close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rodina - 9.kapitola

10. prosince 2009 v 21:19 | L!nduš |  Rodina (od 4dd4)
Je tu deviata kapitola Rodiny...Voice of my life čakajte nad ránom....nestíham :(


Edward

Už zítra! Zítra se Bella vrací z Farmingtonu. Všichni jsme se na ni těšili. Byla tam skoro celé prázdniny, nejdřív to bylo 14 dní, které se protáhli na 3 týdny, poté na měsíc a nakonec na měsíc a půl. Nedokážu pochopit, jak jsme jí to mohli dovolit. Vydržet bez ní takhle dlouho, byl nadlidský, vlastně nadupíří, výkon.

Za tu dobu jsme co byla pryč jsme se přestěhovali do Fairfieldu. Je to malé město na severu Montany poblíž parku Glacier. Žije zde největší populace medvědů v USA a početná stáda bizonů, takže Emmett má o zábavu postaráno. Slunce zde svítit jednou za uherský rok, což je naprosto ideální.
Náš dům se podobal tomu ve Forks, městečku, kde jsme našli Bellu. Celá zadní stěna domu je prosklená, a tím pádem nám poskytl výhled na jezero, u kterého dům stojí. Jsem přesvědčený, že se jí tady bude líbit. Z jejího pokoje j nejlepší výhled. Vlastně celou dobu co byla pryč Esme s Ros a Ali její pokoj upravovali, pořád se jím zdálo, že něco není ono a to se jí líbit nebude atd. Ale výsledek je naprosto perfektní.

Když si uvědomím, že ještě jedna noc a budu mít svojí Bellu u sebe, skákal bych radostí. Ostatní n tom byli podobně, Esme a Carlisles se nemohli dočkat svojí malé holčičky. Carlisles si vzal do začátku školního roku volno, aby s ní mohl trávit celé dny. Em s Jasem se těšili, až spolu budou zase blbnout, Alice neměl s kým chodit na nákupy a Ros. Ros na tom byla podobně jako Esme, brala Bellu jako své dítě, v podstatě to i bylo její dítě. To ona jí našla, ona všechny přesvědčila, že si jí necháme, ona byla její druhou matkou.

Ale mé pocity se od jejich přece jen nepatrně lišili. Tanya to tehdy o Vánocích vystihl přesně. Doteď jsem si to nechtěl přiznat, ale když odjela poznal jsem, že měla pravdu.
Tehdy na vánočním lovu mě překvapila, pamatuju si to jako dnes a není to jen kvůli upíří paměti.
Přišla ke mně a začala. "Edwarde, uvědomuješ si, že Bella je dítě a tvá sestra? Sice ne biologická, ale rozhodně tě bere jako bratra. Jenom jako bratra!" Naštvaně jsem jí sledoval a nechápal co tím myslí. "Tanyo, já jí taky beru 'jenom' jako sestru."
"Jako sestru? Pche. Bereš jí jako Alici nebo Ros? To těžko Edwarde. Už teď pro tebe znamená mnohem víc, a nepokoušej se mi to vymluvit. Nemusím číst myšlenky, nebo ovládat emoce aby to viděla. Vidím jak se na ní díváš. Máš stejný pohled jako Elezar, když sleduje Carmen , Carlisles Esme, Emmett Rosálii, Jasper…"
"Nech toho Tanyo, nechápu kde jsi na to přišla. Ale jestli si myslíš, že tímhle mě donutíš všímat si tě jinak než jako 'sestřenice', moc se pleteš. A nepokoušej se mi to vymluvit slyšel jsem tvoje myšlenky a vyděl tvé představy."
"Nepopírám, že chci aby mezi námi bylo víc, než jen přátelství, ale říkám ti Edwarde ty Bellu miluješ, a ne jen jako příbuznou." Nato se otočila a utíkala zpět domů.

Měla pravdu, ale já si to nechtěl přiznat. Trvalo mi celých 10 let něž jsem to pochopil. Divím se, že to Jasper nepoznal a nebo se jen nezmiňoval a čekal, než mi to dojde.
Ale teď není čas na úvahy, musím jít na lov. Vyskočil jsem z okna, zavětřil a vydal se za svou pozdní večeří, nebo spíše brzkou snídaní.

Jasper

Leželi jsme z Alicí vedle sebe, a užívali si vzájemnou společnost. Už je to měsíc a půl, co naše sestřička odjela. Všichni se na ní těšili a nejvíc Edward zrovna seděl ve svém pokoji a přemýšlel.
Nejdříve jsem z něj cítil nadšení, netrpělivost, nostalgii, úžas, nevíru, smíření a nakonec lásku. Lásku tak silnou jako je moje a Alice, možná ještě silnější. Hned nato vyskočil z okna a utíkal pryč.

Přitáhl jsem si Alici těsněji do náruče. "Edward konečně pochopil." Nemusel jsem jí vysvětlovat co mám na mysli, věděla to už dávno. Naklonila se nade mně, oslnivě se usmála a prohlásila. "Trvalo mu to deset let, už jsem začínala pochybovat o jeho zdravém rozumu." Hned nato mě vášnivě políbila a pokračovali jsme tak, kde jsme před hodinou skončili.

Bella

Zítra jedu domů. Strašně se na všechny těším, ale zároveň se mi tam vracet nechce. Tady u Steva a Emily je všechno mnohem jednodušší otevřenější pohotovější a hlavně přirozenější. Doma mi všichni přijdou do určité míry napjatí, jako by všichni dělali něco, co nechtějí, jako by permanentně něco předstírali. Je to zvláštní, tohle slovo se v mém životě objevuje až moc často, všechno je zvláštní, někdy skoro tajemné.

S Polly jsme si to perfektně užili. První týdne jsme nedělali nic jiného, než že jsme chodili po okolí a navzájem si líčili své zážitky. Polly mi vyprávěla o všem co se tady během let dělo. Dokonce jsme navštívili Lenu. Strávili jsme u ní celý den a ona půl dne básnila o svém příteli Jerrym.

Druhý týden jsme jeli do Portlendu, kde jsme strávili 4 dny. Jenom jsme nakupovali, váleli se, jedli a chodili do kina. Byla to zábava, ale Emily nás měla po 2 dnech nakupovacího maratonu dost, prohlásila, že jsme maniačky a dál nejde, my pokračovali bez dozoru. Večer jsme se všechny 3 sebrali a šli do kina nebo jenom tak chodili po městě. Byl to naprosto perfektní půl týden. S Esme a sestrami taky pořádáme dámské jízdy, ale tohle bylo jiné víc lidské. Je to zvláštní, zase to slovo, přirovnání ale pravdivé.
Po návratu k Polly jsem měla letět domů, ale přemluvila jsem rodiče, abych mohla ještě týden zůstat. Souhlasila překvapivě snadno, nestálo to ani moc přemlouvání. Vlastně se mi zdálo, že se jí to hodí. Potom jsem jí přemlouvala ještě 2krát. To už nebylo tak jednoduché. Dokonce jsem se jí do telefonu rozbrečela, naposledy jsem jí to udělala, když mi bylo 9 let a chtěla jsem jet s Polly do Disnylendu. Po mém citovém výlevu mě pustili s Emilynou rodinou a teď mi to dalo o 2 týdny navíc u Steanových. Nedělám to moc ráda, ale účel světí prostředky.

Zrovna jsem zavřela poslední kufr, pyžamo a zbytek věcí si tam dám ráno.
"Tak co zabaleno? Už se těšíš, až se mě zbavíš?" skočila vysmátá Polly na čerstvě zabalený kufr ležící na posteli.
"Už se nemůžu dočkat, až tě budu mít z krku." Nato se Polly uraženě otočila a já jí skočila na záda a shodila jí na postel. Hned na to jsem to schytala polštářem do hlavy a okamžitě jí to oplatila. Takhle jsme pokračovali dalších 10 minut, dokud do Pollyna a dočasně i mého pokoje nevtrhl Viktor, Pollyin bratr. Zrovna jsem na ní seděla mlátila jí polštářem, když otevřel s nasupeným pohledem dveře, ale jakmile nás viděl, začal se smát na celé kolo.

Viktor byl o 2 roky starší, než my dvě. Měl blonďaté vlasy, které mu padali nedbale do obličeje, a když se usmál udělal se mu na bradě malý dolíček. Viktor byl krásný, ta chvíle nepozornosti mě stála mou výhodu v naší malé polštářové bitvě. Polly mě ze sebe shodila a chytla tak, že jsem se nemohla hnout.
"Dobře, dobře vzdávám se." Zasyčela jsem a hodila naštvaný pohled po Viktorovi, který se pořád smál mezi dveřmi. Jakmile ho zachytil ušklíbl se a zmizel.
"Viktor je hezký, že." Prohodila Polly jako by nic. Okamžitě jsem zrudla jako rajče. "Nic si s toho nedělej. Líbí se každé holce s dobrým vkusem starším 14 let. Vlastně by bylo fajn, kdyby jste se dali dohromady, byli by jsme se sestry..."
Vytřeštila jsem na ní oči, Viktor byl krásný, ale nikdy mě nenapadlo na něj myslet jinak než jako na bratra mojí nejlepší kamarádky. Vlastně jednou mě to napadlo. Bylo to předevčírem, když jsem mu vlezla do koupelny a on tam stál mokrý jenom v ručníku. V tu chvíli jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Stála jsem tam jako přikovaná a obdivovala jeho vypracované tělo, po kterém stékali kapičky vody. Poté jsem se podívala do jeho šokovaného obličeje.
"P... p... promiň, nevěděla jsem, že tady budeš ale Polly to strašně trvá..." hned nato jsem zrudla a vystřelila z jeho koupelny. Ten večer jsem nemohla usnout, před očima jsem měla skoro nahého Viktora.

"Ale to není to co jsem ti chtěla říct." Vytrhla mě ze vzpomínek a ušklíbla se. "Našla jsem fotky, na kterých jsme s tvojí rodinou." Hned ze mě slezla a hnala se pro album, ležící na stole.
"Dávala jsme tam naše fotky a všimla jsem si jich. Všichni tam vypadají tak krásně a taťka měl pravdu Carlisles se za tu dobu vůbec nezměnil. Zajímalo by mě, jakého má plastického chirurga." Zasmála se, ale já ji nevnímala. Vyjeveně jsem se koukala na fotky. Byli jsme na nich všichni Cullenovi a Steanovi. Emili, Steav, Viktor. Polly a já jsme byli viditelně mladší, mě a Polly bylo kolem 6 let. Ale moje rodina vypadala pořád stejně, ne jenom táta ale i máma Ed, Em, Jas, Ros, Al, prostě všichni vypadali stejně jako dnes a to mají být v mém věku. Šokovaně jsem na tu fotku hleděla a nevěděla co dělat.
"Polly víš kdy a kde byla tahle fotka dělaná, přesně?"
Polly vytáhla fotku a přitom vysvětlovala. "Mamka si vždycky na zadní stranu píše kdy a kde fotku pořídila. Cullenovic zahrada 6.9. 1998. Proč to chceš vědět?"
"Jenom tak. Myslíš... Myslíš, abych si tu fotku mohla vzít. Vrátím ti jí časem, ale teď bych si jí chtěla odvést."
"Jasně, že váháš, ale na co jí potřebuješ? Bello neděje se něco? Celkem jsi zbledla vypadáš trochu... no vystrašeně?" Nechápavě jsem se na ní podívala a potom mi to došlo, musí vypadat strašně.
"Ne to nic jenom potřebuju být chvíli sama na čerstvém vzduchu." Popadla jsem z postele svetr a běžela dolů ke dveřím. Přitom jsem nevnímala Pollyn varovný hlas "Bello počkej venku se zatahuje a vypadá to na bouřku."

Vyběhla jsem ven. Nevěděla jsem co dělat. V ruce jsem svírala fotku a pádila pryč. V hlavě jsem měla naprosto vymeteno, netušila jsem co se děje. Běžela jsem k našemu starému domu, jako by mi mohl nějak pomoct. Vím je to směšné, ale nevěděla jsem co dál. Určitě ten dům nedokoupil, nějaká jiná rodina. Pche rodina to vůbec znamená jenom slovo plné lží, tajemství a přetvářky. Přišla jsem k domu, byl opuštěný, prázdný. Mamčina pečlivě udržovaná zahrada byla celá zarostlá malými rašícími stromy, trávou, plevelem a z části také břečťanem.

Nevím co jsem chtěla dělat ale šla jsem ke dveřím a zkusila je otevřít, samozřejmě byli zavřené. Podívala jsem se pod květináč stojící u verandy a překvapivě tam byl náhradní klíč, odemkla jsem a otevřela dveře. Nábytek byl přikrytý bílými plachtami a všude ležel prach. Zastavila jsem se uprostřed obýváku a rozhlížela se.
Vzpomínky zaplavili mou mysl.Viděla jsem usměvavou Alici tisknoucí se k Jasprovi, jak společně pozorují západ slunce u prosklené stěny. Edwarda sedícího za piánem a hrajícího mojí ukolébavku. Emmetta jak jednou rukou objímá Ros a druhou přepíná sportovní kanály, přičemž Ros se k němu tiskla a četla módní časopis. Mamku sedící taťkovi na klíně v křesle a společně čtou knihu. Viděla jsem Edwarda učícího mě hrát na piano, Jaspera který mi vysvětluje, jakou jsem udělal chybu v šachu, Alici nutící mě oblíkat si jedny šaty za druhýma, taťku jak se mnou čte knížku, Ros která mě češe a přitom mi něco šeptá do ucha, Emma nadhazujícího míč, který jsem nechytla a on rozbil skleněnou stěnu a mamku, která pozoruje můj nejnovější obrázek.
Otočila jsem se ke kuchyni a vybavila si Vánoce. Mamka mě učila péct cukroví, postupně se k nám přidávala celá rodina, čehož Emmett využil a vzduchem létalo těsto na perníčky.

Zatřepala jsem hlavou a vydala se do svého pokoje. Opatrně jsem našlapovala na každý schod na potemnělém schodišti. Vešla jsem do chodby a vydala se ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a rozhlédla se. Všude byly bílé plachty, hned jsem je strhla dolů. Načeš vzduchem zavířilo moře prachu a já se rozkašlala. Jakmile se prach usadil rozhlédla jsem se. Všechno tady bylo stejné. Ale podivně prázdné, chyběli mi tu plyšáci, výkresy, rozházené noty, pastelky a rozkopaná postel. Šla jsem k šatně a otevřela ji. Překvapilo mě množství věcí, které zde byli. Oblečení, ze kterého jsem dávno vyrostla, boty co už mi byli malé a další věci. Všechno vypadalo nově, vlastně si nevzpomínám, jestli jsem na sobě měla něco víc jak 2krát. Ale zaujalo mě něco jiného. V rohu za židlí vykukoval hlava Pana Tučňáka, plyšáka kterého Emmett roztrhal. Došla jsem k němu, posadila se na špinavou podlahu a vzala jej do náruče. Měl napůl utrženou hlavu ale jinak vypadal celkem zachovale.

Pevně jsem ho objala a začala vzlykat. Hlavu jsem zabořila do měkoučkého plyše, do kterého se vsakovali i mé slzy. Nevěděla jsem co děla, netušila jsem co to znamená. 'Proč mi lhali? Proč nic neřekli? To mi nevěří? Co to vlastně znamená? Co skrývají za tajemství?' Myslela jsem, že jsou moje rodina.

Seděla jsem tam ještě asi hodinu. Potom jsem vstala, vzala Pana Tučňáka, zavřela dveře do pokoje, zamkla dům, klíč vrátila na místo a šla na zahradu. Prošla jsem skrz vysokou trávu až k hřišti, které mi kluci postavili, když jsem byla malá. Další paradox, jak mi jí mohli postavit, když byli tak staří jako já? A přitom jsem věděla přesně, že ho stavěli oni, dokonce to stihli za necelý den. Sedla jsem si na houpačku a mechanicky pohupovala sem tam. Myšlenky jsem úplně vypudila z hlavy, bolelo myslet na jejich zradu a houpání mi v nepřemýšlení pomáhali.

Nevím jak dlouho jsem tam apaticky seděla ale najednou se vedle mě objevil Viktor. Přišel ke mně ze zadu a objal mě.
"Co se děje Ještěrko?" Chtě nechtě jsem se musela pousmát, tuhle přezdívku mi vymyslel on, a jako jediný ji taky používal. Opřela jsem se zády o jeho hrudník, zvrátila hlavu a podávala se na něj.
"Vzpomínáš na dětství?" Zeptal se znovu a přitom se ušklíbl.
"Spíš se s ním loučím." Odvětila jsem smutně a hned si uvědomila, že je to vlastně pravda. Do teď bylo v mém životě všechno v pořádku, bezstarostné, jako jasný slunečný den bez mráčku, ale odteď to bude jiné. Nevěděla jsem co budu dělat, ale něco bylo jasné. Už jim nemůžu věřit, ne dokud mi všechno nevysvětlí. Jakmile jsem si tohle uvědomila, zachvátila mě osamělost, pocit tak silný, až mě vyděsil. Nikdy v celém mém životě jsem nebyla sama a teď najednou jsem. Tak mě to vyděsilo, až jsem seskočila z kopačky a vrhla se Viktorovi do náruče. Nejdříve byl ztuhlí šokem, ale hned nato se uvolnil a přitiskl si mě k sobě ještě silněji. Rozvzlykala jsem se, čím víc jsem vzlykala, tím víc mě k sobě tiskl. Najednou zvedl můj obličej a přitiskl své rty na mé. V tu chvíli jsem ztuhla já, ale Viktor zřejmě věděl přesně co dělá. Svým jazykem se dobýval do mých úst a já mu to dovolila. Po chvilce jsem mu vpletla ruce do jeho blonďatých vlasů a přitiskla se k němu ještě těsněji. Když jsme se od sebe odlepili a zhluboka dýchali.

Beze slova vzal Pana Tučňáka ležícího na Zemi objal mě kolem ramen a vedl mě k nim domů. Nepromluvili jsme celou cestu. Když otvíral dveře křikli.
"Našel jsem jí, byla u svého domu." Takže mě hledali, došlo mi. Byla jsem tak vykolejená, že mě ni nenapadlo, že by se mohli bát. Dokonce mi ani nedošlo jak se zpozdilo, venku už byla tma.
Emili se ke mně přihnala a objala mě. "Zlato tohle mi už nikdy nedělej, víš jaký jsem měla strach? Skoro jsme volali tvým rodičům a na stanici."
"Emili promiň, nedošlo mi, že jsem pryč tak dlouho. Nechtěla jsem vás vystrašit."
Steav na mě jenom kývl a Polly mě hned táhla k sobě do pokoje. "Víš jak dlouho jsi byla pryč? Jak teď stihneme všechno, co jsme si na poslední večer naplánovali?" Jo naše plány, úplně jsem na ně zapomněla.

Ze všeho nejdříve jsem vlezla do sprchy a nechala ne sebe téct horkou vodu, která mě probudila. Doteď jako by jsem byla zavřená v podivné bublině apatie, která se vlivem teplé vody rozpadla a já začala znova přemýšlet. Co moje rodina? Co mají za tajemství, že mi ho nemůžou říct. Nemůžou přece vypadat pořád stejně, to prostě nejde. A co to mělo znamenat s Viktorem, proč mě políbil? Co tím sledoval? Než jsem si to stihla uvědomit, ležela jsem na posteli v Pollyně pokoji a sledovala bezduchý horor. Ale bylo mi to naprosto jedno, hlavou mi pořád vířily ty samé myšlenky.

Bylo něco po půlnoci když jsem si začala uvědomovat realitu a dospěla ke dvěma rozhodnutím. Zaprvé 'rodinnou' záhadu nevyřeším teď ale nejdřív zítra, až budu doma a zadruhé musí zjistit, co to mělo znamenat s Viktorem.
Opatrně jsem vstala, vypnula DVD a zkontrolovala chrápající Polly. Potichu jsem se vykradla z pokoje a po špičkách vklouzla do Viktorova království. Ležel na břiše, na posteli, neměl na sobě tričko a jednu ruku přehozenou přes kraj postele, přičemž spal, ale to mě nemohlo zastavit. Přešla jsem k posteli, chvíli jsem jenom stála a obdivovala jeho svaly. Hned na to jsem se okřikla 'Bello co to děláš!!!'. Opatrně jsem se posadila na postel a zatřepala s ním. Reakce byla tak prudká a okamžitá až mě to zaskočilo. Ani jsem se nenadála a ležela jsem pod ním na posteli, přičemž se na mně tisklo jeho svalnaté tělo.
Jakmile si uvědomil co se děje vypadal překvapeně a jeho hlas překvapení potvrzoval. "Ještěrko co tady proboha děláš?" Zašeptal, ale sevření nepovolil.
"Přišla jsem kvůli tomu, co se stalo u našeho domu. Proč jsi mě políbil?" Viktor mě chvíli sledoval, sklonil se k mému uchu a zašeptal. "Chtěl jsem vědět jaké to je líbat Isabellu Cullenovou..." Trhla jsem sebou, při vyslovení svého celého jména, neměla jsem ráda, když mě tak někdo oslovoval, ale Viktor to ignoroval. "A musím říct, že je to nepopsatelný pocit." Upíral na mě své tmavě modré oči a po chvíli dodal. "Hned bych to udělal znova." A začal se ke mně sklánět. Těsně nad mými ústy se zastavil a stále sledoval můj obličej.

Nevím co to domě v tu chvíli vjelo ale překonal jsem vzdálenost mezi námi a políbila ho. Viktor mi okamžitě vnikl jazykem, uvolnil mé ruce a začal mě opatrně hladit poděl boku. Své uvolněné ruce jsem mu okamžitě zapletla do vlasů a přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě. Po chvíli jsme se od sebe odtrhly a popadali dech. Viktor se vzpamatoval jako první a přisál své rty na můj krk, přičemž mě nepřestával všude hladit. Přejížděl svými dlaněmi od mých ramen až po stehna, jeho rty bloudili po mém krku od ušního lalůčku až po dekolt mého, ne zrovna cudného pyžama. Měla jsem na sobě kraťasky a tričko na ramínka.
Z úst mi vycházeli přerývané vzdechy. "Viktore... " V tu chvíli začal prozkoumávat můj lalůček tak důkladně, že jsem nemohla pokračovat v námitkách a hladila ho po nahých zádech.
"Viktore ... tohle nemůžeme..." snažila jsem se protestovat. Zřejmě si to uvědomil, odlepil se ode mě a převalil se na druhou půlku postele. Leželi jsme vedle sebe, jediné co bylo slyšet, bylo naše hlasité oddechování.

Vzpamatovala jsem se jako první obrátila jsem se na lokti k němu. "Viktore? Co to znamená?"
Chvíli mě pozoroval a odvětil. "Bello, já nevím." Tím, že použil mé jméno a ne přezdívku mě ujistil, že to myslí vážně.
Ještě chvíli jsem ho pozorovala a opět si lehla na postel.

Po chvíli se Viktor otočil na bok a přitáhl si mě do náručí. "Bello povíš mi co se stalo odpoledne? Proč jsi byla tak smutná?" Když jsem mlčela dodal "Pokud nechceš neříkej mi to."
"Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct, já jenom nevím co se děje, jsem hodně zmatená a potřebuju si to promyslet."
"Dobře" Pronesl a usmál se. Jeho úsměv jsem neviděla, ale cítila.
"A co my dva? Co to bylo Bells?"
Otočila jsem se na něj a dívala jsem se mu do očí. "Viktore já nevím, netuším co to bylo.Tam v zahradě jsem potřebovala obejmout, cítila jsem se strašně osaměle. A teď jsem se přišla zeptat co se mezi námi děje."
"Co kdybychom dnešek brali jako takové malé selhán? Tam u houpačky... Vypadala jsi tak smutně, a když jsi mě objala, ne když jsi se na mě vrhla." Při slově vrhla se zašklebil. "Jsem tě zatoužil políbit. Nemůžu to vysvětlit, prostě to byla náhlá potřeba, stejně jako teď. "
Dívali jsme s navzájem do očí. "Takže to necháme tak jak to je? Nazveme to... 'příležitostnou touhou' a bude to naše tajemství?" Zeptala jsem se nejistě.
"Příležitostná touha? Hmm... To nezní špatně. Ano, příležitostná touha bude naše malé tajemství. " Usmál se na mě znovu mě políbil. Tentokrát to byl jiný polibek, nebyl tak dravý spíše lenivý pomalý a něžný. Po chvilce jsem se mu stulila v náručí a spokojeně usnula.

Ráno jsem se probudila v Pollyně pokoji, takže mě Viktor musel přenést. Polly se o ničem nezmínila, určitě spala celou noc jako zabytá. Ráno šlo všechno strašně rychle. Sotva jsem po posbírala zbytek věcí, který jsem nemohla zabalit včera, šla jsem se nasnídat. Jakmile jsem dojedla už mě hnali do auta.
"Bello pospěš si, ať stihneme letadlo." Strachovala se Emily.
Naposledy jsem se rozhlédla po jejich domě a utíkala do auta.

Na letiště jsme dojeli s předstihem, vyzvedla jsem si letenku, postarala se o kufry a loučila se. Emily a Stev mě objali a popřáli hodně štěstí. S Polly jsme ba střídačku brečeli a smáli se jako malé a slibovali si, že si budeme neustále volat. Poté nastalo loučení s Viktorem. Odtáhl mě od nich s tím, že mi musí něco ukázat. Zalezli jsme za roh a rychle ale vášnivě se políbili.
"Až budeš zase cítit 'příležitostnou touhu' zavolej a já přijedu tak rychle, že to ani nezareaguješ." Prohlásil Viktor a objal mě. Vrátili jsme se k jeho rodině, naposledy jsem je všechny objala a utíkala do letadla.

Cesta mi utekla neskutečně rychle. Půlku cesty jsem probírala, všechno co jsem za ten měsíc a půl zažila a druhou polovinu letu jsem bádala nad svou rodinou a jejím tajemstvím. Došla jsem k rozhodnutí. Nic jim neřeknu, budu dělat jako, jako že se nic nestalo.A nejdřív je budu nějaký čas pozorovat, potom uvidím.

Vkročila jsem do letištní haly. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svou čekající rodinu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KateCuLLeN KateCuLLeN | 10. prosince 2009 v 21:44 | Reagovat

úplne úžasné..to s Viktorom bolonečakané,som zvedavá,čona to povie Edward,určite bude smutný :-( ...moc sa teším na dalši diel :-)  :-D

2 Angel Angel | 10. prosince 2009 v 22:13 | Reagovat

neviem, ja musim za seba povedat, ze hoci som skalny fanusik B+E ... ta zapletka s Viktorom sa mi fakt pacila, uzasne fakt ... som zvedava, ako to Bella cele zisti, a ako zareaguje ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.