávalo žárlivost… ti dva si hráli do noty. Alice, ta střídavě pobývala u nás anebo u Jaspera. Aspoň někomu se nerozpadá manželství…
Vzteklina se začala probouzet a já pro případ pořád ležel vedle ní a četl si "Svět automobilů". Edward se hned zvedl a už stál vedle ní. Zvědavě si ji prohlížel, a když otevřela malátné oči, úlevně si povzdechl. Už nevypadala tak strašně a dokonce se jí začala navracet zdravá barva do tváří.
"Jak je ti, Vzteklino?"
"Mám… Mám žízeň," řekla zahanbeně a já se rozesmál. Edward bleskově vyletěl z místnosti a já se díval na našeho maroda… Vážně jsem si jí oblíbil.
"Bolí to furt?"
"Už je to lepší…" vyděšeně na mě koukala a tiskla se do polštářů. To mě pobavilo.
" Přestaň na mě tak vyděšeně vejrat… Já děti nežeru, jen ty velký…"
"Neublížíš mi?"
"Ne ty trdlo… Co bych z toho měl? Zatím to s tebou bylo docela fajn, samá legrace." Trochu se pousmála a dál na mě koukala.
"Kdo je vlastně Filip?" zeptal jsem se jí a ona jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Aha, tak tudy cesta nevede. Do místnosti přišel Edward i se studeným čajem a opatrně jí ho podal. Chudák holka z toho polovinu vybryndala a to pako, který si říkalo Edward, jí ani nepomohlo. Naštval jsem se, podepřel jí hlavu jednou rukou a tou druhou jí přidržel třesoucí se hrníček. Když si lehla zpátky, slušně nám poděkovala a na mě se dokonce usmála. Myslím, že Eda sžírala žárlivost…
"Jak se vlastně jmenuješ? Amalthea určitě ne a Vzteklina myslím taky ne, co?" zeptal jsem se zvesela a ona na mě upřela svá čokoládová kukadla.
"Bella…"
Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




