JUUUUUUUUUUUUUUUUU...druhá kapča. Bude sa vám páčiť? Som zvedavá
2. kapitola
Pozorovala jsem Joshe, jak se snaží rozdělat oheň a pokoušela jsem se udržet vážný výraz. Zafoukal studený vítr a já se ještě víc zachumlala do Loganovy mikiny. Rozhlédla jsem se po svých společnících a bezděčně jsem se usmála.
Jejich pokožka se třpytila v zapadajícím slunci, stejně tak, jako ta Joshova. Vypadali úchvatně. Co by tomu asi řekl náhodný kolemjdoucí?
"Co by tady asi dělal náhodný kolemjdoucí?" zasmál se Logan a já jen rozpačitě pokrčila rameny. Dixie se na mě přívětivě usmála. Brzy po jejím telefonátu jsem zjistila, co mělo znamenat to její 'brzy se uvidíme'. Ona a Logan s námi jeli oslavit moje narozeniny. "Konečně," zafuněl vedle mě Josh a posadil se na provizorně sestavenou lavičku. Při vzpomínce, jak Dixie ze země vytrhla strom i s kořeny, mi stále běhal mráz po zádech. Logan se znovu usmál. Pořád ještě jsem si nezvykla na jeho čtení myšlenek, ale už mi to nebylo tak nepříjemné, jako zpočátku.
Josh mě objal kolem ramen. Dívala jsem se do praskajícího ohně. "Nemusíte kvůli mě zapalovat oheň," podotkla jsem a zadívala se do Joshova obličeje. Neposedné vlasy mu spadaly do očí a jeho obličej byl prostě dokonalý.
"Zaprvé, už hoří. A zadruhé, co by to bylo za táborák bez ohně?" usadil mě a zastrčil mi jednu neposednou vlnu za ucho. "No jo," ušklíbla jsem se na něj a opřela si hlavu o jeho rameno. Slunce už zapadlo a jediným zdrojem světla se stal již zmíněný táborák.
Několik kilometrů kolem nás se nenacházela žádná jiná chata, než ta naše. Měli jsme tu klid a Appsovi se mohli pohybovat po okolí, jak se jim zachtělo. Podotýkám, že občas mě to dost děsilo.
"Hlavně zase neusínej," probral mě Logan a zachechtal se. "Měli jsme pro tebe včera půlnoční překvapení, ale tys odpadla," doplnila ho Dixie káravým tónem.
"Půlnoční překvapení?" zeptala jsem se nechápavě. "Carrie," protočila Dixie oči, "jsme tu přece, abychom oslavili tvoje narozeniny, vzpomínáš?" Jen jsem se zasmála a dál vdechovala Joshovu vůni. Bezmyšlenkovitě jsem ho hladila po stehně a ve vzpomínkách znovu prožívala uplynulé dva týdny. Bylo to dokonalé, nikdy jsem podobnou dovolenou neabsolvovala. Vždy pro mě existovala jen práce a můj byt. Teď jsem oficiálně nezaměstnaná a byt je náš.
Podvědomě jsem se zamračila, když jsem si uvědomila, že Joshovi nedávám žádný příspěvek na bydlení, ale radši jsem se mu o tom nezmiňovala, protože vím, že bych ho tím zbytečně rozčílila.
"Carrie, ty nás vůbec neposloucháš," zabroukal mi do ucha a já sebou poplašeně trhla. "Ne. Jo. Teda vlastně ne," vyhrkla jsem a zmateně pozorovala Dixie a Logana, kteří zničeho nic stáli přede mnou.
"Spolupracuj trochu," chytila mě Dixie za ruku a vytáhla mě na nohy. Měla jsem co dělat, abych si znovu nesedla, nebyla jsem připravená na pohyb. Padla jsem jí rovnou do náruče a ona mě tam k mému překvapení pevně sevřela. "Uch," vydechla jsem ještě víc zmateně.
"Přece sis nemyslela, že ti nedáme dárek k narozeninám," zasmál se Logan. "Aha," hlesla jsem. Dixie me ještě pořád drtila v náruči. Obličej jsem měla zabořený do jejích černých vlasů.
"Všechno nejlepší, Carrie!" vykřikla mi do ucha a potom mě pustila. "A tady máš dárek ode mě a Logana," natáhla ke mě ruku s papírem. Nejistě jsem převzala dárek a přejela pohledem řadu čísel, o které se mi už několikrát zdálo, ale nedokázala jsem přijít na to, co znamenají.
"Ehm, díky," snažila jsem se znít nadšeně. Oba jsem obdarovala americkým úsměvem. Stáli vedle sebe a oba na mě koukali se zdviženým obočím.
"Ona to ještě nepochopila," konstatovala Dixie a zastrčila si vlasy za ucho. "Očividně ne," pokrčil rameny Logan. Znovu jsem se podívala na řadu čísel.
"No tak, snaž se," pobídla mě Dixie. "Co ti to připomíná?" dorážela. Začínala jsem si připadat opravdu trochu hloupě. Joshovy ruce mě zezadu objaly a já se pohodlně opřela o jeho pevné tělo.
"Hmm, vypadá to jako.. jako.." hledala jsem vhodná slova, ale žádné mě nenapadalo. Nebylo to ani telefonní číslo, ani žádné souřadnice.
"Jako?" zeptala se netrpělivě Dixie. "Nevím. Jako čísla do loterie," zasmála jsem se a podívala se na ní. Tvářila se vítězoslavně. Úsměv mi trochu zamrzl, znovu jsem střelila pohledem na ten papír a pak na Dixie. Logan se jen potutelně usmíval.
"Dixie," začala jsem obezřetně a ani jsem se nesnažila tvářit nějak normálně. "Ty jsi se zbláznila, že jo," řekla jsem a ztěžka se nadechla.
"Carrie, vím, že to vsadíš. Není to moc," ujistila mě. "Kolik?" hlesla jsem.
"Pět set tísíc," pokrčila rameny. "Uch," vytřeštila jsem oči. Široce se na mě usmála a odcupitala si sednout zpátky na kmen stromu. Logan ke mě přistoupil a sklonil se ke mě. Vlepil mi pusu na levou tvář a sedl si vedle Dixie.
Všechno nejlepší, ségra, ozval se mi jeho hlas uvnitř hlavy a já sebou poplašeně trhla. "Díky," odvětila jsem a nevěřícně potřásla hlavou.
"Půjdeme se ještě naposledy projít k jezeru?" zašeptal mi do ucha Josh, na kterého jsem v tom šoku úplně zapomněla. "Jistě," souhlasila jsem. On si mě otočil k sobě a jemně mě políbil na rty. Potom se odtáhl. Chytil mě za ruku, vytáhl mou dlaň z dlouhého rukávu a propletl naše prsty. Poslušně jsem šla vedle něj a svírala jeho ledovou ruku. Už jsem si na jeho tělesnou teplotu tak zvykla, že jsem si jí skoro nevšimla. V levé ruce jsem ještě pořád svírala papír s čísli do loterie. Společně jsme vešli do lesa. Po několika metrech se vytratilo poslední světlo od ohniště, ocitli jsme se v naprosté tmě. Okamžitě jsem si vybavila svůj poslední sen a přitiskla jsem se k Joshovu boku.
"No tak, přece se dneska nebudeš bát? Jsem tu s tebou," uklidnil mě a pokračoval dál v cestě. Byla jsem si jistá, že kdybych šla sama, už bych se nikdy nevrátila zpátky. Po chvíli jsme vyšli z lesa a já už nejmíň po milionté okouzleně zalapala po dechu. Přede mnou se rozprostíralo nekonečné Michiganské jezero. Voda byla klidná, odrážel se v ní měsíc.
"Je opravdu krásný," souhlasil Josh a pustil mojí ruku. "Ale ty jsi mnohem krásnější," zašeptal a stoupl si přede mě. Zvedla jsem k němu oči a mapovala každý milimetr jeho obličeje.
"Ještě jsem ti nedal dárek," usmál se. Jeho dokonale bílé zuby ve tmě přímo zářily. "Nemusíš mi nic dávat," povzdechla jsem si. "Dal jsi mi sebe," dodala jsem rychle.
"Nesmysl," zaprotestoval a natáhl ke mě ruku. V měsíčním světle se na mě zatřpytil kamínek v řetízku, který v ní držel.
"Joshi," vydechla jsem překvapeně. "Otoč se," usmál se znovu. Omámeně jsem ho poslechla. Chytila jsem si vlasy a během vteřiny mě řetízek zastudil na krku. Josh ho obratně zapl a nezapomněl mě políbit na šíji. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Chytila jsem jemný řetízek do dlaně a proti měsíčnímu svitu si prohlížela přívěsek ve tvaru srdce, v jehož středu byl zasazený kámen.
"To je safír. Chrání před zradou a strachem," vysvětlil a pohladil mě po břiše. "A taky prý ochlazuje vášně, ale tomu moc nevěřím," uchechtl se tiše a já se taky potichu zasmála. Cítila jsem, jak se mi do tváří vlila červeň. Josh si mě znovu otočil k sobě. "Děkuju," zašeptala jsem a sledovala jeho blížící se rty. Vydechla jsem a nastavila mu ty své k polibku. Jen se o ně otřel a trochu se odtáhl. Nespokojeně jsem zamručela a postavila se na špičky. Dlaněmi jsem se chytila jeho paží a ukořistila jeho rty sama. Téměř okamžitě jsem tam vklouzla jazykem a vyhledala ten jeho. V žaludku se mi znovu usadilo hejno motýlů, natiskla jsem se ještě blíž k němu. Josh objel špičkou jazyka linii mých rtů a pak se odtáhl.
"Co takhle vrátit se zpátky do chaty?" pousmál se a já jen omámeně přikývla.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





výborná kapitola...už nech je ďalšie