Číta to niekto? Okrem Angel :D Pridávam vám druhú kapitolu Útěku do ráje :) Prosím, napíšte komentár kto to číta, nechcem to zmazať. Ďakujem. Enjoy!
Jsem křtěná svobodou - 2. díl
Bella:
Doběhla jsem do tábora a spatřila asi třicet upírů a plno vlkodlaků. Byl to šílený masakr. Všude se válela spáleniště a mrtvá vlkodlačí těla… Bohužel ne jen přeměněných vlkodlaků. Byl to děsivý pohled, ale já se přes to musela přenést. Před sebou jsem spatřila nějakého černovlasého upíra stojícího zády ke mně, chtěl zaútočit na nějakou vyděšenou ženu, ale já byla rychlejší. Skočila jsem mu na záda a zahryzla se mu do krku. Hlava mu s třeskotem odletěla a já mu rozsápala hrudník. Doběhla jsem k ohništi a cestou jsem do tlamy čapla klacek. Se zapálenou větví jsem se vrátila zpátky k tomu oživujícímu se vampírovi a zapálila ho. Tenhle pohled mě svým způsobem bavil.
Rozeběhla jsem se vpřed a běžela jsem na pomoc dvěma dalším vlkodlakům. Zápolili s obrovskou pijavicí. Skočila jsem před něj a v zubech jsem mu drtila koleno. S bolestivým zachroptěním se svezl na zem. Chlapi ho začali přimačkávat na zem, aby se nemohl hýbat. Poté jsme ho roztrhali na kusy a rychle zapálili. Všude okolo mě se ozýval křik, pláč a uši drásající kvílení mých lidí. Ano měla jsem strach, ale pokud bych mu dala průchod, nepřežila bych.
Běžela jsem na pomoc dalším, když tu mně někdo bolestivě sevřel pánev a odhodil mě pár metrů daleko. S duněním jsem dopadla na zem. Mou nohou projela ostrá bolest a při každém nádechu mi hrudníkem projel ostrý řezavý bol. Postavila jsem se na všechny čtyři tlapy a modlila se, aby se rány zahojily včas. Asi pět metrů ode mne stál upír s rudýma radostně vypoulenýma očima, rozcuchanými vlasy a v obličeji se mu zračilo šílenství. Upřímně z něj šel strach.
"Copak ty zablešená svině, natloukla sis čumák?!"
Trhavě se zasmál svému trapnému vtipu a já na něj vycenila tesáky. Zlověstně jsem zavrčela a vyskočila jsem přímo na něj. Jenže v mém přistání mi zabránil rychlý náraz do mého těla a já s obrovskou ránou dopadla na zem. Snažila jsem se zvednout, ale hrozně to bolelo. Jen jsem bolestivě zakňučela. Ne Isabello Jonesová, SEBER SE! Nesmíš se vzdát, Jonesovi se nikdy nevzdávají!!! Něco se ve mně vzepřelo a já se začala zvedat, jenže v tu ránu jsem dostala ránu do hlavy a oči se mi samovolně zavíraly… Upadla jsem do bezvědomí.
Když jsem se konečně probrala, uvědomila jsem si, že se drkotavě pohybuju. Všude okolo mě byla tma a stísněný prostor. Hlava mě třeštila a mé oči pálily. Nechtěla jsem uvěřit tomu, co se stalo… Bylo to jako zlá noční můra. Před očima se mi míhaly jednotlivé krvavé výjevy a v hlavě mi stále znělo to děsivé kvílení. Bože, jenom doufám, že Helen, Jodi s M.J. jsou v pořádku. Především, jestli je pořádku Filip… Pomalu mi začalo docházet, že jsem v lidské podobě.
Neměla bych se samovolně přeměnit, ne pokud bych neztratila svůj amulet… Měli jsme jednu nevýhodu oproti mužům, my ženy se nemohly přeměňovat dle vlastní vůle. Ne bez našich amuletů, jejichž ztráta se rovnala záhubě. Další pravidlo, nejslabší článek musí z kola ven… Tyto amulety se dědily z generace na generaci už po celá staletí. Každá bojující žena měla okolo krku svůj talisman. Byl to obyčejný kámen, vypadající jako citrín. Na první pohled vypadal bezvýznamně, ale v blízkosti našich těl dělal divy. Aktivovaly naše geny a buňky v těle se během sekundy přeměnily na vlčí. Stačilo dokázat ovládnout svou mysl a v cuku letu z nás byla upíry vraždící zvířata. Určitě ho mám na krku… Musím. Chtěla jsem zvednout pravou ruku, a ujistit se, že je to jenom výplod mé fantazie, ale v pohybu mě zastavilo škubnutí a zařinčení řetězu. Začala jsem sebou mlít, řetěz dál řinčel, ale nepovoloval. Chtěla jsem se postavit, ale bouchla jsem se do hlavy. Kde to jsem?! Proč jsem spoutaná? A proč jsem proboha v kleci?! SAKRA!
"Přestaň sebou šít, je to marné… všechny nás zabijou…" Ozval se nedaleko ode mne zastřený ženský hlas.
"Kdo jste? A…A kde to vlastně jsme?!"
Začala jsem se vyplašeně otáčet dokola a mou mysl pohltila panika. Moje smysly začaly konečně ožívat. Ve vzduchu byli cítit další vlkodlaci, které jsem ani neznala, slaná krev a upíři… hodně upírů.
"Přestaň dělat randál a zavři hubu!" Ozvalo se za mnou.
"Kde to jsem!" Zařvala jsem a s vrzáním, po kterém mi běhal mráz po zádech, se otevřely velké dveře. Světlo, které vniklo dovnitř, mě naprosto oslepilo. Křečovitě jsem svírala oční víčka, ale najednou jsem přes zavřené oči zpozorovala velký stín. Pomalu jsem otevřela oči a nasadila jsem svůj vzdorovitý výraz vojáka. Přímo přede mnou se tyčil vysoký svalnatý upír s šarlatovýma očima a posměšně se usmíval. Na bednu u dveří postavil malou lucernu a pozoroval mě. V očích měl odpor a radost. Vypadal nechutně, přes celou pravou polovinu tváře se mu přes oko táhla hluboká jizva, z jeho pachu se mi zvedal žaludek. Podél podlouhlého obličeje mu splývaly vlnité černé vlasy, jako dvě záclony. Z brady se mu táhla deset centimetrů dlouhá kozí bradka se zaschlou krví… Jsem v pekle?
"Tak naše holubička se probrala… Ještě cekni, ty čubo a zabiju tě." Zasyčel na mě a rychlostí blesku prostrčil svou pracku skrz ocelové mříže a chytl mi ruku. Jeho sevření bylo bolestné a můj mozek byl v totálním zatemnění. Cítila jsem jenom strach, pulsující krev v hlavě a nepříjemně hlasitý tlukot srdce. Pak mě pustil, znechuceně se podíval na svou ruku a následně si ji otřel do kabátu. Stále dřepěl před mou klecí 1,5x1,5 metry a zlostně si mě prohlížel. Vyděšeně jsem se tiskla ke stěně klece a celá se třásla.
" Sedíš v zajateckém vlaku. Vezeme vás do Volterry ty psisko… Tam už si vás rozeberou."
Rychle se zvedl a než jsem se nadála, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého a cenil na mě své špičáky. Nebýt mříže mezi námi byla bych mrtvá. Zděšeně jsem vyjekla a ucukla. Zorničky jsem měla rozšířené hrůzou a srdce mi mohlo vyskočit z hrudi. Hromově se zasmál a bouchl pěstí do klece, která jenom nepříjemně zakvílela a otřásla se v základech. Pak odešel a až teď jsem si mohla prohlédnout zbytek vyděšených tváří. Všichni se urputně dívali do země a neopovažovali se vzhlédnout. Nikoho z nich jsem nepoznávala… Nikoho. Zůstala jsem sama.
Volterra… Město upírů. Tak teď jsem měla strach, jak myslel, že si nás rozeberou? Proč nás nezabili hned? Stále jsem pevně věřila, že se z toho nějak dostanu… Něco mi říkalo, že to dopadne dobře.
Cesta trvala ještě další tři dny. Bylo to strašné, dokonce dva z našeho vagónu zemřeli a jejich těla tam prostě nechaly… Bylo to jako v očistci. Jídlo jsme dostávali dvakrát denně a nějakou vodu, která páchla dost zatuchle. Mě to bylo jedno, umírala jsem hlady a hlavně žízní. Bolelo mě celé tělo, nemohla jsem se pořádně narovnat a protáhnout. Od toho incidentu jsem nehlesla ani Ň. Jenom jsem tiše ležela schoulená ve své "VIP" kleci a snažila se nepřijít o zdravý rozum. Povětšinu dne jsme byli potmě… Měli skvělou taktiku, tělo trpí nedostatkem pohybu, všude je tma, která podporuje narůstající strach a deprese, jídlo nám dávají jen v omezeném množství…
Spala jsem, jenže vlak se s trhnutím zastavil a já skoro spadla na nos. Dveře se strhnutím otevřeli a v nich se objevilo šest dalších upírů. V rukách svírali nějaké dlouhé řetězy a postupně vytahovali lidi ven z jejich klecí. Jeden z nich mě odtud vytáhl za paži, a když jsem došlápla na nohy a narovnala záda, vyhrkly mi slzy. Dotáhl mě k ostatním a všechny nás připoutali ke společnému řetězu. Poté na nás začali řvát, ať se dáme do pohybu a vylezli ven. S klopýtnutím jsem vylezla z vlaku a to, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Ovanul mě čerství vzduch a nad námi se rýsovala zatažená obloha. Bylo tak krásné opět vidět svět…
Stáli jsme na přeplněném secesním nádraží, všude okolo pobíhali upíři. Odněkud se ozvali rány a křik. Rychle jsem se otočila za tím zvukem a spatřila mladou blonďatou ženu, jak klečí na zemi a vyděšeně vzlyká. Byla na tom zřejmě stejně jako my, neboť byla též spoutána. Upír nad ní v ruce svíral jezdecký bičík a zběsile ji švihal do zad. Moje srdce se bolestivě sevřelo a já chtěla zasáhnout, ale moje rozumnější polovina mozku mi v tom zabránila. Řetěz najednou prudce cuknul a všichni se zakymáceli. Před námi se zase objevil ten upír s jizvou. Despoticky se na nás usmíval a pak zařval.
"Tak hybaj vy chátro líná!!"
Instinktivně jsem se přikrčila a následovala ostatní. Všichni jenom mlčeli a houpavou chůzí se pohybovali kupředu. Když jsme vyšli z nádraží, byla jsem ohromená. Přímo přede mnou se rozprostíralo to nejkrásnější město, jaké jsem kdy viděla. Všude okolo byly honosné barokní a klasicistické budovy. To město muselo být stovky let staré, neboť se tu promítaly všechny možné umělecké slohy. Očarovaně jsem se rozhlížela okolo. Celý život jsem žila v podzemí anebo ve vojenském táboru, tohle vypadalo na první pohled jako ráj… Zdání ale klame.
Po ulici se procházeli upíři, kteří na nás znechuceně koukali. V jejich očích byla nenávist, zhnusení a opovržení. Co mě ale ještě víc zarazilo, byla přítomnost obyčejných lidí a několika vlkodlaků. Lidé se tu spokojeně promenádovali v krásných šatech stejně jako upíři a dívali se na nás se stejně opovržlivým pohledem. Vlkodlaci ve svých lidských podobách se poníženě táhli za svými pány… Tak teď mi to začínalo docvakávat. Když ten upír říkal, že si nás rozeberou, myslel tím, že nás prodají do otroctví. Proč jsem raději nezemřela… Smrt by mi byla milejší než tohle.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Ja to určite čítam
Je to super poviedka
A taktiež aj terajšia kapitolka je bombastická
len tuto poviedku nezrušte, prosíííím