
Teraz začíname pohľadom Belly s kapitolou 6. Útěku do ráje. Enjoy!
Hope, neboli naděje - 6. díl
Bella:
Cesta trvala krátce a já jsem stále přemýšlela nad svou ztracenou rodinou. Vystoupili jsme na letišti a mně bylo čím dál tím hůř. Bolest v hrudníku se zvětšovala, točila se mi hlava a chtělo se mi strašně spát. Jakmile jsme vstoupili do velké letištní haly, spatřili jsme mnoho lidí, vlkodlaků a upírů jako jejich pánů. Stejně jako já, měli i ostatní okolo krku obojek s čipem, kdybychom se náhodou rozhodli utéct. Za loket mě jemně svíral ten bláznivý doktor Carlisle a všichni ho velmi uctivě zdravili. Všechny zdejší dámy se vehementně otáčely za jeho synáčkem, a kdyby měly po ruce naviják, neváhaly by ani minutu. Škoda jen, že můj "dokonalý majitel" není na žížaly…
Zastavili jsme u nějaké přepážky a za volnou ruku mě hrubě uchopil nějaký jiný vlkodlak. Byl zamračený a po tváři se mu táhly strašidelné jizvy. Nějakým podivným přístrojem přejel přes můj čip na krku a pak si od mladého Cullena vyžádal mé doklady.
"Vše je v naprostém pořádku, pokračujte prosím dále a ž k terminálu. Přeji vám příjemný let," odpověděl hrubým hlasem a můj majitel i se svým otcem pokračovali v cestě.
Kvapně jsem popoběhla, abych je stihla. Šli jsme nějakou osvícenou chodbou a připomínalo mi to tu trochu naše spletité podzemní město. Záda mě nepřestávala bolet a navíc se do toho přidával štěkavý kašel. Carlisle mě starostlivě sledoval, ale já dělala, že je nevidím.
Zastavili jsme u další přepážky, kde můj majitel předal mé doklady a s Carlisleem mi poručili, abych se vydávala za Amaltheu Harperovou. Zařadila jsem se do řady za ostatní otroky a všimla jsem si, že jsem ze všech byla nejlépe a nejtepleji oblečená. Někteří byli ve velmi zuboženém stavu a ostatní se tvářili velmi pokorně, jako by doufali, že splynou se stěnou nebo podlahou. Přáli si být neviditelnými… Jak smutné. Všechny nás nahnali do nějakého starého zrezivělého letadla a připoutali řetězy k sobě. Při řinčení toho kovu se mi začaly opět vybavovat všechny vzpomínky a já pevně sevřela víčka… Seděla jsem na zemi a snažila se přežít tu bolest v hrudníku. Zase na mě padla únava a mé oči se klížily. Propadla jsem se do hlubokého spánku… Probudilo mě prudké zatřesení a něčí řev.
"Tak vstávej ty svině prašivá!" křičel na mě nějaký malý vychrtlý upír a jeho karmínové oči mě zlostně probodávaly. Zvedl ruku zaťatou v pěst a chtěl mě udeřit, jenže v tom ho zadržel výhružný hlas a další hluboké zavrčení.
"Dej z ní ty pracky pryč. Jestli se ji dotkneš, zlomím ti vaz…" výhružně zavrčel můj pán.
"Odstupte od ní, nebo budete litovat. Vzteklino, jsi v pořádku?" Poznala jsem Carlisleův hlas.
V životě nikdy bych neřekla, jakou radost budu mít z tohoto shledání a jak moc ráda je zrovna vidím.
"Sundej jí pouta…" zavrčel zlověstně můj majitel a mně naskočila husí kůže. Šel z něj vážně velký strach. Zařinčela pouta a já zase ucukla pod náporem toho děsivého zvuku. Copak to nikdy neskončí?
Carlisle ke mně přispěchal a pomohl mi vstát. Tělesný kontakt omezil na minimum a bylo vidět, že mu moje společnost a osoba není příjemná. Mlčky jsme vyšli z letiště a já se snažila ignorovat pohrdavé pohledy ze strany letištního personálu a ostatních cestujících. Ti dva ze mě sice nespouštěli pohled, v jejich očích nebyla nenávist nebo tak zřetelný odpor, ale byl v nich chlad a odtažitost. Nasedli jsme do nějakého tmavého Mercedesu a já si připadala jako Alenka v říši divů. Má malátnost stále neutuchala a ticho smíšené s teplem a velmi tichým rytmickým pobrukováním motoru v autě přispělo k mému za dnešek už třetímu spánku.
Do očí mě udeřilo jasné světlo a já se probrala k životu. Stále jsme jeli v autě a venku vysvitlo zpoza těžkých dešťových mraků, které zahalovaly celou hornatou krajinou posázenou tisíci zelenými jedlemi, borovicemi a smrky, slunce. Špičaté vrcholky hor byly šedavé porostlé klečí a ty nejvyšší dokonce pokrýval sníh. Jeli jsme po dlouhé točité silnici podél krásné čisté řeky. Z dálky jsem matně rozeznávala proti proudu plovoucí pstruhy. Bylo to tu nádherné… Neposkvrněná divoká příroda a jak jsem zaslechla, momentálně jsme se nacházeli v Kanadě v Nové Kolumbii. Před námi se v údolí rozprostíralo malebné městečko s názvem Hope… Naděje, jak trefné. Pro mě je to spíš peklo.
"To je Hope… Žijí tam lidé a my tam nechodíme, jen pokud je to velmi nutné. Lidé nás respektují, především Carlislea, ale nevidí nás tam rádi. Stálo nás mnoho úsilí je přesvědčit o naší bezúhonnosti a stylu života. Našemu domu se vyhýbají obloukem, je to pro ně prý brána do pekel… Občas se stane nějaká nehoda, nebo je napadnou zdejší vlkodlaci, a pokud nemají pomoc po ruce nebo doktora, jdou za ním… Je to skvělý lékař," pravil mi můj vlastník, aniž by se na mě otočil a já zvědavě střelila pohledem ke Carlisleovi.
Tenhle chladný člověk a doktor? Nedokážu si ho představit jako lékaře, který by prohlížel malé dítě a dělal na něj obličejíčky… Byl tak rezervovaný a studený jako psí čumák, i když to by pro něj v mém případě byla spíš poklona… Jeli jsme ostrými zatáčkami uprostřed hustého lesa a asi po deseti minutách jízdy jsme dojeli k pompéznímu a nádhernému domu. Vystoupila jsme a myslela si, že si sednu na zadek z té nádhery. Byl to obrovský dům ve funkcionalistickém stylu stojící na vyvýšeném místě a vedly k němu de země zapuštěné schody. Samozřejmě dům měl kvádrovitý tvar, tak jak tomu bývá u tohoto uměleckého slohu. Vystoupala jsem čtyři bílé schůdky, ale vzhledem k mému okouzlení jsem vůbec nedávala pozor a o jeden schod jsem byla schopná škobrtnout třeba dvakrát. Můj pán se na mě jen podíval a pobaveně se křenil. Haha, moc vtipné!
Dům byl bílý až na pár šedých lišt a tří hranatých sloupů podpírající horní vystouplé patro. Celá spodní levá strana byla prosklená a vedly z ní dvoukřídlé taktéž prosklené dveře na rozlehlou zelenající se terasu. Zastavili jsme u velkých dveří z třešňového dřeva a ty se prudce otevřely. Okamžitě jsem si stoupla za ně, tak, aby na mě bylo co nejméně vidět. Objevila se v nich drobná mladá žena, ve stejném věku jako Carlisle. Měla stejné oči jako ti dva, pod ramena jí sahaly v cop sepnuté vlnící se karamelové vlasy a její oči svítily nadšením a úlevou. Byla velmi krásná. Jakmile spatřila Carlislea vrhla se mu okolo krku, a patřičně ho přivítala… Aha, tak to bude asi druhá hlava rodiny a jeho manželka. Předpokládám E… Eva… Ne, tak to nebylo… Elsa… Emma… Esmeralda…Esmé! No jistě! Když se podívala na pijavici, která vlastnila mou svobodu, na tváři se jí objevil radostný mateřský úsměv a také se mu vrhla okolo krku.
Než jsem se nadála, z domu se vyřítila další skupinka upírů. První byla nadpozemsky krásná blondýnka. Byla tak nádherná jako anděl nebo samotná Afrodita. Když spatřila svou rodinu, na tváři se jí rozlil spokojený úsměv. S každým z nich se opatrně objala, jakoby říkala: No, tak už stačí děcka, s tím objímáním to zas nepřehánějte. V závěsu za ní se vynořil ten největší a nejsilnější upír, jakého jsem kdy viděla. Byl jedním slovem obrovský. Tvářil se jako malé dítě a se svým otce se radostně přivítal. Když přešel k mému "pánovi", objal ho tak silně, že ho vyzvedl dobrých dvacet centimetrů nad zem a drtil ho ve svém betonovém sevření.
"Nazdar bráško! Tak co, kohos tam zas přefik?"
"Emmette, pusť mě na zem, potřebuju tě nakopat do zadnice," zlostně na něj zasyčel a Emmett ho hned pustil.
Z dveří vyšel mladý velmi pohledný upír a taktéž se s nimi přivítal. Měl zvláštní, tak dospělý výraz v obličeji, a přesto jeho úsměv byl tak rozverný. Těsně za ním šla malá rozkošná dívenka. Přivítala se s nimi a každého láskyplně objala. Vypadala spíše jako skřítka, než upír. Ale byla tak krásná, její neposedné vlasy trčely na všechny strany a oči jí svítily zvědavostí. Rozhlížela se okolo a někoho hledala. Poté se její oči střetly s těma mýma vyděšenýma. Zamračila se a podezřívavě si mě prohlížela. Poté se zatvářila strašně přemýšlivě a jako mávnutím kouzelného proutku se jí na tváři objevil lehký úsměv. Ústy naznačila pozdrav a já jen přikývla. Srdce mi bušilo jako o závod a přála jsem si splynout s dveřmi. Bolest v hrudníku byla pořád stejná, ne-li horší. Zatím mě nikdo, kromě té prťavé upírky nezpozoroval, a já byla jenom ráda. Všichni byli nádherní…
"Miláčku, proč jste nás poslali domů? Víš, jaký jsem měla strach? Ale vždyť je to jedno, pojďte sem, abych vás mohla ještě jednou obejmout."
Zase skočila pevně Carlisleovi okolo krku. Jen zavrávoral, políbil ji do vlasů a zase pustil z náruče. Esmé se jako správná matka vrhla i na svého namyšleného synátora a začala mu uhlazovat jeho neposedné vlasy. Z úst my unikl posměšné uchechtnutí a to byla pitomina. Všichni se na mě otočili a vykulili oči, kromě těch samozřejmě, co už o mě věděli. Esmé se pořád usmívala a chtěla se vrhnout i na mě, jenže pak jí to nejspíš došlo, že nejsem její ztracené dítě ani manžel, a její úsměv jí zmrzl na rtech.
"A vy jste kdo, slečno?" vypálila na mě zostra a zavětřila. Poté se vyděšeně podívala na můj hrudník a špicovala uši, aby se ujistila, že vážně slyší bijící srdce.
"Já… Já…"
"To… je Vzteklina, mami," řekl pyšně "můj pán" a o krok ustoupil. Carlisle udělal to samé, ale on se na rozdíl od něj omluvně usmíval.
"Jé, vy jste mi přivezli psa. Díky táto," řekl nenadšeně Emmett a vrhl na mě pohled typu: Tak s tímhle žádná prča nebude.
Ta krásná plavovlasá bohyně mě provrtávala nenávistným pohledem, ten pohledný blonďák na mě ošklivě vrčel a malá skřítka na mě koukala s lehce omluvným pohledem. Esmé se na ně naštvaně otočila a ruce si dala v bok.
"Tak psa? Vždyť je to vlkodlak!! Copak mám doma bandu pitomců? Tak proto jsi byla tak přešlá, nemám pravdu Alice?" Edward chtěl něco namítat, ale jeho matka ho přísně umlčela.
"A vy dva máte průser! Ty se přestaň vykecávat (šlehla pohledem k Edwardovi) a ty dovnitř (šlehla pohledem ke Carlisleovi)! Tohle mi vysvětlíte."
Bůh ví proč, se ozvalo moje svědomí a dolehlo na mě všechno z předešlých dnů. Prakticky vzato jsem skončila dost dobře, dostala jsem teplé a vydatné jídlo, teplé čisté a velmi hezké oblečení… Nesnáším tohle svoje sociální cítění. Měla bych držet tlamu a krok… Proklínám svůj smysl pro spravedlnost a laskavost.
"Madam, oni to udělali z dobrého a čestného úmyslu. Nebýt jich, byla bych už mrtvá… prosím nezlobte se na vašeho muže… a syna." To poslední slovo jsem řekla trochu opovržlivě, Esmé se na mě překvapeně podívala a vůbec se netvářila nepřátelsky. Ten mladý ostražitý blonďák na mě ošklivě zavrčel a ta krásná bohyně na mě zasyčela.
"Proč myslíš, že by nám záleželo na tvém nicotném a bezcenném životě, ty ohavo…"
Mým srdce projela její slova jako břitva a vpíjela se do duše jako jed. Najednou mi bylo strašně smutnou a nechtělo se mi ani žít. Když si představím, že budu muset být v jejich blízkosti, z oka mi unikla malá slzička. Ustoupila jsem o krok dozadu a celý svět se semnou zatočil a já se zády opřela o stěnu, jinak bych šla k zemi. Zase se mi začalo těžko dýchat.
"Rosalie, to stačí. Vždyť je to živý tvor, chovej se k ní aspoň s respektem… Představ si, kdybys byla na jejím místě."
Všichni, kromě Alice, Esmé a Carlsilea na mě chladně koukali a v jejich tvářích jsem neviděla kapku soucitu nebo lítosti. Nechci tu být, chci domů… Chci zpátky mou rodinu, ty které miluji a oni milují mě. Chci domů…
Z oka mi skapávaly další slzy a celá jsem se třásla zimou. Sklopila jsem hlavu a nechala si spadat vlasy do obličeje. Urputně jsem se dívala na špičky mých bot a vůbec nevěděla, co se bude dít dál. Najednou jsem před sebou spatřila gigantickou bledou ruku a nesměle jsem zvedla hlavu. Přímo přede mnou stál Emmett a shovívavě se na mě díval.
"Hm… Vzteklino, jak bych jenom začal. Nebudeme asi nikdy velká šťastná parta, asi ani kámoši ne, ale vítej."
Všichni se šokovaně dívali na Emmetta a já jim výraz v obličeji hrdinně oplácela. Zvedla jsem svou odřenou, zanícenou kostnatou ruku a chtěla mu jí podat, jenže v půli pohybu mým hrudníkem projela ostrá bolest, v plicích mi docházel vzduch a před očima se mi udělaly mžitky. Bolestivě jsem vzkřikla a mžitky se proměnily v temnotu. Propadala jsem se v temných hloubkách…
Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





nice