close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rodina - 18.kapitola

24. prosince 2009 v 18:00 | L!nduš |  Rodina (od 4dd4)
Ja som hovorila že toto je maratón :D Takže je tu zase Rodina



Bella

Celou cestu jsme mlčeli a já přemýšlela. Odpustila jsem jim, ale budu jim ještě kdy důvěřovat? Budu schopna podívat se do jejich tváře a uvěřit? A odpustilo jim mé srdce? Chápu důvody, proč lhali. Asi bych to taky tajila, ale to neznamená, že to je správné. Ano jsou moje rodina, jediné bytosti, které mám, a miluju je, ale. Je tady to zpropadené ale. Ale nelžou mi? Ale mluví pravdu? Ale myslí to tak doopravdy?

Po třech hodinách jízdy s Edwardem jsem usnula. Když jsem se probudila, venku svítalo.
"Ahoj princezno, jak si se vyspala." Řekl krásný sametový hlas a vyděsil mě. Musela jsem se uklidňovat, že se nic neděje, všechno je v pořádku vedle mě sice sedí upír, ale je to i můj bratr. Edward musel slyšet mé zběsile bijící srdce. Celou dobu mlčel a smutně se na mě díval.
"Tak dobře, jak jen se můžeš vyspat v autě." Ušklíbla jsem se. "A můžeš se, dívat na cestu prosím, nerada bych nabourala."
"Neboj, já nenabourám, ale jestli ti to udělá radost." A otočil svou hlavu. Pohodlně jsem se usadila, sledovala jeho dokonalý profil.
"Kde jsme?"
"V Minnesotě." Prohodil jako by nic.
"Co že??? Vždyť mě cest trvala tři dny, a teď jsme už v Minnesotě?" Ptala jsem se nevěřícně.
"Bello vždyť jsi spala kus odpoledne a celou noc." Řekl, jako by se nechumelilo a právě neprojel za 15 hodin přes tisíc mil. Zatřepala jsem hlavou a koukla se na ručičku tachometru, ukazovala něco přes 200 km\h.
"Edwarde! Neměl by jsi zpomalit?" Ptala jsem se s hysterii v hlase.
"Neboj se, já nenabourám." Řekl přesvědčivě, ale ručička klesla na 160 km\h.
"Děkuju." Řekla jsem a chvilku mlčela. Měla jsem na něho hodně otázek, ale nevěděla jsem, jestli se můžu ptát. Nakonec jsem to riskla.
"Edwarde, jak lovíte?" Překvapeně zkoumal můj výraz, jestli to myslím vážně. Zřejmě usoudil, že ano, protože začal odpovídat.
"Lovíme v lesích, hlubokých. Tam kde nejsou lidé."
"Proč?" Zajímala jsem se.
"Je těžké se ovládat. A když začneš lovit, je to ještě těžší, uvidíš. Úplně tě pohltí instinkty lovce. Zvířecí krev voní, ale ne tak dobře, jako lidská. Kdybychom ji na lovu zavětřili, vydali bychom se za ní, nemohli přestat." Přikývla jsem, že rozumím.
"Čím lovíte?"
"Jak už Carlisles říkal, jsme silní a nezničitelní, takže žádné zbraně nepotřebujeme. Stačí nám ruce a zuby." Tím mě trochu, dobře hodně vyděsil. Takže oni se prostě rozhodnou, že mají hlad a zajdou si do lesa tak, jako mi do supermarketu. Tak jako já jezdím s košíkem mezi regály, tak oni si vybírají mezi veverku nebo vlka.
Edward se zasmál. "To je celkem trefné přirovnání." Vykuleně jsem na něho zírala. Cože? On mi čte myšlenky?
"Bello promiň, možná jsem ti to měl říct. Když jsi spala, začal jsem tě zase slyšet." Oznámil mi s uspokojením. Takže Edward mi zase čte myšlenky. No krása.
"Ale s tou veverkou a vlkem jsi se spletla. Já mám nejraději pumu, Emmett medvědy. Jasper si taky dá grizzliho. Ostatní nejsou zas tak vyhrazení. Ale většinou náš jídelníček tvoří jeleni, a srny." Vysvětloval.
Takže Emmett má nejraději grizliho, to je trefné, taky tak vypadá. Tohle Edwarda opět rozesmálo. Je otrava mít ho v hlavě, ale jistým způsobem je to fascinující a zvrhlé. Tomuhle se taky ušklíbl.
Pozorně jsem se zadívala na jeho tělo, sledovala každý sval, každou šlachu. Podobal se pumě. Byl stejně štíhlý, mrštný, rychlí a krásný. Tentokrát se na mě díval vykuleně. Není zas tak špatné mít ho v hlavě.
'Edwarde' Oslovila jsem ho v myšlenkách. 'Proč jsi mě líbal?' Otočil se na mě a díval se mi do očí. Bylo mu jedno, že se řítíme po cestě 200 kilometrovou rychlostí. Sledoval mě a poté se rychle podíval na cestu. Už 10 minut nás obklopoval jenom les. Edward zpomalil a sjel na vedlejší cestu směrem do lesa.

Jeli jsme asi deset minut, celou tu dobu nepromluvil ani slovo, zajímalo by mě, co se mu odehrává v hlavě. Zjel na kraj lesní cesty, vystoupil a šel do lesa. Seděla jsem v autě a přemýšlela. Mám za ním jít? Chci znát ten důvod, ale být s ním sama v lese? Co kdyby se něco stalo? Vrhnul by se na mě? Dobře, je to nepravděpodobné, protože má světlé oči a ostatní by mu to nikdy neodpustili, ale i tak, je to upír. Zhluboka jsem se párkrát nadechla a šla v jeho stopách. Po sto metrech jsem se už chtěla obrátit, když jsem došla na malinký palouček. Byl tak velký, že by se tam stěží vlezly dvě auta. Edward stál zády ke mně a díval se někde mezi stromy. Sedla jsem si na kámen uprostřed a čekala. Netrvalo to dlouho a otočil se na mě.

"Bello musíš mě pochopit, chci, abys mě chápala, a mohu jen doufat, že mé city opětuješ. Já, když jsem tě poprvé uviděl, když tě k nám Ros přinesla… Byla jsi tak nádherná, tak malá, tak dokonalá, nemohl jsem jinak než tě zbožňovat. Pamatuješ si páté Vánoce?" Zeptal se z ničeho nic.
Přikývla jsem. "Tehdy k nám přijeli Denalijští. Byli to bezvadné Vánoce. Šli jsme poprvé pro stromeček do lesa." Usmála jsem se.
"Ano to jsou ony. Řekněme, že Tanye jsem v té době nebyl lhostejný. Večer jsme šli na lov a Tanya na mě vybafla s tím, že pro mě nejsi jenom sestra. Tehdy jsem její závěry popřel a vysmál se jí. Ale postupem času jsem jí začal dávat za pravdu. Táhlo mě k tobě něco víc, než jenom bratrské pouto. Když jsi byla u Polly nemohl jsem to vydržet. Stýskalo se mi po tobě, byl to nesnesitelná pocit a já si uvědomil pravdu." Teď už nestál, klekl si přede mně, takže jsme měli obličeje ve stejné úrovni, a díval se mi do očí. "Uvědomil jsem si, že tě miluju. Když jsi vkročila do letištní haly, byl jsem šťastný. Těšil jsem se na tvou blízkost, ale ty jsi se mi vyhýbala. Potom přišel náš výlet a já tě uviděl sedět na tom útesu." Zatřepal hlavou. "Tehdy jsem se neudržel. Byla jsi dokonalá, pořád jsi. Musel jsem tě políbit, neudržel jsem se. Sice jsem ohrozil tvůj život, ale musel jsem tě políbit. Toužil jsem po tom. Ani nevýš, jak opojný to byl pocit a když jsi můj polibek opětovala, udělala jsi mě nejšťastnějším mužem. Dala jsi mi naději. Ale potom, jsi se mi stranila, vlastně všem. Byl jsem zmatený, nechápal jsem co se děje, a ty jsi mi nedala šanci to vysvětlit. První příležitostí byli tvé narozeniny, ale nechtěl jsem ti je kazit… Následně přišel tvůj výlet s přáteli. Když jsi nepřišla včas domů… Chtěl jsem tě jít hledat a odtáhnout tě domů, ale Emmett s Jasperem mi v tom zabránili. Když jsi přišla opilá a obvinila nás..." Zakroutil hlavou. "Nemohl jsem… nechtěl jsem věřit… Tolik mě bolelo vidět tě smutnou, nešťastnou…" Odmlčel se a zavřel oči. "A potom jsme tě viděli s Dannym. Když jsem zjistil, že s ním chodíš…" Zatnul pěsti tak, až mu zběleli klouby. "Strašně jsem trpěl, ale ty jsi byla šťastná…. A potom jsme se vrátili z lovu a ty jsi nikde nebyla. Ten strach, děs, který jsem, jsme, zažili. Bylo to něco neskutečného, tak jsem se za celých sto let nebál. Už to nesmíš nikdy udělat." Zadíval se mi do očí. "Bello miluju tě. Vždycky jsem tě miloval."

Dívala jsem se do jeho zlatých očí a nevěděla co říct. Dívala jsem se to očí plných něhy štěstí a lásky. Edward mě miluje. On mě miluje, miluje svou sestru. Tahle myšlenka se mu asi nelíbila, protože se zamračil. Já mám ho ráda, avšak…
" Je to moc rychlé, musím si to rozmyslet a navíc je tady Danny." Jenom přikývl.
"Dovol mi něco prosím." Pronesl touhou zastřeným hlasem. Začal ke mně pomalu přibližovat hlavu. Zkousla jsem si dolní ret. On mě chce políbit. Líbá neuvěřitelně, nedá se to vůbec srovnat s polibky od Viktora, a už vůbec od Dannyho. Tohle se mu líbilo, proto že se usmál a potom mě políbil. Dlouze, dravě a nedočkavě. Čím déle jsme se líbali, tím se náš polibek stával něžnější. Odtrhl se ode mne a opřel si své čelo o mé.
"Ty mě jednou zbiješ…" Hlesl. "Tohle bych neměl dělat, takhle riskovat tvůj život, avšak nemůžu si pomoct." Usmál se a ještě mě rychle políbil. "Měli bychom jít, než nás začnou hledat " Zvedl nás oba a šli jsme k autu.

Po zbytek cesty jsem přemýšlela o svých citech k Edwardovi. Nechtěla jsem, aby mě slyšel. A zřejmě se mi to podařilo, neboť nasadil flustrovaný výraz. Nevěděla jsem co si myslet. Vždycky to byl můj starší bratr, staral se o mě. Emmett s Jasperem byli ti ztřeštění, ti co mi dovolili všechno, ale Edward byl ten rozumný, ten co mě vždycky chránil. V posledních dvou měsících se náš vztah sice změnil, ale já si nejsem jistá, zda chci, aby byl něco víc.
"Co jsi myslela tím, že líbá lépe než Viktor. Copak ty jsi s ním..?" Vyhrkl Edward najednou.
"Snad bys nežárlil." Popichovala jsem ho.
"Na tebe vždycky." Usmál se. "Ale opravdu, ty jsi něco měla s Viktorem?" Mluvil opět vážně.
"Ne to, co si myslíš. Nespala jsem s ním. Stalo se to v létě. To u Polly mi poprvé došlo, že něco není v pořádku. A když jsem šla do našeho starého domu…. Cítila jsem se osamělá. Viktor mi tehdy pomohl."
Edward se lítostivě zatvářil a chytl mou ruku. "Je mi líto, že jsme ti lhali, že jsem tam tehdy nebyl. Ale něco ti můžu slíbit, už tě nikdy neopustím. Pokud to nebudeš chtít." Vděčně jsem se na něj usmála a stiskla jeho ruku. Zbytek cesty jsme mlčeli a poslouchali naše oblíbené písničky.

Domů jsme přijeli po páté hodině. Rozhlížela jsem se kolem. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem to tady opouštěla, přitom se toho tolik změnilo. Já se změnila, má rodina se změnila. Z rodiny s tajemstvím se stala rodina upírů. Zhluboka jsem se nadechla, vystoupila a šla do domu. Hned jsem se vydala do pokoje, a do sprchy. Přece jen sdílet jednu koupelnu se čtyřmi muži je přinejmenším nemilé. Po dlouhé teplé koupeli jsem se převlékla do volných džínů, trička a vydala se dolů.
"Zlatíčko uvařila jsem ti večeři." Volala Esme dřív, než jsem stihl sejít dolů.
"Už jdu." Zavolala jsem směrem do jídelny a podívala se na svou rodinu sedící v obýváků. Před sebou měli krabice, které jsem našla na půdě.
"Co s tím budete dělat?" Ptala jsem se jich.
"Říkali jsme si, že když už znáš pravdu, tak by jsme si je mohli prohlídnout." Nadšeně jsem přitakala, a pospíchala povečeřet.

"Jak ti chutnalo?" Ptala se mě Esme.
"Bylo to skvělá, jako vždy. Na někoho, kdo už nejí víc jak 70 let nejí lidské jídlo vaříš dobře."
Esme se jenom usmála a umyla talíř tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. "Pojď, půjdeme za ostatními." Chtěla mě chytit kolem ramen, tak jako vždycky, ale já uhnula. Nebyla jsem připravena na takovou blízkost, ještě ne. Pokud jsem se jí mohla vyhnout, činila jsem tak. Pořád mě děsila jejich pravá tvář. Když o tom tak přemýšlím, jediný kdo mě neděsí, z čí blízkosti mi nenaskakuje husí kůže je Edward. Je paradox, že se nebojí Edwardova upířího já, ale jeho lidského, vlastně mužského já.
Esme přeběhl po tváři bolestný výraz, který nahradila chápavým pohledem. Omluvně jsem se usmála a spěchala vedle ní do obýváku za ostatními. Seděli na pohovkách, každý vedle své polovičky. Jenom Edward sám. Mohla jsem se posadit ke komukoliv, ale šla jsem za ním. Opřela jsem se o něj pohodlně a nechala Emmette pustit video.
"Tohle je úplně první kazeta s tebou. Bylo to týden po tom, co jsme se přestěhovali z Forks. Pamatuju, jak jsme jí kupovali. Alice nás dotáhla na nákupy, museli jsme zařídit dům a koupit ti oblečení. Vybral jsem ti krásný námořnický obleček, vážně nechápu, že ti ho oblíkal jenom jednou." Zašklebil se Em na Al, ta na něj pro změnu vyplázla jazyk. "Potom chtěla začít nakupovat pro nás, rychle jsme se rozprchli a ty jsi zůstala s Edwardem. Každá žena v obchodě po něm slintala. Mělas vidět ty jejich pohledy, když tě nesl v náručí." Smál se na celé kolo.
"Ty myšlenky byli odporné." Přiznal Edward.
"A co teprve ty pocity, závist a hlavně touha." Ušklíbl se Jasper.

Potom už jsme sledovali video. Podali mi přesný výklad kdy a kde se co stalo. Musím přiznat, že se moc nelišili od těch upravených, ale tyhle byli osobitější a zábavnější. Pořád jsem se musela smát. Taky jsme si prohlíželi všechny fotky, byli jich tuny. Poslední, co si pamatuju je, že jsem měla hlavu položenou v Edwardově klíně a sledovala asi desátou kazetu. Opravdu jich měli hodně.

Byla jsem zase v lese. Všude kolem mě byla tma a stromy. Neslyšela jsem žádný hlas, žádné noční zvíře, ani zavátí větříčku, nic. Byl tu jenom les, tma a hrobové ticho. Nemohla jsem se pohnout. Jenom jsem tam stála a dívala se před sebe. Stáli tam, jenom tak tam stály a smáli se. Smáli se mé bezmocnosti, mé naivitě a hlavně mé důvěře v ně. Po značné chvíli se ke mně začali přibližovat, a pořád se smáli. Bála jsem se, bála jsem se jich, jejich podstaty, z jejich smíchu mi běhal mráz po zádech. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem. Když byli u mě pronesla Ros. "Ty důvěřivá hlupačko." Hned na to se mi zakousla do krku.

"No tak Bello. Pšt to je jenom sen, uklidni se." Slyšela jsem ustaraný hlas. "Otevři oči, nic se neděje. Je to jenom sen." Poslechla jsem ten hlas a otevřela oči. Ležela jsem na posteli, ve svém pokoji, kde svítilo tlumené světlo. Edward a Esme seděli každý z jedné strany postele, a snažili se mě probudit. Ostatní stáli kolem a úzkostlivě sledovali mě. Rychle jsem se posadila a vyděšeně se na všechny dívala. Snažila si uvědomit, kde to jsem a co se děje. Potom jsem si vzpomněla na svůj sen a dostala strach. Rychle jsem se přesunula k Edwardovi a skočila mu do náruče.
Objal mě. "Bello to je dobré, byl to jenom sen. Nikdo ti nechce ublížit." Utěšoval mě. Ale nechtěla jsem poslouchat. Ta noční můra byla příšerná, celou mě ovládla a já neuvažovala racionálně.
Hystericky, se slzami v očích jsem ze sebe soukala. "Ať jdou pryč, nechci je vidět. Oni mi ublíží." Nic víc jsem nevnímala, zabořila jsem hlavu ještě silněji do Edwardovi hrudi a odmítla se pohnout. Trpělivě mě objímal a konejšivě hladil po zádech. Po nějaké době nás položil na postel a zabalil mě do deky. Vzhledem k tomu, že jsem se ho odmítala pustit, to šlo těžce. Potom si už pamatuju jenom melodii ukolébavky, kterou pro mě složil.

Ráno jsem se vzbudila stulená na Edwardově hrudi, přičemž mě objímali jeho paže.
"Dobré ráno princezno." Oslovil mě sametový hlas. Usmála jsem se a otevřela oči.
"Jak výš, že jsem vzhůru?"
"Slyším tvoje srdce, když se probouzíš bije rychleji." Usmál se na mě.
"Můžu mít vůbec nějaké tajemství?" Ptala jsem se rozmrzele.
"Tvé myšlenky, například." Teď byl zase on rozmrzelý. "Bello co se ti v noci zdálo? Křičela jsi."
Rázem jsem si vzpomněla na svůj sen. "Byla to noční můra." Řekla jsem prostě.
"Bello řekni mi, co se ti zdálo! Prosím." Naléhal.
"Edwarde já nechci."
"Dobře." Věděl, že se mnou nehne. "Ale proč jsi potom všechny vyhodila z pokoje? A mě ne?" Pokrčoval ve svých otázkách.
"Ty nedáš pokoj!" Plácla jsem ho po rameni. "Já nevím. Nahánějí mi strach." Kousla jsem se do rtu.
"A já ti strach nenaháním?" Ptal se s pochybami v hlase.
"Ne ty ne. Já vím, že to není rozumné, ale… Když jsou vedle mě, když se mě mají dotknout, přiblížit se, dostanu strach. Je to naprosto iracionální. Zvlášť pro to, že u tebe se cítím v bezpečí. Nedokážu to vysvětlit, vím, že jim tím ubližuju, ale nedokážu to ovládnout."
"To je v pořádku. Však se to zpraví. Je toho na tebe moc najednou." Uklidňoval mě a hladil po zádech.
"Kolik je vlastně hodin?" Napadlo mě.
"Je půl dvanácté."
"Cože? To jsem spala tak dlouho?" vykulila jsem oči a rychle se zvedala.
"No jak se to vezme. Usnula jsi po půlnoci, a když k tomu připočteme tu tvou noční můru, tak to není zas tak dlouho. Měla by sis ještě lehnout." Přemlouval mě.

Byla to lákavá nabídka. Stulit se znovu v jeho náručí, ale to nejde. Nesmím mu dávat falešné naděje, když neví, co chci. Nedokážu si představit, jak by vypadal vztah mezi člověkem a upírem. On by se musel neustále krotit, a já. Musela bych si odepřít spoustu věcí, dotyků, polibků, sexu, dětí. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, zda chci mít děti. Proč taky, kdo by je v 17 chtěl. Ale jednou, do budoucna možná ano. A to by s Edwardem nešlo, když je mrtvý.

"Nemáš někdy chuť se na mě vrhnout?" Zajímala jsem se. Stále jsem seděla na posteli a dívala se na něj.
"Podle toho jak to myslíš." Škádlil mě s úsměvem.
"Pokud myslíš po sexuální stránce, tak od doby co jsi přijela, nepřemýšlím o ničem jiném." Usmíval se. "A co se týká žízně… Voníš skvěle." Pronesl, vzal mou ruku do své a přičichl. "Neuvěřitelně, ale za těch 17 let jsem si na tebe a tvou vůni zvykl. Lhal bych, kdybych řekl, že netoužím ochutnat, ale nevrhnul bych se na tebe. To ti můžu slíbit." Políbil mě do dlaně a zmizel mezi dveřmi.

Rychle jsem se převlékla a vydala se hledat Carlisla. Nejprve jsem zaklepala na dveře pracovny.
"Bello pojď dál."
"Jak jsi věděl, že jsem to já?" Zajímalo mě potom, co jsem se posadila.
"Jsi jediný člověk v domě." Usmál se. "Co potřebuješ?"
"Jakou máme omluvu ze školy?"Zajímal jsem se.
"Infekční choroba, zákaz návštěv. Proč tě to zajímá?"
"Já jenom jak dlouho ještě zůstaneme doma."
"Řekl bych že ještě celý týden. Tři dny bude svítit slunce a není třeba, aby jste tam šla sama. Nebo už chceš jít?"
"Ne já jenom kvůli učení, nevím, co všechno jsem zameškala." Ošila jsem se.
"Neboj, to tě doučíme." Usmál se.
"Kolik vlastně mají škol?" Zajímala jsem se.
"Jak kdo, občas si dali volno, takže každý kolem 14 ze střední školy. A co se týče vysokých, mají 5 titulů, ale zase záleží na tom jak kdo. Nejvíc jich má Edward." Usmál se.
Takže 14krát odmaturovali, to je perfektní. Přemýšlela jsem sarkasticky. Že je to ještě baví. Zamával jsem Carlislovi a běžela se nasnídat. Potom jsem si šla sednout za nimi do obýváku.
"Pomůžete mi s učením?" Zeptala jsem se jich. Všichni nadšeně přikývli a začali. Největší problém mi dělala algebra. Ale díky Edwardově schopnosti pochopit, co mi nejde a Emmettově škole hrou to šlo raz dva.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 24. prosince 2009 v 18:07 | Reagovat

najkrajšie darčeky sú Tvoje poviedky  :D .....som zvedavá ako to bude ďalej...

2 maky maky | 24. prosince 2009 v 20:59 | Reagovat

[1]: Bezvadná povídka, jsem vždycky nadšená, když se objeví další kapitola. Doufám, že přibyde další co nejdřív.
:-)

3 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 24. prosince 2009 v 21:55 | Reagovat

úpne skvelé,moc sa tešíman dalsí diel :-)  ;-)

4 anka anka | 25. prosince 2009 v 20:44 | Reagovat

tento maraton je žuo... :-D uzastny dielik...chcem dalsi...

5 LoveCullenka LoveCullenka | 1. ledna 2010 v 23:04 | Reagovat

Nádherné :) Já Edwarda v této povídce miluji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.