Túto kapitolu mám hrozne rada. Musím sa ísť už konečne obliecť, idem na vyšetrenie s tou rukou :(((( Ale užite si kapitolu pretože neviem kedy prídem...pravdepodobne ma totiž pošlú na Kramáre :(. Kapitola sa volá Myšlenka...dúfam že sa vám bude páčiť. Enjoy :)
Koukla jsem na hodiny a zamračila se na ně. Zbývaly mi dvě hodiny v práci a pak další hodina, než uvidím Edwarda. Byli jsme domluvení, že půjdeme na lov.
Trávili jsme spolu spoustu času, poslední tři týdny. A já jsem začínala mít pocit, že ho znám skoro stejně tak dobře, jako Alici, nebo Esmé. Vedli jsme dlouhé rozhovory o různých tématech. A nikdy jsem neměla pocit, že už si nemáme co říct. Byl prvním a jediným přítelem, kterého jsem kdy měla, v tom nemilostném smyslu, a nemohla jsem se toho nabažit.
Můj problém ovšem byl, že jsem si stále více přestávala být jistá, že mi kamarádství stačí. Bez jakéhokoli varování jsem se do Edwarda zamilovala až po uši a den co den se modlila, aby si toho nevšiml. Nevěděla jsem, co s tím. Nechtěla jsem přijít i to, co jsem momentálně měla k dispozici. Nikdy jsem do nikoho zamilovaná nebyla, vážně, tak jak jsem si mohla být stoprocentně jistá, že je to pravda. Co kdybych to všechno zničila jen proto, že bych se spletla a něco si namlouvala? To by nebylo fér.
Stejně jsme i tak měli málo času. Každým dnem míň. Za sedm týdnů se vrátím domů k rodině a nebyla jsem si jistá, jestli by Edward byl ochoten jít se mnou. A taky jsem si nebyla dost jistá tím, že bych zůstala s ním, místo toho, abych se vrátila. A opravdu jsem to nechtěla zjistit. Chtěla jsem mít jeho i svou rodinu. Nevěděla jsem, jestli to bude možné. Nebyla jsem si jistá, jestli už se Edward s definitivní ztrátou své rodiny vyrovnal, když si to přiznal před pár týdny. Slíbila jsem, že budu s ním a nebudu o nich mluvit. Byly okamžiky, kdy jsem vážně chtěla, ale nikdy jsem to neudělala. Jenže jak jsem mohla vědět, že by kvůli mně byl ochotný tak brzy přijmout další rodinu? Bála jsem se, že za to mu stát nebudu.
Snažila jsem se tím nezabývat. Stejně jsem s tím nemohla nic udělat. Ne teď.
Když mi skončila směna, spěchala jsem domů a dopřála si sprchu. Zabyla jsem tím spoustu času. Navlékla jsem na sebe krátké šortky a tričko, vlasy jsem nechala rozpuštěné a nespokojeně zírala na svůj odraz v zrcadle. Neměla jsem náladu vymýšlet nějaký účes, který by mi stejně moc dlouho nevydržel. Takhle to bude praktické. Jenže taky příliš obyčejné. Možná se na mě projevují roky Aliciny péče, nebo jsem možná začala být marnivá. Nechtěla jsem to vědět. Natolik jsem se do té myšlenky zahloubala, že mě překvapilo, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
Nechala jsem vlasy být a vyběhla ke dveřím.
Byl to Edward, samozřejmě. Nemívala jsem návštěvy. Věnoval mi jeden ze svých nevyrovnaných úsměvů. " Ahoj, Bello."
" Ahoj, Edwarde," usmála jsem se na něj taky a vykročila za ním do chodby.
Nakukoval mi přes rameno, bylo to úplně poprvé, co mě vyzvedával u mě v bytě, byl zvědavý. " Nepozveš mě dál?" nadhodil vesele, zatímco jsem zamykala. Stál vedle mě a ramenem se opíral o stěnu. Tón, jakým to řekl, byl zvláštní. Snažil se něco skrýt za tou veselostí.
Strčila jsem klíč na své místo pod rohožku. Pobaveně to sledoval, ale nic neřekl. " Bude svítat, Edwarde," připomněla jsem, když jsem se narovnala. " Možná někdy jindy. Půjdeme?"
" Jistě," přikývl a vykročil ke schodišti. Nehty si poťukával na kovovém zábradlí, zatímco šel. Potřásla jsem hlavu a šla za ním. Nenechal toho, pořád si poťukával a mě to znervózňovalo. Dohnala jsem ho a položila mu na neklidné prsty dlaň. Zastavil se. " Proč to děláš?"
Pokrčil rameny. " Jen tak. Zajímavý zvuk."
Přísně jsem se na něj podívala a ruku odtáhla. " Děje se něco?"
Zářivě se usmál. " Vůbec nic. Pojď, Bello. Bude svítat," pobídl mě.
Museli jsme se chvíli proplétat ulicemi, než jsme mohli zmizet v lese a rozběhnout se. Krásně nám to vyšlo. Předpokládám, že by se špatně vysvětlovalo, kdybychom začali zářit na ulici. I když on by jistě nějakou perfektní výmluvu našel. Zasmála jsem se.
Otočil se na mě. " Něco k smíchu?"
" Ani ne," zakřenila jsem se. " Vlastně to moc směšné není."
Dlouze se mi díval do obličeje. Jeho výraz byl zvláštní. " Je vážně strašně frustrující tě neslyšet, Bello."
Vykulila jsem oči. " Myslela jsem, že ti nevadí, že neslyšíš mé myšlenky. Zas tak moc. Co tvoje výzva?"
Vyhoupl se na jednu z větví a zůstal tam. Vyšplhala jsem se za ním a sedla si naproti němu, abych na něj viděla. " Nevadí," souhlasil a díval se na kůru, pod svýma rukama, " většinou. Ale někdy je to prostě frustrující. Proč se třeba teď na mě tak provinile koukáš? Nic si neprovedla."
" Ne?" zeptala jsem se přidušeně.
" Ano?" oponoval překvapeně.
" Ne!" vyhrkla jsem hned. Chvíli jsme na sebe zírali a pak se rozesmáli. " Co dneska lovíme?" vyzvídala jsem, když jsem se přestala smát. Edward se stále pochichtával.
Nakrčil nos. " Medvědi došli. Patrně vysokou."
Napodobila jsem jeho obličej. " Smradlaví býložravci."
" Je tu malý revír," připustil. " Pro dva."
" Můžeš chodit lovit dál," podotkla jsem. Jen stěží jsem udržovala lhostejný tón. " Pár desítek mil dál jsou loviště nenarušená."
Zamračil se a naklonil se ke mně. Prstem mi přejel od lícní kosti až k bradě. Pod kůží se mi rozběhlo příjemné chvění. " Jenže potom by to nebyla žádná zábava."
Nemohla jsem si pomoc a musela se usmát. " Cítím se tak provinile, když omezuju tvůj apetit," pošklebovala jsem se.
" To bys měla," zamručel vyhrůžně a v očích se mu zablýsklo. Chňapl po mě, ale já jsem to čekala a sklouzla z větve. Dopadla jsem dole na špičky.
" Buď rychlejší," zavolala jsem na něj se smíchem a rozběhla se. Trvalu mu zlomek vteřiny, než skočil za mnou a začal mě pronásledovat.
Věděla jsem, že nemám šanci, ale stejně jsem si nemohla pomoc. Tohle bylo zábavné. Nedokážu si představit, že bych donutila třeba Rose běhat za mnou po lese jen tak pro zábavu.
Lesa kolem nás se staly jen rozmazané šmouhy. Automaticky jsem uhýbala stromům, kličkovala a snažila se získat tak náskok.
Matně jsem zaregistrovala, že jsem vyběhla na mýtinu, když se kolem mě obmotala jedna Edwardova paže a on mě strhl na zem. Ještě pár metrů jsme se setrvačností kutáleli po trávě, než jsme dopadli vedle sebe na záda. Smáli jsme se.
" Jsem rychlejší," vydechl Edward
" Já vím." Mhouřila jsem chvíli oči do světla a pak si je zastínila rukou. " Ale stejně ti trvalo moc dlouho, než jsi vyběhl," dobírala jsem si ho. " Dohnal bys mě mnohem dřív."
" Galantně jsem ti poskytl náskok."
" Jistě," souhlasila jsem kousavě. Spustila jsem ruku podél pasu a oči zavřela. " Dneska je krásně," zamumlala jsem.
" Jaké máš teď plány, Bello?" zeptal se Edward.
Natočila jsem hlavu a podívala se na něj. " Plány?" nechápala jsem. " Žádné nemám."
" Žádné?"
" Ne. Prostě čekám."
" Na co?"
Povzdechla jsem se si. " Až se něco stane. Něco. Něco, co mě posune dál. Co plánuješ ty, Edwarde? Půjdeš do školy? Vidíš v tom nějaký smysl? Kam směřuje tvůj život zrovna teď?"
Přetočil se na bok, aby na mě dobře viděl. Hlavu si podpíral jednou rukou ohnutou v lokti. " Nevím. Myslím, že taky čekám. Na něco," ušklíbl se. " Ale nechci strávit zbytek věčnosti čekáním." Vyskočil na nohy a natáhl ke mně ruku. " Půjdeme lovit?"
Chytila jsem ho za ni. " Ano." Překvapilo mě, že můj hlas zní unaveně. Necítila jsem se unaveně.
Vběhli jsme do lesa a on mě pustil. Rozdělili jsme se. Běželi jsme souběžně pár metrů od sebe. Po chvilce jsem se zastavila, Edward mě napodobil. Nasála jsem do plic vzduch a na patře třídila jeho složky. Ukázala jsem se severozápad. Usmál se a přikývl. Bylo to menší stádo, a stačilo to. Rozběhli jsme se tím směrem a začali lovit.
Pozorovat Edwarda při lovu byl velmi smyslný zážitek. Ráda jsem se dívala, jak loví. Ladně, skoro líně. Měl pohyby jako kočka. Nechtěla jsem vědět, jak vypadám při lovu já.
Položil na zem bezvládné tělo a zvedl hlavu. Všiml si, že ho pozoruju, nestihla jsem dost rychle sklopit oči. Šel ke mně. Pořád stejně ladně, houpavě. Mezi lidmi tak nechodil, ani já, ale líbilo se mi to.
Zvedl ruku a uhladil mi jeden pramen za ucho. " Rozcuchala ses," zamumlal.
Přikývla jsem. " Příště si budu pamatovat, že se s tebou nemám válet po zemi."
Zasmál se. " Toho se rozhodně drž." Ruku měl stále položenou na mé klíční kosti. Nesetřásla jsem ji.
" Co je v plánu teď?"
Pokrčil rameny. " Co chceš?"
Přemýšlela jsem nad tím. To, co jsem zrovna opravdu chtěla, nebylo moc reálné. " Pojďme na útesy. Stejně musíme počkat do setmění, než se vrátíme do města."
" Líbí se ti tam," konstatoval vesele.
" Ano, líbí," přikývla jsem. " Půjdeme?"
" Cokoli si přeješ." Spustil svou ruku podél pasu. Ale stále jsem ji na svém rameni cítila. Chvíli jsme běželi vedle sebe v tichosti. " Bello?" oslovil mě váhavě Edward.
" Ano?"
" Ale nic," zavrtěl hlavou. " Nic."
Nechala jsem to být. Dostala jsem nápad. Bláznivý, ale chtěla jsem to alespoň vyzkoušet. Neměla jsem sebemenší tušení, jestli to bude fungovat. Byla to jen jedna z mnoha Carlisleových teorií a já ji zatím neměla na kom vyzkoušet, kromě Kate a nebyla jsem masochista. Edward mi nemůže dát šok a pokud to výjde, bude mít radost. Můžu to zkusit.
Doběhli jsme k útesům. Edward zamířil k okraji.
" Ne, počkej," zadržela jsem ho. Vrátil se a tvářil se zmateně. " Chci něco zkusit," prohlásila jsem a chytila ho za ruku. " Nevím, jestli to půjde, ale chci to vyzkoušet."
" O čem to mluvíš, Bello?"
Zavrtěla jsem hlavou. " Jen stůj, prosím." Nebyla jsem si jistá. Položila jsem mu dlaň na každou tvář a zavřela oči. Předpokládala jsem, že se budu lépe soustředit.
" Co to děláš, Bello?" Edward zněl nervózně.
" Tiše," odbyla jsem ho a pevně stiskla víčka. " Prosím."
Nebylo těžké rozšiřovat štít kolem sebe, ale já se snažila o pravý opak. Carlisle si myslel, že by to mohlo jít a Eleazar ho v tom podporoval. Měla bych těm dvěma věřit. Většinou se nemýlili.
Začala jsem ho pomalu stahovat dovnitř, zbavovat se ho, aby můj povrch byl nechráněný. Nebylo to snadné. Pořád jsem měla nutkání si svou ochranu zuby nehty držet a nezbavovat se jí.
Konečně jsem cítila, jak povolil a sklouzl dovnitř. Doufala jsem, že to funguje. A asi bych měla myslet na něco zvláštního, když už jsem u toho.
Nepatrně mi škublo v prstech, které jsem měla položené na Edwardově obličeje a moje pozornost okamžitě skočila tam. K mým rukám. Na jeho obličeji. Vzpomněla jsem si na zvláštní chvění, které jsem cítila vždycky, když jsme se dotýkali.
Zalapala jsem po dechu a ruce strhla. Štít jsem okamžitě vrátila na místo. Kdybych mohla, jsem rudá až za ušima. Pořád jsem nemohla najít dech.
" Bello," zašeptal Edward překvapeně, hlas se mu chvěl. Koukal na mě vykolejeně a zjihle. Bože!
Couvla jsem. " Já... Já... Promiň," špitla jsem. " To je... To je trapné. Prosím, řekni, žes nic neslyšel," zaprosila jsem.
Zvedl ke mně oči. Dokonale měkké, světle zlatavá barva jakoby se pohybovala. " Já slyšel, Bello. Slyšel," opakoval. Nakročila jsem, abych couvla ještě o jeden krok, ale chytil mě. Položil mi ruce na boky. " Ne, počkej, Bello. Nechoď."
Přešlápla jsem. " Nezlob se."
Zavrtěl hlavou, nos sotva centimetr od toho mého. Téměř jsem šilhala, abych na něj viděla. Dýchal mi do tváře " Nezlobím se, Bello. Já jsem... rád."
Zachytila jsem jeho dech na rtech a pak se ještě více přiblížil. Naše ústa se setkala. Na okamžik jsem ztuhla, naprosto neschopná přijít na to, co bych měla dělat. A pak jsem to vzdala.
Zapletla jsem mu prsty do vlasů a přitiskla jsem se k němu tak pevně, jak jen to šlo. Cítila jsem jeho ruce na svých zádech a jeho rty na těch mých. Bylo těžké myslet vůbec na něco jiného, než na ně a na něj.
Odtáhl se jako první, ale nepouštěl mě, jen se na mě podíval.
" Páni," vydechla jsem.
" Jo," souhlasil. " Páni." Opřel se čelem o to mé.
" To znamená, že už nebudeme jen přátelé?" zeptala jsem se vesele

%20%E2%80%93%20okraj.png)





super,už sa neviem dočkat dalšieho dielu
dúfam,že bude skoro 