close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 7.Dotek

11. ledna 2010 v 15:56 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Rozhodla som sa, dúfam že správne, ako prvú poviedku pridať Nevysvětlitelnú náhodu. Kapitola má názov "dotek"
Enjoy :)


Edward seděl na barové stoličce se stydnoucím hrníčkem nedotčené kávy dlouho, hodiny. A nevypadalo to, že by měl vůbec v úmyslu odcházet dřív než já. A nepřišlo mi zvláštní, myslím, že ani jemu ne. Je tohle další bod definice přátelství? Že nepokládáte za zvláštní věci, které divné jsou? Možná. Trápila mě jiná otázka. Pořád jsem ve všem mezi námi hledala stopy přátelství, ale vůbec jsem si teď nebyla jistá, že je to přátelství. Nebo jen přátelství. Možná přátelství a něco. K sakru. A já nevím co.
Jeden zákazník odešel a nechal mi pár drobných jako zpropitné. To moc lidí ve čtyři ráno nedělalo. Byl to poslední zákazník, který tu zbyl. Teď jsem tu byla jen já a Edward. Byly takové okamžiky, kdy tu třeba dvacet minut nebyla ani noha. Povětšinou to bylo v tuhle dobu, kdy nebe začalo nenápadně světlat, ale do skutečného úsvitu ještě téměř dvě hodiny scházely.
Přešla jsem k juboxu u stěny v rohu, zády k Edwardovi a v dlani si pohrávala s mincemi. Zaváhala jsem a pak je vhodila do otvoru v pravo nahoře. Vybrala jsem skladbu a stiskla tlačítko.
Ozval se zvuk klavíru a já si povzdechla. Otočila jsem se a vrátila se k baru. Okamžik jsem uvažovala o tom, že si sednu na další stoličku k Edwardovi, ale pak se postavila za pult a opřela se o desku dlaněmi.
Díval se mi upřeně do tváře a nemrkal. Opětovala jsem mu pohled.
" Paul McCartney?" zeptal se váhavě, když uslyšel první slova písně.
Přikývla jsem. " Tohle se ještě nestalo. (*This never happened before.)"
Usmál se. " Máš ráda hudbu?"
" Pokračujeme v seznamování?" zasmála jsem se. Najednou mi přišlo, že jsem tu písničku nezvolila zrovna nejvhodněji.
" Ano," přikývl se smíchem. " Pořád tě neznám dost, zdá se."
" Ano, mám ráda hudbu," odpověděla jsem a podívala jsem se mu do očí. Dalo mi hodně práce se nepodívat stranou. Pohled do jeho očí mě nutil uvažovat nad tím, jak je dobře, že se nemůžu červenat. " A ty?"
V koutku mu zacukalo. " Já mám taky rád hudbu. Velmi rád."
To skýtalo jisté možnosti inteligentního a uvědomělého rozhovoru. " Nějaké preference?"
Váhal, pohyboval hlavou ze strany na stranu. " Mám hodně oblíbenců. Předpokládám, že záleží na náladě. Potom volím podle žánru. Nedá se říct, že bych něco preferoval."
Zakřenila jsem se. " Správný názor."
Zasmál se. " Kdybych řekl, že ano, jaký by to byl názor?"
" Už ne tak správný." Všimla jsem si, že se k němu dál nakláním, že už jsem stála na špičkách. Přenesla jsem váhu zpátky na paty. Sledoval ten pohyb.
Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. " Zatanči si se mnou," vyhrkl najednou.
Strnula jsem a přísně se na něj podívala. " Cože?"
" Zatanči si se mnou," zopakoval.
Složila jsem ruce na prsou. " Já netancuju, Edwarde."
" Ani se mnou?" Zatvářil se tak, že bych na jednu slabou vteřinu byla schopná souhlasit.
" Ne, ani s tebou," prohlásila jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo. Dlouho jsme se na sebe dívali. Všimla jsem si, že písnička začala hrát znovu. Vlastně už potřetí. Měla jsem ji ráda, ale ne tolik.
Otevřely se dveře a zvonek nade dveřmi se rozezvonil. Oba jsme se podívali tím směrem. Dovnitř vešel vysoký muž.
Podíval se na mě a nakrčil horní ret. " Kávu," houkl a posadil se ke stolu v rohu.
Vydechla jsem. Otočila jsem se, sebrala konvici, hrnek a vydala se k němu. Nalila jsem mu a vracela se zpátky k Edwardovi, když písnička spustila znovu. Muselo se to seknout.
Změnila jsem trasu. " Křáp jeden," brblala jsem si pod nosem.
Praštila jsem do přístroje za strany ruku. Možná trochu větší silou, než bylo zapotřebí, ale hlavní bylo, že přestal hrát.
" Jestli budeš ještě chvíli svírat ten hrnek, tak ta káva zmrzne," sykla jsem k Edwardovi koutkem úst a začala připravovat čerstvou. Brzy znovu začne nával. Lidé chodili ve vlnách. Vždycky.
" Máš dnes čas?" zeptal se a hrníček pustil.
" Jo," odtušila jsem a vytáhla z pod pultu krabici se sáčkovými cukry, pár jsem jich přihodila do poloprázdné misky a krabici vrátila.
" Zůstaneš se mnou?" Kupodivu ta věta nebyla podbarvena velkým množstvím citů. Mohla jsem s klidný svědomím odmítnout a vůbec nic by se nestalo. Žádný nátlak, nebo vydírání. Čistě jen otázka.
Pokrčila jsem rameny. " Možná. Nechci být celý den zavřená v bytě."
" Máš byt?"
" Ano," přikývla jsem. " Mám ráda, když se mám kam vracet." Usmála jsem se na něj. Tak nějak má podle mě vypadat dospělá forma dohody. Žadné velké cavyky.

Procházeli jsme po útesech na severní straně pobřeží. Pro obyčejné smrtelníky to tu bylo nepřístupné, díky téměř hladké skalní steně, která tohle místo oddělovala od zbytku pobřeží. My jsme ji překonali a tak jsme teď beze strachu z odhalení čekali, až se tenké mraky protrhají.
To Edward mě sem dovedl. Já jsem tu nikdy nebyla, ale bylo tu krásně. Velmi klidné místo, odtržené od reality, od zbytku světa. Mohli jsme být sami sebou.
Posadila jsem se velký plochý kámen a kolena si přitáhla k tělu. Pozorovala jsem Edwardova záda. Stál na okraji srázu a zíral do moře s rukama v kapsách uplých džín. Vánek mu jemně cuchal vlasy. Dívala jsem se na to a dělalo mi problémy polykat. Chtěla jsem se těch vlasů dotknout.
Sevřela jsem ruce v pěst. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli by se mu to zamlouvalo. Bylo víc důvodů, proč jsem si s ním nezatančila. Kromě nevhodného místa, toho, že vážně netančím a toho, že mě překvapil, šlo o to, že jsem se ho nemohla jen tak dotknout. Nešlo to. Tolik mě to lákalo, až to bylo děsivé. Nešlo o společenské konvence. Už jsme překonali dost pomyslných met v našem vztahu, abychom se mohli dotýkat. Spíš jsem si nebyla jistá tím, že bych ho pak pustila.
Nevšimla jsem si, kdy se otočil, ale teď se na mě díval. Pomalu ke mně přešel a snesl se na kolena přede mě. Tak malý kousek, stačilo by jen natáhnout ruku... " Na co myslíš, Bello?" Zavrtěla jsem hlavou a stiskla rty. " Neřekneš mi to?" V koutku mu zacukalo.
" Ne. Nechci, abys to věděl, je to příliš trapné," přiznala jsem a uhnula očima.
" Mohla jsi mi zalhat. Proč jsi řekla tohle?" Byl zmatený.
Zvedla jsem k němu oči. " Nechci ti lhát. A neumím to," dodala jsem po chvíli. " Ty bys poznal, že lžu."
" Vždycky poznám, když někdo lže, protože mu přečtu myšlenky. U tebe jsem v nevýhodě. Nevím, jestli bych to dokázal."
Zasmála jsem se, krátce a nenuceně. " Dokázal. Všichni dokážou poznat, když lžu já. Já to u ostatních poznám jen zřídka."
" Možná tě jen dobře znají."
Podívala jsem se mu do očí. " Jak víš, že jsem mluvila o své rodině?"
Usmál se a sklonil hlavu, potom se vrátil k mým očím. " Podle tvého hlasu. Když mluvíš o něčem, na čem ti záleží, trochu se ti chvěje."
" Jak mě můžeš znát tak dobře? Za tu krátkou dobu, co se známe, abys mohl říct něco takového a byla to pravda." Kroutila jsem hlavou.
" Dávám pozor, Bello. Velký pozor a každé tvé slovo podrobím podrobné analýze. Hrozně moc se snažím v tobě číst."
" Daří se ti to," zamumlala jsem.
Povzdechl si. " Nemyslím si. Je to daleko těžší, než jsem si myslel. Ale mám pocit, že i kdybych tvé myšlenky slyšel, nepoznal bych tě tak dobře, jako tě můžu poznat, když je neslyším."
" A chceš mě poznat dobře?"
" Ano, chci. Příjde ti to zvláštní?" Seděl na patách a vypadal docela uvolněně. I já jsem se cítila klidně. Stejně klidně jako bychom se bavili o počasí.
" Ne," odpověděla jsem. " Zvláštní ne. Ale těší mě to."
" Řekneš mi něco, když se tě zeptám?"
Pokrčila jsem rameny. " Pravděpodobně ano. Zeptej se," pobídla jsem ho.
" Proč jsi tvůj bratr myslel, že tohle nevládneš? Přece by se nevsázel, kdyby si nemyslel, že vyhraje."
Zasmála jsem se. " Neznáš ho, Edwarde. Vsazí se o čisté potěšení ze sázky a možná si to doopravdy myslel," připustila jsem. " A možná měl pravdu," dodala jsem polohlasem.
" Ty mi ale nepříjdeš nadšená do sázení," podotkl.
" Správně. Většinou se sází s Jasperem. Ví, že u mě by neuspěl."
" Kdo je Jasper?" zeptal se zvědavě, trochu ostřeji, než pravděpodobně zamýšlel.
" Můj druhý bratr," odtušila jsem. " Jenže tentokrát mě vyprovokoval natolik, abych se nechala strhnout." Zamračila jsem se nad tím. Myslím, že ve mně pořád ještě byly zbytečky vzteku vůči Emmettovi.
Podíval se na mě docela překvapeně. " Čím tě vyprovokoval?"
" Půjčil si moje auto a neřekl mi to. Rozbil ho na maděru. Vážně mě naštval," zabručela jsem. " Měla jsem to auto ráda." Údiv v Edwardově tváři byl čím dál patrnější. " Já vím, tohle všechno kvůli autu," mávla jsem zamítavě rukou. " Samozřejmě, že bych si mohla koupit další, ale jde přece o princip, Edwarde. Řekla jsem mu, že chci úplně to samé. Odpověď byla: Jinak co?" Tiše jsem zavrčela. " Je třikrát takový jak já, nemohla jsem se s ním prát. Tak vznikla ta sázka. Pokud dokážu, že se o sebe dokážu postarat sama, dostanu zpátky to auto. Je to hloupé, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno." Složila jsem si obličej do dlaní. Taková pitomost.
" Jaké auto?" zeptal se tiše Edward.
" Aston Martin V12 DBS."
" Jak ho mohl rozbít? Vždyť jezdí skoro samo," vykřikl pobouřeně.
Podívala jsem se na něj a nechápala jeho zapálení. Měla jsem Astona ráda, dobře jezdil, byl rychlý, pohodlný, ale přes to všechno, to bylo auto. Auto, kvůli kterému jsem opustila rodinu, připomněla jsem si. Nebyla jsem zrovna fanda motorů, ale dobré auto poznám. " Ani Emmett nemá tak silné nervy, aby to udělal schválně," přikývla jsem.
" Asi máš pravdu. Kvůli takovému autu bych se taky naštval."
Zasmála jsem se. " Ráda slyším, že mi to schvaluješ."
" A když nevyhraješ? Co pak, dostane auto on?"
Schoulila jsem se blíž ke kolenům. " Ne. Žádné auto. Vlastně řekl něco ve smyslu: 'Budeš moje.' Má velmi dětinský smysl pro humor. Byl by schopný donutit mě udělat ze sebe totálního pitomce, jen aby se pobavil a pokud možno i celé širé okolí."
Edward se ušklíbl. " Zní to, jako že je to velmi zajímavý chlapík. Kdy sázka vyprší?"
Vzdychla jsem. " Ještě deset týdnů."
Něco zamumlal. Znělo to jako. " Tak málo." Ale nebyla jsem si jistá. Objala jsem si kolena pevněji. Ještě před týdnem mi to přišlo jako věčnost.
Dlouhou chvíli pak bylo ticho. Neměla jsem potřebu ho nějak vyplňovat. Přijemné, nekonfliktní ticho. To mám ráda.
Koukla jsem k nebi. Právě v čas. První mráček se roztrhl a poskytl tak místo paprskům. Nastavila jsem jim tvář. To teplo bylo příjemné.
Ucítila jsem na sobě pohled. Podívala jsem se taky. Edward byl ve slunečním světle nádherný. Duhové světlo rozeseto všude, kde se slunce dotklo jeho odhalené kůže. Koukala jsem na něj úplně bez dechu. Lapená v té nádheře.
Zvedl ruku a pomalu jím jel okolo mé tváře, ale nedotkl se mě. Zírala jsem, neschopná ani mrknout.
" Jsi okouzlující," zamumlal. " Nádherná."
Přiměla jsem se mrknout. " Nedokážeš to," zašeptala jsem.
Ztuhnul. " Co?"
" Nepřinutíš mě se červenat," upřesnila jsem. " Víš, že to nejde."
Zasmál se a zakroutil hlavou. Naklonil se ke mně. " Kdepak. Už jsem to dokázal." Odtáhla jsem se od něj, nechápala jsem. " Tvůj výraz, Bello. Chybí už jen ta barva a bez toho dokážu žít."
Přitiskl svou dlaň k mé tváři. Opřela jsem se o ni a přivřela oči. " To není fér," vzdychla jsem.
" Neřeknu to na tebe," slíbil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 13. ledna 2010 v 21:33 | Reagovat

super,tesim sa na dalsi
:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.