Rozhodla som sa vám dnes dať Nevysvětlitelnú náhodu, tá tu tak často nebýva. Edward zmizne a Bella bude zmätená. Objaví sa? A čo sa stane potom? Prečítajte si. Enjoy :)
Když jsem šla do práce, usmívala jsem se a přišlo mi to normální, což byl jasný důkaz toho, že něco v není pořádku. Pravděpodobně já. Pokud mě do takové nálady dokázala přivést jen myšlenka, že mám přítele, je zvláštní, že nemám přátel víc. Lépe řečeno, že nemám žádné, kromě Edwarda.
Jenifer si chvíli myslela, že jí vysypu všechno, co jsem jí včera říct odmítla. Můj pohled ji přesvědčil, že ne. Možná má přátelství s Edwardem i jiné výhody. Konečně jsem se přestala chovat jako upír pitomě visící na tom, aby si udržel všechny možné zbytky lidství, za jakoukoli cenu. Jenifer je člověk, já ne. Jak prosté. Ale nebyla jsem si docela jistá, že za to může Edward. Jsem upírem už dvaadvacet let, což je déle, než trval můj lidský život. Někdy mám dlouhé dodací lhůty, ale stejně se dopracuju k tomu, co je nutné. Třeba byl tohle exeplární případ a on s tím neměl nic společného. Jen se to prostě stalo zároveň. Začínala jsem věřit na náhody a za to každopádně mohl on.
Jenže se neukázal. Tři dny po něm nebylo ani stopy, prostě zmizel. Nejen mně z očí, ale z města. Nechápala jsem to. Po tom, jak moc se snažil, abychom byli přátelé, najednou zmizel beze slova. Nechtělo se mi to přiznávat, ale měla bych alespoň k sobě být upřímná, cítila jsem se zrazená, ne ve smyslu toho, že by mi měl nahlásit své plány. Šlo spíš o pocit malého dítěte, kterému dáte dokonale sladké cukrátko a pak mu ho vyrvete z prstů beze slova vysvětlení. To přirovnání se mi nelíbilo, ale bylo přesné. A měla jsem strach, že se mu něco stalo. Neznala jsem ho dost dobře, ale z toho co jsem věděla, mi nepřišel jako někdo, kdo prostě jen tak odchází.
Rozloučila jsem se s Cathy a zaujala její místo. Víkend v sobě měl tu výhodu, že jsem nemusela s nikým spolupracovat. Dnes jsem na to neměla náladu. Špatný den na to být člověkem. Neřekla bych, že to v mém životě někdy nastane, ale časy se mění. Nebo možná jsem o sobě měla jen velmi vysoké mylné mínění. Pokud nic jiného tahle pitomá sázka byla největší školou mého života.
Dělala jsem svou práci a myslela na Edwarda, takže mě snad v první chvíli ani nepřekvapilo, když se objevil mezi dveřmi.
Nejdřív jsem si všimla jeho napjatého výrazu, ale když jsem se mu podívala do očí, byl najednou dokonale klidný s jemným náznakem úsměvu na rtech. Šel ke mně a postavil se před bar.
" Hezká košile," řekla jsem místo pozdravu. To bylo to, co mě překvapilo. Ne jeho přítomnost, ale jeho oblečení. Byl převlečený a podle vůně, která vycházela z látky a ještě se úplně neslila s tou jeho, bylo oblečení fungl nové. Od ponožek po knoflíky u krku.
Zakřenil se, věděl, na co narážím. " Někdy pocítím velké zklamání nad absencí skříně ve způsobu mého občasného života."
Našpulila jsem pusu a otočila se k němu zády. Před třemi dny bych to neudělala, a teď jsem si nebyla jistá, proč jsem to udělala. Cítila jsem se uražená, možná, ale tohle bylo dětinské. Vzala jsem konvici s kávou, abych své zaváhání zamaskovala a otočila se k němu zpátky.
" Zmizel jsi," zkonstatovala jsem a konvici odložila.
Přikývl a nespouštěl oči z mého obličeje, jako kdyby tam chtěl něco najít, něco z mé reakce vyčíst. " Byl jsem mimo město. Potřeboval jsem si něco vyřídit." Když to říkal, byl smrtelně vážný a v očích jiskru smutku.
Nemohla jsem se zeptat co, i když jsem moc chtěla a ta slova mě pálila v hrdle. Nahradila jsem je jinými, téměř stejně palčivými a když jsem to říkala, koukala jsem dolů. " Mohl jsi mě varovat, nebo něco říct. Nevěděla jsem, co se děje. Nelíbilo se mi to," přiznala jsem a byla ráda, že se nemůžu červenat. Odhodlala jsem se podívat se nahoru na něj.
Koutky mu poklesly, ale v očích měl něco jiného. Téměř potěšení. " Omlouvám se, na to jsem nepomyslel. Už dlouho nebyl nikdo, komu bych měl něco říct, když se nějak rozhodnu." Otevřela jsem pusu, abych protestovala, jenže mě zarazil zvednutou rukou. " Prosím. Pokud chci být tvým přítelem, Bello, není ode mě fér jen tak mizet."
Zavrtěla jsem hlavou. " Nerozumím ti."
" Běž obsloužit hosty a já ti to pak vysvětlím," slíbil.
Poslechla jsem a obešla stoly. Při té cestě jsem se na něj nedívala, přemýšlela jsem nad tím, proč mi stejně jako jemu příjde správné to, že je ochotný mi něco vysvětlovat. Možná tohle je přátelství, ale byla jsem přesvědčená, že je v tom daleko víc. Víc než jen ochota něco vysvětlovat. A taky způsob, jakým vyslovil slovo přítel. Způsob, který dokonale vystihoval oba jeho významy. A to nešlo. Nikdo nemohl být přítelem a přítelem současně. To jsem si myslela já. Byla jsem zmatená. Zmatenější, než když byl pryč. Zmatenější, než když jsem ho poznala. Zmatenější, než kdykoli v životě.
Postavila jsem se znovu před něj a snažila se to před ním ukrýt, vyčistit si hlavu, ale v tomhle jsem nikdy nebyla dobrá. Možná za to mohl Jasper - nikdy jsem neměla příležitost to cvičit, protože on byl rychlejší. " Posaď se," řekla jsem. " Zvu tě na kávu." Neodolala jsem a pousmála se nad tím.
On ne. " Bello," vzdychl nesouhlasně, v hlase náznak hněvu, " nemůžeš mě pozvat na kávu. Ne proto, že ji nebudu pít, ale proto, že tak to prostě nejde. Neměla bys mě zvát na cokoli, pokud já tebe taky nikam a na nic nepozval. Jsem muž, mohla bys respektovat moje vychování?"
Vykulila jsem na něj oči a silně potlačovala touhu se začít chichotat. On byl gentleman, ale tohle bylo směšné. " Edwarde," naklonila jsem se k němu, " žijeme v době, kdy jsou si muži a ženy rovni, uvědomuješ si to? Navíc, jen chci, aby sis sedl a vypadal trochu jako člověk. Tu kávu nebudeš pít, takže jde jen o to, aby před tebou ten hrníček stál. A mimo to, ty jsi mě pozval na lov, pokud to utiší tvé svědomí. Vzhledem k tomu, co jsme, to pozvání bylo daleko hodnotnější. A teď se, prosím, posaď."
Přimhouřil oči. " To je velmi praktické, to mě nenapadlo," připustil a ladně se vyhoupl na barovou židličku.
Zakřenila jsem se. " Tolik k tvé schopnosti odhadovat mé myšlenky." Postavila jsem před něj bílý porcelánový hrníček s rudě červeným okrajem a naplnila ho tmavě hnědou tekutinou. Usmívala jsem se u toho. " To mě upřímně těší, že nemáš víc, než střílení od boku." Zachytila jsem jeho pohled. " Promiň, ale je to tak. Nejsem si jistá, jestli bych s kýmkoli chtěla sdílet své myšlenky."
Konečně se usmál. " To většina lidí. Chápu."
" To jsem ráda," vydechla jsem. Opřela jsem se zády o protejší linku a zkřížila ruce na prsou. Nevím, jaký význam to mělo v řeči těla, ale prostě to bylo pohodlné a nenápadné. Pohodlné by bylo i jen tak strnule stát, jenže to už by nebylo nenápadné.
" Byl jsem v Kanadě, v Saskatoonu," řekl Edward a jednou rukou uchopil hrneček, prsty pevně sevřel kolem porcelánu. V hlase mu zaznívala lítost.
" Proč?" Neuvědomila jsem si hned, že jsem to řekla nahlas, ale bylo to k věci, odpověděl.
" To náš rozhovor v lese... a i ten na střeše," dodal s krátkým přikývnutím. " Podruhé ses mě zeptala na mého stvořitele. Hledám je. Už velmi dlouho. Vlastně od té doby, co jsem se chtěl vrátit a už byli pryč. Jenže je to už spousta let, Bello. Ztratil jsem naději. Měl jsem pár vodítek, ale už jsem to vzdal. Vždycky jsem přišel pozdě, více než pozdě, někdy o měsíce, někdy o roky. Nedokážu s nimi držet krok. Velmi dobře zametají stopy. Často mi stopy zmizely úplně. Lidé mi nepomáhají, nedokážu najít nikoho, kdo by měl pro mě nějaké hodnotné vzpomínky." Povzdechl si a trochu víc se přikrčil. Ramena choulil nad šálkem. " Poslední informace, co se mi podařilo získat, vedly do toho města. Jenže jsem tam nešel, vzdal jsem to. Už nevěřím, že by mě příjali zpátky. Ani tehdy jsem nevěřil, ale možná jsem tehdy alespoň chtěl." Zvedl ke mně oči a já pocítila potřebu chytit ho za ruku a utěšit. Pokračoval. " Jenže ty jsi mi to připomněla a já jsem to chtěl zkusit." Překvapeně jsem mrkla. " Nebyli tam, Bello. Ne teď. Ale předtím ano a já jsem to v tu dobu věděl. Kdybych tu stopu následoval, našel bych je, po všech těch letech.
Podařilo se mi zjistit pár nových informací, které jsem předtím neměl. Nechápu to, ale nikdy předtím jsem se nedozvěděl, že je jich víc. Teď už vím, že nikdy nebylo později, než teď. Už do jejich rodiny nepatřím. Je nová, beze mě. Už nemá smysl je hledat, ale najednou to chci víc, než předtím," zašeptal nakonec a zmlkl.
" To mě mrzí, Edwarde," zamumlala jsem.
Zase jsem byla zmatená. Pár mil od Saskatoonu jsme nedávno bydleli. Předtím, než jsme odjeli do Forks. Na vteřinu mě napadlo, že by Carlisle a Esmé mohli být těmi, které hledá, jenže pak jsem to rychle zavrhla. Nemohla to být pravda, znala jsem je oba už dost dlouho, abych si tímhle byla stoprocentně jistá. Ani jeden z nich o něm nikdy nemluvil. A Esmé by nenechala nikoho z nás jen tak odejít, to vím, protože si pamatuju na scénu, kterou stropila kvůli mému odjezdu a to to bylo jen pár měsíců. Ale za celou tu dobu, jsme nenarazili na jedinou věc, která by ukazovala na to, že ve městě je, nebo kdy vůbec byla, jiná rodina, než ta naše. Nechápala jsem to. Nedávalo to smysl. My jsme tou rodinou nebyli a nikdo jiný v tom městě nebyl.
Ale nehodlala jsem se v tom šťourat, ani to říkat Edwardovi. Už i tak mě překvapilo, kolik mi toho řekl. Jen tak. Podle mě to bylo velké gesto. Kus jeho samého v mých rukách. Nebyla jsem si jistá, co s tím, ale nechtěla jsem to zničit. Důvěra, kterou mi nabízel, byla příliš drahá, abych se o ni dokázala připravit.
" Všechno teď vede do Evropy," povzdechl si a zvedl ke mně znovu hlavu. " Nepojedu tam, i kdyby to byla pravda. Upřímně to vzdávám."
Přikývla jsem. " Respektuju tvoje rozhodnutí a možná to i chápu," prohlásila jsem. " Ráda bych ti pomohla, Edwarde. Známe se krátce, ale tohle vím určitě."
Po tváři se mu rozlil úsměv. Skutečný a vážně překvapivý. Nečekala jsem ho, ne po tom, co řekl a jak se tvářil před chvíli. " Ano, doufal jsem v to. Jediná věc, která mi to usnadňuje, je myšlenka na to, že teď mám tebe, Bello. Někoho, komu jsem to vůbec mohl říct. Přítele. Znamená to pro mě hodně."
Sklopila jsem oči. " Pro mě taky. Co můžu udělat?" zeptala jsem se. Mlčel a jen koukal do mého obličeje. " Edwarde?"
" Buď mi na blízku, prosím."
" Budu," slíbila jsem a automaticky se pohnula a opřela se dlaněmi o pult naprosti. Vzdálenost mezi námi se rapidně zmenšila.
Usmál se. " Myslíš to opravdu vážně."
" Ano," přisvědčila jsem. " Jsi jediný přítel, co mám. Možná to taky beru jako výzvu."
Dlouho pozoroval můj obličej. " Mám ještě jednu prosbu," řekl tiše nakonec. Dívala jsem se na něj a čekala. Něco mu blýsklo v očích a já to nedokázala identifikovat. " Nech mě zapomenout, Bello. Prosím, nikdy už o nich nemluv."
" Nikdy nezapomeneš, Edwarde, a nebylo by to správné. Ale druhou část můžu splnit."
Přikývl. " Děkuju."
Zhluboka jsem se nadechla a chvíli převalovala na patře jeho vůni. Vydechla jsem. " Jsem ráda, že ses vrátil."
" Já taky."

%20%E2%80%93%20okraj.png)





ako je mozne, ze tato poviedka je totalne uzasna? fakt, kazdy diel je napisany od zaciatku do konca perfektne .... rozhodne patri medzi moje najoblubenejsie