close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 9.Návšteva

21. ledna 2010 v 18:11 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Takže, Edward a Bella sú pár. No na Bell čaká malé prekvapenie v podobe nečakajnej náštevy podľa ktorej nesie kapitola názov Nášteva. Kto to je a čo chce? Prečítajte si. Enjoy! :)


Zdrželi jsme se na útesech o něco déle, než bylo původně v plánu. Byla už docela tma, když jsme vešli zpátky do města. Edward mě držel za ruku a v jeden okamžik jsme oba dva ztuhli na místě.
" Sakra," uniklo mi. Vítr k nám přinášel mě velmi dobře známou, i když o to nečekanější vůni. " Co tu dělá?" Začínala jsem mít strach, že se něco stalo. Něco zlého, ale to by přece zavolali, ne? Ne, tohle byl určitě jen nějaký pitomý vtípek.
Edward stiskl moji ruku pevněji. " Pojď, Bello. Vypadnem odsud. Bůhví, co je zač." Edward ho neznal a samozřejmě ho považoval za nebezpečí. Cizí upír ve městě, já bych si myslela to samé.
" Ne," zavrtěla jsem hlavou. " Musím s ním mluvit. Počkal bys na mě prosím v práci? Příjdu tam."
Zvedl obočí a podíval se na mě. " Ty ho znáš?"
" Jo," přikývla jsem. " Potom ti to vysvětlím. Musím jít." Vykroutila jsem se mu a rozběhla se k sobě do bytu. Byla jsem si jistá, že bude tam.
" Bello!" zavolal za mnou, ale neohlížela jsem se.
Vyběhla jsem rychle schody a zůstala stát před dveřmi do svého bytu. Nebylo pochyb, že je tam. Začínala jsem být naštvaná. Neměla jsem čas se s ním teď vybavovat. Dveře nebyly zamknuté, dokonce nebyly ani pořádně zavřené. Zamračila jsem se a strčila do nich.
Pečlivě jsem zavřela a otočila jsem se zpátky do místnosti. Stál mezi dveřmi a jedním ramenem se o ně ležérně opíral.
" Dát klíč pod rohožku, je jako dát klíč pod rohožku a na dveře napsat: "Klíč je pod rohožkou." Bello." Oddechla jsem si, nic se nestalo.
" A vloupání je nezákonné, Emmette. Co tu děláš? Jsou všichni v pořádku? Jo, jsou," odpověděla jsem si sama rozhodně. " Tváříš se moc klidně, aby nebyli. Porušuješ vlastní pravidla sázky," připomněla jsem mu a skopla boty. Protáhla jsem se kolem něj do hlavního pokoje. Dřepla jsem si k prádelníku a vytáhla jeden šuplík. Popadla jsem rifle a tričko a zasunula ho zpátky. Emmett mlčel, to bylo zvláštní. Postavila jsem se s věcmi přitisknutými k hrudi. Ne, že bych ho neviděla ráda, ale zrovna jsem si lítala v oblacích a on mě srazil zpátky do reality. Pořád jsem na ústech cítila Edwardovy rty, ale musela být tady a dolovat z něj, co se děje. To vážně bylo hrozně romantické.
Emmett přišel až ke mně, naklonil se a zhluboka nadechl. Odtáhla jsem se a nakrčila nos. " Přestaň ke mně čuchat, Emmette!"
Zamračil se na mě. " Někoho z tebe cítím. Toho druhého, co je cítít ve městě." Znovu se přiblížil a vdechl. " Úplně všude. Co jsi dělala, Bello?"
Praštila jsem ho dlaní do ramene, abych ho donutila se odtáhnout. Vážně jsem mu to nechtěla vysvětlovat. Přivádělo mě to do rozpaků. " Očuchávat ostatní je nevychované, tak toho nech, Emmette."
Překvapeně zamrkal. " Mluvíš jako Esmé," zabrblal.
Snažila jsem se kolem něj dostat ke dveřím do koupelny. " Možná proto, že na tom, co říká, něco je."
" No tak, Bello," šel za mnou, " kdo to je? A co dělal tak blízko u tebe, že ti nasáklo oblečení!"
" Na tohle teď nemám čas, Emmette. Už teď jdu pozdě. Dej mi pokoj." Zabouchla jsem mu dveře před nosem.
Natáhla jsem na sebe v rychlosti oblečení a párkrát si projela vlasy kartáčem. Zaváhala jsem a pak přičichla k věcem, co jsem si vysvlékla. Emmett měl pravdu, byly Edwardem docela nasáklé. To se bude skvěle vysvětlovat, pomyslela jsem si. Už nejsme jen přátelé... Pousmála jsem se nad tím.
Hodila jsem věci do umyvadla. Mám tu problém. Velkého zvědavého bratra ve vedlejší místnosti. Hodně velký problém.
Vrátila jsem se k němu do pokoje. Vzala jsem ze stolu klíč, co tam položil a telefon, co jsem tam položila já, než jsem odcházela a nacpala ho do kapsy. Nervózně jsem se na něj podívala.
" Promiň, Emmette. Musím jít do práce. Zůstaň tady a chovej se jako doma," ušklíbla jsem se nad tím, evidentně se už podle toho řídil.
Zakřenil se na mě. " Hodím tě tam," navrhl, " a ty mi zatím povíš, kdo je ten tajemný neznámý."
" O tom si nech zdát," zabručela jsem polohlasem. " Půjdu pěšky."
" No tak, sestřičko. Přijel jsem na návštěvu. Copak jsi od Esmé neokoukala, jak se chovat k hostům?" poškleboval se.
Rezignovala jsem. " Dobře. Tak pojď, bratře. Vážně jdu pozdě." Počkala jsem, až výjde na chodbu a zamknula za ním. " Pravdu, proč jsi přijel, Emmette. Podmínkou je žádný kontakt celého půl roku - podvádíš. Mohla bych teď říct, že už jsem vyhrála."
" Ale to neuděláš, protože mě máš ráda," zářivě se usmál.
Zavrtěla jsem hlavou. " Na to nesázej."
" Sázka. S tebou?" zavrtěl hlavou. " Už nikdy. Seš tu už jen z holé tvrdohlavosti. Vyměnilas rodinu za auto. Esmé je na tebe naštvaná a taky mi to zakázala," přiznal neochotně. Otevřel mi dveře a já nastoupila. Půjčil si Carlisleův mercedes.
Přikývla jsem, když nastoupil. " Já vím, že je. Ale na tebe taky. Ty sis začal. A o to auto tu vůbec nejde, jde o princip a ona to ví. Mimochodem, už jsi ho sehnal? Měl bys začít. Zahni na třetí křižovatce doleva," zabručela jsem nakonec nezaujatě.
" Jsi se sebou tak jistá?"
" Naprosto," přisvědčila jsem mrazivě.
" Kdo je to, Bello?" vyhrkl najednou.
Povzdechla jsem si. " Ne," řekla jsem jenom. Zrovna mi došlo, že na mě Edward čeká v práci. Stejně budu muset s pravdou ven. Děsila mě myšlenka, co všechno by mohl vyštrachat v Emmetově hlavě. Roztáhla jsem štít. Ne, že bych mu nevěřila, ale nevěřím tak docela Emmettovi. " Teď doprava a zastav."
" Jak je libo," ušklíbl se a prudce šlápl na brzdu, líně jsem nastavila ruce, abych neotiskla obličej do palubní desky. Nekomentovala jsem to a vystoupila. V momentě stál vedle mě a hrnul se ke dveřím. " Cha, je tady. Můžeš přestat být tajemná."
" Brzdi, Emmette," zavrčela jsem na něj, pak jsem se zklidnila. " Nebo se přinejmenším nechovej jako dítě, můžeš?"
Otočil se na mě, v očích mu jiskřilo. " A co za to?"
Usmála jsem se. " Budu hodná a nebudu trvat na tom, že už jsem vyhrála, když jsi porušil pravidla. Pár týdnů si ještě na výhru počkám, co říkáš?"
" Bello," pokýval hlavou s pohřebním výrazem, " někdo na tebe má vážně špatný vliv." Obrátil se zpátky ke dveřím. " Kdo to asi bude?" Nahrnul se dovnitř.
Povzdechla jsem si a šla za ním. Edward seděl u baru a čelem ke dveřím, za ním stála Jenifer a kulila oči na mého bratra. Pospíchala jsem za ní.
" Promiň, jdu pozdě. Nečekaná návštěva." Zamračila jsem se na Emmetta, který bezostyšně zíral na Edwarda s výrazem masového vraha. Ušklíbl se na mě.
" Kdo je to, Bello?" šeptla a nespouštěla z něj oči.
" Jo," přitakal Emmett, " kdo je to, Bello?"
Opřela jsem se bokem o linku a zkřížila ruce na prsou. Podívala jsem se první na Edwarda, byl obezřetný. Sakra. " Edwarde, to je Emmett, můj bratr. Emmette, Edward, můj přítel."
Edward přimhouřil oči, ale natáhl k němu ruku. " Dost jsem o tobě slyšel," nadhodil.
Emmett ji stiskl ve své velké pracce. " Rád bych řekl to samé." Koukl na mě, zakoulela jsem otráveně očima. " Takže přítel, ano?"
" Dej mi pokoj," zabručela jsem si pro sebe a potom se na něj usmála. " Tohle je Jenifer, Emmette. Jen, to je můj brácha."
Svůdně se opřela o linku a naklonila se k němu. " Těší mě," zavrněla. Potlačila jsem touhu protočit oči.
" Je zadaný," houkla jsem a už se neusmívala. Bylo by hezké pozorovat Rose, jak zuří, kdyby ji viděla.
Pokrčil rameny a zazubil se na Jenifer, znala jsem ten úsměv, měl zní legraci. " Možná v příštím životě," mrkl na ni.
" Nebuď hrubý, Emmette," napomenula jsem ho. Střelila jsem krátce pohledem k Edwardovi, on se taky bavil.
Podíval se na mě. " Jinak co?" provokoval.
Nahnula jsem se k němu jako předtím Jenifer a sladce se usmála. " Jinak to řeknu Rose."
" To bys neudělala."
Zvedla sjem obočí. " Chceš se vsadit?"
Rozhodil rukama. " Fajn, dostalas mě."
Zakřenila jsem se. " Jdu se převléct," prohlásila jsem a zamířila dozadu. Dávala jsem si dobrý pozor, aby štít zůstal pěkně přetažený i přes Emmetta, zatímco jsem si přes tričko natahovala uniformu. Poslouchala jsem, co se vedle děje.
" Takže vy spolu chodíte?" vyzvídal Emmett.
V Edwardově hlase jsem slyšela úsměv. " Zkus se zeptat své sestry, třeba ti to řekne."
" Měla by," zabručel. " Znáte se dlouho?" nedal se odradit. Nechápala jsem přesně, o co mu jde. Vytáhla jsem si vlasy z pod látky.
" Pár týdnů," odpověděl Edward lhostejně. Nevím, jestli se snažil, aby to tak vyznělo, nebo mu to vážně bylo jedno.
Vratila jsem se do lokálu a přísně se bratra podívala. " Nech ho být, Emmette. Myslím to vážně." Koukla jsem na Jenifer. " Můžeš jít, už to tu zvládnu," pobídla jsem ji mile. Odešla, ale pořád se ohlížela.
" Zajímá mě to," ohradil se dotčeně. " Jako tvůj bratr mám právo to vědět."
Automaticky jsem začala dělat kávu a další věci. " Jako tvoje sestra mám právo vědět, proč jsi přijel... a proč ses mi vloupal do bytu, mimochodem," odpinkla jsem ho.
" Měl jsem cestu, tak jsem se stavil, to nesmím? Kontroluju svoje investice. Dlouho ses neozvala a tak vůbec," pokrčil rameny a uvolněně se opíral o desku baru.
" Zakázal jsi mi jakýkoli kontakt, Emmette," připomněla jsem temně, " nebyl to můj nápad. Alice ví, že jsem v pořádku a najdi si lepší výmluvu, než že jsi jel kolem. Přejel si celý Státy, než ses sem z Washingtonu dostal."
" Jsi dneska nějaká nabroušená, Bells. Je na tebe taky taková?" otočil se na Edwarda.
" Ne," zavrtěl pobaveně hlavou. " Jen si myslím, žes ji naštval."
Nechala jsem je tam spolu u baru a obešla stoly. Půlka lidí se na nás koukala. Snažila jsem si toho nevšímat, ale nebylo mi to příjemné.
" Dobře," opřela jsem se o linku a stoupla si na špičky, abych měla blíž k Emmettovu obličeji. " Zkontroloval jsi mě. Mám se skvěle a jsem v pořádku. Vrať se domů a začni schánět moje auto. Ocenila bych, kdyby stálo na letišti, až se vrátím, abych měla jak přijet. Černé," dodala jsem ještě.
Přimhouřil oči a koukal na mě dolů. " Vyhazuješ mě?"
Pokrčila jsem rameny. " Tak nějak. Není v tom nic osobního, bráško, vážně. Jen musím pracovat. A nemusíš ty v pondělí do školy? Abys to stihl! Myslím jen na tvoje dobro."
" Samozřejmě," přikývl, " ale zranila jsi moje city, Bello. Pamatuj si to."
" Budu," přisvědčila jsem a usmála jsem se na něj.
" Vážně mám odejít?" ujišťoval se.
" Ano, Emmette, vážně."
" Dobře. Zatím, Edwarde. Jsem si jistý, že se ještě uvidíme." Vrhl na mě významný pohled.
Edward přikývl. " Rád jsem tě poznal."
Sklouzl z barové židličky a vyrazil ke dveřím. Hryzlo mě svědomí, přece jen jsem ho už víc jak pět měsíců neviděla. Stýskalo se mi, jen si vybral špatný čas. " Ne!" zavolala jsem za ním. " Počkej, Emmette." Obešla jsem bar a vyrazila k němu. Objala jsem ho. Odtáhla jsem se a urovnala mu košili. " Teď můžeš jít. Pozdravuj všechny. Uvidíme se za sedm týdnů."
" Nebo dřív," zazubil se. " Já se nevzdávám."
Zvedla jsem oči v sloup. " Běž, Emmette." Poklepala jsem mu na jedno rozložité rameno.
Dívala jsem se, jak nastupuje a mercedes odjíždí. Cítila jsem se provinile. Neměla jsem k němu být tak hrubá. Vlastně jsem byla ráda, že ho vidím. Jen jsem trochu zpanikařila. Vrátila jsem se k baru k Edwardovi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 21. ledna 2010 v 21:42 | Reagovat

už sa teším na pokračovanie:-)

2 anka anka | 27. ledna 2010 v 22:02 | Reagovat

no tak Emmeta som tam vobec necakala...toto je suprova poviedka... :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.