close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 11. Rodina (KONIEC)

6. února 2010 v 11:02 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Ako som povedala, s niektorými poviedkami sa musíme holt rozlúčiť. Ako prvá je to Nevysvětlitelná náhoda od hollis s kapitolou menom Rodina. Bola to skutočne krásna poviedka ale čo už. Príjemné čítanie a nezabudnite rozhodnúť, ktorú novú poviedku chcete! Enjoy! :)


Položila jsem si ruku dlaní nahoru na opěradlo mezi dvěma sedadly. Edward seděl vedle mě. Pochopil a vložil do mé dlaně tu svoji. Sevřela jsem ji a usmála jsem se na něj.
Přejel mi prsty druhé ruky po tváři. " Dal bych všechno za to, abych tě takhle šťastnou viděl každý den."
Naklonila jsem se k němu. " Nemusíš." Nějaká žena za námi zakašlala a já se znovu odtáhla. " Máš strach?" zeptala jsem se a opřela se hlavou o sedadlo, ale tváří jsem byla otočená stále k němu.
Zatvářil se nechápavě. " Z čeho?"
Lehce jsem si pohrávala s jeho prsty. " Z našich..."
Nadzvedl jeden koutek. " Snad nekoušou?" Žertoval, ale já jsem to myslela vážně. Cítila jsem se tak provinile.
Zakřenila jsem. " Tak trochu." Jenže potom jsem zase zvážněla. " Ale vážně, Edwarde. Ještě si to můžeme rozmyslet. Nemusíš se kvůli mně obětovat, víš?"
Protočil oči. " Neobětuju se, Bello. Ty nedokážeš žít bez nich a já bez tebe, to je docela jednoduchá rovnice, nemyslíš?"
" Ano, ale-"
Sevřel pevně moji ruku. " Ale nic, lásko. Chci tě celou, i s tvou rodinou, rozumíš? Nemůžu se dočkat, až je poznám. Vlastně o nich skoro nic nevím, to není moc fér, předpokládám."
Povzdechla jsem si. " Nejsem si jistá, jestli se dají popsat slovy." Opřela jsem se o jeho rameno. " Asi jako ty. U úžasného, perfektního a dokonalého mi docházejí příhodná superlativa."
" Perfektní a dokonalý jsou synonyma, ne?" nadhodil bručivě. Jeden by řekl, že ho lichotkami potěší, pomyslela jsem si sarkasticky.
Pokrčila jsem rameny. " Možná. Nevím, co bych ti řekla. Pokud je chceš poznat, budeš muset sám."
Sklonil se. " Nebudeš mi bránit číst jim myšlenky?" dýchl mi do ucha. Jeho hlas byl jen jako závan vánku. Tichý a důvěrný. Zachvěla jsem se.
Nadechla jsem se a snažila se přemoc roztřesení. " Mohli bychom jim dát příležitost si alespoň první duchovní reakci nechat pro sebe, nemyslíš? Příjde mi to fér."
" Vážně?" Přejel mi nosem po čelisti. Odtáhla jsem se a zrychleně dýchala.
" Rozhodně," dostala jsem ze sebe. Edward se pobaveně culil. Zamračila jsem se na něj. " Nebo se chceš najednou nabourat do hlavy šesti cizím upírům?" Poslední slovo jsem sykla tak, aby nikdo v doslechu neslyšel.
Zvedl obočí. " Emmett už není cizí, ne? Známe se."
" Jeho myšlenky ti cizí jsou," oponovala jsem.
" Dobře," rezignoval. " Zaštiť svou rodinu proti mému talentu. Pro začátek. Nemůžeš je chránit pořád."
Usmála jsem se. " Já vím, ale můžu je varovat."
Zasmál se. " Tvůj soucit je dojemný, Bells." Ztuhla jsem a on okamžitě pochopil. Znovu se ke mně sklonil. " A právě proto tě tak zbožňuju," vydechl mi do vlasů. " Co jsi to se mnou provedla?" zeptal se rétoricky.
Zachichotala jsem se a zvedla obličej, abych měla jeho rty na dosah. " Zamilovala jsem se do tebe," odpověděla jsem.
Lehce se otřel o moje rty. " Ano, já vím," souhlasil s úsměvem. " A pořád tomu nemůžu uvěřit."
Naklonila jsem se ještě nepatrně blíž. " Jak tě mám přesvědčit?"
" Já-" začal. Za námi se znovu ozval kašel, tentokrát už to neznělo tak přesvědčivě jako předtím. Se smíchem jsme se od sebe odtáhli. " Později," slíbil a bříšky prstů jezdil po mé dlani. " Letadlo není zrovna vhodné. Mohli bychom některé spolucestující pohoršit."
Sklonila jsem hlavu, aby mi vlasy spadly kolem obličeje. Natáhl se a stáhl mi je na jedné straně na záda. Vzdychl. " Jen ta barva, Bello... Byla bys teď jako ředkvička."
Zaškaredila jsem se. " Jsi hrozný."
Zazubil se. " Taky tě miluju."
Letadlo začalo klesat a my se připoutali. Začal mi vibrovat telefon v kapse. Ohlédla jsem se po stewardovi, ale byl ke mně otočený zády. Vydolovala jsem ho z kapsy.
" To je Emmett," zamumlala jsem k Edwardovi překvapeně. Sehnula jsem se, aby mě nebylo vidět a zvedla to. " Ano?"
Přivítal mě hluboký povzdech. " Vyhrálas. Parkovací místo číslo 77. Klíče jsou v přihrádce na rukavice." Než stihla něco odpovědět, ozýval se jen vytáčecí tón.
Někdo nade mnou si odkašlal. " Slečno?"
Narovnala jsem se a sladce se na mladíka v uniformě usmála. " Promiňte." Zamrkal a odpotácel se uličkou. Pozorovala jsem ho se zvednutým obočím. Tohle jsem nedělala ráda, ale někdy se to docela hodilo.
Edward mi přejel prsty po zápěstí. " Co se děje?"
Vítězoslavně jsem se na něj podívala. " Mám zpátky svoje autíčko."
Opětoval mi úsměv. " Gratuluju k výhře."
Edward šel pro můj batoh a já zatím procházela parkovištěm pod letištěm a hledala svého Astona. Zůstala jsem stát dva metry od něj a zamračeně pozorovala velkou mašli nataženou přes kapotu. Pokud mě Emmett chtěl štvát, tak se mu to dařilo. I odsud jsem viděla černý nápis na ní. BUĎ NA NĚJ HODNÁ. VÍŠ, ŽE JE KŘEHKÝ.
Edward se objevil za mými zády. " Bello?"
Zhluboka jsem se nadechla a přešla ty dva metry, abych mohla mašli strhnout. Nechala jsem ji pohozenou na zemi. " Pitomec." Znovu jsem se nadechla a pohlédla na Edwarda. Obdivně si auto měřil. Usmála jsem se. " Je odemčeno."
Zašklebil se. " Bude mi ctí se svést."
Zasmála jsem se. " Tak nasedej, už chci být doma," pobídla jsem ho.
Vyrazil ke dveřím spolujezdce a nasedl. S úsměvem se posadila vedle něj. Auto bylo cítit novotou. Můj batoh hodil do zadu. " Poslední šance si to rozmyslet," nabídla jsem, nahnula se na jeho stranu a otevřela přihrádku, kde podle Emmettova návodu měly být klíče. Byly tam.
" Jeď, lásko, nebo si začnu myslet, že mě doma nechceš." Jeho hlas byl veselý, stále žertoval, ale jeho hlas byl nepatrně roztřesený.
" Jak chceš." Nastartovala jsem. Byl to krásný pocit, zase cítit pod rukama lehké brnění a slyšet tiché předení motoru. Objela jsem prsty volant. " Vítej zpátky, zlatíčko," zašeptala jsem.
Hladce jsem vyjela a zařadila rychlost.
Rozčilovalo mě, když jsem se musela proplétat hustým provozem, ale jakmile jsme vyjeli z města, přidupla jsem plyn k zemi. Hodných pár minut jsem si jen užívala rychlou jízdu.
Edward vedle mě byl tiše, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Pustila jsem jednou rukou volant a nervózně si odhodila vlasy na záda. " Co je?"
" Jsi nádherná, Bello," zašeptal náruživě. " Nemůžu uvěřit, že jsi moje."
Trhla jsem rameny. " Ještě jsi neviděl Rose."
Povzdechl si. " Jsem si jistý, že ani ona můj názor nezmění. Kam přesně jedeme? Ještě jsi mi to neřekla," podotknul a zapřel se do sedadla, jednu nohu natáhl před sebe.
" Vážně?" divila jsem se. " To není možné."
" Odváděl jsem tvou pozornost, přiznávám, ale stejně jsme se k tomu nedostali."
" Ach tak," zrozpačitela jsem. " Forks," vydechla jsem. " Jedeme do Forks. Při téhle rychlosti," koukla jsem na tachometr, " tam budeme asi za dvacet minut."
Zavrtěl se. " Znám to tam," zamračil se a vykoukl z okýnka. " Žili jsme v téhle oblasti." Vzdychl. " Odešel jsem chvíli po tom."
Chvíli jsem nevěděla, co říct. " Já... to mě moc mrzí, Edwarde. Nevěděla jsem, že-"
Obrátil se na mě a pousmál se. " To je v pořádku, Bello. Je to už dávno. Říkalas, že není správné chtít zapomenout a máš pravdu. Bylo to nejšťastnější období mého života, dokud jsem nepotkal tebe. Velmi hezké vzpomínky. Jednou ti budu všechno vyprávět."
Uvolnila jsem prsty. " Dobře. Ráda si to poslechnu." Spustila jsem ruku z volantu a on mě za ni chytil.
Najednou se zakabonil a zvážněl. " Bello?"
" Ano?"
" Když jsem tu byl... tenkrát, byli tu hm... vlkodlaci," znejistěl, ale zněl trochu vystresovaně. " Je to dávno, jenže... ty geny se dědí."
Povzdechla jsem si. " Ano. Vlkodlaci jsou tu i teď, Edwarde. Otec s nimi už dávno uzavřel dohodu. Jen jsme ji obnovili s novou generací. Je to takové nutné zlo."
Zarazilo ho to. Chvíli mě překvapeně sledoval, ale potom zavrtěl hlavou. " Ach tak," zabručel.
Minula jsem Port Angeles. Snažila jsem se ještě zrychlit, ale ručička byla už úplně dole. Půl roku mi najednou přišlo jako celá věčnost.
Zachichotal se. " Měla bys dodržovat předpisy, lásko."
" Jsou tři ráno, kašlu na předpisy!"
Zasmál se. " Znáš to tu?" zeptal se po chvíli, když jsem automaticky objela díru v silnici.
Pokrčila jsem rameny. " Žila jsem tu dva roky."
" Dva roky?" opakoval po mě. " Jak se dokáže tak dlouho utajit? Je vás moc."
Zakřenila jsem se. " Nenašel bys dokonalejší maloměstkou rodinku, než nás." Zpomalila jsem, když jsem vjela do města, i když jsem byla ještě daleko za limitem. Městem jsem jen proletěla a pokračovala k našemu domu. Cestu jsem znala i po slepu. " Tajemná rodina doktora Cullena!" zasmála jsem se. " Lidi si zvykli."
Už jsem zabočovala na vedlejší silnici, když mi došlo, že Edward na mě zírá, že dokonce nedýchá. Neodpovídal. Zmateně jsem se na něj otočila a přišlápla trochu razantněji brzdu. Auto poskočilo. " Edwarde, co se děje!" vyhrkla jsem. Vypadal divně. Třeštil na mě oči, jakoby mě viděl poprvé.
Mrknul, ale zíral dál. " Neřekla jsi mi, že jsi Cullenová," vypravil ze sebe přiškrceně.
Přimhouřila jsem oči. " Ale ano, určitě řekla. Co na tom záleží, Edwarde? Tobě to snad něco říká? Co je? Řekni mi to!"
Automaticky jsem sjela na příjezdovou cestu, nespouštěla jsem z něj oči. " Tohle je prostě..." zamumlal a na sucho polkl. Obličej si schoval do dlaní.
" Edwarde!" Zastavila jsem před domem, ale oči jsem nespouštěla z něho.
Zvedl hlavu a podíval se na dům. " Bože," vydechl. Neřekl nic víc, zapřel se do dveří a vystoupil z auta. Okažitě jsem ho následovala. Naprosto jsem nechápala, co se tu děje. Co se mu stalo?
Slyšela jsem pohyb a neomylně jsem pohlédla k vstupním dveřím.
Esmé vyběhla z domu na verandu, a zarazila se u prvního schodu. Zalapala po dechu a zírala na Edwarda. A on na ni. Sakra.
" Esmé," začala jsem nejistě, ale nevěnovala mi pozornost. Měla oči jen pro něj. " To je-"
" Edwarde!" vykřikla, seběhla ze schodů a vrhla se mu kolem krku. Mírně zavrávoral, jak na něj narazila, ale potom ji sevřel kolem pasu.
Zůstala jsem na ně zírat s otevřenou pusou. Co to má znamenat? Vůbec nic jsem nechápala. Takhle jsem si tedy návrat domů nepředstavovala. Matně jsem zaregistrovala, že se ven vyhrnul i zbytek rodiny. Otočila jsem se, čekala jsem, že by mi třeba Carlisle mohl něco vysvětlit, ale ani ten si mě nevšímal, stejně jako Esmé. Rozhlédl se a pak hned utíkal k těm dvěma.
" Esmé," vydechl Edward a postavil ji zpátky na zem.
Přejížděla mu dlaněmi po obličeji. " Jsi to opravdu ty?"
" Edwarde," řekl Carlisle, hlas vážný, roztřesený emocí, kterou jsem nedokázala indentifikovat. Edward pustil Esmé a otočil se k němu. Chvíli na sebe koukali a potom se objali. Carlisle poklepal Edwardovi na záda. " Vrátil ses."
Zamrkala jsem. Stála jsem u svého auta a zírala na trojičku pod schody, jako bych je viděla poprvé. Nikdo si mě nevšímal. Měla jsem chuť zamávat a zakřičet: 'Hej, tady jsem.' Ale neudělala jsem to. Na to jsem byla příliš vykolejená. Podívala jsem se na zbytek rodiny u dveří, stáli tam a nechápali úplně stejně jako já. Emmett se na mě otočil. Trhla jsem očima k Edwardovi s Esmé a Carlisleem a potom zpátky na své sourozence. A zase na ty tři a zase zpátky.
Moje myšlenky se asi musely odrazit v mém obličej, protože Emmettovi začaly cukat koutky, jak na mě koukal. Alice už se na mě dívala taky.
" Alice, co to sakra..." Zavrtěla jsem hlavou. Na mysli mi vyvstanul matná vzpomínka. Vzpomínka na rozhraní mého lidského života... Moje přeměna. Jen hlas. Vlastně dva hlasy.
" Bude v pořádku." To byl mužský hlas.
Odpověděla mu nějaká žena. " Je tak mladá."
" Zemřela by," ohradil se smutně muž. " Nemohl jsem ji nechat vykrvácet."
" Tak jsem to nemyslela." Povzdechla si. " Myslíš, že zůstane? Co když odejde, jako Edward?"
Další povzdech, tentokrát mužský. " Je na ní, jakou si zvolí cestu. Nemůžeme jí bránit..."
Zvedla jsem hlavu a pochopila jsem. Saskatoonu nikdy nebyla jiná rodina, než ta naše.
Alice se zjevila vedle mě. " Řekněme, že dnes je den plný návrátů." Objala mě. " Vítej doma, Bello!"
Nepřítomně jsem jí objetí oplatila, ale přes její rameno jsem pořád koukala na ty tři. Rezignovaně mě pustila. " Tak dobře, jen do toho," pobídla mě.
Pustila jsem ji a udělala krok. Konečně mi věnovali pozornost. Edward se na mě otočil. Udělala jsem ještě jeden krok a zastavila jsem se. Paže jsem si obmotala kolem těla a koukla mu do očí. " My spolu sedm týdnů chodíme a nenašli jsme si chvilku, abychom se dohodli, že jsme vlastně sourozenci?" nadhodila jsem kousavě.
Zkřivil ústa v nevyrovnaném úsměvu s Carlisleovou rukou stále na svém rameni. " Ještě věříš, že náhody neexistují?"
To už Emmett nevydržel a rozesmál se. Na okamžik se na něj všichni podívali a potom se jsme se začali smát taky. Tohle bylo prostě příliš bláznivé, aby to mohla být pravda.
Rozběhla jsem se Edwardovi do náruče. Během okamžiku se k nám připojili i ostatní a spojili jsme se v obrovský chumel. Rodina byla po několika desítkách let skutečně kompletní.
Nevysvětlitelná náhoda, nebo osud?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucia lucia | 6. února 2010 v 13:17 | Reagovat

krasny koniec :-)

2 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 6. února 2010 v 13:17 | Reagovat

super:-),len škoda,že je už koniec:-(

3 matysek153 matysek153 | 6. února 2010 v 20:28 | Reagovat

akozeee.....super poviedka...jedna z najlepších aké som čítala...vážne.. :D

4 Angel Angel | 8. února 2010 v 19:00 | Reagovat

... wau ... wau ... fakt tato poviedka je totalne suprova ... nebola sice dlha, ale mala uzasne rychly spad, v kazdom diely som hlatala kazdulicke pismenko - dufam, ze hollis napise nejaku dalsiu poviedku ;-)

5 NeSsCulLeNkA.... twé milující AFF NeSsCulLeNkA.... twé milující AFF | Web | 12. dubna 2010 v 14:28 | Reagovat

Úplně úžasná povídka, moc se mi líbí... škoda, že už je konec.... :-)  :-D  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.