Pridávam vám ďalšiu kapču novej poviedky :)
Kapitola třetí: Den s velkým D
Pohled: Isabella Marie Swanová Blacková
"Bells už musíš vstávat." pocítila jsem dotek horké ruky na mém rameně. S leknutím jsem vyskočila na nohy. Oddychla jsem si, když jsem zjistila, že je to jen Jacob.
"Bells už je čas." řekl zkroušeně. Chvíli jsem na něm zůstala vyset pohledem jako jojo.
"Bell dnes se vdáváš." připomněl mi onu strašlivou skutečnost a veškeré naděje, že to byla ta nejhorší noční můra se rozplynula. Pořád jsem jen doufala, že je to opravdu jen sen. Hrozný sen a že se ráno vzbudím a půjdu za svou láskou. Za Mikem, kterého jsem tak zranila. Ode dneška začne ta nejhorší část mého života. Dnešek je nejhorším dnem v mém životě. Tedy jestli e to od tohoto dne tak dalo nazývat.
"Oh Jakeu!" zaúpěla jsem a on mě vzal do náručí.
"Bells, je mi to tak líto. Nechci, abys byla nešťastná. Měla jsi utéct, když jsi ještě mohla." vytýkal mi, ale já jsem panovačně zakroutila hlavou.
"Vždyť víš co by vám udělali!" opáčila jsem se
"Tady nezáleží na nás, ale na tobě, abys byla šťastná."
"Jestli mám být alespoň trochu šťastná tak potřebuji, aby lidé, která tak miluji byli na živu."
"Ach Bells."
"To bude v pohodě Jaku." utřela jsem si poslední zbytky mých slz a vyrazila do koupelny. S trhnutím jsem zírala na svůj odraz do zrcadla. Vypadala jsem naprosto příšerně.
"Jen ať si to můj budoucí manžílek užije." uchechtla jsem se. V jiné chvíli bych zmatkovala jak příšerně to vypadám, ale dnes mi to bylo srdečně jedno. Bylo mi jedno jak budu vypadat jako nevěsta. Bylo mi jedno, že mou tvář zdobí obrovské, tmavé kruhy pod očima. A také kdo by se vlastně divil, když člověk probrečí dva dny v kuse!
Pohled: Edward Cullen
Seděl jsem strnule ve svém pokoji a díval se před sebe. Stále jsem nemohl uvěřit skutečnosti, že si mám brát zcela neznámou dívku.
"Edwarde už je čas." vstoupila do pokoje má sestra Alice. Zkroušeně jsem se na ní podíval. Tak moc bych chtěl vrátit ten čas zpět. Tolik jsem si přál nebýt sám. Najít někoho koho budu milovat. Někoho, koho budu moc objímat a líbat, ale takhle jsem to nechtěl, nechtěl jsem vynucené doteky.
"Edwarde mrzí mne to. Kdybych to jen tušila, tak by jsme odjeli, ale já nic neviděla." přistoupila ke mně provinile. Zvedl jsem se z postele a objal ji. Přitiskl jsem si ji do náručí.
"Nemůžeš za to. Nikdo za to nemůže." uklidňoval jsem jí.
"Alice, neviděla jsi o ní něco?" zeptal jsem se. Tak moc jsem si přál, abych alespoň něco o své budoucí ženě věděl.
"Naprosto nic. Dívala jsem se vám i do budoucnosti, ale nic jsem neviděla. Bude to nejspíše tím, že nejste rozhodnutí si jeden druhého vzít.
Ještě nějakou dobu jsme tam takhle v obětí stáli. Ale Alice začínala být neklidná.
"Je čas vyrazit že?" zeptal jsem se a ona jen bezmocně přikývla.
Zmizela z mého objetí do svého pokoje a já jsem sešel do obývacího pokoje, kde na mě už čekal zbytek rodiny. Jejich myšlenky byli soucitné a plné místnosti. Jediný Emmett z toho měl radost. Radost z toho, že přibude nový člen rodiny a ještě ke všemu člověk.
Podíval jsem se po nich a zkoušel se usmát, ale nešlo mi to. Obvykle jsem byl dobrý herec.
Všichni už byli ve slavnostním oblečení. Carlisle, Emmett a Jasper měli na sobě bílé obleky s košilemi tak, aby se hodili ke svým partnerkám. Všichni vypadali tak nádherně. Akorát na jejich tvářích chyběl úsměv.
Za okamžik se objevila i Alice , která mi šla za svědka. Byla naprosto dokonalá.
Sedl jsem si do svého auta a vydali jsme se na cestu do La Push. Byl jsem strašlivě nervózní. Byl jsem nervózní z toho, že dnes poprvé uvidím svou budoucí ženu.
Emmett celou cestu vtipkoval na můj účet. Mateřská Esmé se nakonec neudržela a vlepila mu pohlavek.
Pohled: Isabella Marie swanová
"Pojďte s námi slečno Blacková." ušklíbla se dívka přede mnou, která do mne pořád jen rejpala. Někdy jsem jí opravdu měla chuť něco říci.
Zavedli mne do velkého sálu, kde stálo obrovské zrcadlo. Na druhé straně místnosti Byla židle a menší zrcadlo.
"Ahoj" zavýskl nádherný hlásek. Otočila jsem se za zvukem toho hlasu a viděla božské stvoření.
Přede mnou se objevila dívka, která vypadala zhruba stejně staře jako já. Usmála se na mě, také jsem se neubránila úsměvu. Přicupitala ke mně a na tváři ten nejsladší úsměv.
"Ahoj, já jsem Alice Cullenová. Jsem sestra tvého budoucího manžela a jeho svěděl. Přišla jsem ti pomoct." nabídla mi svou ruku a já ji přijala.
"Aha upír, tak tím se vše vysvětluje." řekla jsem stroze a pak mě to mrzelo. Nemohla jsem mluvit na ní takhle. Vyzařovala z ní ta dobrota. Ale já jsem nechtěla mít ráda nikoho z nich! Nechtěla jsem přirůst k někomu, když mi jejich existence zničila život. Zničila lásku.
"Jak se jmenuješ ty?" mluvila stále stejným tónem a dělala, že si nevšímala mé změny nálady.
"Isabella Marie Swanová Blacková a jak tak vidím tak za dvě hodiny mi přibude ještě jedno příjmení a to Cullenová." zamračila jsem se nad tím. Nechtěla jsem s nimi mít nic společného natož příjmení.
"To bude pěkně dlouhé jméno." ušklíbla se.
"Pojď si sednou už je načase začít." pokynula rukou na židli. Loudala jsem jak jsem se jak jsem jen mohla. Nechtěla jsem to!
Až teď, když jsem seděla jsem si ji mohla důkladně prohlédnout. Měla černé vlasy rozježené do všech stran, její oči měli barvu tekutého zlata a na tváři měla ten nejkrásnější úsměv jaký jsem, kdy viděla. Měla na sobě naprosto nádherné šaty.
Alice
Vypadala jako anděl sám a ne jako pijavice, která cucá krev z lidí. Otřásla jsem se nad tím obrázkem.
"Alice jak dlouho ještě? Už je úplně na nervi. Mám pocit, že se každou chvíli sesype." Vtrhla do místnosti druhá bohyně. Zůstala jsem na ní vyset pohlede. Její dlouhé, vlnité blond vlasy jí kopírovaly křivky těla až do půli zad. Ostře řezané lícní kosti zdůrazňovaly její krásu. I její šaty byli naprosto úchvatné vypadaly jako kdyby vyšli z přehlídkového mola. Před nimi jsem si připadala jako šmudla.
Všimla jsem si jak Alice mírně zavrčela na tu dívku. Ta ke mně ihned rázně přišla. Na tváři neměla vůbec příjemný úsměv jako Alice, ale rozzuřený.
V jejích očích byla nenávist.
"Jsem Rossalie Cullenová jsem sestra Alice i tvého budoucího manžela. Neřeknu, že mě těší, protože mě zkrátka netěší. Ty jsi důvod proč se můj bratr teď trápí…" chtěla ještě něco dodat, ale Alice jí zarazila.
"Rose nechej toho, běž ven a koukej si uchránit myšlenky." napomínala jí. Ta Rossalie se otočila na podpatku a odešla.
Pohled: Edward Cullen
"Edwarde tak ty jsi dorazil." vítal mě Aro a mě nemohl ujít ten smutně podbarvený tón jeho hlasu.
"Neměl bych snad." opáčil jsem
"Ale jistě, že ano. Tak co jak se těšíš na svou manželku?" zeptal se mě s úsměvem barváři. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tak nějak doufá, že uteču a on bude mít důvod se zbavit naší rodiny. Po Volturiovích jsme nejsilnější upíři a proto je Aro tak zklamaný.
Byl jsem strašlivě nervózní. Zkoušel jsem si svou budoucí manželku prohlédnout v myslích ostatních, ale to nešlo jelikož Quiletům jsem myšlenky číst nemohl a Alice s Rose si chránili svou mysl. I když Rose byla na tu dívku velice naštvaná nebo spíše rozzuřená. Naopak Alice ta jí měla ráda.
Za půl hodiny mne odvlekly do altánu, kde se měl uskutečnit náš obřad.
Místo obřadu!!
Musel jsem uznat, že to byla opravdu nádhera. A ještě krásnější by bylo, kdybych tu měl svou vyvolenou. Tu vyvolenou, kterou bych miloval jako nic na světě. Při dnešním dnu jsem se nenáviděl ještě více. Nenáviděl jsem skutečnost, že jsem upír. Kdybych byl člověk, tak bych tohle nemusel podstupovat.
Vyrušila mě hudba klavíru, která oznamovala příchod nevěsty. Napjal jsem se a podíval směrem, kterým se upínaly zraky ostatních.
To co jsem viděl mi doslova vyrazilo dech. Poprvé jsem viděl tu s kterou mám strávit část svého života. Byla nádherná. Její velké zelené oči se upínaly směrem ke mně byli vystrašené a udivené. Její dlouhé, hnědě, rozpuštěné vlasy lemovaly nádhernou tvář a padaly jí do půli zad. Ve vlasech měla zapletené kvítky růží.
Musím pochválit Alice. Tahle dívka byla naprosto dokonalá. Kdybych měl srdce tak by se mi jistě rozbušilo tak, že bych se bál, aby mi nevyskočilo z hrudi. Kdybych nebyl upíre, tak by se mi jistě podlomili nohy a já skončil na zemi.
Měla nádhernou postavu, kterou obepínaly její šaty.
Pohled:Isabella Marie Swanová Blacková
"Tak hotovo." zajásala Alice po více jak hodině a půl. Táhla mě k velikému zrcadlu a konečně mi dovolila se podívat na svůj vzhled. Zůstala jsem na obraz v zrcadle zírat s otevřenou pusou. Mé kruhy pod očima zcela zmizeli a má tvář se vyjasnila. Mé vlasy spadaly v divokých vlnách po mých ramenou. Ve vlasech jsem měla zapletené kvítky růží a na sobě ty nejkrásnější šaty jaké jsem kdy viděla.
"Už je čas." postrčila mě směrem ke dveřím. Na okamžik jsem zapomněla co mne čeká. Má radost okamžitě pohasla a já se vydala s Alice po boku ke dveřím. Dveře se otevřeli a v nich už netrpělivě čekal můj otec. Zíral na mne s otevřenou pusou.
"Páni Bells. Vypadáš nádherně." chválil mne a já jsem celá zčervenala. Měla jsem žaludek jak na vodě, tak strašně moc jsem to chtěla mít za sebou.
"Můžeme jít prosím?" zaúpěla jsem a oni přikývli.
"Já jsem Alice." podala ruku otci, který jí s úsměvem příjmu. Jistě na něj působila stejným kouzlem jako na mě.
"Billy." představil se krátce a my se vydali k onu osudovému místo, kde se bude odehrávat náš obřad. Má vstupní brána do pekel. Jak jsem si to s nelibostí nazvala.
Rozezněla se hudba a já jsem viděla ten nádherný altánek, který byl postaven na louce. Bylo to naprosto úchvatné a pak ? Pak jsem uviděla jeho. Mého budoucího manžela. Zatajil se mi dech. Byl tak nádherný. Měl mírně nazrzlé vlasy, které měl rozcuchané. Dokonale bledá pleť kontrastovala s černou barvou jeho obleku. Dokonalá ústa, nad nimiž vyčníval dokonalý rovný nos a nad ním ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Hezké