
Tentokrát je začiatok Útěku do ráje z pohľadu Alice :) Komentujte, kritizujte, hlavne si to ale užite. Enjoy!
Šokovaná růže - 5. díl
Alice:
Seděla jsem v letadle a moje emoce byly jako rozbouřený oceán. Vlkodlaka jsem ve svých vizích viděla vždy, ale nikdy jsem netušila, že jednoho budeme mít doma… Jasper mě starostlivě po očku sledoval a pokoušel se mě uklidnit. Naštěstí před Esmé a ostatními jsem se dokázala ovládnout, ale o samotě to by horší. Ta vize mě znepokojila a navíc ten dopis od Lorelay… Tu ženštinu zrovna v lásce nemám, ale zachovala se čestně, to se musí nechat. Naštěstí dopis, který poslala pod Carlisleovým jménem Esmé, všechny přesvědčil. Nechápu, jak Carlisle mohl dovolit Edwardovi koupit toho pudla! Vždyť je to vlkodlak, proboha! Co si myslel, že ji vycvičíme a budeme s ní vystupovat v cirkusu?
"Miláčku, přestaň se mračit, dopadne to dobře, uvidíš," pošeptal mi Jasper do ucha, tak, aby to nikdo jiný neslyšel, a políbil hřbet mé ruky.
"Právě, že nevidím… Co když je někdo práskne?"
"Uklidni se, bude to v pořádku. Mám nápad, co kdybychom-" ztuhla jsem a dál jsem ho už nevnímala.
Začala jsem se vzdalovat tomuto časovému prostoru a místu, má mysl se ocitla ve Volteře na velkém letišti. Poblíž přepážky stál Carlisle, Edward a nějaká mladá žena… Jistě, náš pes! Aspoň, že bude vše v pořádku. V mysli se mi objevila další vize…
Viděla jsem tu mladou ženu stojící uprostřed nějakého chrámu. V náručí svírala plačící miminko a druhou rukou za sebe tlačila malého modrookého chlapce, který křečovitě svíral její ruku. Ta žena měla v očích děs a odraz smrti… Jejich smrti. Po jejím boku stála nějaká mladá černoška a na první pohled mi bylo jasné, že je to člověk… Nerozumím tomu… Člověk a vlkodlak?
Moje útroby se stáhly strachem a mou mysl pohltila nepříjemná vlna strachu a obav. Měla jsem velmi zlé tušení, že se jim něco stane. Proč o ně mám strach, vždyť je ani neznám…
Bella:
Procházela jsem temnou uličkou po boku svého "pána" a snažila se udržet sebemenší teplo uvnitř jeho kabátu. Byla mi strašná zima, ruce jsem měla promrzlé, nohy jsem necítila, a začínalo být mi špatně od hladu… Už skoro dva dny jsem nic nejedla. Ta zlatooká pijavice šla přímo vedle mě a potají mě kontrolovala. Byla jsem stále ostražitá a trochu vyděšená, ale svým způsobem jsem si připadala v bezpečí. Někde v hlouby duše jsem věděla, že mi on ani ten podivín Carlisle neublíží.
"Zastav," rozkázal mi potichu a já zastavila u honosného dvojpatrového řadového domku. Omítka byla lehce oprýskaná a místy se loupala. Celý dům byl v barokním stylu, ulice byla přeplněna podobnými domy, ale náš jediný zel prázdnotou a tmou. Uslyšela jsem chrastění kovu a vybavily se mi všechny ošklivé vzpomínky z předešlých dnů. Moje srdce sebou začalo nepravidelně škubat, já jsem se prudce otočila a celá jsem se začala strachy třást. Můj rozum překryl závoj panického strachu a mně se znova vybavovaly ty pocity a obrázky mrtvých vlkodlaků, klecí, řetězů a těch zrůd, které s námi zacházely jako se zvířaty. Nedokázala jsem nabrat kyslík a kolena se stávala nestabilními. Na pravé paži a levém zápěstí jsem ucítila lehký stisk. Konečně jsem začala aspoň trochu vnímat a spatřila jsem pár znepokojených očí. Ten upír se tvářil starostlivě a opatrně mě táhnul do domu.
"Uklidni se, jsou to jenom klíče, nechci ti ublížit. Pojď, posaď se na to křeslo."
Jako loutka, kterou někdo ovládá, jsem si bez sebemenších protestů sedla do měkkého křesla a úporně jsem se snažila nabrat vzduch.
"Zkus zhluboka a pravidelně dýchat," řekl už o něco více starostlivým hlasem a dřepěl přímo naproti mně. Vzal mou ruku do své a palcem nahmatal puls. Pozorně mě sledoval a jeho kamenný obličej se srazu změnil na zachmuřený. Zase jsem ho poslechla a snažila se nadechnout pořádně zhluboka, jenže to nešlo. Nedokázala jsem se nadechnout jinak než povrchově. Byl to strašný pocit, nemít dostatek vzduchu v plicích. Někde z dálky jsem slyšela vlastní sípání, před očima mi pobíhaly zelenočerné mžitky a přísahala bych, že mi mravenčilo i v zubech.
"To bude dobré, dýchej pravidelně… Klid, tady ti nikdo ubližovat nebude, slibuji."
Jeho sametový hlas na mou bolavou duši působil jako hojivý balzám. Ať už to byl sebevětší prevít, choval se zatím slušně. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu jsem mu začínala důvěřovat. Mé dýchání se konečně dostávalo do přijatelného tempa a ta šílená dušnost pomalu ustupovala.
"Je ti lépe?"
"Ano… Už ano," špitla jsem potichu a pomohl mi vstát. Jakmile se ujistil, že se udržím na nohách, pustil mě a zavedl mě do malého pokoje. Rozsvítil stolní lampičku a přímo přede mnou byla menší postel, skříň, křeslo a jeden malý konferenční stolek. Pokojík působil vcelku útulně. Za mnou se ozvalo tiché zakašlání a já se probrala ze své nevědomosti.
"V té skříni bys měla najít něco teplejšího než je tohle… oblečení, jestli se tomu dá tak vůbec říkat. Přinesu ti nějaké jídlo a horký čaj. Koupelna je vedle."
"Děkuju…" otočila jsem se, ale už tam nestál. Možná je to tak lepší, že mě neslyšel. Vždyť je to upír proboha a je to můj nepřítel… Nechápu, jak mě mohlo napadnout mu poděkovat. To je blbost! Kdo by děkoval vampýrovi.
Nejistě jsem přešla ke skříni a otevřela ji. Bylo tam tolik oblečení… Božínku, toliko rozličných věcí, jsem neviděla za celý svůj život. Krásné drahé šaty, sukně, trička, svetry, kalhoty a boty… Ta skříň vypadala velice skrovně, ale uvnitř skýtala hotový poklad. Hleděla jsem s úžasem na tu krásu a posvátně natáhla ruku k bílému teple vypadajícímu svetru s velkými dřevěnými knoflíky. Bože, jak byl měkký! Kam se hrabou naše stejnokroje a uniformy, tohle bylo o něčem úplně jiném. Vzala jsem si nějaké modré lehce vydřené jeansy a jedlově zelené triko s lodičkovým dekoltem.
Bože, to bylo… Kdyby to jenom mohla vidět Helen, Jodi nebo… Zarazila jsem se. Doteď jsem si dělala starosti jen sama se sebou, ale ani nevím, jestli jsou v pořádku a hlavně, jestli jsou naživu. Co se vůbec stalo s Filipem a ostatními? Co když jsou zranění, v otroctví nebo… mrtví? Z hrdla se mi vydral tichý vzlyk a ve dveřích se objevil ten nazrzlý upír. Nechápavě na mě koukal a očima těkal od mých rukou, k hrudníku, ke krku a já si připadala jak pod drobnohledem. Vypadalo to na "lékařskou" prohlídku. V ruce svíral velký tác s chlebem, sýrem, nějakým kuřetem a horkým čajem. Když jsem viděla, jak na mě brejlí, vzedmula se ve mně vlna odporu a nenávisti vůči těmto bytostem. Zničily mi život, vzaly mi všechno i svobodu. Bůhví, co se stalo s mým Filipem, Helen, Jodi a malým M.J… Zabily je? Bezbranné a zoufalé, malé vystrašené dítě, mého tvrdohlavého bratrance a mé nejlepší statečné přítelkyně jsem navždy ztratila… Nenávidím je… všichni upíři si zaslouží smrt! Propalovala jsem ho nenávistným pohledem a on vešel. Zkoumavě si mě prohlížel a poté se arogantně usmál.
"Předpokládám, že o společnost nestojíš. Nejsem pro tebe zrovna vhodná partie… Přeji dobrou chuť, jen dej pozor, aby ti náhodou nezaskočilo, Vzteklino," kousavě pravil a prošel okolo mě.
Položil tác na malý konferenční stolek a namyšleně zase odešel. Nehnula jsem ani brvou, ale nejraději bych ho zabila… V tu chvíli jsem si vzpomněla na jedno staré dílo. Jmenovalo se "Šokovaná růže", ano tak nějak jsem si momentálně připadala.
Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
- zachovejte klid -
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid!
- zachovejte klid -
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid!
I já v těchto dnech zachovávám klid a pohrdaje se semknutými ústy, zaťatými zuby a vzdorem v srdci se nevzdávám naděje na lepší budoucnost plné svobody…
Rychle jsem se oblékla do teplého oblečení, ale najednou se mi nelíbilo. Cítila jsem na něm jejich vůni, bylo to koupené z jejich peněz. Protivilo se mi všechno, co k nim patřilo…. Sedla jsem si na postel a pomalu se začala cpát chlebem, kuřetem a horkým čajem. Nevnímala jsem chuť jídla, ani teplo. Byla jsem myslí jinde. V hlavě jsem spřádala plány na záchranu mých přátel a Filipa… Nechtěla jsem věřit, že by byli mrtví… Tohle přece Bůh nedovolí.
Měla jsem plný žaludek, byla jsem v teple a cítila jsem se pořád víc a víc malátnější. Točila se mi trochu hlava a únava mě vtahovala do svých spárů. Lehla jsem si a užívala si to úžasné pohodlí. Po chvíli jsem usnula…
Z mého hlubokého spánku mě probudily mužské hlasy ze zdola. Stále jsem nehybně ležela a lenost mě donutila mít zavřené oči. Podle množství, nebo spíše nedostatku světla jsem usoudila, že je ještě noc. Jako první jsem uslyšela ten krásný sametový hlas a v závěsu za ním přívětivý, melodický hlas s měkkým přízvukem a uhlazeným slovníkem.
"Jak je na tom Vzteklina, Edwarde?"
"Podle mě je vyčerpaná, ale jinak v naprostém pořádku. Hází úžasně nenávistné pohledy, takže to tak vážné nebude. Nemusíš mít starosti, otče."
"To je dobře… Měli bychom ji tak za hodinu vzbudit a vyrazit. Letenky jsou už koupené a její doklady se jménem už mám též."
"Předpokládám zfalšované… Nechal jsi přepsat datum koupi?"
"Neboj, nikdo nepřijde na to, že je z Guernsey, Edwarde."
"Jak jsi ji vůbec pojmenoval?"
"Amalthea Harperová…"
"Amalthea? Proboha, to ji tak moc nenávidíš Carlislee?"
"Tak se jmenovala moje matka, tak s úctou mladý muži. Prakticky vzato to byla tvoje babička-"
Dál už jsem nevnímala a opět jsem se propadla do hlubokého spánku. Nevím, kolik času uplynulo, ale na rameni jsem ucítila lehký dotek a prudce jsem otevřela oči. Byla jsem totálně dezorientovaná, a když jsem před sebou spatřila blonďaté anděla, chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá a v nebi.
"Uklidněte se Vztek… Chci říct, slečno. Musíme vyrazit, na stolku máte snídani a na křesle připravený kabát. Pospěšte si…"
Dál jsem na něj nedůvěřivě zírala a on se na mě rozpačitě usmíval. Poté odešel a místnost osiřela. Venku bylo ještě šero a mlha. Na oknech se leskly malé kapky deště. Posadila jsem se na postel a chtěla vsát, ale hlava se mi zatočila a v zádech jsem cítila ostrou bolest. Nedokázala jsem se pořádně narovnat. Zhluboka jsem se nadechla, ale to nebyl zrovna rozumný nápad. Každý hlubší nádech mi způsoboval bolest v zádech a na plicích. Tak se seber! Vydržela jsi toho hodně, musíš vstát! Přemlouvala jsem se v duchu.
Pomalým krokem jsem došla ke křeslu, popadla jsem kabát a pořádně se do něho zachumlala. Vzala jsem si do ruky chleba se sýrem a do té druhé horký čaj. V rychlosti jsem to do sebe naházela, ale u posledního sousta mi zaskočilo a já se začala dusit. Prudké kašlání mi způsobovalo strašnou bodavou bolest v hrudníku a já se modlila, aby mě tu takhle nenašli a nezačali zachraňovat… To by byla potupa. Zdola se ozývaly líbezné tóny klavíru a medový hlas mého… pána.
Když jsem se uklidnila, dokázala se v klidu nadechnout, nejistě jsem sešla ze schodů a spatřila ty dva v obýváku. Můj "majitel" seděl u klavíru a hrál nějakou pro mě neznámou skladbu. Měl vskutku omamný hlas, ale tím si mou přízeň rozhodně nenakloní. Stála jsem v předsíni a Carlisle se postavil na znamení odchodu. Ta mladá pijavice nepřestávala hrát, jen se škodolibě usmál, přestal zpívat a pobaveně se na mě otočil.
"Jak vidím, nedala jsi na mou radu. Zaskočilo ti."
"Já jíst umím, ale tvé kuchařské a hudební umění by se mělo používat jen v sebeobraně, můj pane."
Carlisleovi začaly cukat koutky, tudíž raději odvrátil zrak a koukal se ven z okna. Ten transylvánský šílenec jenom zaklapl piáno, prudce vstal a přešel ke mně. Založil si ruce na prsa a provrtával mě pohledem.
"Jsi můj majetek, měla by ses ke mně chovat s úctou a nebýt drzá."
Arogantně odvětil a dál si mě prohlížel. Na rtech mu pohrával lehký úsměv a v očích mu tančila jiskra šibalství. Nějaká moje zastrčená část v mozku z toho šla do kolen… Začínám ztrácet zdraví rozum, je to zrůda.
"Nejsem drzá, jen upřímná můj pane," odpověděla jsem mu s patřičnou úctou a obdarovala ho ironickým sladkým úsměvem.
"A co se ti nelíbilo na mém zpěvu? No jen řekni, Vzteklino."
"Frázování bylo otřesné."
Jenom se ušklíbl a moc dobře věděl, že nemám pravdu. Jeho zpěv byl čistý a bezchybný. Vedle mě se objevil Carlisle a ukázal směrem ke dveřím.
"Musíme si pospíšit, vaše diskuse počká. Vzteklino, ty si sedni dozadu, prosím."
Poslechla jsem a vyšla jsem z domu. Mým hrudníkem zase projela ta ostrá bolest a já se instinktivně skrčila. Rukama jsem si objala hrudní koš a snažila se dýchat pomalu. Můj pán na mě jenom zvědavě koukal a obočí měl stažené do rovné linky, jak se mračil.
"V pořádku?" zeptal se mě Carlisle… Páni, asi je mi vážně špatně, když povýšil z pijavice na Carlislea. Ani jsem si to neuvědomovala. Posbírala jsem sílu a přikývla.
Zase jsem se narovnala, nahodila si neutrální masku bez emocí a nasedla do auta. Rozhodla jsem se, že tomu bídákovi už nevěnuji ani ten nejtintěrnější pohled. Auto se rozjelo do neznáma a já jsem pozorovala zdejší krajinu. Byla krásná, ale pod povrchem zkažená a zlá, stejně jako její obyvatelé.
Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





fantastické