
LiL_Bella mi pripomenula Tajemství (ďakujem :P). 24. kapitola sa nesie ako na zlatom podnose a
pripravte sa že táto poviedka sa pomaličky blíži ku koncu. Nie pomaličky ale rýchlo. Koľko kapitol, to vám nepoviem...ale zistíte to. Enjoy :)
24.kapitola
Srdce mi začalo zběsile narážet do žeber. Ještě pořád jsem se opírala o palubní desku a nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se nějak pohla.
Nesmím usnout, nesmím usnout. Moment. Mě se přece nechce spát.
Mrkla jsem a uchechtla se, když mi došlo, jak děsně zpomalené to bylo. Otočila jsem hlavu k Billymu. Obraz za mnou dorazil trochu později, jako by se mi zpozdila televize. Udělalo se mi nevolno.
"Billy," zablekotala jsem. Co jsem to vlastně chtěla říct?
"Hm?" opáčil téměř okamžitě. Jen jsem přikývla. V kapse mi začal vibrovat mobil. Překvapeně jsem zamrkala a znovu jsem se zasmála.
"Kam to jedeme?" vzpomněla jsem si na předchozí otázku a dál se na něj koukala. Chvílemi jsem měla pocit, že mu roste nos. Snažila jsem se potlačit výbuchy smíchu, i když to šlo těžko. "Za chvíli tam budeme," odpověděl mi, aniž by mi věnoval jediný pohled. Telefon přestal vibrovat. Nejspíš jsem to měla zvednout, došlo mi.
Odtrhla jsem pohled od Billyho rostoucího nosu a zadívala se před sebe. Znovu se mi všechno rozmazalo a pocit Deja vu mě vrátil zpátky na zem.
"Zatraceně," zamumlala jsem a promnula jsem si oči. Soustřeď se, tohle není sranda. Udělalo se mi ještě hůř, když mi došlo, že tohle je špatný. Hodně špatný. Je to vrah.
"Zastav," hlesla jsem. Žaludek se mi svíral a nedokázala jsem pochopit, jak jsem se předtím mohla smát. "Za chvilku," odpověděl skoro automaticky. Přehrávala jsem si jeho slova v hlavě, dokud jsem je nepochopila.
"Hned," řekla jsem a snažila se znít drsně. Znělo to spíš jako od pětiletého dítěte. "Copak, už ti není do smíchu?" zeptal se. Mě bylo do smíchu? Promnula jsem si spánky a pokusila se vybavit, co jsem dělala celý den. Zase to všechno bylo jako rozmazaná šmouha. Přitáhla jsem si kolena k bradě a opřela si o ně hlavu. Bála jsem se, že když zavřu oči, upadnu do bezvědomí nebo tak něco, takže jsem zírala do tmy, která panovala mezi mými koleny. Prsty jsem si zajela do vlasů a snažila se vylovit alespoň jednu vzpomínku. Jednu konkrétní věc.
Po několika dalších minutách se tou věcí stal Josh. Vybavila jsem si, jak vypadá. Postupně jsem si vzpomněla, že měl na sobě černé triko s krátkým rukávem a džíny. Zhluboka jsem se nadechla.
"Cos mi to dal?" zeptala jsem se tiše, ale hlavu jsem nezvedla. "Není to jedno? Za chvíli bude po všem," donesl se ke mě jeho hluboký hlas. Přeběhl mi mráz po zádech. Tohle rozhodně nezní dobře. Co mám teď dělat? Nepatrně jsem otočila hlavu a podívala se ven z okýnka. V té tmě jsem ani nepoznala, kde to jsme.
Mám vyskočit ven? Střelila jsem pohledem na kliku od dveří a zadržela dech. Srdce mi do hrudníku mlátilo tak zběsile, až jsem se bála, že to slyší i on. Co tady blbnu, vždyť jsem se odhodlala skočit i z mostu, došlo mi. Opatrně jsem posunula ruku ke klice a ještě jednou se roztřeseně nadechla. Zajede mě auto, co jede za námi, uvědomila jsem si. To nevadí, blesku, popohnala jsem se. Lepší, než aby tě zabil on.
Chtěla jsem co nejrychleji otevřít dveře a svalit se bokem ven. Počítala jsem s tím, že si nejspíš zlomím ruku a budu mít silniční lišej. S čím jsem nepočítala, bylo to, že jsem se nemohla pohnout. Moje ruka mi vyčerpaně klesla zpátky na sedadlo a víc jsem s ní nepohnula. Do háje.
"Copak, nejde to?" ušklíbl se Billy. "Nikdy jim to nejde," pokračoval. Natočila jsem hlavu zpátky jeho směrem a opřela si ji o sedadlo. "Tebe jsem nikdy nechtěl, víš. Ale pořád jsi mi lezla do cesty. To nevadí, pomůžu ti," mluvil na mě chlácholivým hlasem. Sundal pravou ruku z volantu a položil mi ji na stehno.
Dech se mi zadrhl, jediné, co jsem dokázala, bylo cuknout sebou. Zaplavila mě vlna paniky, něco jsem zahuhlala. Mobil v kapse se znovu rozvibroval. Skvělé. Ten si vážně umí vybrat chvíli. Je to Josh nebo Billie? Nebo snad Ray, aby se zeptal, proč nechodím do práce? A co vůbec udělá Lee, až zjistí, že chodí s magorem? Co udělá Josh, až zjistí, že jsem mrtvá? Co by asi dělal, proboha. Nic. Nikdo nic neudělá.
V jiné situaci by se mi možná ulevilo, že už se mi líp přemýšlí. Teď bych ale dala cokoliv za to, abych upadla do bezvědomí. Už jsem si dokázala vybavit sen o svojí vraždě a na sebevědomí mi to rozhodně nepřidalo. Takhle se cítily jeho předchozí oběti? Nebo vůbec netušily, s kým mají tu čest? Mobil přestal vyzvánět. Hlasitě jsem polkla.
"Chrmpf," zachrčela jsem a on se zachechtal. Nejradši bych mu v tu chvíli omlátila hlavu o volant.
"Chceš napít?" nabídl mi znovu plechovku koly. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila jsem znovu promuvit.
"Zjistí to," zašeptala jsem, na víc jsem se nezmohla. "Ale prosím tě, co by tak zjistili?" zasmál se. Sundal ruku z mé nohy a zašmátral v kapse bundy.
"Vidíš tohle? Tohle je moje alibi," zamával mi před obličejem nějakým papírem, ale nestihla jsem zjistit, co to je. "Už mě hledají," odporovala jsem slabým hlasem.
"A brzo najdou," přikývl a zabočil doprava. Auto začalo zpomalovat, moje srdce zrychlovat. Když auto zastavilo úplně, napadlo mě, že bych mohla zkusit křičet. "Křik ti nepomůže, sama dobře víš, jak to tady vypadá," řekl, když jsem se nadechovala. Znovu jsem vydechla. Měl pravdu. Nohy i ruce mě začaly brnět, zkusila jsem jimi pohnout. Nic.
"Proč?" vyslovila jsem nahlas otázku, která mě celou dobu pálila na jazyku. Billy sebou škubl a rychle se na mě otočil. Naklonil se až k mému obličeji. Jestli jsem někdy o Villiersovi řekla, že je Hnusák, spletla jsem se. Tohle je milionkrát horší.
"Já jim pomohl," zachrčel mi do obličeje. "Pche," vydala jsem ze sebe.
"Nevážily si života. Nevážily si ho, dokud mě nepotkaly!" vykřikoval a na můj obličej dolétlo pár kapek jeho slin.
"Tys je zabil," připomněla jsem mu. S radostí jsem zjistila, že už mi jde pozdvihnout obočí. Už jsem dokázala pohnout prsty rukou. Bude stačit, když ho zdržím. A potom možná uteču. Dokonalý plán. Doufám, že lepší, než ten poslední.
"Ne. Jen jsem jim ukázal, co to znamená vážit si života," opravil mě. "Aha. A k čemu jim to je, když jsou mrtvé?" poznamenala jsem sarkasticky a přitom se několikrát kousla do jazyka, protože se mi pořád ještě trochu špatně mluvilo.
"Ty to nechápeš," zatřásl se mnou. Obličej se mi na chvíli otočil od toho jeho, ale on mě chytil za bradu a donutil mě, se na něj dívat. "Oni nejsou mrtvé. Znovu se narodily," zamumlal. Jestli jsem na něj někdy chtěla zkusit kecy typu: 'Pusť mě, nikomu to neřeknu', rovnou jsem to zavrhla. On byl totiž opravdu blázen. Rychle jsem zapřemýšlela, co ještě bych mu mohla říct. Předběhl mě.
"Ještě si vezmu tohle, aby to bylo dokonalé," mrkl na mě a odtáhl se ode mě. Z přihrádky vytáhl kšiltovku a nasadil si ji. Na sucho jsem polkla. Do háje.
Otevřel dveře u řidiče a vystoupil ven z auta. Měla jsem čas jen několik vteřin. Zašmátrala jsem rukou směrem ke dveřím, ale nedokázala jsem se trefit na kliku. Další možnost byla se tu zamknout, ale klíčky tady nebyly. Takže je měl s sebou.
Konečně jsem nahmatala kliku a znecitlivělými prsty jsem ji přitáhla k sobě. Dveře cvakly. A potom se otevřely. Bohužel jsem je neotevřela já.
"Ale, ale. Tohle je největší nevýhoda těchle oblbováků. Nikdy nepůsobí dost dlouho," zasyčel a hrábl mi do vlasů. Prudce se mnou trhl a já vypadla z auta. Zakvičela jsem bolestí a do očí se mi nahrnuly slzy.
"Sklapni," zavrčel a pokusil se mě vytáhnout na nohy. Snažila jsem se postavit a po několika marných pokusech jsem opravdu stála. "Půjdeme jenom kousek do uličky," zašeptal mi do ucha. Jednou rukou mě pořád držel za vlasy, jeho druhá ruka mi putovala po zádech dolů, až skončila na zadku. Obrátil se mi žaludek, ale poslušně jsem cupitala vedle něj. Očima jsem těkala kolem sebe, ale v mlze nebylo nic vidět. Udělal by to, kdybych mu nic neřekla nebo jsem si sama vysnila, jak mě zabije?
Billy se zastavil uprostřed uličky a otočil mě k sobě. Ještě víc se mi sevřel žaludek a kolena se mi třásla jako by byla z rosolu.
Já ještě nechci umřít! křičel mi vřeštivý hlásek v hlavě a v uších mi zase hučelo. Zaječela jsem a celou svou silou jsem do něj strčila.
Málem mi to vytrhlo polovinu všech vlasů, ale vymanila jsem se z jeho sevření. Než jsem ale stačila utíkat, znovu mě držel.
"Tos přehnala," zašeptal mi do ucha a otočil si mě znovu k sobě. Volnou rukou zašmátral v kapse.
"Billy," zaprosila jsem naposledy, hlas se mi přitom zlomil.
"Já nejsem Billy," zavrčel nazpátek, napřáhl se a uhodil mě do obličeje. Neviděla jsem hvězdičky, jen bílé světlo.
***
"Carrie," vykřikoval na mě z dálky důvěrně známý hlas. Další, co jsem začala vnímat byla neuvěřitelná zima. Taková, že se mi nechtělo ani hýbat.
"No tak!" vykřikl hlas znovu. Ucítila jsem palčivou bolest na tváři.
Řeže mě! uvědomila jsem si šokovaně a zasténala. Rozlepila jsem víčka a vyděšeně mžourala nad sebe. V další vteřině jsem už seděla v Joshově náruči.
"Carrie," vydechl úlevně a přitiskl si mě k sobě. Celá levá polovina obličeje mě bolela. Málem jsem si ukousla jazyk, jak jsem drkotala zubama.
"Sanitka tu bude za chvilku, zlatíčko. Bude to dobré," chlácholil mě a kýval se mnou ze strany na stranu.
"Hu," vydala jsem ze sebe jediné, co jsem dokázala. Zvedla jsem zrak od chodníku a všimla si ležící postavy několik metrů před sebou. V dálce jsem zaslechla sirény. Nechtěla jsem, aby mě znovu odvedli od Joshe.
"Ehm," odkašlala jsem si nejistě. "Jsem v pořádku," hlesla jsem. Hlas se mi třásl snad ještě víc než tělo.
"Díky bohu," vydechl Josh a trochu se ode mě odtáhl, aby se na mě podíval. Vymanila jsem ruku z jeho dlaně a nejistě si ji přiložila k levé tváři. Ze srdce mi spadl balvan, když jsem zjistila, že na ní není Spirála života. Josh mě pohladil po druhé tváři a znovu si mě přitiskl k sobě.
Mlhu protrhlo ostré světlo. Ze sanitky vyskákali tři muži a s obrovskými taškami se rozeběhli naším směrem. Těsně za nimi dojela dvě policejní auta. Dva z mužů doběhli ke mě.
"Jste v pořádku slečno?" zeptal se jeden a posvítil mi baterkou do obličeje. Zavřela jsem oči před tím světlem a přikývla.
"Našel jsem ji omráčenou," zaprostestoval Josh. Zrádce jeden.
"Pojďte s námi k sanitce," chytil mě doktor kolem pasu a nekompromisně mě táhl s sebou. Pravou rukou jsem svírala Joshův rukáv. Když jsme procházeli kolem Billyho těla, zaslechla jsem něco o zlomeném vazu. Střelila jsem rychlým pohledem k Joshovi.
"Owenová!" vykřikl známý mužský hlas. Zvedla jsem hlavu a zahlédla Villierse, jak si ke mě klestí cestu.
"Detektive," přikývla jsem. Saniťák mě mezitím posadil do otevřených dveří sanitky a přehodil přese mě deku.
"Je mi to líto. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Billy-" začal, ale já ho přerušila: "Není to Billy."
Villiers si vyměnil letmý pohled s Joshem.
"Byl to on, viděl jsem ho," opáčil tiše Josh. Zamračila jsem se.
"Nebyl! Řekl mi to," vysvětlila jsem jim netrpělivě. Znovu přišel doktor. "Odvezeme vás do nemocnice na pozorování, jestli nemáte otřes mozku," oznámil mi. Jen jsem přikývla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude už byla spousta lidí. Policisté, lékaři a spousta čumilů.
"A vy, pane?" otočil se na Joshe. "Pojedu s ní," pokrčil rameny.
"Ale ne, vám nic není?" zeptal se ho znovu doktor. Zároveň s tím si vytáhl stetoskop a strčil si ho do uší. Josh vyvalil oči a odskočil od něj.
"Já jsem v pořádku. Ani se mě nedotkl. Jenom jsem ho od ní odstrčil," ujišťoval doktora a natáhl před sebe ruce, aby se ochránil. Nevím, jak by jim vysvětlil, že mu vůbec netluče srdce. Cítila jsem, jak se mi na obličeji rozlévá úsměv.
Během vteřiny jsem se hystericky rozchechtala, začaly mi z toho slzet oči.
"Myslím, že ji odvezeme na to vyšetření," vzdal lékař svoji snahu a Josh si za mnou vlezl do sanitky. Jen jsem zadoufala, že mě nevezou na psychiatrii.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





perfektné...ked som to čítala normálne mi tak bilo srdce...som velmi zvedavá ako to skončí...preto si prosím RÝCHLO DALŠIU KAPČU...
