Druhá kapitola je z Edwardovho pohľadu. Enjoy :)
Kapitola druhá: Vzácná návštěva
Pohled: Edward Cullen
Seděl jsem u klavíru a hrál pro mou matku Esmé. Milovala to. Je pravda, že už jsem dlouho nehrál ani nevím co mě to napadlo, ale najednou jsem na to prostě dostal chuť. A za ten Esmeinin výraz to stálo.
"Alice!" vyjekl najednou Jasper. Můj bratr, který seděl s mou sestřičkou Alice na pohovce. Ve skutečnosti to nejsou mí sourozenci. Vlastně nejsme ani rodina. Všichn ičlenové rodiny jsou upíři. Ale jsme jiní než jak je vystihují filmy.
Je tu několik nepravých mýtů. Tak například: Slunce nás nespálí, ale i tak se na něm nesmíme ukazovat, lidé by si všimli, že jsme jiní. Totiž jiskříme na slunci a proto si vybíráme taková místa, kde je většina roku pod baldachýnem mraků a deště.
Pijeme krev, ale né lidem. Má rodina se rozhodla pro jiný způsob jak přežít. Lovíme jen zvířata, nikdy nejsme spokojeni s chutí, ale zasytí nás to a hlavně potlačí to nepříjemné pálení v krku. Za tohle všechno a myslím tím zázemí a rodinu máme díky Carlisleovi našemu otci a stvořiteli. Díky jemu nebo spíše díky jeho odolnosti k lidské krvi je znás to co teď a všichni jsme mu za to velice vděční.
Má rodina má sedm členů. Carlisle můj otec, který pracuje jako lékař. Asi je to divné, když je upír, ale díky jeho daru odolávat, je mu tato práce umožněna vykonávat. Je to jeden z nejlepších doktorů ves státech. Esmé má matka a manželka Carlislea je restaurátorka. Velice se s Carlislem milují. Esmé je velice starostlivá a obětavá. Velice se trápí tím, že jsem si nikoho za těch sto let nenašel.
Sice jsem poznal spoustu upírek, které o mě stály, které byly velmi krásné, tedy spíše lidským očím. Ale ani jedna z toho množství mě nepřitahovala. K žádné jsem necítil zvláštní vztah. Nejspíše jsem odsouzen k samotě.
Pak je tu můj bratr Emmett. Mám ho moc rád. Je to takový komediant. Nic nebere vážně a vždy něco provede. Nejraději se dívá na fotbal a škádlí se s Rose. Ano, Rose má druhá sestra. Emmett a Rose jsou manželé. Berou se pravidelně jednou za dva roky.
Rose je velice složitá osoba. Nikdy jsem se v ní pořádně nevyznal stejně tak jako v její mysli.
Pak je tu náš´shopaholik´jak jí říkal s radostí Emmett. Alice je náš takový malý čertík. Mám ji ze všech mých sourozenců nejraději, protože mě chápe. Sdílí mé názory a můžu si s ní povídat o všem. Alice ze všeho nejvíce miluje nákupy. Byla na nich schopná strávit celý den. Já a zbytek rodiny jsme děkovali za to, že jsou zavírací doby.
Alice si z nás dělala oblékací panenky a my se tomu museli podrobit.
Pak tu je ještě Jasper, který je nejmladším vegetariánem jak jsme si říkali. Je to takový náš rodinný vtip pro zasvěcené. Byl trochu odtažitý. Ale nedal bych na něj dopustit. Umí se do každého tak vcítit, je to totiž jeho schopnost.
Ano, všichni máme nějaký dar, který jsme si přinesli ze svého lidského života, ale ten se znásobil po přeměně. Některé dary jsou ty obyčejnější a některé vzácné. Ale každý jsme si vážili svého daru.
Alice vidí budoucnost, tedy přesněji vize, které se mění podle toho jak se člověk rozhodně. Jasper se umí vcítit do každého. Umí analyzovat pocity. Částečně se cítí jako ten daný člověk. K jeho schopnosti také patří to, že dokáže uklidnit dav lidí a stejně tak vytvořit paniku.
Esmé se prohloubil cit milovat. Carlisle odolává lidské krvi. Emmett má obrovskou sílu.
Rose je tvrdohlavá nepřijde mi to jako výhra, ale skutečnost je taková, že vlastně nikdo z naší rodiny neví jakou má schopnost. Úspešně to před námi tají.
A v neposlední řadě já. Jsem velice rychlý a umím číst myšlenky. Někdy je to opravdu k zbláznění a zvláště pak ve škole, když to musím poslouchat celý den.
"Alice!" uslyšel jsem znovu Jaspera. Vrátil jsem se zpět do reality. Podíval jsem se směrem, kam upíral zrak zbytek rodiny. Alice seděla strnule a ve tváři nepřítomný výraz. Nic, ale absolutně nic jsem nepochopil z její myšlenek.
"Oni přijdou." vydechla konečně. Všichni jsme zpozorněli. Alice měla vystrašený výraz.
V její mysli jsem viděl celou Volturiovic gardu jak přicházejí.
"Kdy?" zeptal jsem se. Všichni těkali pohledem mezi mnou a Alice. Neměli moc v lásce naše rozhovory. Protože Alice ke mně mluvila v myšlenkách.
"Dnes večer." řekla temně.
"Tak sakra! Řeknete nám laskavě co se děje?" zeptal se netrpělivě Emmett. Podíval jem se po rodině a všichni čekali až jeden z nás promluví. Podíval jsem se zpět na Alice, ale ta vypadala strašně vystrašeně a tak jsem si to vzal na starost já.
"Dnes večer přijedou Volturiovi a s nimi celá garda i manželky." polkl jsem.
Na tvářích mé rodiny se střídali různé výrazy.
"Co nám chtějí?" zeptal se Carlisle. Na to jsem mu já nemohl odpovědět a tak jsme se otočili na Alice.
"Alice?"
"Nevím, co nám chtějí. Nebo spíše tobě Edwarde. Jen jsem měla divnou vizy. Aro tam Edwardovi něco navrhoval, ne spíše to vypadalo jako rozkaz, ale Edward to odmítl a oni se na nás vrhli." u posledního slova se jí zlomil hlas a Japser jí objal. Místností se rozprostřela vlna klidu.
Nikdo z nás už po zbytek dne nepromluvil. Všichni jsme byli spolu a dívali se na sebe. Kolem nás panovala mrtvá nálada. Všichni přemýšleli o tom co nám tak mohou chtít.
Čím více se blížil večer, tak tím více jsme byli netrpělivý. Panovala ponurá nálada. Záviděl jsem jim. Byl to pro mě bolestný pohled na ně jak se láskyplně objímaj a šeptají si slova lásky a pak do toho ještě jejich myšlenky. Neměl jsem jim za zlé, že se milují. To v žádném případě. Jen bych měl také moc rád někoho u sebe. Někoho kdo mě bude milovat. Někoho koho budu milovat já.
Už z dálky jsme slyšeli přijíždět auta a okamžitě jsme zpozorněli. Seděli jsme napjatí a čekali na to co se bude dít. Na to co rozhodne o naší další existenci.
Jak jsem tak seděl a pozoroval ostatní, jejich strach v očích tak jsem si slíbil, že ať mi Aro nabídne nebo jak říkala Alice přikáže cokoliv tak to přijmu- Nechtěl jsem riskovat životy ostatních, které tak moc miluji.
Byl jsem převelice rád, že má Alice takový dar. Protože kdyby mě neupozornila na to co se staně, tak bych určitě odmítl a to by mělo katastrofální následky.
Ani jsem nečekal až zazvoní a tovnou jim šel otevřít dveře.
" No jistě Alice." řekl Aro ve dveřích místo pozdravu.
Na tváři stejně sladký úsměv jako když jsem ho viděl naposledy.
Ale moc dobře jsem věděl, že za tím úsměvem je něco jiného. Chtěl jsem se mu dostat do hlavy, ale nemohl jsem měl s sebou svůj nejnovější přírustek do své gardy. Hnědovlasou, měnší upírku, která fungovala jako štít. Moc cenný přírustek. Musel jsem usoudit.
"Carlisle, můj příteli." pozdravil ho Aro až moc sladce.
"Aro. Čím jsme si zasloužili tvou návštěvvu?" zeptal se netrpělivě. Strašně se bál toho jak to dopadne.
"Ale příteli, určitě to už všichni víte." ukázal prstem na Alice.
"Bouhžel Aro, nevíme. Viděla jsem jen to, že příjdete, ale to proč jste nás navštívili to opravdu nevíme, ale velice by nás to zajímalo."
"To vás nemůžu navštívit jen tak?" zeptal se pobaveně.
"Myslím si, že to by jste s sebou nepřivezl celou gardu." řekl stejně posměšně Emmett. Zuřivě jsem se na něj podíval. Tohle jsme si k nim nemohli dovolit. Nestačili by jsme ani mrknout a by by náš konec.
"Máš pravdu. Emmette. Jsi stále stejný." poplácal ho po rameni a jakmile se Aro otočil tak na jen vyplázl jazyk.
"Máte pravdu. Nepřijel jsem jen tak." posadil se na pohovku a jeho ochranka stála okamžitě při něm.
"Týká se to hlavně tebe Edwarde."
A bylo to tady. Aro se celý rozzářil.
Významě si odkašlal a konečně se chystal odpovědět na naši otázku.
"Určitě jste slyšeli o dohodě mezi Quilety a upíry ne?" matně jsem si vzpomínal na tu dohodu, ale s připomenutím mi pomohl Carlisle, kterému se okamžitě vybavila v myšlenkách. Všichni jsme přikývli.
"Tak Caius, Marcus a já jsme se rozhodli, že je teď řada na Edwardovi. Je sám. A je docela mladý." řekl jen tak jakoby se nechumelilo. Jakoby mi místo toho, že je mi nařízeno vzít si nějakou ženu z Quiletského kmene řekl, že si mám koupit nové auto.
Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Ano, samozřejmě, přál jsem si mít ženu, ale ne z donucení. To bych raději zůstal na věky sám. Bylo mi léto té dívky, která si mě bude muset z donucení vzít.
"Tak co na to říkáš Edwade?" zeptal se mě a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Chtěl jsem ho prohodit sklem. Chtěl jsem ho poslat někam. Tak strašně jsem mu chtěl říci NE! Tato odpověd mě pálila, ale vybavila se mi vzpomínka na vizi, kterou Alice měla.
"Ano." procedil jsem zuřivě skrz zuby odpověď. Nemohl jsem si nevšimnou, že mu po tváři přejelo mírné zklamání a to mě rozzuřilo ještě více. Kdyby mi Alice nedala ruku na rameno a neukázala své myšlenky tak bych po něm ihned skočil.
"To jsem chtěl slyšet." řekl tak falšně.
"Jane drahoušku, vysvětli mu to prosím."
"S radostí." řekla a ladně vystoupila z řad Arovy gardy.
"Řeknu to velice stručně. Nemáme moc času. Musíme toho do zítřka ještě tolik zařídit."
Posadil jsem se do křela a složil obličej do dlaní.
"Takže obřad se koná zítra. Svoji nastávájící ženu uvidíš až před oltářem. Poté se uskutenční oslava a hositina...." slyšel jsem jak Carlisle polkl. Uměl jsem si představit tu jejich hostinu!
"Odeberete se do připraveného lóže, kde bude probáhat vaše svatbní noc." to uputalo mou pozornost. Najednou jsem si docela přesně uvědomil svou sílu. Nechtěl jsem tí dívce ublížit. Cokoliv, ale tohle ne.
"Edwarde ani nepřemýšlej nad tím jak by jsi se z toho vyvlékl, protože další podmínkou smlouvy je, že musíte do roka zplodit potomka." řekla mi sladce. Zmocnil se mě vztek. Chtěl jsem do něčeho praštit. Nechtěl jsem to!
Nechtěl jsem si brát někoho, koho neznám. Nechtěl jsem se milovat s někým koho jsem nemiloval a nebudu milovat a ještě ke všemu zplodit potomka.
"Tak uvidíme se zítra přítelé." řekl stále se usmívající se Aro.
Carlisle jen nepřítomně přokývl a Aro a jeho garda odešli. Ještě jsem zaslechl myšlenky Jane jak se mi posmívá.
Jakmile se za nimi zaklapli dveře, tak jsem praštil vší silou do stolu a ten to nevydržel.
"Ber to takhle Edwarde. Konečně nebudeš sám a hlavně nebudeš nejstarší panic na světě." smál se Emmett. Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl jsem se proti němu, ale do cesty se mi postavila Esmé. Prudce jsem zastavil, abych jí nezranil.
"Emmette nechej toho!"zahřměla a její hlas byl pln lítosti.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





skvelé
onje skvelý,ešte mu je lúto tej ženy ktorú si má brať 