close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Útěk do ráje -úvod a 1.kapitola

18. února 2010 v 15:00 | L!nduš |  Útěk do ráje (od Tilly)





Dnes teda pridávam už štvrtú poviedku Útěk do ráje od Tilly. Keby ste nevedeli o čom je, zhrniem to: na svete medzi sebou bojujú upíri a vlkodlaci, Edward je samozrejme upír ale Bella vlkodlak. Keď prepadnú jej domov a zoberú ju ako cenného otroka kvôli jej nádhernej vôni bez vlkodlačieho pachu do Volterry a chystajú sa ju predať začne hádka kto dá viac...a čo keď najviac dá Carlise s Edwardom? Sťahujú sa s ňou do Forsku a Edward s Bellou sa od prvej chvíle nenávidia a opovrhujú sebou. Lenže čo keď sa všetko zmení? Dúfam že sa vám moja najobľúbenejšia poviedka bud páčiť. Enjoy!


Úvod:
V dobách, kdy naší zemí hýbala celosvětová válka mezi třemi mocnými druhy, se zrodila láska.
Země byla zbrázděna polibky lidských děl, poseta mrtvolami desítek vlkodlaků a smrtonosnou stopou upírů. Každého ovládala nenávist vůči odlišnému a v boji nikdo neznal bratra. Každá z těchto ras bojovala různými prostředky o své přežití a zachování dalších generací. Lidé už nebyli slabí a dokázali pomocí své vynalézavosti zabít upíra… Jenže nebyli spojenci vlkodlaků. Snad se lidstvo bálo něčeho nesmrtelného ba přímo magického, a proto zbrojili proti oběma druhům. Lidé byli pro upíry potravou, která jim do těl vlévala sílu, a tím to bylo pro vlkodlaky horší. Vlkodlaci s upíry bojovali po celá staletí, ale počátkem novověku, v den zrodu povstání lidského plemene se do válčící dvojice přidala strana třetí - Smrtelníci.
V tento den zapomněla země na mír… V tento den vypukla válka… Od tohoto dne uplynulo již celé dlouhé století. Nikdo nevěděl jaké je žít ve světě plného míru. Každá strana měla své zákony, které přinášely jenom zkázu a byly skryty pod falší a přetvářkou blahobytu. Vyhubení nepřátelské strany mělo přinést mír do jejich srdcí a duší. Děsivé a neuvěřitelné, že? Jeden jediný zákon však platil pro všechny bez ohledu na jejich řeč, barvu kůže, původ či druh… Nikdy nepocítíš lásku k nepříteli svému… Jeho porušení znamenalo jedno: SMRT!
Ano a v těchto krutých dobách plných strachu, útlaku, smrti, vznikla láska. Láska mezi dvěma zcela odlišnými bytostmi… Mé celé jméno je Pearl Alice a nyní je načase aby někdo sepsal tento příběh, jako varování a příklad pro budoucí generace. Pak tedy slyšte jejich story, která začala 17. dne, čtvrtého měsíce v roce 2054.

Carlisle:
Procházeli jsme temnými a zatuchlými katakombami přímo k srdci tohoto starobylého města jménem Volterra. Ve vzduchu byla cítit lidská krev, hniloba, plíseň a krysy… Před námi šli Alec s Jane, která po očku sledovala Edwarda, mého syna. Má vegetariánská rodina v čele semnou byla pozvána na zasedání nejvyšší rady ohledně nynější situace na bojišti. My se boji vyhýbali, i když se nám to mnohdy nepodařilo. Byli jsme proti zabíjení, ale bránit jsme se museli… Procházeli jsme spletitými chodbami spoře osvícenými zapálenými loučemi. Za ruku jsem svíral svou ženu Esme. Zastavili jsme u masivních ocelových dveří, při nichž stál velký křídově bílý upír s dlouhými vlasy. Papulu roztáhl do podivného šklebu a odhalil tak své blýskavé špičáky. Moc hezký pohled (ironicky myšleno). Esme se vedle mě zachvěla a víc se ke mně přitiskla.
"Brý jitro doktore… Jak se daří?"
"Skvěle Dicku, děkuji za optání."
"Co ta chátra zavšivená… Nedělaj potíže? Vždyť nás znáte, stačí slovo a Aro hned pošle posily. Nedopustí, aby jeho nebližší přátelé žili v nepohodlí."
"Já vím. Já i má rodina si toho nesmírně vážíme. Vše je ale naštěstí v naprostém pořádku. Děkuji za tvou starost." Bože, ať už zavře ústa! Edward se za mnou jenom ušklíbl a ten mamlas Dick pokračoval. Já jsem jakživ takhle ukecaného upíra nepotkal.
"A co rodina, nerozroste se náhodou o jednoho člena, je škoda, že nejste všichni v páru…" Pobaveně se usmál a střelil pohledem na teď už mírně vytočeného Edwarda. Za námi se ozval Emmettův posměšný smích.
"Copak máš zájem? Nemyslím, že seš Edwardův typ. Seš na něj moc vysokej kamaráde, tenhle vztah by neměl budoucnost." Dick se Emmettovu proslovu jenom ušklíbl a já pocítil uklidňující vlnu směřovanou od Jaspera.
"Já taky nemyslel sebe ty chytrej. Toho nechci (střelil pohledem k Esme a Rose). Tvýmu sedmnáctiletýmu sourozenci něco chybí a tam dole naopak přebývá… Haha! Myslel jsem spíš tady na Jane. Podle toho jak na tebe koulí očima bych řek, že se jí líbíš, Edwarde! Chacha." Jane se na něj škodolibě usmála a Dick se v tu ránu sesunul na zem v obrovských bolestech. Alec se sadisticky vyžíval v jeho utrpení a my opatrně prošli dveřmi. Před námi se objevila krásná uvítací hala ve stylu empír. Zdi byli plné starých obrazů od věhlasných mistrů, na drahém kulatém vyřezávaném stolu uprostřed byl krásný stříbrný svícen. Aro se svými bratry věděl, jak si žít… Jane jenom překročila Dicka, který se stále nacházel v mrákotách, a tiše k němu zasyčela.
"Idiote… Prosím následujte mne do velkého sálu."
Před námi se objevily obrovské dvoukřídlé dveře s ornamenty a železnými panty. S vrzáním je rozevřela a nám se naskytl dech beroucí pohled na obrovský mramorový kruhový sál, nad nímž se tyčila velká kopule s křížovou klenbou. Z kamenné klenby vycházel kulatý erb obrostlý růžemi a trny. Přímo uprostřed erbu vystupoval ďábel cenící své špičaté tesáky… Tohle byl znak každého upíra. Znak naší aliance.
V čele této aliance byli Aro, Marcus a Caius. Po celé místnosti bylo kruhové atrium a my usedli na svá místa. V hale to šumělo jako ve včelím úlu a já poznával známé i nové upíry. Pokaždé je zarazil náš jídelníček a životní styl. Pak vše utichlo a nastalo hrobové ticho. Všichni se postavili a upírali pohled překypující respektem na přicházejícího Ara a jeho dva bratry. Caius s Marcem usedli na své trůny a Aro předstoupil, pozvedl ruce v přátelské uvítací gestu a zvolal.
"Vítejte mí přátelé a ctění kolegové!" Místností se ozval burácivý projev přízně a Aro s úsměvem zvedl ruku ve snaze tento příliv sympatií zastavit.
"Dnes jsem vás všechny povolal k důležitému zasedání, které rozhodne o dalším postupu proti našim nepřátelům. V čele rady sedí naši drazí konsulové Augustinus, Oberon a komtesa Stella de Flavigni."
Místností se ozval další aplaus a spolu se svou rodinou jsme si se zájmem prohlíželi tyto tři sedící sochy s pyšným úsměvem na rtech. Napravo seděl muž tak okolo čtyřiceti let s holou lebkou a bystrýma očima. Vedle něho seděl další muž s uhlazenými dlouhými havraními vlasy a zádumčivým pohledem. Mračil se a zřejmě nad něčím sklíčeně uvažoval. Že by o své nepovedené večeři? Třetí a poslední byla mladá plnoštíhlá, ale velmi půvabná blondýnka. Měla karmínové oči, ze kterých čišel chlad. Zasedání právě začalo…
Aro se uvelebil na svém trůnu a pozorně sledoval zdejší dění. Samozřejmě mezi těmito upíry měl své odpůrce, kteří se již dlouhou dobu snažili ukořistit Volterru pro sebe. Aro byl chytrý vládce, jenž vládl metodou cukru a biče. Doprostřed atria se postavil mladý hubený upír a vychutnával si pozornost strženou na sebe. Pak začal svou řeč. Jeho hlas byl plechový a velmi podmanivý.
"Přeji dobrý den drazí spolubojovníci a občané tohoto impéria. Mé ctěné jméno je Solón a jsem mluvčím severních zemí Evropy. Mluvím ústy všech mých spoluobčanů z oblasti Finska, Norska, Švédska, Estonska, Lotyšska a Litvy." Muž vedle mě se ke mně přiklonil a pošeptal svým tichým barytonem.
"Ten toho musel nachodit hodně, ale ty svý patriotistický kecy by si moh strčit za klobouk a odplout zpátky k velrybám a tučňákům." Jmenoval se Samuel a znal jsem ho ještě z dob před válkou. Byl to vcelku správný upír, snad na můj vkus příliš požitkářský a marnivý. Hned jsem mu odpověděl.
"Tučňáci žijí na jižním pólu." Pousmál jsem se a dál poslouchal toho divoce gestikulujícího skrčka.
" … Jak jistě víte, třináctičlenné kolegium sepsalo zákon o zachování lidské rasy. Přátelé buďme k sobě upřímní. My lidi potřebujeme a ta chlupatá banda pudlů zbrojí proti nim." Několik upírů v sále horlivě přikyvovalo, někteří rezignovaně mávly rukama a jiný nesouhlasně vrčeli.
"Co tedy navrhuješ, tribune svého kraje?" Zeptal se ho se zvědavostí Marcus a jeho dva bratři zbystřili. Edward vedle mě jen nadzvedl obočí a kysele se zatvářil.
"Úder proti vlkodlakům na místě, kde to očekávají nejméně. Na Guernsey mezi Bretaní a Normandií. Ochromí je to, tenhle útok nebudou čekat. Myslí si, že jsou dobře chráněni ze všech stran, čekají útok z moře, ale kdybychom se k nim dostali přes řeku Rance, vsadili bychom jim úder, který by je srazil na kolena…"
Další nevinní lidé zemřou jen kvůli rozmaru a neschopnosti se dohodnout. Dnešní svět spěje do záhuby a my nemáme sebemenší šanci na budoucnost.

Bella:
Je to tři roky, co jsem se s mým bratrancem Filipem přestěhovala na tenhle malý ostrůvek pár desítek kilometrů od pobřeží Normandie a Bretaně. V mých žilách koluje krev vlkodlaků a sloužím u druhého vlkodlačího pluku. Téhle války se účastním už po dva roky. Zabila jsem desítky upírů a bohužel i lidí, od malička nám ale vštěpovali, že lítost nad nepřítelem se rovná smrti. Nejsilnější přežije…

Proháněla jsem se malým lesem a byla jsem na obchůzce ve vlčí podobě. Vzhledem k tomu, že má kůže byla mléčně bledá, mé vlasy byly mahagonově hnědé a oči oříškově hnědé, má podoba se promítala i do těla vlkodlaka. Ve vlkodlačí formě jsem měla na zádech dlouhý hnědý pruh, okolo čumáku bílou texturu a co se týče kožichu, tak ten by zahřál další tři lidi. Výškou jsme nebyla nijak výjimečná, ale byla jsem mrštná, tedy ve vlkodlačí podobě především… Měli jsme sílu, i když já na to zrovna nevypadala. Naše zranění se hojila velmi rychle a naše smysly byly brilantní. Vedle sebe jsem uslyšela svištění a Filipovy myšlenky. Tak a mám po klidu.
"Copak na obchůzce Sněhurko?" Zeptal se mě v myšlenkách, a kdybychom zrovna neběželi, hned by schytal jednu ťafku mojí tlapou. Nenávidím tuhle přezdívku.
"Jo hledám svých sedm trpaslíků… Přestaň mi tak říkat, prosím. Nejsem jediná, kdo tě slyší v myšlenkách." Odpověděla jsem mu a zastavila u malé tůňky. Modlila jsem se, aby to neslyšel Anton s Lucasem, jinak mi to zůstane už napořád.
"Nezapomeň, odpoledne máme cvičení, zas si proženem kosti v těle, sestřenko. Dokonce jsou na tebe i nějaký sázky."
"Bože… Kolik sis vsadil?"
"20 £, tak jen doufám, že Michella porazíš, ten nadívanej Francouz by potřeboval nakopat prd… sedínku, že ano… Nerad bych o ty peníze přišel, Bello."
"Chudáčku, jak kdybys jich neměl dost."
Štěkavě jsem se zasmála a proměnila se do své lidské podoby. Chvála bohu, že při přeměně se mění i naše oblečení s námi. Nedokážu si představit, že bych stála uprostřed bitevního pole a přeměnila se v člověka v rouše Evině. Dřív tomu tak bylo, ale pár šikovných vědců v Německu vynalezlo textilii, která po uvolnění hormonů z naší kůže těsně před přeměnou změní stavbu molekul a přizpůsobí se. Pán bůh jim to zaplať…
Stála jsem ve svých šedých řadových prostých šatech naproti tůňce a tiše jí pozorovala. Filip se také přeměnil a měl na sobě svůj mužský komplet. Zajímalo by mě, jaké by bylo mít jednou jiné šaty než ty co pořád nosíme. Je to sice pohodlné, ale když vidíte další milion vlkodlaků v tom samém, co máte zrovna na sobě, je to otrava.
Sedli jsme si do trávy a dívali se na klidnou hladinu vody. Sledovala jsem zbrkle letící vážku a pak se otočila k Filipovi. Nebyli jsme si vůbec podobní. Já měla vlasy vlnité a hnědé, on kudrnaté a blonďaté. Měl hnědozelené velké oči a v obličeji neustále znuděný výraz. Byl někdy hodně pesimistický, ale byla to moje rodina. Můj poslední žijící příbuzný na tomhle širém světě. Když tak nad tím přemýšlím, jediné, co měli všichni členové naší rodiny stejného, byl nos. Tím naše podobnost končila.
"Myslíš, že to někdy skončí?" Zadumaně jsem se na něj podívala.
"Co myslíš? Válku?" Přikývla jsem a on se zadíval někam do dáli.
"Nevím, podle mě už není cesty zpátky… Jednou se všichni navzájem vyvraždí."
"Není správné, co dělá náš vojenský štáb a vláda. Proč se nepokusí vyjednávat o míru?"
"Máš trošku utopistické myšlenky. Tyhle tvoje ideje mě jednou dostanou do hrobu…"
"Vím, že to není správné. Jsem voják a neměla bych vést takovéhle řeči, ale já… Já mám strach, Filipe." Kuňkla jsem a on mě objal jednou rukou okolo ramen.
"Jsi Jonesová a Jonesovi se nikdy nevzdávají. Seš silná holka, a i když občas nedodržuješ pravidla a plukovníkovi děláš ze života peklo, zvládáš to skvěle Bells. Nemusíš mít strach, umíš se ohánět a ve světě se neztratíš. To chce klid."
"Asi máš pravdu, přestanu si to připouštět. Neměli bychom už jít?"

Odpovědí mi byla Filipova přeměna a natěšené zavití. Též jsem se přeměnila a vystřeli k našemu táboru, kde už čekal zbytek oddílu. Všechno bylo dobře strážené, jen přece zde žily jiné ženy s dětmi a starší. Museli jsme je chránit. Když jsem vešla přes velká drátěná vrata, naskytl se mi pohled na můj domov. Zase jsme se přeměnili do našich lidských podob. Před námi se rozprostíralo velké prostranství dlážděné betonovými cestičkami, které vedli k jednotlivým budovám, v nichž sídlili příslušníci armády, úředníci a ambulantní zdravotníci. Tráva okolo postrádala zeleň a nabírala zlatavou barvu. Stébla nám praskala pod nohama a při každém došlapu se zvedl prach. Poté jsme se přesunuli na úzkou lávku vedoucí přes Safírový potok a před námi se objevila velká betonová hranatá krychle s velkými ocelovými dveřmi. Vždycky mi to připomínalo spíše trezor než vchod do podzemního města.
Zadali jsme potřebný kód a ve dveřích se objevil vlkodlak Swen. Slona jsem naživo nikdy neviděla, ale přísahám, že Swen by na jeho výšku měl. Byl obrovský a děsivý, ale když nás uviděl, odhalil své bílé tesáky a máchal zběsile ocasem. Slušně jsme ho pozdravili a já si od něho vysloužila oblíznutí na líci, no při velikosti jazyka spíš celého obličeje abych byla upřímná. Každý strážce byl pro jistotu přeměněný do své vlčí podoby, tak jsme měli největší sílu. Zakručelo mi v břiše a Filip se na mě pobaveně šklebil. No to je toho, tak mám hlad.
"Proč sis nezašla do kantýny? Dneska měli míchaná vajíčka."
"Jo viděla jsem, jak je nalejvali… Vypadalo to upřímně odporně, nerada bych si uhnala salmonelózu."
"V klidu, Audry mi říkala, že ještě dneska ten sporák budeš mít opravený. Je to šikovná holka… Jinak v lednici jsme měli salát, dala sis ho?" Zeptal se mě starostlivě během naší loudavé chůze.
"Ne."
"Proč ne?"
"Koukla jsem na něj a něco koukalo na mě." Chodbou se roznesl jeho burácivý smích a já na něj nechápavě koukala. Můj bratranec je vážně divnej…

Sestupovali jsme velkým točitým schodištěm stále níž a níž. Celé chodby byli vybetonované a osvětlené kulatými žlutými světli. Celou chodbou se ozývaly naše kroky a my dorazili k dalším masivním dveřím. Když nás zkontrolovala "ochranka" vešli jsme.
Všichni civilisté žili pod povrchem kvůli bezpečnosti… Od té doby, co lidé vynalezly bomby to s obytnými parcelami, šlo do háje. Tady se nikdo nemusel skrývat a všichni jsme tu žili v naší lidské podobě. Okolo nás procházeli naši známí a všichni nás vesele zdravili. Rozloučila jsem se s Filipem a odešla jsem do našeho oddělení, kde bydlím. Procházela jsem spletitými chodbami a rozjímala o životě. Pak jsem vešla do jídelny a přisedla si k dlouhému stolu, kde seděla má nejlepší přítelkyně Jodi. Na klíně se jí nepokojně vrtěl její hyperaktivní syn M.J. Bylo to rozkošné dítě…
"Ahoj Bello, tak co obchůzka?" Zářivě se na mě usmála a M.J. ke mně natahoval ručky. Vzala jsem si ho do náručí a začala na něj mrmlat jak malé dítě. Jenže se mu to moc nelíbilo a tvářil se: Seš normální?
"On na to asi moc není, viď?" Zeptala jsem se usmívající Jodi.
"Ne, je to stejný suchar jako jeho otec. Představ si, tuhle mě donutil jít na tu jejich přednášku o bojové taktice upírů. Nic ve zlém, ale už dvouhodinový film o pohlavním životě lasic musí být záživnější než tohle." Tak tohle mě upřímně pobavilo. Vedle mě zavrzala židle a přisedla si k nám naše další přítelkyně. Jmenovala se Helen a muži ji zbožňovali. Byla starší než mi dvě s Jodi, ale myslí byla horší než puberťák.
"Zdravíčko dámy… Tak co Bello, už máš chlapa?" Já jenom obrátila oči v sloup a Jodi smířlivě dodala.
"Tak už jí nech, vždyť na chlapce má času dost."
"Má nejlepší léta za sebou, vždyť je jí už sedmnáct!" Pohoršeně výskla Helen a já jí kopla pod stolem do holeně.
"Je mladá, ta pravá láska přijde. Pak se usadí a bude mít děti. Děti jsou dar Bello, pamatuj si to." Usmívala se na mě Jodi, ale když jsem se podívala na malého M.J. zapatlaného od zeleného želé, na tváři se mi usadil podivný škleb.
"Starost o dítě se vyrovná se snahou udržet hygienu na přijatelné úrovni v thajském vězení…" Odpověděla jsem jí a dál pozorovala M.J. Pak jsem se otočila k Helen.
"Jinak, jak ti dopadl ten připravovaný romantický večer?"
"Naprosto skvěle. Mému chundeláčkovi jsem uvařila kuřecí mexické rolky, lehla jsem si na stůl a abych ho potěšila, to jídlo jsem si naaranžovala na celé tělo…" Šibalsky se usmála a já mírně zčervenala.
"A to jsi byla nahá?" Zeptala se překvapeně Jodi.
"Ne, měla jsem na sobě skafandr… Jistě že jsem byla nahá!! Jste strašně úzkoprsé a prudérní! Ale mezi námi děvčaty, jsou místa, kam by se chilli dostat nemělo…" Řekla jako by nic a my s Jodi při té představě vyprskli smíchy.
V rychlosti jsem si došla pro jídlo a sedla si zpátky k nim. To jídlo na mě podezřele pomrkávalo a mělo horší barvu, než já, když vylezu z kolotoče… Vrtala jsem se v tom jak permoník v dolech a ochutnala první sousto. Nebylo to špatné… Helen se na to podezřívavě podívala a vyrvala mi vidličku z ruky. Pak také ochutnala a vrátila mi zpátky můj příbor.
"To je dobré, výjimečně dobré na tenhle pajzl. Co to vlastně bylo?"
"Neznalas ho Helen." Odsekla Jodi a mě přešla veškerá chuť k jídlu. Když viděly můj znechucený obličej, vyprskly smíchy a já se k nim přidala.

Jodi navrhla, abychom se šli projít ven. Byl to skvělý nápad, protože na tomhle místě se dala snadno dostat ponorková nemoc. Vyšli jsme ven a užívali si čerství mořský vánek. Asi dva kilometry odsud bylo moře, kam se ale nesmělo chodit, krom obchůzek kvůli upírům. Procházeli jsme se na malé louce a povídali jsme si o všech možných blbostech, každého jsme zdrbali a pomluvili.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!
Z tábora se ozval hrozný křik a rány. S trhnutím jsem se otočila a do nosu mě praštila vůně upírů… Mnoha upírů. Vítr se najednou zvedl a donesl ke mně další pachy. Po chvíli se okolo mě rozprostřel kovový slaný zápach krve mých lidí a nasládlý upíří smrad. V dálce jsem spatřila černou stoupající masu dýmu. Rozeběhla jsem se směrem k táboru a Jodi s M.J. jsem svěřila pod ochranu Helen. Utíkala jsem, seč mi síly stačily a skokem přes potok jsem se přeměnila. Kolem poletovaly drobné částečky nasládlého upířího popela. Všude byl chaos, smrtelné chroptění a vyděšený křik žen a dětí…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 19. února 2010 v 18:12 | Reagovat

???  ???  ??? to ty kokso ???  ???  ??? este som necitala poviedku, ktora by hned od prveho dielu bola tak strasne napinava ... neviem co povedat ... je to uplne nieco ine ako ostatne poviedky ... jednoducho uzasne ... prosim dalsiu kapitolku cim skor, nema to chybu

2 anka anka | 19. února 2010 v 18:49 | Reagovat

uzas...krasna poviedka...budem velmi rada ak tu bude...:-D

3 kikinka kikinka | 21. února 2010 v 19:30 | Reagovat

perfektné, úžasné....to chce jednoznačne pokračovanie  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.