close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

UdR - 4.kapitola

1. března 2010 v 17:25 | L!nduš |  Útěk do ráje (od Tilly)
Čítate to? Ak áno, pridajte prosím komentár. Kapitola má názov Vzteklina, začiatok sa začína pohľadom Carlisla :)


Vzteklina - 4. díl

Carlisle:

Tak… a 50 000£ v tahu. Zajímalo by mě, jestli to aspoň k něčemu bude. Tahat si do domu vlkodlaka. Kam jsem dal rozum? Esmé mě zabije… Vlastnoručně mě zabije… nejdřív mi utrhne hlavu, pak mě rozcupuje na padrť, zabalí do krabice, zaváže stuhou, hodí z okna a nakonec zapálí… Já jsem vůl! Proč jsem to dovolil. No, jen doufám, že kytice rudých růží to zpraví…
"Carlisle uklidni se, Esmé tě miluje a nic ti nebude vyčítat. Navíc, to já ji koupil, pamatuješ? To já skončím na kousky v krabici," odpověděl mi konejšivě Edward a my se blížili k tomu malému zavalitému praseti, které si říkalo Eugen. Byl mi odporný už na první pohled. Uvítal nás s úlisným úsměvem na tváři a oči mu zářily štěstím a pokorou. Zavedl nás do velkého pompézního stanu.
"Ó! Ó mladí pánové, pojďte. Vyřídíme vše potřebné. Prosím posaďte se. Tady. Dáte si něco?" aktivně nás obskakoval a já musel uznat, že rektální alpinismus mu jde na jedničku. Zdvořile jsem zakýval hlavou a Edward uhlazeně promluvil.
"Ne, my raději postojíme. Máme vcelku naspěch, takže bychom tuto záležitost vyřešili, co nejdříve prosím."
Eugen jenom chápavě přikývl a kvapně zatleskal. Zvenčí jsem zaslechl nějaké rány, nesouhlasné vrčení a ženské láteření. Podíval jsem se nechápavě na Edwarda, kterému na rtech pohrával pobavený úsměv.
"Dejte ze mě ty pracky pryč!! Nech mě, ty špinavče! NE!"
Do stanu se vřítila dvojice nahněvaných upírů a v rukách drželi tu mladou vzpouzející se dívenku.
"Má vskutku krásný mezzosoprán, Eugene," hlesl jsem a fascinovaně ji dál pozoroval. Byl jsem zvědav na její štít.
Ta dívka se dál vzpouzela a kopala okolo sebe jak smyslu zbavená. Edward ji dál zbožně sledoval.
"Ty pancharte, dej ze mě ty pracky pryč, nebo tě zabiju!!!"
"Pusťte ji!" křikl Edward a ti dva ji okamžitě pustili. Dopadla s žuchnutím na zem a rychle jsem k ní přiběhl. Klekl jsem si vedle ní a mile se na ni usmál a promluvil tím nejpřátelštějším hlasem, jakého jsem byl k tvoru jako ona, schopen.
"Uklidněte se, slečno, chci vás jenom prohlédnout. Mě se nemusíte bát…"
Dívka se stále přidržovala na rukách a klečela. Nedůvěřivě si mě prohlížela a já si zblízka mohl prohlédnout její rány. Kůži okolo zápěstí měla hodně ošklivě sedřenou, potřebuje to vyčistit a zavázat. Její cejch na tom nebyl o moc lépe… Muselo ji to nesmírně bolet, chuděru. Ač to bylo psisko, bylo mi jí líto. Opatrně jsem k ní vztáhnul ruku a chtěl se jí podívat na ta zápěstí, vzápětí ale ucukla a ohnala se po mně rukou. Dostal jsem ránu do nosu a sedl si ze svého dřepu na zadek. Myslím, že jsem poprvé v životě viděl svatého Petra i s klíčem v ruce. To byla bolest! Edward se k ní okamžitě přihnal a vykroutil jí ruku za záda. Ta dívka se stále vzpouzela a pokoušela se kousat, i když si myslím, že by si spíš vylámala zuby než aby nám tímhle gestem ublížila. Edward ji jedním rychlým pohybem přišpendlil k zemi a zlostně na ni vrčel.
"Ještě jednou vztáhneš ruku na někoho z mé rodiny, ublížím ti tak jako nikdo na tomhle světě. Ještě se ho dotkni, ty chlupatá zrůdo a zabiju tě…"
Té dívce se strachy rozšířily zorničky, srdce uhánělo splašeným tempem na míle daleko a ona už se ani nehnula. Myslím, že ji dost vyděsil… Možná je to tak lepší, tyhle havěti nejsou zrovna stálé… A rozhodně ne přátelské. Edward ji pustil a stále ji ostražitě pozoroval. Na rameni jsem ucítil Eugenův slizký dotek a falešný hlas.
"Příteli, jste v pořádku?"
"Ano, jsem v naprostém pořádku. Musím jen posbírat svou pýchu ze země…" usmál jsem se na něj a rychle se zvedl z podlahy. Edward stál opodál a v ruce držel nějaký řetěz, ošklivě na ni zahlížel a ona mu svůj nenávistný výraz hrdinně opětovala.
"Už to nikdy nedělej… Nikdo z nás ti nechce ublížit, ale pokud nezměníš své chování, budeme muset. Jsem Carlisle Cullen a tohle je můj syn Edward. Jsme vegetariáni, čehož sis určitě všimla… Jak se jmenuješ?" Dívka se na mě chladně podívala a nenávistně odsekla.
"Jak jen bude můj pán chtít."
"Jak ti říkali dřív, odpověz," zeptal se bez emocí v hlasu Edward a Eugen si nás zvědavě hodnotil.
"Už nevím."
"Dobře, tak ti budeme říkat Vzteklino. Spokojená? Dobře, Carlisle, prosím, spoutej jí nohy tím řetězem a pořádně chytni za loket. Já podepíšu potřebné věci a pak půjdeme…" můj syn se jenom popuzeně otočil k Eugenovi a zařizoval vše potřebné.

Já jsem opatrně došel k té dívce, v rychlosti jsem jí nasadil pouta okolo jejích štíhlých kotníků a každou chvilku jsem čekal nějaký kopanec. Nic… naše slova si zřejmě vzala k srdci. Jemně, avšak silně zároveň jsem si ji k sobě přitiskl a v pravé ruce jsem svíral její loket. Edward si zastrčil do kabátu veškeré dokumenty a rázně vyrazil ze stanu. Vypadal vážně naštvaně, ale neměl by… Ten balík peněz byl můj a ne jeho… No a co z toho mám? Vzteklinu.
"Co, hodláte tam vystát důlek?" zeptal se zvenčí podrážděně Edward a se Vzteklinou jsme měli stejně nevěřícný výraz v obličeji. Aspoň něco jsme měli společného… Kdo ví, když mě Esmé za tohle nezabije, třeba se i spřátelíme…

Edward:
Ta mrcha napadla mého otce! Co jsem si to jenom myslel?! Možná to vážně nebyl nejlepší nápad přitáhnout si domů tohohle čokla… Myslel jsem, že to s ní bude jednoduší, vždyť vypadá tak křehce. Nevím, co mě vedlo k tomu ji koupit. Jistě, to, co jsem viděl v Raulově mysli, bylo ohavné, ale neměl bych tu holku litovat. Vždyť je pro nás jen póvl a špína… Je našemu druhu podřadná. Tohle nedopadne dobře, zřejmě to, co jsem tam tehdy cítil, bylo jen chvilkové pominutí smyslů. Snad jsem se na chvilku nechal unést pocitem rovnosti mezi námi dvěma… Ona je přeci vlkodlak, náš odvěký nepřítel a já upír… Bezhlavě jsem se vrhl do něčeho, do čeho jsem neměl… Okouzlila mě její krása a tělo, ale její charakter leží na dně bahna. Náš malý neobroušený démant…

Šel jsem s Carlisleem pryč z trhu. Carlisle držel Vzteklinu za ruku a jedna má část zapadlá hluboko uvnitř mé osobnosti mu nesmírně záviděla… Eugen měl pravdu, Vzteklina vůbec nebyla cítit vlkodlačinou jako ostatní psi, a nedokázal jsem se jí dostat do hlavy, což mě momentálně příliš neznepokojovalo, neboť soudě podle jejího vražedného pohledu, o nás neměla zrovna valné mínění.

Vyšli jsme na ztemnělou ulici a radniční bílé hodiny odbily sedmou večer. Z rohu ulice vystoupila nějaká postava a špacírovala si to přímo naším směrem. Do nosu mě praštila lahodná vůně připomínající skořici, která mi někoho silně připomínala. Ulicí se rozléhaly jen lehké kroky dotyčné osoby. Koho mi jen připomíná… Lorelay… Jistě! Přímo před námi se vynořila vysoká, šarmantní Francouzka. Její černé vlasy střihu mikádo se vlnily do neposedných černých kudrlin. Její rudá ústa mě obdařila sexy úsměvem a já s láskou vzpomínal na bezesné noci s touhle krasavicí. Její velké karmínové oči se vpíjely do Vztekliny. Uslyšel jsem zrychlující se tempo jejího srdce a na zlomek vteřiny mě ovládla touha tu malou vlkodlačici obejmout a utěšit ji… Co to se mnou zase je? Ještě před momentem jsem ji chtěl zpráskat, a teď bych ji tu nejraději tiskl v náručí. Edwarde, dost! Je to vlkodlak, otrok, nic víc.
Lorelay šla nenápadně k nám a tvářila se, jako by nečekala, že nás tu potká. Tahle žena byla jednou z nejzajímavějších bytostí, které jsem měl šanci potkat. Ženy ji nenáviděly, nebo ze strachu před ní se k ní přidávaly a přímo fanaticky ji uctívaly. Lorelay ovládala muže svým tělem a její život protkávaly intriky a vraždy… Vždycky bojovala jen za to, co jí bylo blízké a bezpečné. Nejdůležitější věcí v životě Lorelay Chevalliérové byla Lorelay Chvalliérová. Přistoupila ke mně blíž a já ji zlehka objal.
"Ale copak, tak vy jste si pořídili pejsáčka?" zasmála se svým křišťálovým hlasem a zlehka mě políbila na tvář. Její setkání mají vždy nějaký význam, takže jsem byl zvědav, kvůli čemu si nás dnes v noci vyčíhla.
"Vůbec ses nezměnila, pořád stejně krásná, podlá, vychytralá potvora."
"Už to není, co bývalo, byla jsem přeci větší mrcha… Je to pět let, co jsme se neviděli, Ede. Carlisle, mon ami!"
"Zdravím Lorelay, co ty tady?"
Zeptal se tentokrát můj otec a já byl velmi zvědav na její odpověď. V její mysli se vynořila vzpomínka na nějakou zámořskou loď a zvláštní směsici upírů. Všimla si mého zamyšlení a jen svůdně zamrkala.
"Přišla jsem vás varovat… Je ta otrokyně z Eugenovy pobočky?" Já jen přikývl a se svým otcem jsme zbystřili. Vzteklina se urputně dívala do země a snažila se celou situaci ignorovat.
"Hmmm… být vámi, moc o ní nemluvím a odjela bych ještě dnes. Ten čmuchal je totiž z Guernsey."
"To je hloupost, o útoku na Guernsey se hovořilo až dnes před tribunálem," odpověděl jsem a ona se ke mně přiblížila.
"Mon cherry, řekněme, že na tomhle světě existuje pár upírů, kteří zrovna Volturiovi v lásce nemají… amour sans espoir… To schválení byla jen formalita."
"Lorelay, ty chceš říct, že někdo podniká kroky proti královské rodině?"
"Kdo říká, že proti královské rodině? Co když jsou do toho zapleteni i její členové, hm? Každopádně, jestli je odtud, měli byste ji sprovodit… Jak to vy Angličané říkáte? Sprovodit ze světa. Nebo jestli s tím máte problém, já si s ní hravě poradím."
S arogantním výrazem se nakrčila a jako kočka zlostně zasyčela na Vzteklinu. Uslyšel jsem její vyděšené srdce a moje ochranitelská část, o které jsem si myslel, že je pro cizí pohřbená, se hlásila na povrch. Varovně jsem zavrčel k Lorelay a Vzteklinu si stáhnul za sebe. Držel jsem ji za ruku a ona kupodivu vůbec neprotestovala. Moje tělo tvořilo bezpečný štít a Carlisle také neváhal zakročit. Lorelayna mysl byla zahalena clonou zmatku a překvapení. Narovnala se a uklidnila.
"Jak myslíte… Jinak, abych nezapomněla, Carlisle. Asi před třemi hodinami jsi Esmé napsal zprávu, kde ji žádáš o rychlý návrat zpět domů," mile se usmála a já pátral v jejích myšlenkách.
Viděl jsem, jak spěšně psala stručný dopis podepsaný Carlisleem, následně se mi zjevil obsah jejího dopisu… Musím říct, falšování rukopisu byla další výtečná věc, kterou tato půvabná dáma ovládala. Stálo v něm:

Má drahá Esmé!
Prosím, urychleně se přesuňte s rodinou zpátky do Kanady. Neboj, jsme v pořádku a do zítřka se za Vámi vrátíme. Ve Volteře přestává být bezpečno a já bych byl tuze nerad, kdybychom se do něčeho připletli. O nás mít strach nemusíš, je to pouze preventivní opatření, vždyť sama víš miláčku, jak nerad se zapojuji do světového dění. Dorazíme brzy a Vy prosím neotálejte s návratem. Po návratu Vám vše vysvětlíme.
S láskou Carlisle

"Ale já ji nepsal, nerozumím tomu," překvapeně na ni koukal můj otec a v hlavě měl zmatek. Naklonil jsem se k němu a tiše mu pošeptal.
"Vše ti potom vysvětlím, důvěřuj jí…"
"Odjeli před hodinou zpátky do Kanady… Řekněme, že tady Edward vyfouknul tuhle štěkající křehuli Raulovi… Je to velký odpůrce Volturiů a má mnoho vlivných konexí… Klidně může rozhlásit radě, že jste si koupili otroka ze země, která měla být přepadená až v příštích dnech a ne tři dny před tím… Podnikli jste krok bez jejich vědomí a svolení. Mohli by to brát jako vlastizradu a velmi, velmi nepřátelský akt," odpověděla podmanivě Lorelay.
"Esmé tedy i s rodinou odjeli? Ale co Alice?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ta ví, o co se jedná a především, že je to pro vás nejlepší… ó, samozřejmě Alice o ní ví, ale nechává si to zatím pro sebe…" kývla směrem k Vzteklině, která se mě stále křečovitě držela za kabát, a moje ego to vcelku těšilo. Viděl jsem další Lorelayinu vzpomínku, jak píše krátký vzkaz Alici. Psalo se v něm o Vzteklině a o tom, že jsme v naprostém pořádku.
"Děkuji za včasné varování, Lorelay. Jak se ti má za tvou dobrotu jenom odvděčit?" optal jsem se ji s úsměvem a ona mi opět poslala vzpomínku, tentokráte velmi vášnivou společnou vzpomínku…
"Vždyť my dva už se dohodneme… Bon voyage přátelé…"

Poslala mi vzdušný polibek a mile se na nás usmála. Poté se otočila a zmizela v houstnoucí tmě. Věděl jsem, že není jen tak, aby na nás náhodně narazila. Lorelay je ten typ člověka, který si přijde a vzápětí se vypaří, jak pára nad hrncem. Nikdo ji nedokázal nikdy najít, ale ona vždycky každého našla… Byla takový ten Pařížský fantom.
My tři jsme osiřeli a jediný zvuk, byl vylekaný tlukot Vzteklina srdce rozléhající se přes celé náměstí. Carlisle se na mě podíval a poslal mi myšlenku.
Postarej se o ni, já seženu letenky ještě na dnešní noc a vrátíme se domů… když tak ji odveď do našeho domu a nakrm ji… Je dost podvyživená. Buď opatrný, prosím…
Pustil Vzteklinu a zbyla po něm jenom šmouha. Vzteklina se ke mně ještě víc přitiskla a vylekaně hekla. Mým tělem projelo podivné jiskření, které ve mně vyvolávalo spokojenost a žádostivost.
"Copak? My se bojíme?" otočil jsem se k ní a zeptal jsem se se známkou posměchu v hlase. Její srdce se v tu ránu uklidnilo, pohled ztvrdl a opovržlivě si mě prohlížela. Pak udělala něco, co bych od ní nečekal.
"Ne, MY se nebojíme. Co, hodláš tam vystát důlek?"
Popuzeně mi odsekla a vydala se neznámým směrem. Ruce měla založené na prsou a já si až teď všiml její husí kůže a jemného drkotání zubů. Já pitomec! Vždyť na sobě má jen ty sandále a šaty… Doběhl jsem ji a byl jsem mile překvapený, že se nepokusila utéct… Měla zvednutý nos a vůbec si mě nevšímala… Dělal jsem, jakoby nic a sundal jsem si kabát. Viděl jsem, jak mě periferně pozoruje. Moje srdce z její přítomnosti mělo radost, což jsem dost dobře nechápal. Je to vlkodlak chlape, tak se uklidni! Musel jsem se okřiknout v duchu…
Její rty se nepatrně třásly a rukama si nenápadně třela paže. Moje srdce se stáhlo úzkostí a já svoje smíšené pocity z ní vůbec nechápal a snažil jsem se je zadupat hodně hluboko. Kabát, který jsem doteď svíral v rukách, jsem zvedl a tichým hlasem zavelel.
"Zastav a prosím, nic nedělej… Vážně tě nechci zabít."
Naštvaně zastavila a podívala se mi zpříma do očí. Její pohled byl tvrdý a nepřátelský. Začal jsem v něm tonout… Opatrně jsem ji zabalil do kabátu a přitom se dotkl jejího obnaženého ramene. Projela mnou vlna touhy po její přítomnosti a rtech. Vzteklina jenom prudce vydechla a celá se otřásla. Její srdce zase začalo neposedně hopsat tanec rozpaků a nervozity. Její tvrdý pohled se změnil nejdříve na zmatený a poté na vděčný? Na jejím obličeji se mihl zvláštní stín přátelství, který trval jen zlomek sekundy. Do tváře se jí nahnala červeň a já musel, ač nerad uznat, že je opravdu krásná… Ale je vlkodlak.
Poté jsem se otočil a naznačil, abychom už šli. Pořádně se zachumlala do mého kabátu a nenápadně k němu přičichla. Samozřejmě jsem se na ni vůbec nedíval, jen ji po očku sledoval. Aniž bych spustil oči z cesty před námi, zeptal jsem se jí posměšně.
"Voním ti?" V tu ránu nadskočila dobré dva metry a vylekaně pískla. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Ona se na mě pak zlostně podívala a zaprskala.
"Asi jako zdechlina. Jestli mě chceš otrávit, tak tímhle hmm… arómatem se ti to zaručeně podaří, u psí tlapy."
"U psí tlapy?"
"Pořiď si slovník, ty transylvánský šílenče…" hlesla potichu a přidala do kroku. Já zůstal jenom vyjeveně stát na místě a nemohl z ní spustit oči. Ona mě nazvala transylvánským šílencem? Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo, zda by mi Carlisle prominul těch promrhaných 50 000£… Ta chlupatá koule byla učiněné zlo!

Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dada dada | 1. března 2010 v 17:39 | Reagovat

jasne ze to citame

2 kikinka kikinka | 1. března 2010 v 18:43 | Reagovat

určite to čítam.....je to super poviedka  :D

3 lucia lucia | 1. března 2010 v 19:31 | Reagovat

ciitam to....velmi dobra poviedka :-)

4 mata mata | 23. května 2016 v 22:41 | Reagovat

Nepřeji si, aby tyto články byly jakkoliv šířeny dál bez mého povolení. Prosím, nekopírujte ani netiskněte bez mého povolení! Děkuji Tilly.

Noooo :-?  :-?  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.