close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpátky ke kořenům - 3. kapitola

15. prosince 2009 v 22:10 | L!nduš |  Zpátky ke kořenům (od Chuckyny)
Juuuu, tretia kapitola. Inak, chuckyna nemá dostatok času na písanie takže sa mi za chvíľu minú aj kapitoly...sakra. No, Enjoy :)


3. kapitola

V rozklepané ruce jsem svírala revolver a pomalu jsem si ho přibližovala ke spánku. Žaludek se mi svíral hrůzou a v hlavě mi zněla jen jediná věta: Musí to vyjít. Opřela jsem si hlaveň o spánek a zhluboka jsem se nadechla. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu stisknout spoušť, ale bylo to jediné možné řešení.
"Vstávej," zašeptal známý hlas. Ignorovala jsem ho, protože jsem věděla, že do toho snu nepatří.
"No tak," zatřásl se mnou a já otevřela oči do nového dne. Ležela jsem na posteli v chatě a dívala se do tváře tomu nejhezčímu stvoření, které znám.
"Eh?" zabručela jsem nechápavě. "Už bude poledne, musíme jet domů," vysvětlil mi Josh a předvedl ukázkový úsměv. Nadzvedla jsem se na loktech a všimla si, že u postele už stojí zabalené tašky.
"Spala jsi dlouho," pokrčil rameny, když si všiml, kam koukám. Znovu jsem si lehla a schovala se celá pod peřinu. Nechtělo se mi odjet zpátky do města, nejradši bych zůstala v chatě u jezera až do konce života. "Nezblob," zasmál se Josh a začal tahat za peřinu. Uvědomila jsem si, že jsem pod ní úplně nahá, takže jsem po chvíli přistoupila na vstávání. S kyselým výrazem jsem se posadila a rozhlédla se po zemi, kde v noci skončilo mé oblečení.
"Hledáš tohle?" ozval se Josh na druhé straně pokoje, ačkoliv ještě vteřinu předtím seděl vedle mě. Na prstě mu visela moje podprsenka. "Jo," přitakala jsem rozpačitě a natáhla ruku. V tu chvíli už stál zase vedle mě a podával mi ji. "Díky," usmála jsem se na něj a dala jsem se do oblékání.
"Takhle to má vypadat," schválil můj úsměv a začal se rozhlížet, jestli někde něco nenechal. Já se mezitím došourala do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby a pročísla vlasy. Ty jsem si pak stáhla do culíku a vydala se zpátky.
"Nechal jsi mi venku nějakou mikinu?" zeptala jsem se a zůstala stát mezi dveřmi. "A jo, tobě je vlastně zima," vzpomněl si, že jako jediná přítomná jsem člověk a zachmuřil se. "Nechce se mi to už vytahovat, zápasil jsem s tím celou noc," zakňoural.
"Může si vzít tu mojí!" ozval se z přízemí Logan. Josh se potěšeně usmál a vzal obě naše tašky. Následovala jsem ho z pokoje.
"Stejně nechápu, jaktože tobě to šlo zabalit tak rychle," brblal ještě na schodech. Nic jsem na to neřekla, jen jsem se pousmála.
"No to je dost, ospalče," přivítala mě Dixie a podržela Joshovi dveře. "Kdyby ji Josh nechal vyspat, vstávala by dřív," zakřenil se Logan a vmžiku stál u auta. Sklopila jsem oči k zemi. Tohle bylo jediné, co mě štvalo na celé té upíří záležitosti. Slyší všechno, dvojnásobně to platí u Logana. Vzhlédla jsem a on na mě mrkl. Byl příšerně rozcuchaný a kousek trika měl zastrčený v kalhotech.
"Ještě štěstí, že vy dva spát nepotřebujete," usmála jsem se na něj vědoucně a mrkla jsem nazpátek. Jen zavrtěl hlavou a dál už to neřešil.
"Poběžíte?" zeptal se Josh a hodil tašky do kufru auta. Logan přikývl. "Ne," ozvala se za mnou Dixie. Všichni jsme se na ní tázavě podívali.
"Myslím, že bychom měli jet na letiště všichni," pokrčila rameny. "Dobře," souhlasil Josh a šel si sednout za volant. "Letiště O'Hare?" zeptal se ještě a Logan přitakal.
Sedla jsem si vedle něj a naposledy si z okýnka prohlédla chatu a její okolí. Zažila jsem tam opravdu spoustu krásných chvil. "Můžeme tam jet i na Vánoce," navrhl Josh, když si všiml, jak těžce se s tím místem loučím.
"To by bylo skvělé! To už určitě pojede aspoň Mabel a Ian," ozvala se vzadu Dixie a já se jen nadšeně usmála. Pohodlně jsem se opřela a sledovala cestu. Vrátila jsem se zpátky do svého snu a uvědomila si, že jsem o něm Joshovi ještě nevyprávěla. Znovu se mi vrátil ten nepříjemný pocit ze vzpomínky na zbraň v mojí ruce. Přeběhl mi mráz po zádech. Možná bych mu to ani neměla říkat, jenom by ho to znepokojilo, napadlo mě.
Měla bys mu to říct, ozval se Logan v mojí hlavě. Byl to zvláštní pocit. Jako by to řekl nahlas, ale zároveň jsem poznala, že to tak není. Máš pravdu, měla bych, odpověděla jsem mu potichu a dál jsem se dívala na silnici.

Letiště bylo nečekaně plné lidí. Doprovodili jsme Dixie s Loganem až k odbavení. Logan mě krátce objal.
"Rád jsem tě poznal. Určitě se ještě hodněkrát uvidíme," řekl. "O tom nepochybuju," zazubila jsem se na něj. Potom mě objala Dixie. Zabořila jsem jí obličej do vlasů a pohladila jsem ji po zádech. Nedokázala jsem si představit, jaké to bude, až odjedou. Zvykla jsem si na její nepřetržitou přítomnost. Odtáhla se ode mě, ale dál mě pozorovala.
"Ještě ti musím něco říct," začala. Nervózně jsem přenesla váhu na druhou nohu a vyčkávala. "Sleduj jakoukoliv stopu. A až přijde správná chvíle, je lepší dělat hloupou. A taky se ti vyplatí zariskovat. Určitě se uvidíme už o Vánocích," řekla a já na ni vyjeveně koukala.
"Jak poznám tu správnou chvíli?" zeptala jsem se nejistě. "To já nevím. Řekla jsem ti jen to, co jsem měla. Určitě to poznáš," usmála se povzbudivě. Udělala dva malé kroky a pevně objala Joshe. Potom se otočila k odchodu.
"Ahoj," pozdravili jsme se s Joshem sborově. Už jsem se chtěla otočit, když jsem si vzpomněla, že mám na sobě ještě Loganovu mikinu. "Tu si nech. A v kapse je dárek k tvým narozeninám. Je to jenom symbolický, snad se bude líbit," otočil se ještě a zamával mi.
"Děkuju!" zakřičela jsem, protože se mezitím docela vzdálil. Uvědomila jsem si, že by mě slyšel, i kdybych šeptala, ale připadalo by mi to prostě divné. "Tak pojď," chytil mě Josh kolem ramen a táhl mě k východu.
"Bude to bez nich divný, co?" poznamenala jsem a trochu si upravila rukávy, abych je za chvíli netahala po zemi. Šedá mikina mi sahala skoro až pod kolena, musela jsem vypadat děsně komicky. Už jsem čekala, až mi Logan odpoví něco vtipného na tuhle myšlenku, ale pak mi došlo, že už odjel. Povzdechla jsem si. Josh si mě k sobě ještě víc přivinul a pohladil mě po rameni.
"Za měsíc je zase uvidíme. Možná přijedou i ostatní," uklidnil mě a já na to jen přikývla. "Už se vlastně docela těším domů na naší úžasnou vanu," přiznala jsem po chvíli. Josh se jen zachechtal. Zvedla jsem k němu hlavu a něco do mě trvdě narazilo.
"Do hajzlu," zaklelo to něco a já se podívala, odkud to přišlo. Na zemi ležela rozpláclá červenovlasá holka. Vykroutila jsem se z Joshovo objetí a natáhla k ní ruku. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Přijala mojí pomoc a já ji vytáhla na nohy.
"Jasňačka, to bych se měla ptát snad já. Promiň," usmála se na mě a zastrčila si za ucho pramen vlasů. Měla jsem pocit, jako bych ji už někde viděla. Ona mezitím vrhla smutný pohled k bagetě, která jí vypadla na zem a pak pokrčila rameny. "Třeba byla zkažená a tys mě před ní zachránila," zakřenila se. "Tak ahoj," rozloučila se a rozeběhla se znovu pryč.
"Ahoj," odpověděla jsem, i když už mě nemohla slyšet. "Tak pojď, než mi tě tady někdo zmasakruje," zasmál se Josh a společně jsme se vydali k autu.

"Sweet home Alabama," zanotovala jsem, když jsem si pokládala nohy na stůl. Josh si sednul vedle mě a začal si potichu broukat melodii. Taky si hodil nohu na stůl a jen tak náhodou mě dloubnul palcem do kotníku. "Hej," ohradila jsem se a dloubla jsem ho zpátky. Chvíli jsme se takhle pošťuchovali až jsme se spolu ocitli na pohovce. On se nade mnou skláněl a pečlivě si měřil můj obličej. "Něco se děje," konstatoval a dál mě pozoroval. Povzdechla jsem si, podotýkám, že už poněkolikáté za den.
"Špatně jsem se vyspala," řekla jsem jen. "Carrie," zamračil se. Odtáhl se ode mě a znovu si sedl. Sedla jsem si naproti němu do tureckého sedu.
"Když jsi se vzbudila, tak jsi řekla mami," připomněl mi. Zkousla jsem si spodní ret a pak se dala do vyprávění. Josh celou dobu mlčel a mračil se čím dál tím víc. "No a pak jsem si dala pistoli ke spánku a zastřelila jsem se," dopověděla jsem. Dlouhou chvíli bylo ticho.
"Myslíš, že to byl jenom obyčejnej sen?" zeptal se pak. "Nevím. Těžko říct. Občas se mi zdají, ale tenhle se mi zdál znova," opáčila jsem. On si prohrábl vlasy a přestal se mračit. "To je jednoduchý. Nespustím tě z očí," mrknul na mě a pohladil mě po kolenou. "Počkat! Ještě jsi mi nevysvětlila to s tou mámou. Vždyť jí neznáš," vzpomněl si a pozdvihl jedno obočí. Vybavila jsem si ženu sedící se mnou v pokoji a její upřímné zelené oči ve stejném odstínu, jako jsou ty mé. Měla tak známý obličej a já si téměř hned uvědomila, proč to tak je. "Ta mrtvá žena byla moje matka," řekla jsem jen a podívala se stranou. Tím pro mě debata skončila.
Vzpomněla jsem si, že mám na sobě ještě pořád tu obrovskou mikinu. Usmála jsem se a nedočkavě hrábla do obou kapes najednou. V té pravé jsem nahmatala něco divného. Trochu jsem znejistěla a vytáhla to ven. Byla to kruhová síťka o průměru asi pěti centimetrů, ze které viselo několik pírek. Viděla jsem to už v několika obchodech, ale neměla jsem čas se na to podívat.
"To je lapač snů," usmál se vedle mě Josh. "Aha," přikývla jsem a dál si pohrávala s dárkem.
"Podle indiánů jsou sny posly z jiného světa. Mají vliv na život člověka. Což je u tebe pravda. Má to odhánět noční můry," vysvětloval dál. "To je skvělý," zasmála jsem se. "Můžu si ho pověsit nad postel?" zeptala jsem se.
"To je přece jasný," souhlasil. "Dám ho tam hned potom, co dokoukáme film," přitáhl si mě k sobě a já se spokojeně usmála.



Lapač snů:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anka anka | 17. prosince 2009 v 10:29 | Reagovat

krasne...takze uz spolu....no to je jedno...mocenko sa tesim na dalsi dielik... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.