close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sourozenci II. (1/2)

6. prosince 2009 v 21:26 | L!nduš |  Jednorázovky
Som rada že sa vám jednorázovka Sourozeci páčila. Aj mne. Veď aj preto som ju presvedčila aby napísala pokračovanie. Tu máte prvú polovicu. Dala som tam aj jej komentár...len tak.









Asi jsem se zbláznila, jinak to není možné!
Velké díky patří Kyky, skvělé osůbce, která těhle 7 941 slov tvořících 18 stránek přečetla, opravila a líbily se jí.
Tuhle část věnuju L!nduš, osůbce, díky které tohle pokračování vzniklo.
Přeji příjemné počtení a dopufám, že se vám bude líbit a zanecháte komentář.
P.S. Věděli jste, že článek může mít jenom 20000 znaků? Děs :(

Muž stál ve dveřích a doslova zíral na své děti. Jeho mysl zpracovávala výjev před sebou. Jeho syn a jeho dcera spolu… Muž se chytl rámu dřevěných dveří a sledoval své děti. Jeho mysl popírala, to co viděly oči, snažila se najít jiné vhodné vysvětlení, ale žádné nebylo. Jeho děti… Nemohl na to ani pomyslet, natož to vyslovit. Přemýšlel jak se o to postarat, jak se o ně postarat. Tohle se nesměl nikdy nikdo dozvědět! Kdyby to vyplulo na veřejnost, mohl se rozloučit se svou politickou kariérou. Pokud před veřejností přiznal, že má nemanželskou dceru, bylo všechno v pořádku, na lidi působil jako muž, který udělal chybu, ale nestyděl se za ní, postaral se o ní, měl lidskou tvář, ale tohle… Nikdo by nepřekousnul incestní vztah mezi jeho dětmi. V tu chvíli se rozhodl.

Muže v posteli probudilo vrznutí prken podlahy. Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. V šedém ranním světle uviděl svého otce, jak v županu stojí mezi dveřmi a zírá na něho a ženu, která mu spala v náručí.
Zvedl oči a zahleděl se do zuřivých očí svého otce.
"Tohle musí skončit!" Pronesl rozhodným hlasem muž ve dveřích. "A nikdy se to nikdo nedozví, ani tvá matka!"
"Nemůžeš nám bránit!" Mladý muž se snažil mluvit potichu, ale vztek cloumal jeho hlasem.
"Můžu, a taky to udělám! Nenechám si od vás zničit politickou karieru!" Mužův obličej zbrunátněl a hlas nabral nebezpečné hloubky. Dívka ležící na posteli se pohnula a ještě víc přitiskla k muži, který jí objímal, ten okamžitě zesílil své objetí.

Do mysli mi pronikaly rozčílené hlasy a tím rozehnaly nádherný sen. Zavrtěla jsem se a přitulila se k Viktorovi, ten si mě k sobě přitáhl, skoro až ochranitelsky. Spokojeně jsem se usmála a otevřela oči. Políbila jsem Viktora na nahou hruď a usmála se na něj. Viktor se na mě podíval, ale v očích měl strach. Už jsem se nadechovala, že se ho zeptám, co se děje, když zvedl oči a podíval se do dveří. Následovala jsem jeho pohled a strnula, ve dveřích stál náš otec. Rychle jsem se posadila a sledovala ho s obavami v očích.
"To je jediné, na čem ti záleží, tvá kariera, peníze a pověst! Kvůli tomu jsi jí před pěti lety zbavil, myslíš, že to nevím?! Vždyť ani nemusíme být příbuzní!" Viktor zuřil.
"Tss. Myslíš, že bych si tvojí matku vzal, kdybych neměl jistotu, že jsi můj?! Nebo za ní platil účty, kdybych nevěděl, že je moje!" Otcův hlas byl pobouřený a částečně výsměšný.
"Testy DNA nejsou 100% spolehlivé. A i kdyby, tak nám na tom nezáleží! Miluju jí, a milovat nepřestanu, ty, ani nějaký papír nám v tom nezabrání." Viktor byl rozhodnutý neustoupit.
Přitáhla jsem si kolena pod bradu a objala je, nechtěla jsem je poslouchat, nechtěla jsem nic řešit. Chtěla jsem být chvíli šťastná. Snažila jsem se neposlouchat jejich rozhovor, přitáhla jsem si nohy ještě blíž a začala se pohupovat. Viktor vstal z postele a dohadoval se s otcem.
"Dost! Už se o tom nebudeme bavit, skončíte s tím!" Otec byl rudý vzteky.
"Neskončíme!" Viktor mluvil tak nahlas, že ho muselo být slyšet i v kuchyni. Z očí mi tekly slzy. Viktor se na mě otočil, asi hledal podporu, ale když mě uviděl, zděsil se.
"El, miláčku, co ti je?" Rychle přešel přes pokoj, sedl si na postel a objal mě. "Vidíš, co děláš!" Obvinil otce. Viktor mě držel v náručí a šeptal mi uklidňující slovíčka. Někdy mezi tím otec odešel.

"Viktore, možná má otec pravdu." Pronesla jsem a snažila se potlačit bolest v hlase.
"El, miluješ mě?" Stáli jsme naproti sobě a dívali se navzájem do očí. Chtěla jsem mu zalhat, ale nemělo to smysl, stejně by to poznal.
"Miluju."
"V tom případě děláme dobře. Už nikdy nechci slyšet, že o nás pochybuješ!"
"Dobře." přikývla jsem a objala ho.
Viktor mi nabídl rámě a galantně mě doprovodil na otcovu silvestrovskou párty. Bylo to včera, kdy vtrhl do mého pokoje a zjistil pravdu. Na celý den se zavřel do pracovny a nechtěl nikoho vidět. Viktorie za ním šla, chtěla vědět co se děje, ale našla ho sedět v zatemněné pracovně s láhví whisky v ruce. Hrubě jí vyhodil z pokoje a odmítl odpovídat na její dotazy. Nikdo o naší hádce nevěděl, a ti co věděli, raději mlčeli.

Mladý pár scházející ruku v ruce ze schodů vyvolal mezi hosty obdiv. Každý v místnosti sledoval sourozence, kteří scházeli ze schodů a usmívali se. Byli by dokonalým párem nebýt jejich sourozeneckého vztahu.
Jediný, kdo jim úsměv neoplácel, byl jejich otec. Na venek se tvářil spokojeně, ale pokud jste se mu zahleděli do očí, viděli jste zlost, vztek a zhnusení. Tyto pocity v něm vyvolal pohled na své děti.
Dvojice sešla dolů a vydala se mezi hosty.

S Viktorem jsme korzovali mezi hosty, když jsem uslyšela otcův hlas. "Elizabeth… Dovol, abych ti představil Arnolda, syna Brownových." Otec ke mně přišel s mužem okolo 25 let, v tváři měl tradiční aristokratické rysy.
"Těší mě, že vás poznávám." Usmál se a políbil mou ruku.
"Potěšení na mé straně." Oplatila jsem mu úsměv a po očku sledovala svého otce, který se postavil mezi mě a Viktora.
"Arnolde, co kdyby si vyzval Elizabeth k tanci? Dneska ještě netančila." Otec to koncipoval jako návrh, ale byl v něm cítit jasný rozkaz mířený mým směrem.
"Bude mi potěšením. Smím prosit?" Nabídl mi rámě.
"Samozřejmě." Usmála jsem se a vydala se s neznámým mužem na taneční parket.

Nenápadně jsem pokukovala po Viktorovi a pohledem vraždila blondýnku, se kterou tančil. Naprosto nemístně se k němu lísala a jemu to snad ani nevadilo! Nenáviděla jsem jí za to, že mě nutí žárlit na něj, nenáviděla jsem Viktora za to, co k němu cítím a nenáviděla jsem hlavně sebe za to, že to cítím.
"Co studuješ?" Vyrušil mě z mého vnitřního boje Arnold.
"Ehm…Novinařinu." Usmála jsem se na něj, přitom jsem nenápadně pokukovala za jeho rameno.
"Tak to tančím s další Orianou Fallaci."
"Jednou snad." Donutil mě mírně se začervenat a to se jen tak někomu nepodařilo.
Zbytek večera probíhal v podobném lehce žertovném duchu. Arnold nebyl tak nudný, jak působil, vlastně byl zábavný a já se dobře bavila.

Bylo pár minut před půlnocí, když se mi u ucha ozval známý hlas. "Jak se máš, princezno?"
"Skvěle, a ne tvojí zásluhou." Natočila jsem na něj mírně hlavu.
"Omlouvám se." Špitl mi do ucha a otočil se na společnost, ve které jsem byla. "Pánové prosím omluvte nás." Popadl mě za ruku a vedl pryč od hostů. Prošli jsme halou až ke knihovně. Vstrčil mě dovnitř a zamkl za námi dveře.
Ocitla jsem se v obrovské staré knihovně Villardových. Jediným zdrojem světla byl velký krb, ve kterém plápolal oheň. Světlo, které plameny vydávaly, se odráželo od láhve nejlepšího francouzského šampaňského a dvou křišťálových skleniček stojících vedle. Překvapeně jsem se na Viktora otočila.
"Přece sis nemyslela, že si nechám utéct náš první společný Nový rok." Pronesl téměř dotčeně a dovedl mě před krb. Otevřel šampaňské a nalil nám ho do skleniček. Když mi jí podával, začala odbíjet půlnoc.
"Šťastný Nový rok." Popřáli jsme si navzájem a políbili se. K hostům už jsme se navrátili, první hodiny Nového roku jsme prožili spolu v posteli.

O dva dny později jsme odjeli do školy, ani jeden z nás tady nechtěl sedět a čekat co otec vymyslí. Viktor měl poblíž školy vlastní byt, takže mě nastěhoval k sobě. Tady jsme se společně učili, žili a smáli se. Viktor mě seznámil se svými přáteli, ale nikomu jsme neřekli, že jsme sourozenci, kdo ví, jak by na to reagovali. Pokud jim přišlo divné, že máme stejné příjmení, komentovali jsme to shodou jmen, od té doby, co na to upozornil Jerry, jsem se raději představovala matčiným jménem, přeci jen platily obě. Otec se zatím o nic nepokusil, domů jsme moc nejezdili, byli jsme tam vlastně jenom na oslavu Viktoriiných narozenin.
Čas letěl jako splašený a my jsme si s Viktorem užívali, už jsme spolu žili víc jak půl roku, byl to nejšťastnější půlrok mého dosavadního života, ale nic netrvá věčně.

Bylo 9. září, když mi v kapse zazvonil telefon, zrovna jsem vylezla s posluchárny, kde jsem měla přednášku. Vytáhla jsem ho a podívala se na jméno na display, přemýšlela jsem, že to nezvednu, ale problémům se má čelit.
"Prosím?"
"Chci s tebou mluvit."
"Kdy?"
"Jsem ve městě. Máš čas za dvě hodiny?"
"Kde?"
"V kavárně na náměstí."
"Dobře, budu tam."

O dvě hodiny později jsem seděla v soukromém salónku, který otec objednal, a popíjela ovocný koktejl. Seděli jsme naproti sobě, mlčeli a nenápadně jsme se měřili. Neměla jsem tušení, co po mě chce, momentálně jsem litovala, že jsem se schůzkou souhlasila.
"Proč jsem tady?" Už jsem to nevydržela, to ticho bylo úmorné.
"Ty i já milujeme Viktora, sice jiným způsobem, ale milujeme ho. Proto se tě ptám, udělala by si pro něj všechno?"
"Samozřejmě, proč se na to ptáš?"
"Protože, jestli ho opravdu tam moc miluješ, musíš ho opustit!" Vyjeveně jsem na svého otce hleděla a začal mnou cloumat vztek.
"Co tím myslíš? Nebudu opouštět jediného muž, kterého miluju kvůli tobě! Viktor mě miluje a já mu rozhodně neublížím tím, abych ho opustila!" Začala jsem sbírat své věci ze stolu, chtěla jsem okamžitě odejít, ale otec mě opět zadržel.
"Jestli Viktora miluješ, tak ho opustíš, jinak mu zničíš život!"
"Co tím myslíš?" Vyštěkla jsem na něj.
"Viktor ti to určitě neřekl, ale v rámci právnické praxe si zjišťují jeho soukromé poměry, a jakmile dojdou k tobě, co se asi stane? Myslíš, že mu dají práci? Že ho někdo zaměstná? Až zjistí, že jste sourozenci, oznámí to na policii a co potom?"
"Lžeš!" Vyhrkla jsem rychle. "Něco takového by mi řekl!"
"A víš to jistě? Myslíš si, že by tě nechtěl chránit? Že obětuje sebe, abys byla šťastná?" Nechtěla jsem jeho slovům věřit, ale něco na nich bylo. Poslední dobou byl opravdu trochu napnutý. "Musíš ho opustit, jinak to nejde." Dál už jsem ho neposlouchala, popadla jsem svojí tašku a vyběhla ven, cestou jsem do někoho vrazila, ale nevnímala jsem to.
To nemůže být pravda! Viktor by mi něco takového řekl, snad. Nenechal by mě v nevědomosti, neobětoval by se… Vlastně to byl typický viktorovský přístup, snažil by se mě za každou cenu ochránit. Zbytek odpoledne jsem se toulala po městě a nad vším přemýšlela. Otec nás nerad viděl spolu, snažil se nás rozdělit od doby, co zjistil, že se milujeme. Možná je to jenom další z jeho triků. Jediný, kdo mi to může objasnit je Viktor. Začal mi zvonit mobil, vylovila jsem ho z tašky a zvedla.
"Lásko, jsi v pořádku? Není ti nic?"
"Ne jsem v pořádku, proč se ptáš?"
"Je devět večer a ty ještě nejsi doma, přitom ti škola skončila ve dvě a chtěli jsme jít do kina."
"Promiň, zapomněla jsem se, ale už jdu domů, jenom se stavím do obchodu."
"Dobře, počkám na tebe." Rozhlédla jsem se po ulici, ve které jsem zrovna stála, a zjistila, že jsem na opačné straně města, cesta domů mi bude trvat určitě víc jak hodinu.
"Ne, nečekej na mě, zítra musíš brzo vstávat."
"No… Dobře, jak myslíš. Miluju tě."
"Já tebe taky." Položila jsem mu telefon a vydala se domů.
Jak jsem předpokládala, domů jsem dorazila o dvě hodiny později. Viktor spal v posteli a kolem sebe měl spoustu papírů. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem všechno posbírala a odnesla do pracovny, už jsem se chtěla vrátit za Viktorem, když mi do očí padlo jedno slovo. Začal jsem listovat těmi papíry a číst si je. Čím víc jsem toho přečetla, tím víc mi z očí tekly slzy. Otec měl pravdu, ve všem.
Nevím, jak dlouho jsem tam strávila, za to jsem věděla, co musím udělat. Vrátila jsem se do ložnice a sledovala Viktora, jak klidně spí. Byl tak nádherný, bezbranný a hlavně zranitelný a to jenom díky mě.
Vzala jsem si mobil a vytočila otcovo číslo.
"Prosím." Ozval se otcův rozespalý hlas.
"Opustím ho." Šeptala jsem a přitom zadržovala slzy.
"Vážně?"
"Ano. Ale budu od tebe něco potřebovat. Musíš mi zařídit přestup na jinou školu." Popotahovala jsem.
"Dobře, co by si řekla Harwardu, Prinstnu, Dartmund, Sorbona, nebo by si chtěla do Afriky? Řekni si."
"To je jedno někam hodně daleko, jak dlouho ti to bude trvat."
"Týden, maximálně dva, dám ti vědět."
"Dobře."
"A El."
"Ano?"
"Rozhodla si se dobře."
"Doufám." Položila jsem telefon a sledovala Viktora. Celou noc jsem strávila pozorováním muže, kterého miluju a doufala, že dělám dobře.
Nad ránem, když začalo svítat, se Viktor probudil.
"Eliz, co je s tebou." Podle výrazu na jeho obličeji jsem musela vypadat otřesně.
"Nic, jenom se mi něco zdálo."Pokusila jsem se o úsměv, ale vznikl z toho spíš úšklebek. Viktor mě okamžitě pevně objal. Opět jsem se rozbrečela, nemohla jsem jinak.
"Pššt, to byl jenom sen, zlý sen." Utěšoval mě, v jeho náručí jsem usnula.

Posledních pár dnů s Viktorem jsem prožila naplno, trávila jsem s ním každou volnou chvilku. Otec všechno připravil, pronajal mi byt, dostal mě na Yale, a vyřídil vše, co se týkalo pobytu v USA.
Letadlo mi letělo dneska odpoledne, teď už zbývalo jenom to nejtěžší, opustit Viktora. Měl přít za dvě hodiny, všechny věci jsem měla zabalené a v autě, už jenom to nejtěžší. Jako na trní jsem pochodovala po bytě a přesvědčovala, že dělám dobře, že je to jediná možnost. Klaply dveře a Viktor vešel dovnitř.
"Ahoj lásko, jsem doma." Zavolal na mě a políbil mě, byl to náš poslední polibek a já si ho chtěla pořádně vychutnat. Dala jsem do něho všechnu lásku a bolest, kterou jsem cítila.
"Elizabeth, děje se něco?" Zajímal se.
"Viktore, odcházím."
"A kam jdeš?" Zeptal se zvesela.
"Viktore, já se stěhuju, jedu pryč." Na jeho obličeji se objevil bolestný výraz.
"Jak stěhuješ?"
"Odjíždím a už se nevrátím."
"Proč?"
"Protože tě nemiluju." Byla to ta největší lež, jakou jsem kdy vyslovila.
"Jak nemiluješ? Co tím myslíš?"
"To co to znamená. Už tě nemiluju, bylo mi s tebou dobře, ale už není." Popadla jsem kabát a začala se oblékat, měla jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím, ještě chvilku a nevydržím to.
"A to si myslíš, že tě jenom tak pustím, že mi řekne, že mě nemiluješ a odejdeš? Zmizíš z mého života? Ani omylem. Chci slyšet nějaký rozumný důvod, hlavně mi netvrď, že ke mně nic necítíš, protože tomu odmítám věřit." Popadl mě za ruku.
"Viktore, prosím tě neponižuj se tady. Prostě už s tebou nechci být, nemá to cenu. Samozřejmě, že z mého života jen tak nezmizíš, si můj bratr, ale už nic víc." Vyškubla jsem se mu, rychle jsem popadla tašku a utekla z bytu, ve kterém jsem prožila nejhezčí chvíle svého života. Sotva co se za mnou zaklaply dveře, začali mi po tvářích stékat slzy. Celou cestu na letiště jsem probrečela, stejně jako kus letu, někdy v polovině cesty nad Atlantikem jsem usnula. Vzbudila mě až letuška, chvíli před přistáním. Hlava mě bolela jako střep a v krku jsem měla sucho. Trvalo ještě hodinu, než jsme přistály a než jsem se dostala do letištní haly, kde na mě čekaly kufry, vydala jsem se do nového domu.
Otec mi zařídil byt poblíž školy, nebyl ani velký, ani malý, prostě akorát, taky byl plně vybavený, za což jsem mu byla vděčná. Nerada bych zůstala sedět mezi čtyřmi stěnami. Rozhodně jsem teď neměla na to, něco zařizovat.

O dva měsíce později

V New Havenu to nebylo tak špatné, našla jsem si pár přátel a snažila se co nejvíc času trávit s nimi. Pokaždé, když jsem se ocitla sama, jsme před sebou viděla Viktorovu zmučenou tvář, když jsem mu oznámila, že ho nemiluju. Chyběl mi, chyběl mi tak strašně moc, že jsem to nemohla vydržet, byl mou druhou půlkou, kterou jsem zahodila. Útěchou mi bylo jediné, beze mě se mu povede líp.

Vyšvihla jsem se z postele a utíkala do koupelny, poslední týden nedělám po ránu nic jiného, než že zvracím, taky v sobě neudržím žádné jídlo. Takhle to dál nejde. Jakmile jsem si byla jistá, že už nemám, co vyzvracet pořádně jsem si vyčistila zuby a vydala se do nemocnice na testy. Přijala mě mile vypadající doktorka a okamžitě mi vzala krev, potom mi dala anacit na podrážděný žaludek a poslala mě domů s tím, že až budou výsledky, zavolá mi. A taky že zavolala, ozvala se o tři dny později. Okamžitě jsem se za ní vydala.
"Dobrý den." Pozdravila jsem si a sedla si.
"Dobrý den slečno Villárdová. Mám tady výsledky vašich testu. Gratuluji vám, jste těhotná." Vyjeveně jsem na ní koukala.
"To… to nemůže být pravda." Hlesla jsem.
"Ale ano, je." Usmála se mile a mně se před očima zatmělo. Chytla jsem se stolu a zhluboka dýchala. Z dálky ke mně doléhal starostlivý hlas doktorky a potom ještě další. Někdo mi na tvář přitiskl dýchací masku a položil mě na lůžko, víc si toho nepamatuju.

Probral mě dotěrný pípavý zvuk. Pomalu jsem otevřela oči, nad sebou viděla bílý strop. Otočila jsem hlavu a uviděla řadu monitorů.
"Slečno Villárdová, Elizabeth." Ozvalo se na druhé straně. Otočila jsem hlavu a uviděla doktorku Robinsnovou.
"Paní doktorko?" Odpověděla jsem jí a posadila se, na sobě jsem měla nemocniční košili. "Co se stalo?"
"Po tom, co jsem vám řekla, že jste těhotná, jste omdlela."
"Matně si vzpomínám." Souhlasila jsem. "Je mi něco?" Napadlo mě rychle.
"Ne vy i dítě jste v pořádku, ale byla jste mimo celkem dlouho, víc jak čtyři hodiny. Budeme vám muset udělat pár testů a taky… volali jsme vašemu otci, byl v New Yorku, když jsme ho zastihli, řekl, že přijede, za chvíli by tady měl být."
"Proč jste mu volala?" Můj hlas byl kousavý.
"Je uvedený jako váš kontakt, musela jsem ho informovat."
"A ví, co mi je?" Zajímala jsem se rychle.
"Ne, jenom jsem mu řekla, že jste zkolabovala."
"Děkuju." Usmála jsem se na ní.
Do pokoje vešla sestra. "Doktorko Robinsnová, je tady pan Villard." To už se ale můj otec hnal dovnitř.
"El, měl jsem strach, co ti je?" Hned byl u mě.
"Nic, jenom toho na mě bylo moc a já omdlela, už je to v pořádku." Uklidňovala jsem ho. "Nic to nebylo."
"Nic nebylo? Vždyť jsi zkolabovala, kvůli čemu to bylo?" Otočil se s otázkou na mou doktorku.
"Vaše dcera má pravdu, uděláme jí ještě pár testů, ale nic to nebude. Potřebují akorát odpočinek." Usmála se doktorka a odešla zařídit vyšetření.
"Jak to myslela 'Potřebují odpočinek'?" Pral se podezřívavě.
"Tati…" Zhluboka jsem se nadechla. "Jsem těhotná." Otec zkoprněl.
"Je to… je to Viktorovo?"
"Ano." Souhlasila jsem a sklopila hlavu.
"Dáš to pryč?"
"Ne." Vyhrkla jsem rychle, sama jsem byla zaskočená pravdou těch slov.
"Ale víš, že to dítě může být…"
"Ano, ale to nějak vyřeším."
"Dobrá, objednám tě u nejlepšího genetika. Je ta doktorka dobrá? Nemám ti sehnat někoho jiného? Taky budu muset pořídit větší byt." Vyjeveně jsem na něj zírala, a pípání, které šlo z přístroje, ne který jsem byla napojena, to potvrzoval. Nevěřila jsem svým uším, čekala bych, že začne vyvádět, že mě donutí jít na potrat, ale tohle ne.
"Myslím… myslím, že doktorka Robinsnová je dobrá. A větší byt nebude potřeba, i tak je tam dost místa." Můj byt měl 2 ložnice, 2 koupelny, obývák, pracovnu a kuchyň, víc místa jsem opravdu nepotřebovala.

Den na to mě propustili z nemocnice, otec u mě zůstal ještě týden. Objednal mě u genetika a zařídil všechno, co jen zařídit šlo. Změnil jsem, nechápala jsem, proč a co se stalo, ale změnil se a to k lepšímu.
Týdny se měnily v měsíce a já rostla, před sebou jsem vláčela desetikilový balón. Podle doktorů jsem byla jí i moje holčička v pořádku. S Katy a Janet, mé spolužačky a přítelkyně v jednom, jsme nakoupili všechno oblečení a potřeby pro miminka. Měli jsme roztomilé žluté a oranžové oblečky, červený kočárek, postýlku, autosedačku plínky, dětskou kosmetiku, prostě všechno, co jsme koupit mohli. Už jsem jenom čekala, kdy se narodí, otec mi poslední dva týdny volal dvakrát denně a ptal se, jak na tom jsem a jestli už je dědeček. Přišlo to v noci z 23. na 24. června, po pěti hodinách se narodila moje malá princezna, Pojmenovala jsem jí Emma po mamince a Viktorie po jejím otci. I když se o ní nikdy nedoví, bude na něj mít aspoň nějakou vzpomínku. Jakmile otec zjistil, že se mu narodila vnučka, okamžitě přiletěl a byl z něj pyšný dědeček. Nechali sem Emmu otestovat na všechny možné dědičné choroby, ale všechno vyšlo negativně, byla naprosto zdravá.

Plynuly dny, týdny, měsíce a roky, já jsem dodělávala školu a Emma rostla jako z vody. Než jsem se nadála, byly pryč její třetí narozeniny. Emma byla živel, neustále někde šmejdila, žvatlala a byla neuvěřitelně zvědavá. Blížili se Vánoce, všude bylo plno Santa Clausů, stromečků ozdob a my vybíraly vánoční dárky.
Zrovna jsme seděli doma a sledovali pohádky, když mi zazvonil telefon.
"Tati, co se děje?"
"Nic, chtěl jsem jenom mluvit se svou dcerou a vnučkou. A taky se chci zeptat, co kdybyste přijely na vánoce k nám?"
"Ne, určitě tam bude Viktor, a já,,,"
"Viktor tady nebude, letí do Asie, budu tady jenom já a Viky. Byl bych rád, kdy jste přijely."
" co řekneš Viky? Pravdu asi těžko."
"Neboj se, to se vyřeší, taky se jí po tobě stýská."
"Zeptám se Emm, a dám ti vědět."
"Dobře, pozdrav mojí vnučku, ahoj."
"Ahoj."
"Mami, kdo to byl?" Zajímala se má dcera okamžitě.
"To byl děda, chce, abychom za ním na Vánoce přijely."
"A pojedeme prosím." Koukala na mě svýma velkýma zelenýma očima plnýma očekávání.
"Pojedeme." Usmála jsem se na ní.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 7. prosince 2009 v 18:53 | Reagovat

.... nemam slov ... uzasne, perfektne, genialne ... nemam slov ... wau ... som totalne v soku ... prosim rychlo pokracko, lebo od nervozity sa neudrzim ... fakt vynikajuci diel

2 anka anka | 7. prosince 2009 v 19:25 | Reagovat

krásna...skoro som plakala...velmi pekna cast... :-P RYCHLO DALSIE... :-D  :-D  :-D

3 LiL_Bella LiL_Bella | 7. prosince 2009 v 20:34 | Reagovat

nádhera...naozaj krásne :-) rýchlo ďalšie

4 KateCuLLeN KateCuLLeN | 7. prosince 2009 v 21:42 | Reagovat

úžasné..nemam slov..fakt super..teším sa na dalšiu časť
:-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.