Prichádza na radu nová kapitola Nevysvětlitelnej náhody :). Kapitola má názov Pár, snáď sa vám bude páčiť. Enjoy! :)
Postavila jsem se vedle něj a podívala se zpátky ke dveřím. Nějaká malá, i když dost hlasitá část mě, chtěla běžet za Emmettem a jet s ním domů. Za Esmé, za Alicí, za svou rodinou...
Edward mi přejel po tváři lehce prsty. " Co se děje, Bello?"
Zavřela jsem oči a s povzdechem se přitiskla tváří k jeho ruce. Zajel mi prsty pod uchem do vlasů. " Chci jet domů, Edwarde. Chci za svojí rodinou."
Prsty, které si doteď jemně probíraly pramenem vlasů, se zastavily. " Tak jeď," zamumlal.
" Nemůžu," vzdychla jsem. Nemohla jsem jet bez něho. Znám ho tak krátce a už bez něj nedokážu být. Jak vůbec může tak klidně říct: 'Tak jeď?'
" Proč? To auto si přece můžeš koupit sama, Bello. Jen se trápíš."
Otevřela jsem oči, abych na něj viděl. Tvář měl zkřivenou nějakou emocí. Smutek? On se taky trápí. " O to auto přece vůbec nejde, Edwarde. Nemůžu... Nedokážu si představit, že bych tě opustila," přiznala jsem s očima upřenýma na špičky svých bot.
" Nechceš odjet jen kvůli mě?" zeptal se překvapeně.
" Ano." Zvedla jsem hlavu. Nadechovala jsem se, abych ještě něco řekla, ale pak jsem to nechala být. Odtáhla jsem se, abych byla z dosahu jeho kůže. Znemožňovalo mi to normální uvažování. Rozhlédla jsem se a přinutila se k úsměvu. " Zpátky do práce. Zákazníci si na jeden den užili tyátru až až."
Sedl si zpátky k baru a jeho oči jsem na sobě cítila celou dobu, co jsem procházela lokálem. Nebylo už nic, co bych mohla udělat a tak jsem se vrátila k němu. Zamyšleně mě pozoroval, ruce položené dlaněmi dolů na desce baru.
Postavila jsem se před něj, ale nekoukala na něj. Teď měl něco říct on.
" Proč jsi mi bránila, abych četl tvému bratrovi myšlenky?" zeptal se. To nebylo zrovna to, co jsem čekala, ale byla jsem ráda. Vrátili jsme se k normálnímu rozhovoru. Tady jsem se uměla pohybovat.
Pousmála jsem se. " Myslím si, že nechceš vědět, co si Emmett myslí. Navíc by si určitě myslel něco, co by mě přinutilo skutečně se červenat."
Uchechtl se a zavrtěl hlavou. " Ty jsi neskutečná, Bello."
" Za to ty jsi vzor přirozenosti," odpověděla jsem kousavě.
Zavrtěl hlavou a zasmál se. " Tak jsem to nemyslel."
Edward zase proseděl na barové židličce celou mou směnu. Byla jsem ráda, chtěla jsem ho mít na očích. Iracionální pocit, ale byla to pravda. Nechtěla jsem, aby odešel.
Přesně v šest hodin přišel Samuel. Pohlédla jsem na Edwarda. " Počkáš na mě? Jen se obleču."
" Jistě," přikývl a zle se podíval na Samieho záda. Zvedla jsem obočí, ale nechala to plavat.
Vrátila jsem se zpátky. " Půjdeme?" zeptala jsem se a obešla bar, Edward seskočil ze židličky vedle mě. " Zatím, Samie," rozloučila jsem se s úsměvem a vyrazila ke dveřím. Edward mě u dveří dohnal a chytil mě za ruku, usmála jsem se něj.
Oplatil mi úsměv. " Kam jdeme?"
Pokrčila jsem rameny. " Ke mně. Dneska se mi nikam nechce."
" K tobě do bytu?" ujišťoval se.
" Vadí ti to?" znejistěla jsem.
Zakroutil hlavou. " Ne, vůbec ne."
" Dobře, tak pojďme." Vtáhla jsem ho do vchodu a držela ho celou dobu, co jsme stoupali po schodech, až u dveří jsem jeho ruku pustila a zašmátrala v kase úplých džínů. Vytáhla jsem klíč a odemkla. Vešla jsem. " Pojď dál, Edwarde," pobídla jsem ho.
Vstoupil a já za ní zavřela, klíč jsem strčila do zámku, ale nezamkla. " Pořád rovně, nezabloudíš." Počkal na mě u dveří, dokud jsem se k němu nepřidala. " Posaď se," ukázala jsem na jediné křeslo v místnosti. Prohlížel si zrovna komínek knížek vyrovnaných na stole u stěny. Nervózně jsem postávala u dveří.
Poslechl a podíval se na mě. " Bello?" oslovil mě tiše.
Šla jsem k němu. " Ano?"
Natáhl ruku a stáhl mě k sobě na klín. Překvapeně jsem na něj koukala. " Jediný důvod, proč jsi ještě tady, jsem já?"
Přimhouřil jsem oči a ošila se. " Asi ano," přikývla jsem.
" Kdybychom se nepotkali, odjela bys dnes s bratrem," zkonstatoval, ale na konec větu zvedl do otázky.
Pokrčila jsem rameny. " Myslím, že kdybys tu nebyl a nebyl se mnou, Emmett by vůbec nepřijel. Myslím, že ho poslala Alice, aby zjistil, co přesně si zač."
Zmátlo ho to. " Proč by to tvoje sestra dělala? A jak o mě ví?"
Povzdechla jsem si, na prst jsem si začala namotávat pramen vlasů. " Alice... vidí budoucnost. Má vize. Ale jsou velmi subjektivní. Vidí jen určitá rozhodnutí a jejich následky. Předpokládám, že viděla, že přicházíš do města, když ses rozhodl. Viděla nás jako přátelé a potom jako..."
" Jako pár," dokončil za mě a soustředěně mi zíral do obličeje. Dával pozor.
Přikývla jsem. " Alice je prostě zvědavá, možná frustrovaná, že neví všechno, co by mohla. Takže přimněla Emmetta, aby to za ni zjistil on. Popřípadně to prozradil celé rodině, aby vina nepadla na její hlavu." Nadechla jsem se. " Ale možná se pletu a Alice s tím nemá nic společného."
" Ty máš Alici moc ráda, že ano?"
Rozhodně jsem přikývla. " Je to moje nejlepší kamarádka."
" A vidí do budoucnosti," zasmál se. " To je zajímavé. Máš nějaká další překvapení? Umí Emmett lítat?"
Zasmála jsem se taky. " Ne. Emmett má svoji super sílu, nic víc. A Jasper ovlivňuje emoce, jinak nic."
" Ty nechceš, aby mě tvoje rodina poznala, Bello?" Najednou byl zase vážný. Jednou rukou mě objímal v pase.
" Ty je chceš poznat?" divila jsem zmateně.
Pokrčil rameny. " Jsou součástí tebe."
" Jenže já... já jsem si myslela, že nechceš novou rodinu. Nechceš poznat tu moji, protože jsi o tu svoji přišel," zamumlala jsem.
Naklonil hlavu na stranu. " Jak jsi na to přišla, Bello?"
Dotkla jsem se jeho tváře. " Vím, že tě to trápí, Edwarde, já ti nechci ubližovat."
Pootočil tvář a políbil mě do dlaně. Povzdechl si. " A co bude, Bello? Vrátíš se k rodině, když ne teď, tak za pár týdnů, ty to víš. A necháš mě tady? Vážně mi nechceš ubližovat?"
Koukala jsem na něj. " Já nevím," hlesla jsem. " To nechci. Nechci tě opustit. Chci být s tebou."
" Takže?"
Zabořila jsem mu obličej do hrudi a přitulila jsem se k němu. " Nevím, Edwarde, nevím. Nechci přijít ani o jedno. Chci rodinu i tebe."
Pevně mě objal oběmi pažemi. " A to je problém?" broukl mi do ucha.
Zvedla jsem k němu oči. " Chceš se se mnou vrátit domů? Udělal bys to pro mě?"
" Půjdu s tebou kamkoli, Bello. Na druhý konec zeměkoule, za tvou rodinou... Kamkoli, rozumíš?"
" Jen tak? Vážně?"
Políbil mě něžně na špičku nosu. " Opravdu. Je to už tak dávno, co jsem odešel od rodiny, od té doby jsem pořád sám. Třeba je načase se usadit."
" Děkuju," zašeptala jsem a přitulila se k němu. Byla jsem šťastná. Měla jsem strach, že příjdu buď o jedno, nebo o druhé a teď můžu mít oboje.
" Budeš chtít odjet hned?" zeptal se Edward s obličejem zabořeným do mých vlasů.
Nadechla jsem se a zvažovala to. " Ne," řekla jsem nakonec. " Dotáhnu to do konce. Nezahodím ty čtyři měsíce, to by bylo naprosto zbytečné, když jsem vydržela až doteď. Sedm týdnu není zas tak dlouhá doba."
" Jak chceš. Je to jen na tobě."
Přejela jsem mu dlaněmi přes hruď a položila mu ruce za krk. " Miluju tě, Edwarde," zašeptala jsem a koukala mu do očí.
Sehnul se až ke mně. " Já tebe, Bello. Jsi pro mě celý svět." Lehce mě políbil a já mu polibek náruživě oplácela.
Všechny svoje věci jsem sbalila do sportovního batohu a teď jsem postávala uprostřed bytu. Výpověď jsem podala před týdnem, letenky pro dva zamluvila na osmou večer, aby nás nepřekvapilo slunce. V Seattlu budeme ve dvě ráno. Perfektní. Ve Forks bychom mohli kolem čtvrté. Nemohla jsem se dočkat. Za pár hodin uvidím Esmé, Alici, Rose, Jaspera, Carislea i Emmetta. Občas mi dělalo problémy dýchat. Nedokázala jsem si představit, jak budou reagovat na Edwarda, i když o něm bezpochyby ví.
Ozvalo se zaklepání. Otočila jsem a šla otevřít. Byl to Edward.
Měl na sobě bílou košili a přes ni svetr, k tomu tmavé rifle a sportovní boty. Oči měl stejně jako já světle hnědé. Včera jsme byli na lovu.
Objala jsem ho a políbila. Šel dovnitř, dveře nechal otevřené. Ze země v pokoji vzal batoh a hodil si ho přes rameno. Nekomentovala jsem to, nemělo smysl protestovat.
" Máme ještě spoustu času. Chceš ještě někam jít?" navrhl.
Zeširoka jsem se usmála. " Na útesy..."

%20%E2%80%93%20okraj.png)





skvelé,som zvedavá ako na nho zareaguje jej rodina...moc sa teším na další diel