close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství - 25.kapitola (koniec)

5. prosince 2009 v 22:21 | L!nduš |  Tajemství by Chuckyna:)
Rozhodla som sa, aby som vás dlho nenapínala, že dnes teda ukončím poviedku Tajemství. Áno, nepovedala som vám že práve tá ďalšia kapitola je konečná ale je. Takže si ju užite...je posledná.
Na tejto poviedke som svojho času bola závislá...už je koniec, čo už. Ako sa vám páčila poviedka? Napíšte. Ďakujem za chuckynu pre všetky komentáre k tejto poviedke. Enjoy :)



25.kapitola



"Nechceš nadzvednout postel?" zeptal se Josh a neklidně se zavrtěl na židli. Propálila jsem ho vražedným pohledem a pokusila se nějak uvelebit na tvrdé posteli. Doufala jsem, že z toho nemocničního pyžama nedostanu třeba kopřivku.
"Radši už mi konečně řekni, co se vlastně stalo," zavrčela jsem a zamračila se. Celá levá polovina obličeje mě od toho zabolela. Josh se přisunul blíž k posteli a sklonil se ke mě. "Ani nevíš, jaký jsem měl strach," zašeptal a věnoval mi zmučený pohled. Chytila jsem jeho dlaň a pevně ji stiskla.
"Přijel jsem domů, ale tys tam nebyla. U tebe jsem tě taky nenašel. Nezvedala jsi mi telefon, tak jsem zkusil zavolat Lee. Jenže ta mi řekla, že už jsi pryč," vyprávěl. Povzdechl si a opřel si hlavu o moje rameno. Neodolala jsem a zhluboka se nadechla. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si ten pocit, že už je všechno za mnou. "Vydal jsem se k Billie a u jejího vchodu mi zazvonil mobil. Myslel jsem, že to jsi ty, ale byla to Dixie," řekl, když znovu zvedl hlavu. Jeho oči byly tmavě hnědé, nejspíš se tak rozčílil, že mu znovu ztmavly.
"To už jsem věděl, že je zle. Nikdy mi nevolá. Řekla mi, že jsi v nebezpečí a kde tě najdu. To už mi došlo, že to byl nejspíš Billy. Dixie si spletla ulici, ale slyšel jsem vás," na chvíli se odmlčel. Já se na něj vyčkávavě dívala. Stiskl čelist a podíval se stranou. Byla jsem napnutá jako struna, chtěla jsem vědět, co se stalo.
"Zrovna se k tobě skláněl, musel jsem ho zabít. Jinak to prostě nešlo. Hrozně jsem se bál, že je pozdě. Kdybych neslyšel tvoje srdce, myslel bych, že jsi mrtvá. Nedokážeš si představit tu hrůzu, která mě ochromila, když jsem ho zabil a jeho srdce přestalo bít. Myslel jsem, že to bylo to tvoje," jeho hlas zněl naléhavě. Naklonil se ke mě ještě blíž. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Hrozně jsem se bála," kníkla jsem. "Myslela jsem, že tě už neuvidím," pokračovala jsem a opřela jsem si čelo o to jeho. Dotýkali jsme se nosy, já jsem zhluboka oddechovala, abych se uklidnila. Chtěla jsem ještě něco říct, ale přerušilo nás tiché zaklepání na dveře. S povzdechem jsem se odtáhla od Joshe.
"Dále," vyzvala jsem vetřelce ke vstupu. Protočila jsem oči, když jsem zjistila, že je to opět Villiers.
"Detektive," kývla jsem jeho směrem a snažila se neznít tak otráveně, jak jsem se cítila. Neunikl mi Joshův úšklebek.
"Dobré ráno," přikývl a přistoupil k nohám mojí postele. "Přišel jsem vás jenom seznámit s nejnovějšími zprávami," vysvětlil a přitom si rozepínal knoflíky u kabátu. Uvědomila jsem si, že v místostni je hrozné horko a Josh tam sedí v zimní bundě a nemá na sobě ani kapičku potu. Doufala jsem, že si toho Villiers nevšimne.
"Jak dopadlo vaše vyšetření?" zeptal se a zkoumavě se na mě zadíval. "Hlava se zdá být v pořádku, jenom mě na chvíli omráčil," pokrčila jsem rameny.
"A ta droga?" Na chvíli jsem musela zavřít oči, když jsem si vybavila, co všechno se událo. "Teprve dělají testy. Ale doktor si myslí, že jen smíchal nějaké léky," opáčila jsem.
"Hajzl," zaprskal vedle mě Josh. Detektiv souhlasně přikývl.
"Co jste zjistili?" zeptala jsem se zvědavě a poposedla na posteli. Josh si bezmyšlenkovitě pohrával s mými vlasy a čekal, co Villiers řekne.
"Měla jste pravdu, opravdu to nebyl Billy," odvětil a prohrábl si prošedivělé vlasy. "A kdo to teda byl?" zeptala jsem se nedočkavě.
"Jeho bratr. Pravého Billyho jsme našli v jeho bytě," řekl. Zalapala jsem po dechu. "Eh, cože? Ale vždyť-. Odkdy?! A je Billy v pořádku?" zablekotala jsem vyjeveně. Detektiv se rukama opřel o pelest postele a povzdechl si.
"Domníváme se, že pravého Billyho jste ani nepoznali. Lékař stanovil předběžnou dobu smrti na dobu před první vraždou."
"Je mrtvý?!" téměř jsem vykřikla. "Ale co Lee? Vždyť s ním chodila! Psali si e-maily," pokračovala jsem.
"Ještě toho moc nevíme. Ten muž, kterého jste zabil," kývl směrem k Joshovi, "se jmenoval Richard. Byli dvojčata. Ještě potřebujeme vyslechnout vaši kamarádku. Samozřejmě taky vás a vašeho přítele," řekl. "Jen je škoda, že už se nikdy nedozvíme, proč to vlastně dělal," posteskl si. Jeho chladné oči se na pár vteřin změnily. Objevil se v nich smutek a potom i vztek. Vzápětí se však znovu ovládl a tvářil se stejně jako vždycky předtím. Ale těch pár vteřin mi stačilo k tomu, abych si uvědomila, že jsem ho možná odsoudila moc brzo. Vždyť mu Billy - vlastně Richard - zavraždil dceru.
"Já vím, proč to udělal. Tedy, alespoň myslím," začala jsem. "Řekl mi, že jim pomohl. Že si nevážily života a on je to naučil," na chvíli jsem se odmlčela, abych si vzpomněla, co přesně říkal. "A že se znovu narodily."
"Tak proto Spirála života," přikývl posléze. "Když si představím, že jsem ho celou dobu měl po svém boku," zavrčel vztekle a pevně sevřel tyč u postele. Hlasitě jsem zívla a následně sykla bolestí, když mě zabolela modřina, která zdobila můj obličej.
"Co nejdřív vás chci u výslechu, už to chci mít za sebou. Vyspěte se," rozloučil se a vypochodoval z pokoje dřív, než jsem stačila něco odpovědět.
"To je neuvěřitelné," zavrtěla jsem hlavou. "Zabil vlastního bratra. Chudák Billie. Myslíš, že se někdy setkala s pravým Billym?" otočila jsem se na Joshe. "To už asi nezjistíme. Měla by ses vyspat," pohladil mě opatrně po tváři a našpulil pusu. Pousmála jsem se a také jsem ji našpulila. Ani jeden z nás se nepohl, oba jsme tvrdohlavě čekali, až ten druhý udělá první pohyb. Nakonec to vzdal Josh. Jemně se o mě otřel svými rty. Opětovala jsem mu polibek, ale skoro hned se odtáhl.
"Musíš odpočívat," mrkl na mě a než jsem stačila zaprostestovat, udělal jeden z těch svých rychlých pohybů a zhasl světlo. Potom mi pomohl sklopit postel a já si lehla na pravý bok, abych na něj viděla.
"Bojím se, že neusnu," přiznala jsem se po chvíli. "Už je po všem, Carrie," odvětil svým melodickým hlasem. "Na zítřek mám pro tebe připravené překvapení," dodal.
"Překvapení?" zopakovala jsem po něm a nadzvedla jsem se na lokti. Viděla jsem jen jeho siluetu.
"Uvidíš," zatlačil mě zpátky na polštář a zasmál se. "Tak teď už vážně neusnu," postěžovala jsem si potichu a potom jsem usnula.

Krevní testy dopadly dobře, takže mě propustili. Rozhodli jsme se, že z nemocnice pojedeme rovnou na stanici, abychom s detektivem sepsali výpověď a potom domů. Neustále jsem si připomínala, že musím zavolat Billie. Josh se ode mě ještě nehnul ani na krok. Před stanicí jsem se na chvíli zastavila a pokusila se zaplašit nepříjemné vzpomínky na toto místo.
"Neboj," zašeptal mi Josh do ucha a vtiskl mi polibek do vlasů. Společně jsme vstoupili dovnitř. Několik policistů na nás zmateně zíralo, ale to možná bylo proto, že jsem byla bílá jako stěna a levou stranu obličeje jsem měla černo-fialovou. Nemluvě o špinavých riflích a mikině.
Zrovna jsme chtěli zaklepat na Villiersovy dveře, když se otevřely. Překvapeně jsem zamrkala na dívku stojící přede mnou, než mě pevně stiskla v náruči.
"Carrie, je mi to tak líto," vzlykla mi do ramene a dál mi drtila žebra. "Uch," vydechla jsem jen a na víc jsem se nezmohla.
"Myslím, že ji dusíš, Lee," ozval se Josh a moje kamarádka mě pustila. "Ahoj," hekla jsem na ni a třela si bolavý hrudník. Ona si jen setřela slzy a tím si po celém obličeji rozmazala černé stíny.
"Vypadáš děsně," poznamenala po chvíli. "Ty nevypadáš o nic líp," usmála jsem se na ni na oplátku.
"Počkám tady na vás, potom s tebou chci ještě mluvit," řekla jen a šla si sednout na židli naproti kanceláři. Já s Joshem jsme šli odvyprávět svůj příběh, zakončený srdceryvnou scénou o tom, že Josh prostě bloudil po městě a náhodou mě našel. Potom Billyho strčil na zeď a on si zlomil vaz.
"Dobře. Jsem rád, že to mám konečně z krku," oddechl si úlevně Villiers a já se na něj chápavě usmála.
"Věřím v naši budoucí spolupráci, Owenová," zadíval se na mě pátravě. Nejistě jsem přikývla.
"Kdyby něco, určitě se ozvu, detektive." S těmito slovy jsem se zvedla k odchodu. Upřímně jsem doufala, že nic podobného už mě nikdy nečeká.
"Vás samozřejmě z ničeho neobviníme, pane Appsi," ujistil nás ještě a já se na něj vděčně usmála.
"Nashle," rozloučila jsem se a vyšla na chodbu, kde už nervózně přecházela Lee.

Sedli jsme si společně do nejbližší kavárny, kde jsem jí znovu všechno převyprávěla.
"Moc mě to mrzí, Carrie, vážně," omluvila se mi znovu. Protočila jsem panenky. "Cohenová, ty za to přece nemůžeš. A navíc se mi alespoň vysvětlilo, proč se mi o tom zdálo. Celou dobu šlo o tebe," usmála jsem se.
"Měla jsem si všimnout, měla jsem být víc pozorná. Měla jsem si všimnout změny," pokrčila rameny a potom si unaveně složila obličej do dlaní. "Změny?" zopakovala jsem a nakrčila jsem obočí.
"Ano. Detektiv si totiž myslí, že jsem si dopisovala s opravdovým Billym. Navíc jeho předběžná smrt je stanovená na den po naší první schůzce," vysvětlila mi tiše. "A není to už jedno?" zarazila jsem ji dřív, než stihla propuknout v pláč nebo tak něco.
"Spala jsem s masovým vrahem," upozornila mě se zdviženým obočím.
"Jo. To byl snad ještě větší magor, než ten úchyl na brouky," zachechtala jsem se, když jsem si vpozmněla na jejího předchozího přítele, sběratele brouků. Kterých se mimochodem ona šíleně štítí. Vyjeveně zamrkala a pak se začala smát se mnou. Několik lidí se po nás otočilo, ale nám to bylo jedno. Kdyby s námi neseděl u stolu Josh, nejspíš by nás vyhodili v domnění, že jsme nějací bezdomovci.

"Půjdu se vykoupat," oznámila jsem Joshovi vteřinu po tom, co se za námi zabouchly domovní dveře. S úsměvem jsem si pustila vodu a vzpomínala na poslední večer v tomhle bytě, když jsem slíbila, že se nastěhuju. Potichu jsem si broukala písničku, kterou hráli v rádiu v cukrárně a bylo mi jedno, že Josh to slyší. Rychle jsem se umyla a vylezla zase ven, protože jsem si vzpomněla, že Josh má pro mě překvapení.
Celá natěšená jsem vyběhla z koupelny jen v županu. On seděl na sedačce s jeho velkými sluchátky na uších. A vypadal božsky. Nedokázala jsem uvěřit, že si zasloužím něco tak úžasného, jako je on.
Plížila jsem se k němu po špičkách. Zastavila jsem se kousek před ním a pomalu začala natahovat ruce k jeho hlavě, abych mu mohla strhnout sluchátka z uší. Zatajila jsem dech a když jsem se ho už skoro dotýkala, prudce otevřel oči. Srdce mi v hrudi vyděšeně poskočilo.
"Cítím tě," zakřenil se na mě a já se provinile usmála. "Řekneš mi, co máš pro mě za překvapení?" udělala jsem na něj psí oči. Hlasitě se zasmál a přitáhl si mě k sobě na klín. Zkontrolovala jsem, jestli župan zakrývá všechno, co má a zadívala se na něj.
"Vlastně mám pro tebe dvě překvapení," mrkl na mě. Nadšeně jsem poposedla na jeho klíně.
"Tak mě napadlo, jestli bys se mnou nechtěla jet oslavit tvoje narozeniny k Michiganskému jezeru, teď když už je po všem.." nadhodil a andělsky se usmál. Překvapeně jsem zamrkala. "K Michiganskému jezeru?" zopakovala jsem.
"Měli bychom k dispozici chatu a možná by nás jeden den navšívil i někdo z mé rodiny," vysvětloval. "Jak víš, že mám narozeniny?" přerušila jsem ho, pořád ještě v šoku. Znovu se zasmál a přejel mi prstem po špičce nosu. "Vždyť to je přeci ten nejdůlěžitější den v roce."
Skoro jsem se tetelila blahem. "Pojedu strašně ráda," usmála jsem se na něj a snažila se, abych nadšeně neposkakovala.
"A to druhé překvapení?" dorážela jsem na něj. "Kvůli tomu jsem včera přijel tak pozdě," přiznal se a na chvíli se zamračil. Úsměv mi trochu zatuhl, rychle jsem zapřemýšlela, co by ho tak mohlo zdržet.
"Počkej," zvedl se se mnou v náruči a pak se otočil a posadil mě zpátky do křesla. Bylo to tak rychlé, že jsem překvapeně vypískla. Přešel k židli, přes kterou měl přehozenou bundu a zašmátral v kapse. Potom přešel zpátky ke mě s rukama za zády.
"Která ruka?" napínal mě dál. Postavila jsem se a přešla blíž k němu. "Netrap mě," zaprosila jsem. Jen přikývl a natáhl ke mě ruku s důvěrně známou krabičkou. Překvapeně jsem vydechla.
"Moje prášky," řekla jsem a natáhla pro ně ruku. "Můj známý je doktor a napsal mi je. Měly by potlačit většinu snů," vysvětlil tiše. Zvedla jsem hlavu a udělala dva kroky blíž k němu.
"Nevím, co říct," přiznala jsem. "Nemusíš nic říkat," odvětil a sklonil ke mě obličej. Stoupla jsem si na špičky, abych na něj líp dosáhla. Ovál mě jeho dech.
A potom zazvonil telefon.
"Zatraceně," zaklel tiše a vytáhl z kapsy mobil. Jeho výraz se okamžitě změnil, zatvářil se vyděšeně. Žaludek mi ztěžkl. Pořád jsem stála jako přimrazená.
"Dixie?" přijal hovor. To bude určitě špatná zpráva. Hodně špatná. Musí znovu bojovat? Nebo ho chce rodina zpátky?
"To je pro tebe," podal mi telefon. Jako v mrákotách jsem si ho vzala a přiložila sluchátko k uchu. Co mi jenom může chtít?
"Ano?" řekla jsem slabým hlasem. "Ahoj, tady Dixie," ozvalo se na druhé straně. A vůbec to neznělo zle.
"Ahoj," opáčila jsem a zmateně se podívala na Joshe. Ten ale jen pokrčil rameny. "Vím, že ti Josh dal ty prášky," řekla. "Jo," hlesla jsem.
"Máme dost podobnou schopnost. Taky vidím budoucnost," pokračovala. "Někdy je to fakt hrůza, ale můžeš tím zachránit životy. Nesmíš to brát jako prokletí, ale jako dar. Rozhodni se sama. Užijte si dovolenou, brzy se uvidíme. Ahoj," rozloučila se.
"Ahoj," opáčila jsem automaticky a spustila ruku s mobilem dolů. V druhé dlani jsem drtila krabičku s léky. Znovu jsem si v duchu zopakovala, co mi Dixie řekla. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Stmívalo se a ulice byly skoro vylidněné.
"Carrie?" ozval se Josh z druhé strany pokoje. Otočila jsem se k němu. "Jsi v pořádku?" zeptal se nejistě.
Podívala jsem se na krabičku léků a potom ji přes místnost hodila do koše.
"Stačí, když si zabalíme až zítra?" usmála jsem se laškovně a povolila si pásek županu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.