close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zpátky ke kořenům - 1. kapitola

9. prosince 2009 v 21:04 | L!nduš |  Zpátky ke kořenům (od Chuckyny)
Nechala som vám chvíľu, na oplakávanie konca Tajemství a teraz pokračujeme. Tajemství sa len tak nekončí a tento príbeh pokračuje ďalšou poviedkou. Čo sa tam dočítate? Prečítajte si to. Dúfam že sa vám nie tak celkom nová poviedka bude páčiť tak ako prvá séria. Enjoy :)

1. kapitola

Z otevřeného okna na mě zafoukal studený vítr a mě přeběhl mráz po zádech. Dál jsem se krčila ve tmavém koutě a se zatajeným dechem naslouchala, jestli nezaslechnu nějaký šramot z útrob domu. Když se dlouho nic neozývalo, rozhodla jsem se vykouknout. Chytila jsem se jednoho rohu kuchyňské linky a téměř neslyšně se posunula.
Matně jsem si vybavila, že mi Dixie říkala, co mám udělat. Bohužel jsem nebyla schopná vybavit si, co přesně to mělo být. Proč jsem si vůbec vzpomněla na Dixie? A kde je Josh? Zatracená práce.
S tichým povzdechem jsem se postavila na nohy. Jediným zdrojem světla byl měsíční svit. Pečlivě jsem zkoumala malou kuchyň. Nic zajímavého jsem na ní neshledávala. Co tady vlastně dělám? Udělala jsem pár krůčků směrem k lednici. Soudě podle tmavých obrysů tam bude nejspíš nějaký obrázek. Možná fotka. Našlapovala jsem na špičky a obezřetně jsem se vyhnula židli. Nechtěla jsem způsobovat rámus, dokud jsem nevěděla, kde a proč to vlastně jsem.
Když jsem stála u lednice, natáhla jsem ruku k obrázku. Původně jsem ho chtěla tiše sundat a odnést si ho s sebou na bezpečnější místo. Avšak podařilo se mi přitom shodit několik magnetů. Hlasitě se odrazily od dlaždiček a zapadly někam neznámo kam. "Sakra," zaklela jsem a přitiskla si fotku k hrudníku.
Až teď jsem si uvědomila, že mi srdce panicky naráží do žeber, přerývavě dýchám a klepou se mi kolena. Mám strach, došlo mi. Ale z čeho? Nejistě jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Znovu jsem si vzpomněla na Dixie, a znovu mi to nebylo k ničemu platné. Zadívala jsem se na fotku, ale ve tmě jsem na ní nedokázala nic rozeznat. Potichu jsem pootevřela dvířka od lednice a nastavila fotku ke slabému proužku světla. Jen letmo jsem na ní zahlédla dvě postavy. Pak se dveře od lednice zavřely.
Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem si uvědomila, že já je nezavřela.
"Tady jsi," ozval se za mnou sípavý hlas a než jsem stačila něco udělat, ucítila jsem náraz na zádech a obličejem jsem se tvrdě praštila do ledničky. Unikl mi bolestný výkřik a na chvilku jsem úplně oslepla. Ozvala se další rána, když jsem dopadla na zem. To už jsem skoro necítila. Měla jsem do široka otevřené oči, ale neviděla jsem vůbec nic. Jediné, co jsem slyšela, byl můj dech a tlukot srdce. Na druhém konci kuchyně se ozvaly těžké kroky, které se blížily ke mě. Plazila jsem se po studených dlaždičkách a snažila se posbírat rozuteklé myšlenky.
"Oslava může začít," zaslechla jsem nad sebou a útočník mě pevně chytil za zápěstí. Stále ještě jsem ležela na zemi, když mě začal táhnout pryč. Nebyla jsem schopná ničeho jiného, než křiku. Vřískala jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla. Pálilo mě z toho v krku a do očí mi vyhrkly slzy. On mě pořád vláčel za sebou.
Ve dveřích jsem si narazila bok o práh a pokusila se volnou rukou chytit pantů. Na chvíli ho to zastavilo, ale on se mnou škubl a mé sevření povolilo. Zkusila jsem to ještě nohama, ale nepodařilo se mi to. Ruka, za kterou mě držel, mě neuvěřitelně bolela v rameni, cítila jsem, jak můj kloub zaprostestoval, když se mnou trhl podruhé. Vydrápala jsem se na kolena, ale on nezastavil, takže jsem znovu upadla a odřela se o koberec.
"Pusť mě!" zaječela jsem, až mi z toho přeskočil hlas. Moje prosba byla vyslyšena. Ochablá ruka spadla k zemi a než jsem se stačila zvednout, udělal to on. Postavil mě na nohy. Ve tmě jsem viděla jenom jeho obrovskou siluetu. Vyděšeně jsem kníkla.
"Tak pojď," řekl a chytil mě za vlasy. Vykřikla jsem a párkrát zamrkala, abych zaplašila slzy. Poslušně jsem cupitala a snažila se pohřbít myšlenku na Billyho, který udělal přesně to samé. Uprostřed schodiště jsem se mu znovu pokusila vysmeknout. V dlani mu nejspíš zůstala pěkná hrstka mých vlasů. Tentokrát jsem nekřičela. Co nejrychleji jsem se vydala dolů, schody jsem brala nejméně po třech a okázale jsem ignorovala riziko pádu. On do mě prudce strčil a žaludek mi zůstal někde uprostřed schodiště a nedohonil mě, ani když jsem hlasitě dopadla pod první schod.

"Joshi," zamumlala jsem slabým hlasem a otevřela jsem oči. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když jsem zjistila, že nejsem ve svojí posteli, nýbrž na zemi v cizím pokoji.
"Jednou bude zase dobře," zašeptal vlídný ženský hlas kousek ode mě. Trochu jsem natočila hlavu. Tvář se mi zkřivila bolestí, když mi z toho křuplo za krkem. Necelé dva metry ode mě seděla tmavovlasá žena opřená o zeď a měřila si mě bystrýma zelenýma očima. Byly mi odněkud povědomé, ale nedokázala jsem si vybavit odkud.
"Kde to jsem?" zašeptala jsem a zkusila se posadit. Celá páteř mě brněla a stěží jsem dokázala pohnout nohama. Po chvíli snažení jsem se znovu svalila na bok a zůstala bezmocně ležet.
"Bude zase dobře, broučku," zopakovala mi ta žena.
Kde je Josh? A kde jsem vlastně já?
Hlasitý dupot, který se k nám blížil, bylo to poslední, co jsem na dlouhou dobu slyšela. Do místnosti vešel urostlý tmavovlasý muž. Vypadal zanedbaně, ale to možná dělalo to strniště. Něco říkal, ale já mu nerozuměla. Místo jeho hlasu jsem totiž slyšela hlasité zvonění.
Nemohla jsem se hýbat a tak jsem jen apaticky zírala před sebe. Možná jsem na chvíli ztratila vědomí.

Zvonění utichlo. Nohamama jsem ještě pořád nemohla hýbat. Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, jestli ta žena pořád sedí na svém místě. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli ji sem taky dotáhl násilím a chtěla jsem se znovu podívat do její uklidňující tváře, do těch známých očí. Skutečně tam byla. Pár vteřin trvalo, že mi došlo, že je mrtvá. Její krev si ke mně pomalu ale jistě razila cestičku. A já si vzpomněla, co mám udělat.
Přišlo to náhle. Na chodbě jsem znovu zaslechla těžké kroky. Natáhla jsem ruku ke zbrani, která ležela jen pár centimetrů ode mě. Žaludek mi v těle dělal kotrmelce. Přiložila jsem si hlaveň ke spánku, nepříjemně to zastudilo. Ještě víc jsem zaklonila hlavu a čekala, až vejde dovnitř. Střetla jsem se s jeho tmavě hnědýma očima, zhluboka jsem se nadechla a stiskla spoušť.

Otevřela jsem oči a rychle se převalila na druhý bok. Cítila jsem, jak mi po čele stéká studený pot. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a posadila jsem se na posteli.
"Všechno nejlepší, Carrie," zašeptal mi do ucha ten nejkrásnější hlas. Rychle jsem se mu podívala do tváře. Jeho úsměv trochu uvadl, když si všiml mého vyděšeného výrazu, který jsem nestihla zamaskovat.
"Nemysli na to teď," pohladil mě po obličeji. Jen jsem přikývla a levou rukou jsem se dotkla spánku, na kterém jsem stále ještě cítila hlaveň zbraně.
Josh si mě přitáhl k sobě a já se mu ochotně schoulila do náruče.
"Mami," zašeptala jsem tiše.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LiL_Bella LiL_Bella | 10. prosince 2009 v 19:19 | Reagovat

wuáá wuáá wuáá rýchlo ďalšiu kapču! :-)

2 anka anka | 10. prosince 2009 v 20:06 | Reagovat

ja som skoro dostala infarkt...ja som si myslela ze sa zabije...ale je to žužo...rychlo dalsie... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.