Mám pre vás novú poviedku od Neferer. Je to o Chris, ktorá je lovkyňa upírov a Victorovi, upírovi. Príbeh sa začína ako iný, no už v prvej kapitole je všetko inak ako na začiatku. Určite si to prečítajte. Enjoy :)
Ani nevím, kde s mým vyprávěním začít. Snad u ní, nebo u něho? Nebo u nich obou?
Čtvrteční večer byl smutný, studený a deštivý. Gerard spal a klidně oddychoval. Chris se k němu přitočila a ve spánku ho objala. Neútulné prostředí staré studené vojenské ubytovny se zdálo být hned přívětivější.
Všiml si jí hned, jak ji poprvé uviděl. Ve svých šestadvaceti už měla něco za sebou a strašně chtěla být lovcem. Nikdy nechápal ten úžasný motor co ji žene pořád a pořád kupředu. Měla už pár jizev a styl jakým se rvala připomínal drsnou školu ulice. Ve svém životě nepotkal takovou ženu. Vypadala jako anděl, ale jako by neznala bolest. Trénovala i když ostatní už skončili. Bylo jen otázkou času, kdy se mu dostane pod kůži. Po večerech zůstávala sama a neustále dokola zkoušela chvaty a výpady. První střet byl pro ni i prvním vítězstvím. Bojovala jako by to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě. To tehdy se do ní zamiloval a uvědomil si, že cit, který si po léta zakazoval, ho dostal totálně na kolena.
Setmělým pokojem se rozezněla siréna. Gerard sebou cukl a otevřel oči. Posadil se na posteli a protáhl se. Zato Chris se jen otočila a rozespale přetáhla deku přes hlavu.
"No tak, vsávej," šťouchl do ní, aby se probrala.
Odpovědí mu bylo jen tiché zamumlání.
Usmál se a vstal. Věděl, že tohle noční vstávání ona přímo nesnáší. Natáhl kalhoty a sedl si k ní. Zlehka jí stáhl deku a pohladil ji po tváři.
"Tak vstaň, bez tebe to nebude ono."
Usmála se a pomalu zamžourala.
Náhle se rozletěly dveře a v nich stál pomenší, šlachovitý, zrzavý chlapík. Jmenoval se Tod a byl u skupiny už dlouho. Zasloužilý lovec Tod.
"Honem, myslím, že i Viktor dnes bude venku," křikl do tmy a jak se objevil i zmizel.
Když Chris slyšela to jméno, naskočila jí husí kůže.
"Viktor, ten had Viktor," zašeptala pro sebe.
Gerard nahodil trochu starostlivý výraz.
"Slib mi, že i kdyby tam byl Viktor, budeš se držet zpátky."
"Ale Gery, Viktor, po takové době. Jsem připravená a slibuju, že budu opatrná," Chris vyskočila z postele a začala se rychle oblékat. Ruce se jí klepaly vzrušením a nedočkavostí tak, že nemohla ani natáhnout kalhoty. Další akce, další boj, další krev a pošle dalších pár upírů do pekel. A hlavně Viktora. Byla ještě malá holka, ale přece si tu noc pamatovala jako by to bylo včera. Žila s rodiči na malé farmě na jihozápadě. Takový ten malý ráj na zemi. Koně, dobytek, krásný malý domek s dřevěnou verandou a milovanou houpačkou.Všude kolem pole kukuřice a lány obilí. Jasně si vzpomínala na maminku, její sladkou vůni a na polibek na dobrou noc. A pak už jen křik, plameny, krev a to jméno, Viktor. Vše se jí vybavovalo jako v nějakém bizardním komiksu. Znovu viděla zkrvavené tváře rodičů a tu nezkrotnou, krvelačnou bandu, co napadla jejich malý ráj. A ..... úplně ho zničila.
Ještě jakoby cítila, jak šlehaly klasy kukuřice do jejich malých nožek, když běžela závod o holý život. Plakala a věděla, že se musí pomstít. Našli ji až ráno u řeky. Sousedé nevěřili, že přežila, bohužel jako jediná, ten velký noční požár. A ona nebyla schopná vyprávět, co zažila. Jen to se jí vrylo do paměti, Viktor.
Kolikrát si to jméno opakovala a kolikrát si představovala, jak ho dostane. I ten nádherný pocit zadostiučinění, až se pomstí samotnému ďáblu za zničení jejího malého ráje.
"Neboj, jednou ho dostaneš." Šeptl Gery, když bral za kliku a zmizel za dveřmi.
Chris zůstala sama v husté tmě a samotě jejich pokoje. Sedla si ještě na chvíli na postel, aby nabrala dech a sjednotila si myšlenky. Musí zvládnout to, na co tak dlouho cvičila, proč se stala lovcem? Jen kvůli němu, aby ho dostala.
Vstala a vyšla z pokoje. Oslňující záře světel na chodbě ji na chvíli oslepila, ale i tak vnímala ten známý neklid všude kolem. Když jejich skupina dostane echo, že se něco chystá, je to jen otázka pár minut a jde se do akce. Gery se vždycky smál, že si připadá spíš jako hasič nebo nějaký záchranář. Došla až dolů do garáží, její místo bylo v autě vedle Geryho. Vůdčí skupina. Mnoho lidí jí nemohlo přijít na jméno, že tak mladá a tak krátce u skupiny, už jezdí s těmi nejlepšími. Jenže Gery jí měl vždycky rád u sebe a nejednou si navzájem pomohli. Říkal, že je moc mladá a zbrklá a že ji má radši na očích. Byla opravdu takovým benjamínkem mezi těmi ostřílenými pardály. Někdy to nebylo jednoduché s nimi vyjít, ale byl spoleh na to, že by za sebe navzájem klidně dali i život.
Nasedla do džípu a schoulila se až úplně dozadu. Moci tak spát bez obav a nočních můr až do rána. Dnes se opravdu necítila nejlíp, zavřela oči a snažila si vybavit Viktorovu tvář. Nešlo to, asi už viděla tolik upírů, že se jí všechny jejich tváře slévaly v jedinou. V jedinou odpornou masku zla. Cesta utekla rychle, i když si nebyla moc jistá, jestli na chvíli neusnula. Probral ji Geryho hlas.
"Jsme na místě, tak jdeme na to."
Nevěděla ani kde jsou, a bylo to vlastně úplně jedno. Šlo jen o jediné, zabít a nenechat se zabít.
Rozhlédla se kolem. Všichni se začali rozmisťovat kolem skladu čehosi, co bylo pro upíry zřejmě velmi důležité. Kupodivu jeli skoro ve všem: drogy, zbraně, orgány. Stačilo si jen vybrat, proč je nenávidět.
Ucítila na rameni Geryho ruku, otočila se, podal jí zbraně a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že má obavy.
Beze slov naznačil, kam má kdo jít a zátah mohl začít.
Déšť byl dobrou zvukovou kulisou a tak si jich nikdo nevšiml, ani když se přiblížili. U dveří stáli dva ozbrojení hlídači. Nebylo těžké je odstranit a vniknout do objektu. Bylo tu krásně teplo a sucho. Chris si nasadila kuklu jako všichni ostatní. Zatím byl klid, že by to pomyslné ticho před bouří?
"Napravo." Sykl kdosi a ze tmy se ozvaly výstřely.
Už je to tu, už o nich vědí.
Chris se zhluboka nadechla a postupovala kupředu. Připadala si jako v nějaké počítačové hře. Padal jeden upír za druhým. A když došly náboje, vytáhla meč.
Na kontaktním boji bylo něco starodávného, záhadného a osvobozujícího. Vypnout mozek a nechat pracovat obyčejné zvířecí instinkty.
Ani si nevšimla, že se od Geryho tolik vzdálila. Takhle jí nemohl krýt záda a nemohl se k ní ani dostat.
Náhle se před ní mihla téměř gotická postava. Urostlý muž, těžký, černý plášť. Viktor.
Chris se zatmělo před očima a přestala vnímat svět kolem. Musí ho dostat, prostě musí.
"Viktore!" Zakřičela.
Muž se zastavil a otočil, i když ho ostatní pobízeli, aby je následoval.
Němě pokynul, aby ho nechali o samotě. Odhodil těžký kožený plášť a vytasil svůj meč. Postoupil blíž ke Chris do kuželu světla. Mohla si ho velice dobře prohlédnout. Ty oči už znala, na ty se nedalo zapomenout. Tmavě hnědé oči, které tolik připomínaly noc, tu děsivou noc, mrtvé oči. Hnědé vlasy, ostře řezané rysy. Statná vysoká postava a naprosto klidný výraz ve tváři.
Poklonil se tak, jak to dělávali gentlemani tak před sto lety. Byl nejstarším v kovenu, vůdce.
Jist si svou nepřemožitelností a nadlidskou silou stál jako socha.
Chris si pomalu začala uvědomovat, že to asi nebyl dobrý nápad, ale co, i kdyby měla zemřít, tak se pomstí.
Snažila se mu dívat přímo do očí, avšak číst se v nich nedalo. Byly mrtvé, chladné a tak děsivé.
Namířila meč přímo na něho a postoupila blíž, aby ho vyprovokovala k boji. Odměnou jí byl téměř ironický úsměv.
Udělal však totéž. Když se jejich meče zkřížily, ucítila jeho obrovskou sílu. Kdesi v dáli slyšela Geryho hlas, výstřely a rány.
Viktor na moment zaváhal. Když se kolem něho mihla ucítil něco, co už pohřbil před staletími.
"Elizabeth." Šeptl pro sebe.
Najednou jakoby před ním ožil jeho největší sen, obava a touha, ta nepopsatelná vůně.
Sáhl po kukle, kterou měla žena na hlavě a strhl ji, tím však dal možnost Chris, aby ho plnou silou sekla po ruce. Krev tekla jen chviličku, jedna z výhod upírů, dokonalá regenerace.
Když se opět dostal do pozice, kdy jí mohl vidět do tváře, úplně ztuhl. Byla to ona. Pravda, chyběly překrásné šaty a roztomilé kudrlinky na dlouhých blond vlasech, ale jinak. Její tvář, její oči, dlouhé vlasy, celá Elizabeth.
Viktor na sucho polkl a upřeně hleděl na tu krásnou tvář. Nemohl popadnout dech a hrudí mu projela nesnesitelná bolest. O pár kroků couvl až narazil na hromadu beden stojící za ním, nechápal, co se s ním děje. Opřel se ramenem a podpírajíc se o svůj meč, chvíli váhal. Absurdní situace, co teď? Všechny myšlenky a vzpomínky pohřbené tak hluboko v jeho srdci najednou začaly vyplouvat. Po těch letech, staletích se začal cítit opět jako člověk, hrozný pocit. On, proslulý svou krutostí a cílevědomím najednou roztál a stačil jen jeden, jediný pohled na tu malou holku, co stojí před ním.
Chris znervózněla, pozorovala, co se před ní odehrává a nechápala. Ta rána na ruce přeci není tak veliká? Co se s ním děje? Ani jeho oči nebyly už tak ledové a bez života. V jeho pohledu byl teď zmatek a zděšení. Ale to je jedno, ona sem přišla kvůli němu, kvůli pomstě a musí ho zabít. Ani si nevšimla skupinky upírů, která se pomalu stahovala kolem nich. Byla jen ona a on.
Viktor ji cítil, vnímal ji. Každý její pohled a nepatrný pohyb. Byla už tak blízko, že slyšel tlukot jejího srdce. Bilo tak rychle a splašeně. Věděl, že má strach, obyčejný lidský strach. Cítil ho tak často, ale teď, jako by všechno bylo jiné. Postavil se na nohy, i když si nebyl zcela jist, jestli ho vůbec udrží. Narovnal se a vzpřímeně na ni pohlédl.
Zmateně se rozhlédla kolem, jistě, poskoci nedovolí, aby se mu něco stalo. Co si jen myslela.
Rozpoutal se boj. Snažila se ze všech sil, ale bylo jich pět a byla na to sama, Geryho i ostatní nechala daleko za sebou. Čtyři by možná zvládla, ale ne pět. Byla tak unavená, že ani nevnímala bolest z řezných ran, snažila se vnímat jen Viktora, třeba to ještě zvládne, dostane se k němu. Zabije ho.
Vše bylo jako ve zpomaleném filmu, a on jen stál a díval se na ni.
Náhlá pichlavá bolest jí projela bokem, dřív než si mohla uvědomit, co se s ní děje, hroutila se k zemi. Koutkem oka zahlédla Geryho, jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
Nedopadla však na tvrdou zem, jak očekávala, ale do měkkého náručí. Čísi silné a chladné paže ji v poslední chvíli zachytili. Z posledních sil pozvedla zrak. Viktor klečel a pevně jí tiskl ránu, cosi křičel.
"Neumírej mi, teď ne." Chris už nechápala vůbec nic, cítila jen únavu. Žádnou bolest, žádný strach, jen zvláštní klid a nesnesitelný chlad. Jen na chvíli zavřít oči a........kolem se rozhostilo ticho a tma.
Viktor zrychleně dýchal, roztřesenou rukou odhrnul pramínek zakrvácených vlasů z jejího obličeje. Dotýkal se jejího těla tak opatrně, jako by byla ze skla. Jen jí neublížit ještě víc. Zkontroloval letmým pohledem situaci kolem, lovci byly daleko, dalo se bezpečně odejít. Vzal Chris do náručí a křikl na muže stojícího vedle.
"Auto a rychle".
Gery se snažil probít co nejblíže, ale viděl jen jak Chris krvácí a padá k zemi a Viktora, jak s ní odchází do noci. Bylo mu v tu chvíli jasné, že přichází o ženu svého života. Slibovala přeci, že si dá pozor, ta její tvrdá ztřeštěná hlava.
Venku bylo chladno a studený déšť smýval krev z jejích ran. Chris se přeci jen na chvilku probrala. Ten netvor teď držel její bezvládné tělo v náručí. Už nevypadal tak samozřejmě a v jeho výrazu se teď zrcadlilo tolik lidských emocí.
Nevěděl co dělat, byl zvyklý lidi obyčejně života zbavovat, ne se snažit je zachraňovat. Cítil se nejistě a věděl, že tím co udělal otřásl i svou rolí vůdce.
Řidič zastavil, otevřel dveře a pomohl svému pánovi s tělem.
Sídlo kovenu se nacházelo ve starém domě nedaleko města. Dům byl chráněn snad všemi možnými bezpečnostními systémy a několika velmi milými pejsky.
Viktor se postavil přede dveře a skener ho projel od hlavy až k patě. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a on vešel dovnitř. Naproti mu šel s úsměvem jeho dobrý přítel John. Znali se už léta, nebo spíš staletí.
"Kdo je to? Co se stalo?" John pozoroval, jak Viktor stojí s bezvládným tělem v náručí uprostřed studené, tmavé haly. Díval se, jak kapky vody neslyšně padají z konečků jejich dlouhých vlasů na mramorovou podlahu.
Viktor vypadal zmateně.
"Zachraň ji, Johne, prosím tě o to."
"Ale... je to člověk, co s ní ?" Utrhl se John.
Odpovědí mu bylo jen velmi hlasité zavrčení. Pochopil a vedl Viktora setmělým domem až k místnosti, kde se ošetřovaly obvyklé rány utržené v boji. Dobře zařízená ošetřovna se teď hodila.
Viktor položil Chris na stůl a až teď na něho dopadla celá ta situace. Prohlížel si její tělo, její mokré zakrvácené šaty. Jemně nahmatal krční tepnu. Puls měla už sotva znatelný.
John mu položil ruku na rameno. "Příteli, tady mi moc nepomůžeš, běž na sebe hodit něco suchého a pak se vrať. Podívám se, co se dá ještě udělat."
Kráčel sám chladnou chodbou a snažil se urovnat myšlenky, které se mu honily hlavou. Tolik let spokojeného, klidného zabíjení a teď tohle. Co bude dělat? Co se dá ještě v takové situaci dělat?
Vešel do svého pokoje. Asi nejhezčí místnost v domě, starý luxusní nábytek, těžké sametové závěsy, vlněné koberce. Vždycky si potrpěl na kvalitní a krásné věci.
Zavřel za sebou dveře a kožený kabát shodil už u dveří. Sedl si do svého oblíbeného křesla, které stálo hned vedle obrovského krbu a sklonil hlavu. Teplý, konejšivý plamen ho hřál do tváře. Kolik večerů takhle strávil, jen se díval do ohně a přemýšlel, nebo si četl staré knihy. To vše je teď jinak.
S povzdechem vstal a došel do koupelny. Musí se vzchopit a konečně vymyslet co dál. Až se po kovenu roznese, co se stalo, a že to nebude tak dlouho trvat, o to už se postará s radostí některá z jeho zhrzených exmilenek, musí mít vymyšlený plán.
Sundal si promočené oblečení a vklouzl pod sprchu. Rukama se opřel o studenou dlažbu a zavřel oči. Nechal na sebe z hůry dopadat horké kapky vody. Jak úžasný pocit.
Když se převlékl, prohrábl si rukou mokré vlasy a vyrazil pomalu k ošetřovně. Dům byl až nezvykle klidný a prázdný.
Otevřel prosklené dveře a zíral dovnitř. Podlaha byla od krve a válely se po ní obvazy,
tampony a latexové rukavice. Chris ležela na stole, v ruce měla zavedenou hadičku s kapačkou a John stál vítězoslavně nad ní.
Ohlédl se, když se dveře s klapnutím zavřely.
"No příteli, teď už je v rukou božích. Zašil jsem všechno, krve dostala, že by to jednomu stačilo na měsíc a teď se musí snažit sama."
Viktor kývl a potichu poděkoval.
Čtvrteční večer byl smutný, studený a deštivý. Gerard spal a klidně oddychoval. Chris se k němu přitočila a ve spánku ho objala. Neútulné prostředí staré studené vojenské ubytovny se zdálo být hned přívětivější.
Všiml si jí hned, jak ji poprvé uviděl. Ve svých šestadvaceti už měla něco za sebou a strašně chtěla být lovcem. Nikdy nechápal ten úžasný motor co ji žene pořád a pořád kupředu. Měla už pár jizev a styl jakým se rvala připomínal drsnou školu ulice. Ve svém životě nepotkal takovou ženu. Vypadala jako anděl, ale jako by neznala bolest. Trénovala i když ostatní už skončili. Bylo jen otázkou času, kdy se mu dostane pod kůži. Po večerech zůstávala sama a neustále dokola zkoušela chvaty a výpady. První střet byl pro ni i prvním vítězstvím. Bojovala jako by to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě. To tehdy se do ní zamiloval a uvědomil si, že cit, který si po léta zakazoval, ho dostal totálně na kolena.
Setmělým pokojem se rozezněla siréna. Gerard sebou cukl a otevřel oči. Posadil se na posteli a protáhl se. Zato Chris se jen otočila a rozespale přetáhla deku přes hlavu.
"No tak, vsávej," šťouchl do ní, aby se probrala.
Odpovědí mu bylo jen tiché zamumlání.
Usmál se a vstal. Věděl, že tohle noční vstávání ona přímo nesnáší. Natáhl kalhoty a sedl si k ní. Zlehka jí stáhl deku a pohladil ji po tváři.
"Tak vstaň, bez tebe to nebude ono."
Usmála se a pomalu zamžourala.
Náhle se rozletěly dveře a v nich stál pomenší, šlachovitý, zrzavý chlapík. Jmenoval se Tod a byl u skupiny už dlouho. Zasloužilý lovec Tod.
"Honem, myslím, že i Viktor dnes bude venku," křikl do tmy a jak se objevil i zmizel.
Když Chris slyšela to jméno, naskočila jí husí kůže.
"Viktor, ten had Viktor," zašeptala pro sebe.
Gerard nahodil trochu starostlivý výraz.
"Slib mi, že i kdyby tam byl Viktor, budeš se držet zpátky."
"Ale Gery, Viktor, po takové době. Jsem připravená a slibuju, že budu opatrná," Chris vyskočila z postele a začala se rychle oblékat. Ruce se jí klepaly vzrušením a nedočkavostí tak, že nemohla ani natáhnout kalhoty. Další akce, další boj, další krev a pošle dalších pár upírů do pekel. A hlavně Viktora. Byla ještě malá holka, ale přece si tu noc pamatovala jako by to bylo včera. Žila s rodiči na malé farmě na jihozápadě. Takový ten malý ráj na zemi. Koně, dobytek, krásný malý domek s dřevěnou verandou a milovanou houpačkou.Všude kolem pole kukuřice a lány obilí. Jasně si vzpomínala na maminku, její sladkou vůni a na polibek na dobrou noc. A pak už jen křik, plameny, krev a to jméno, Viktor. Vše se jí vybavovalo jako v nějakém bizardním komiksu. Znovu viděla zkrvavené tváře rodičů a tu nezkrotnou, krvelačnou bandu, co napadla jejich malý ráj. A ..... úplně ho zničila.
Ještě jakoby cítila, jak šlehaly klasy kukuřice do jejich malých nožek, když běžela závod o holý život. Plakala a věděla, že se musí pomstít. Našli ji až ráno u řeky. Sousedé nevěřili, že přežila, bohužel jako jediná, ten velký noční požár. A ona nebyla schopná vyprávět, co zažila. Jen to se jí vrylo do paměti, Viktor.
Kolikrát si to jméno opakovala a kolikrát si představovala, jak ho dostane. I ten nádherný pocit zadostiučinění, až se pomstí samotnému ďáblu za zničení jejího malého ráje.
"Neboj, jednou ho dostaneš." Šeptl Gery, když bral za kliku a zmizel za dveřmi.
Chris zůstala sama v husté tmě a samotě jejich pokoje. Sedla si ještě na chvíli na postel, aby nabrala dech a sjednotila si myšlenky. Musí zvládnout to, na co tak dlouho cvičila, proč se stala lovcem? Jen kvůli němu, aby ho dostala.
Vstala a vyšla z pokoje. Oslňující záře světel na chodbě ji na chvíli oslepila, ale i tak vnímala ten známý neklid všude kolem. Když jejich skupina dostane echo, že se něco chystá, je to jen otázka pár minut a jde se do akce. Gery se vždycky smál, že si připadá spíš jako hasič nebo nějaký záchranář. Došla až dolů do garáží, její místo bylo v autě vedle Geryho. Vůdčí skupina. Mnoho lidí jí nemohlo přijít na jméno, že tak mladá a tak krátce u skupiny, už jezdí s těmi nejlepšími. Jenže Gery jí měl vždycky rád u sebe a nejednou si navzájem pomohli. Říkal, že je moc mladá a zbrklá a že ji má radši na očích. Byla opravdu takovým benjamínkem mezi těmi ostřílenými pardály. Někdy to nebylo jednoduché s nimi vyjít, ale byl spoleh na to, že by za sebe navzájem klidně dali i život.
Nasedla do džípu a schoulila se až úplně dozadu. Moci tak spát bez obav a nočních můr až do rána. Dnes se opravdu necítila nejlíp, zavřela oči a snažila si vybavit Viktorovu tvář. Nešlo to, asi už viděla tolik upírů, že se jí všechny jejich tváře slévaly v jedinou. V jedinou odpornou masku zla. Cesta utekla rychle, i když si nebyla moc jistá, jestli na chvíli neusnula. Probral ji Geryho hlas.
"Jsme na místě, tak jdeme na to."
Nevěděla ani kde jsou, a bylo to vlastně úplně jedno. Šlo jen o jediné, zabít a nenechat se zabít.
Rozhlédla se kolem. Všichni se začali rozmisťovat kolem skladu čehosi, co bylo pro upíry zřejmě velmi důležité. Kupodivu jeli skoro ve všem: drogy, zbraně, orgány. Stačilo si jen vybrat, proč je nenávidět.
Ucítila na rameni Geryho ruku, otočila se, podal jí zbraně a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že má obavy.
Beze slov naznačil, kam má kdo jít a zátah mohl začít.
Déšť byl dobrou zvukovou kulisou a tak si jich nikdo nevšiml, ani když se přiblížili. U dveří stáli dva ozbrojení hlídači. Nebylo těžké je odstranit a vniknout do objektu. Bylo tu krásně teplo a sucho. Chris si nasadila kuklu jako všichni ostatní. Zatím byl klid, že by to pomyslné ticho před bouří?
"Napravo." Sykl kdosi a ze tmy se ozvaly výstřely.
Už je to tu, už o nich vědí.
Chris se zhluboka nadechla a postupovala kupředu. Připadala si jako v nějaké počítačové hře. Padal jeden upír za druhým. A když došly náboje, vytáhla meč.
Na kontaktním boji bylo něco starodávného, záhadného a osvobozujícího. Vypnout mozek a nechat pracovat obyčejné zvířecí instinkty.
Ani si nevšimla, že se od Geryho tolik vzdálila. Takhle jí nemohl krýt záda a nemohl se k ní ani dostat.
Náhle se před ní mihla téměř gotická postava. Urostlý muž, těžký, černý plášť. Viktor.
Chris se zatmělo před očima a přestala vnímat svět kolem. Musí ho dostat, prostě musí.
"Viktore!" Zakřičela.
Muž se zastavil a otočil, i když ho ostatní pobízeli, aby je následoval.
Němě pokynul, aby ho nechali o samotě. Odhodil těžký kožený plášť a vytasil svůj meč. Postoupil blíž ke Chris do kuželu světla. Mohla si ho velice dobře prohlédnout. Ty oči už znala, na ty se nedalo zapomenout. Tmavě hnědé oči, které tolik připomínaly noc, tu děsivou noc, mrtvé oči. Hnědé vlasy, ostře řezané rysy. Statná vysoká postava a naprosto klidný výraz ve tváři.
Poklonil se tak, jak to dělávali gentlemani tak před sto lety. Byl nejstarším v kovenu, vůdce.
Jist si svou nepřemožitelností a nadlidskou silou stál jako socha.
Chris si pomalu začala uvědomovat, že to asi nebyl dobrý nápad, ale co, i kdyby měla zemřít, tak se pomstí.
Snažila se mu dívat přímo do očí, avšak číst se v nich nedalo. Byly mrtvé, chladné a tak děsivé.
Namířila meč přímo na něho a postoupila blíž, aby ho vyprovokovala k boji. Odměnou jí byl téměř ironický úsměv.
Udělal však totéž. Když se jejich meče zkřížily, ucítila jeho obrovskou sílu. Kdesi v dáli slyšela Geryho hlas, výstřely a rány.
Viktor na moment zaváhal. Když se kolem něho mihla ucítil něco, co už pohřbil před staletími.
"Elizabeth." Šeptl pro sebe.
Najednou jakoby před ním ožil jeho největší sen, obava a touha, ta nepopsatelná vůně.
Sáhl po kukle, kterou měla žena na hlavě a strhl ji, tím však dal možnost Chris, aby ho plnou silou sekla po ruce. Krev tekla jen chviličku, jedna z výhod upírů, dokonalá regenerace.
Když se opět dostal do pozice, kdy jí mohl vidět do tváře, úplně ztuhl. Byla to ona. Pravda, chyběly překrásné šaty a roztomilé kudrlinky na dlouhých blond vlasech, ale jinak. Její tvář, její oči, dlouhé vlasy, celá Elizabeth.
Viktor na sucho polkl a upřeně hleděl na tu krásnou tvář. Nemohl popadnout dech a hrudí mu projela nesnesitelná bolest. O pár kroků couvl až narazil na hromadu beden stojící za ním, nechápal, co se s ním děje. Opřel se ramenem a podpírajíc se o svůj meč, chvíli váhal. Absurdní situace, co teď? Všechny myšlenky a vzpomínky pohřbené tak hluboko v jeho srdci najednou začaly vyplouvat. Po těch letech, staletích se začal cítit opět jako člověk, hrozný pocit. On, proslulý svou krutostí a cílevědomím najednou roztál a stačil jen jeden, jediný pohled na tu malou holku, co stojí před ním.
Chris znervózněla, pozorovala, co se před ní odehrává a nechápala. Ta rána na ruce přeci není tak veliká? Co se s ním děje? Ani jeho oči nebyly už tak ledové a bez života. V jeho pohledu byl teď zmatek a zděšení. Ale to je jedno, ona sem přišla kvůli němu, kvůli pomstě a musí ho zabít. Ani si nevšimla skupinky upírů, která se pomalu stahovala kolem nich. Byla jen ona a on.
Viktor ji cítil, vnímal ji. Každý její pohled a nepatrný pohyb. Byla už tak blízko, že slyšel tlukot jejího srdce. Bilo tak rychle a splašeně. Věděl, že má strach, obyčejný lidský strach. Cítil ho tak často, ale teď, jako by všechno bylo jiné. Postavil se na nohy, i když si nebyl zcela jist, jestli ho vůbec udrží. Narovnal se a vzpřímeně na ni pohlédl.
Zmateně se rozhlédla kolem, jistě, poskoci nedovolí, aby se mu něco stalo. Co si jen myslela.
Rozpoutal se boj. Snažila se ze všech sil, ale bylo jich pět a byla na to sama, Geryho i ostatní nechala daleko za sebou. Čtyři by možná zvládla, ale ne pět. Byla tak unavená, že ani nevnímala bolest z řezných ran, snažila se vnímat jen Viktora, třeba to ještě zvládne, dostane se k němu. Zabije ho.
Vše bylo jako ve zpomaleném filmu, a on jen stál a díval se na ni.
Náhlá pichlavá bolest jí projela bokem, dřív než si mohla uvědomit, co se s ní děje, hroutila se k zemi. Koutkem oka zahlédla Geryho, jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
Nedopadla však na tvrdou zem, jak očekávala, ale do měkkého náručí. Čísi silné a chladné paže ji v poslední chvíli zachytili. Z posledních sil pozvedla zrak. Viktor klečel a pevně jí tiskl ránu, cosi křičel.
"Neumírej mi, teď ne." Chris už nechápala vůbec nic, cítila jen únavu. Žádnou bolest, žádný strach, jen zvláštní klid a nesnesitelný chlad. Jen na chvíli zavřít oči a........kolem se rozhostilo ticho a tma.
Viktor zrychleně dýchal, roztřesenou rukou odhrnul pramínek zakrvácených vlasů z jejího obličeje. Dotýkal se jejího těla tak opatrně, jako by byla ze skla. Jen jí neublížit ještě víc. Zkontroloval letmým pohledem situaci kolem, lovci byly daleko, dalo se bezpečně odejít. Vzal Chris do náručí a křikl na muže stojícího vedle.
"Auto a rychle".
Gery se snažil probít co nejblíže, ale viděl jen jak Chris krvácí a padá k zemi a Viktora, jak s ní odchází do noci. Bylo mu v tu chvíli jasné, že přichází o ženu svého života. Slibovala přeci, že si dá pozor, ta její tvrdá ztřeštěná hlava.
Venku bylo chladno a studený déšť smýval krev z jejích ran. Chris se přeci jen na chvilku probrala. Ten netvor teď držel její bezvládné tělo v náručí. Už nevypadal tak samozřejmě a v jeho výrazu se teď zrcadlilo tolik lidských emocí.
Nevěděl co dělat, byl zvyklý lidi obyčejně života zbavovat, ne se snažit je zachraňovat. Cítil se nejistě a věděl, že tím co udělal otřásl i svou rolí vůdce.
Řidič zastavil, otevřel dveře a pomohl svému pánovi s tělem.
Sídlo kovenu se nacházelo ve starém domě nedaleko města. Dům byl chráněn snad všemi možnými bezpečnostními systémy a několika velmi milými pejsky.
Viktor se postavil přede dveře a skener ho projel od hlavy až k patě. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a on vešel dovnitř. Naproti mu šel s úsměvem jeho dobrý přítel John. Znali se už léta, nebo spíš staletí.
"Kdo je to? Co se stalo?" John pozoroval, jak Viktor stojí s bezvládným tělem v náručí uprostřed studené, tmavé haly. Díval se, jak kapky vody neslyšně padají z konečků jejich dlouhých vlasů na mramorovou podlahu.
Viktor vypadal zmateně.
"Zachraň ji, Johne, prosím tě o to."
"Ale... je to člověk, co s ní ?" Utrhl se John.
Odpovědí mu bylo jen velmi hlasité zavrčení. Pochopil a vedl Viktora setmělým domem až k místnosti, kde se ošetřovaly obvyklé rány utržené v boji. Dobře zařízená ošetřovna se teď hodila.
Viktor položil Chris na stůl a až teď na něho dopadla celá ta situace. Prohlížel si její tělo, její mokré zakrvácené šaty. Jemně nahmatal krční tepnu. Puls měla už sotva znatelný.
John mu položil ruku na rameno. "Příteli, tady mi moc nepomůžeš, běž na sebe hodit něco suchého a pak se vrať. Podívám se, co se dá ještě udělat."
Kráčel sám chladnou chodbou a snažil se urovnat myšlenky, které se mu honily hlavou. Tolik let spokojeného, klidného zabíjení a teď tohle. Co bude dělat? Co se dá ještě v takové situaci dělat?
Vešel do svého pokoje. Asi nejhezčí místnost v domě, starý luxusní nábytek, těžké sametové závěsy, vlněné koberce. Vždycky si potrpěl na kvalitní a krásné věci.
Zavřel za sebou dveře a kožený kabát shodil už u dveří. Sedl si do svého oblíbeného křesla, které stálo hned vedle obrovského krbu a sklonil hlavu. Teplý, konejšivý plamen ho hřál do tváře. Kolik večerů takhle strávil, jen se díval do ohně a přemýšlel, nebo si četl staré knihy. To vše je teď jinak.
S povzdechem vstal a došel do koupelny. Musí se vzchopit a konečně vymyslet co dál. Až se po kovenu roznese, co se stalo, a že to nebude tak dlouho trvat, o to už se postará s radostí některá z jeho zhrzených exmilenek, musí mít vymyšlený plán.
Sundal si promočené oblečení a vklouzl pod sprchu. Rukama se opřel o studenou dlažbu a zavřel oči. Nechal na sebe z hůry dopadat horké kapky vody. Jak úžasný pocit.
Když se převlékl, prohrábl si rukou mokré vlasy a vyrazil pomalu k ošetřovně. Dům byl až nezvykle klidný a prázdný.
Otevřel prosklené dveře a zíral dovnitř. Podlaha byla od krve a válely se po ní obvazy,
tampony a latexové rukavice. Chris ležela na stole, v ruce měla zavedenou hadičku s kapačkou a John stál vítězoslavně nad ní.
Ohlédl se, když se dveře s klapnutím zavřely.
"No příteli, teď už je v rukou božích. Zašil jsem všechno, krve dostala, že by to jednomu stačilo na měsíc a teď se musí snažit sama."
Viktor kývl a potichu poděkoval.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





páááááni....je to skvele...kedy bude ďalšia kapitolka?