
Juuuu, táto poviedka má svoje prvé okrúhle narodeniny. Desiata kapitola Rodiny má názov Nový domov. Dúfam že sa vám bude páčiť, prosím za 4dd4 o komentáre. Inak, kto číta od tejto autorky Sourozencov, poprosila (no a trochu donútila, priznávam xD) aby napísala ďalšiu časť, tentokrát z minulosti. Nebudem zdržovať, Enjoy :)
Bella
Vkročila jsem do letištní haly. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svou čekající rodinu.
Dívala jsem se na ně, stáli tam tak krásní, dokonalí a perfektní. Sledovala jsem jejich obličeje, vyzařovalo u nich moře pocitů, ale převažovala radost, štěstí, láska. Pozorovala jsem je a došlo mi, že jsou moje rodina, sice předemnou mají tajemství ale vychovali mě, starali se o mě a milují mě. Doufám. A slibuju, že to tajemství odhalím ať je jakékoliv.
Usmála jsem se na ně a rozběhla se napříč letištní halou, nevnímaje nevrlé pohledy lidí. Mamka okamžitě rozevřela svou náruč, a já do ní skočila. Emmetta to rozesmálo tak, až přilákal pozornost spolucestujících, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
Taťka nezůstal pozadu a hned nás s mamkou objal, postupně se přidala Alice, Ros, Edward, Jas a Emmett, takže jsme vypadali jako obrovská objímající se koule.
Mamka pořád mumlala. "Holčičko moje tolik si mi chyběla. Už tě nikam nepustím, nemůžu pochopit, že jsme to bez tebe vydržela 44 dnů. A jak ses tam měla?"
"Mami bylo to fajn a všechno vám povím, ale mohli by jste mě pustit? Nemůžu dýchat." Jenom co jsem to dořekla neobjímal mě nikdo, teda až na mamku. Prozatím se spokojila s tím, že mě drží kolem ramen a tiskne k sobě. Po celou dobu měla slz na krajíčku. Teď si uvědomuju, že jsem jí nikdy neviděla plakat.
"Mami nech nám ji taky. Nejsi jediná, kdo si s ní chce hrát." Samozřejmě Emmett, kdo jiný. Nebral ohled na Esminy protesty, lehce jí odstrčil, vzal mě do náručí a začal se mnou točit ve vzduchu, jako když jsem byla malá. Další vzpomínka související s jejich 'neměnností'.
Pevně jsem ho objala kolem krku a smála se na celé kolo. Když mě položil, objala jsem se se všemi z rodiny, ale už ne tak bouřlivě. Bratři došli pro mé kufry a vyrazili jsme domů. V autě jsem jela s rodiči a Edwardem, zbytek sourozenců jelo s Emmettem v jeho jeapu, který dostal loni k šestnáctým narozeninám.
V autě se mě pořád na něco vyptávali, teda hlavně máma. "Zlatíčko jak bylo u Emily a Stevna? A co Polly? Jak se má? A co Viktor, už odmaturoval? Kam půjde na školu?" Při poslední otázce jsem nepatrně zrudla, přísahala bych že si toho všimli, protože si Esme vyměnila rychlí pohled s Carlislem.
"Mají se dobře." Začala jsem odpovídat na otázky. "Polly je pořád stejná. Viktor odmaturoval s vyznamenáním a na podzim nastupuje na Yale."
Přísahala bych, že Edward slabě zavrčel, jakmile jsem se o Viktorovi zmínila, ale to byla blbost. Vlastně se choval divně, na letišti mě objal tak pevně až je div, že mé kosti drží pohromadě. Celou cestu k autu se držel s mé blízkosti. Dokonce ani nepřijel svým Volvem, které dostal v červnu k narozeninám. Auta u nás měli všichni, když nepočítám mou maličkost. A teď mě držel za ruku a seděl tak blízko jak jen mu pás dovoloval.
Sledovala jsem měnící se krajinu kolem a něco mě napadlo. Upřela jsem oči na taťku a zeptala se. "Když jsme jeli z letiště k Steanových domů Stev poznamenal, že jsi se za těch 10 let co tě zná vůbec nezměnil." A odmlčela jsem se. Na chvilku všichni v autě ztuhli. Já očekáváním co se bude dít a ostatní strachem? Edward, který mě doteď hladil po ruce ustrnul v půlce pohybu, Esme zamrzl úsměv na rtech a Carlisles vytřeštil oči. Všechno to trvalo maximálně 2 vteřiny, ale poznala jsem, že jsem na správné cestě.
Pokračovala jsem, jako by se nic nedělo. "Polly chtěla hned vědět, jakého máš plastického chirurga, asi už plánuje první zákrok." Nuceně jsem se zasmála, ale zřejmě se mi povedlo oklamat je. Edward začal okamžitě hladit mou ruku, Esme prohloubila svůj úsměv a Carlisles prkenně zažertoval. "Hned jak přijedeme tak jí pošlu Markovo číslo a domluvím první schůzku, i když popravdě nevidím důvod." Snažil se o nenucený tón, ale napětí nedokázal úplně zamaskovat. Zvesela jsem se usmála a dělala jako že nic.
Otočila jsem se k oknu a upřela pohled na měníc se krajinu, přičemž jsem shromažďovala známá fakta.
Nestárnou, to je nesporný fakt, který mi právě nevědomky potvrdili. Vlastně tohle byla jediná věc kterou jsem věděla s určitostí. A to bylo žalostně málo. Budu muset být víc všímavá a vzpomenout si na co nejvíc věcí z mého dětství a taky budu muset pořádně probrat fotky a videa co máme doma, proto že rozhodně nemůžou být pravé.
Z myšlenek mě vytrhl Edward. Pevněji sevřel mou ruku a pronesl. "Bello dívej, tohle je Fairfield, náš nový domov." Hned nato se pousmál. Zvědavě jsem se rozhlížela po okolí. A dostávala výklad od Eda.
"Fairfield je menší městečko v Montaně. "
"Nepovídej to by mě nenapadlo." Pronesla jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase.
"Promiň" usmál se na mě omluvně a pokračoval.
"Kousek odsud je parku Glacier. Žije tam největší populace medvědů v USA a početná stáda bizonů. Někdy tam můžeme zajet na výlet. Tady za tou ulicí je střední škola, stojí na okraji lesa." Z cesty nebyla škola vidět, zato všude stáli rodinné domky. Bylo zde pár modernějších staveb, ale většina byla starší půl století. Podle měnícího se typu zástavby a zvětšující se hustoty domů jsem usoudila, že se blížíme k centru, a taky že jo. "Tady je radnice a policejní stanice." Oznámil mi. "A tady tou ulicí se dostaneš do obchodu. Přímo naproti je malé knihkupectví, nic moc výběr ale aspoň něco." Hned jak to dořekl, zářivě se na mě usmál.
"To je dobré vědět." Zašklebila jsem se.
Poté jsme jeli hodnou chvíli mlčky, vjeli jsme z města a ozval se taťka. "Tak o tady je odbočka k našemu domu, bydlíme... no kousek v lese. Ale neboj není to daleko uvidíš, bude se ti tu líbit." Začal mě hned uklidňovat. Není to tím, že b se mi v přírodě nelíbilo, právě naopak milovala jsem jí, byla tak uklidňující, stálá, krásná, tichá ale pokaždé když bydlíme takhle odříznuti od 'civilizace' cítím se odstrčená od městečka a lidí v něm.
Vjeli jsme z lesa a já uviděla svůj nový domov. Jedním slovem byl nádherný. Krásný velký moderní dům stál kousek od jezera, v jehož hladině se odrážela okolní krajina a pochmurné nebe. Bylo to naprosto perfektní. Jako omámená jsem vystoupila z auta a hleděla na tu krásu kolem sebe.
Dům stál asi 200 metrů před břehem jezera, na mýtině, kterou vytvořila příroda. Ze tří stran jí chránil hustý lesní porost, ze čtvrté strany byla obepímaná jezerem. Byla to krásná dvoupatrová budova a jak znám Esme zadní stěna bude celá prosklená.
Z mého snění mě vyrušila Esme. Přišla ke mně zezadu, objala mě kolem ramen a zeptala se. "Líbí se ti tady zlatíčko?"
"Jasně mami je to nádhera, něco tak úžasného jsem ještě nikdy neviděla." Otočila jsem se k ní čelem a objala jí.
"Jsem rád, že se ti tady líbí." Řekl taťka. Hned na to mě vedli do domu.
Veranda vedla k velkým proskleným dveřím, které směřovali do krátké prosvětlené chodby ústící do obýváku. Byla to velký prosvětlená místnost a jak jsem předpokládala celá zadní strana domu byla prosklená. Byli tam velké francouzské dveře ústící do zahrady vedoucí k jezeru. U prosklené stěny stálo Edwardovo piano. Zadívala jsem se na něj a vybavila se mi vzpomínka.
Dospělý Edward a já, čtyřletá dívka. Sedíme za pianem a Edward mě učí stupnici. Zamračila jsem se a vypudila vzpomínku z mysli, budu se jí zabývat později.
Dominantou světle vymalovaného obýváku byla velká pohodlně vypadající šedooražová pohovka a křesla ve stejné barvě. Z obývacího pokoje se plině přecházelo do jídelny velké a moderní šedozelené kuchyně. Z obýváku rovněž vedlo schodiště do prvního patra.
"Tady je pokoj mamky a taťky a jejich pracovny, pokoj Ros a Emmetta, můj a Jasperův." Začala mi Al vysvětlovat. Ani mě nenechala si pokoje pořádně prohlédnout a už mě táhla do druhého parta.
"Tady máte pokoje jenom ty a Edward, zbytek jsou pokoje pro hosty."
Mávla rukou, zběžně mi dovolila nakouknout dovnitř a hned táhla mě k mým dveřím.
"A tohle je tvůj pokoj, co říkáš?" Ptala se nedočkavě, zatím co otvírala dveře. Podívala jsem se dovnitř a zůstala nevěřícně zírat.
Pokoj byl vymalovaný tmavě purpurovou a strop zůstal bílý. Celá zadní stěna byla prosklená s nádherným výhledem na celé jezero. V rohu pokoje u prosklené stěny byly dva obrovské sedací pytle ve stejné barvě jako stěny, kolem se povalovalo pár světlých polštářů. Velká manželská posel stála uprostřed boční strany, byla kovová, se světlým povlečení a nebesy, t byli trochu přehnané ale dokonale sem pasovali. Psací stůl, noční stolek a poličky byli ze světlého masivu. Stejně jako podlaha, kde, před postelí, ležel huňatý, na dotek plyšový koberec. Ještě zde byli dvoje dveře. Jedny vedli do koupelny, a ty druhé do obrovské šatny. Šatna byla skoro tak velká jako můj pokoj a z půlky zaplněná oblečením, které jsem z části poznávala i když většina byla nová, za to mola jak jinak Alice. Dále tu byli boty, kabelky, šátky, šperky a spousta pro mě nepotřebných blbůstek, které si Al nemohla odpustit. A hlavně zde byli naskládáni mí milovaní plyšáci, které při první příležitosti přestěhuju do pokoje.
"Tak co líbí se ti to?" Ptala se mě se zatajený dechem Ros.
"Je to naprosto dokonalé, děkuju." Přeběhla jsem pokoj a objala všechny tři ženynajednou.
"Doufali jsem, že se to bude líbit."
"Líbit? Pche. To je slabé slovo je to překrásné."
Dojemná chvilka byla přerušena kluky, kteří donesli mé kufry.
"Teda Izi nechápu co v tom vláčíš. Přísahal bych, že jsi odjížděla s jedním kufrem a teď máš tři." Neodpustil si Emmett vtipnou poznámku.
"To výš dárky zaberou spoustu místa, ale ty ten svůj stejně nechceš tak jsem mohla ušetřit místo že?"
Na to se Em teatrálně vrhl na kolena a pronesl. "To bys mi neudělala, na to mě máš až moc ráda." Škemral a přitom objímal mé nohy.
Chtě nechtě jsem se musela smát, tak jako ostatní.
Po chvilce všichni odešli s tím, že si mám vybalit a odpočinout si. "Až bude večeře tak tě zavolám, a opravdu si nechceš dát něco k snědku? Musíš mít hlad."
"Mami děkuju, ale jedla jsem v letadle." Podívala se na mě pohledem už 'Už vidím jak zrovna ty jíš něco v letadle' ale nekomentovala to a nechala mě o samotě.
Obsah prvních dvou kufrů jsem hodila rovnou do koše na prádlo, bylo to samé oblečení ať nové nebo starší. Třetí kufr plný dárků pro rodiče jsem opatrně položila na postel a otevřela. Hned na mě vykoukla napůl urvaná hlava a tělo Pana Tučňáka, a na něm položená fotka od Polly. Překvapivě jsem na ně hleděla. Já ty věci rozhodně nezabalila, takže je tam musel dát ráno Viktor.
Z kapsy kalhot jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.
"Nikdy bych nečekal, že se ozveš tak brzo ještěrko. To už mám přijet?" Ptal se mě s neskrývaným veselím v hlase.
"Tak moc si zase nefandi! Chtěla jsem ti jenom poděkovat za tu fotku a Pana Tučňáka. Děkuju."
"Není zač, napadlo mě, že by se ti to mohlo hodit. Předpokládám, že už jsi doma. Jaké bylo přivítání?"
"Jo jsem doma, bouřlivé jak jinak, ale jsem ráda strašně se mi stýskalo, byť jsem si to neuvědomovala. Nemáš někde po ruce Polly abych vás vzala jedním vrzem?"
"Ne to opravdu nemám a asi se budu cítit uraženě."
"To se moc omlouvám... Netušila jsem, že jsi tak jemná duše. Polly zavolám potom. Ještě jednou dík a ahoj."
"Ahoj a zase přijeď, už se mi stýská po tvém raním brblání." Rozloučil se se smíchem.
Hned na to jsem zavolala Polly a vylíčila jí, všechno co se stalo a hlavně jí popsala svůj nový domov a pokoj. Byla skoro tak nadšená jako já.
Pana tučňáka a fotku jsem pečlivě schovala do šatny, kufr jsem zavřela a šla spáchat hygienu. Jenom co jsem vylezla ze své perfektní koupelny už jsem měla v pokoji Ros.
"Ségra pojď, mamka vzkazuje, že už je večeře. A Emmett se nemůže dočkat dárků."
"No jo vždyť už jdu." Ros mě nechala obléknou se a s kufrem jsem vyšla ze dveří. Na chodbě jsem se skoro srazila s Edwardem vycházejícím ze svého pokoje, měli jsme pokoje naproti sobě. Když mě uviděl neodolatelně se zasmál, vzal mi kufr z ruky a nesl ho do obýváku. Já šla beze slova za ním a sledovala jeho perfektní tělo. V půlce dolního schodiště (pozn. autorky dolní z přízemí do prvního parta, horní z prvního do druhého patra) jsem se zastavila. 'Počkat odkdy je Edward neodolatelná a perfektní. Proboha na co to myslím, vždyť je můj bratr. Sice nevlastní, ale bratr. Prakticky mě vychoval. Sice mi tady všichni něco tají ale...'
"Bells jdeš nebo tam hodláš vystát důlek?" Vytrhl mě z myšlenek Edward.
"Jo už jdu." dostala jsem ze sebe přiškrceně, ale ani se nepohla. Edward si povzdechl dal kufr Emettovi, který netrpělivě stál u paty schodiště a šel za mnou. Chytil mě za ruku a upřel na mě své karamelové oči, stál o schod níž, takže jsme měli oči ve stejné výšce.
"Belli co se děje?" Jak se na mě tak díval rozutekli se my myšlenky a já musela zatřepat hlavou.
"To nic jenom jsem nad něčím přemýšlela." Pronesla jsem s nejzářivějším úsměvem, jaká jsem zvládla. Bylo na něm vidět, že mi dvakrát nevěří ale přešel to mlčením. Ruku v ruce jsme sešli zbytek schodiště.
"No konečně Emmett už málem otevřel ten kufr, byla fuška udržet ho z jeho dosahu." Smál se Jasper.
Než jsem stačila něco říct ozvala se Esme. "Dárky budou až po večeři, Bella musí mít hlad a vy taky." Emmett po ní začal házet nejdříve smutné a prosebné pohledy a nakonec pěkně naštvané. Ovšem nebylo mu to nic platné. Během večeře, mamka udělala mé oblíbení jídlo, jsem musela vylíčit všechno co se ve Farmingtonu stalo a co jsme s Polly prováděli.
Po večeři jsme šli do obýváku přičemž nás Em všechny popoháněl. "No honem honem, to nejste ani trochu zvědaví co nám dovezla?"
Přitáhl kufr stojící u zdi doprostřed pokoje a začal ho otvírat.
"Emmette nech ten kufr, je Belly a ona rozhodne kdy ti dá dárek!!!"
"No jo tati." Pronesl Emmett smutně.
Pomalu jsem otevřela kufr ležící na zemi a začala vytahovat dárky.
"Mami to je pro tebe. Emili a Polly mi pomohli s výběrem." Podala jsem jí zabalený dárek.
"Bello zlatičko to je krásné děkuju." Skočila mi kolem krku. Dovezla jsem jí vázu od Alvara Aalta. Náhodou jsme jí objevili v jednou zapadlém obchudku na kraji Portlendu.
"Tati tohle je pro tebe, snad jí ještě nemáš." Podávala jsem mu dárek. Byla to kniha snad 100 let stará. Pojednávala o vývoji lékařských metod a byla celá v latině, taťka, jako lékař, se zajímal nejen o moderní metody léčení, ale i o jejich původ a vývoj.
"Nemám jí, kde jsi jí našla? Sháněl jsem jí snad ve všech antikvariatech a knihovnách, ale odbyli mě s tím, že něco takového už určitě neseženu." Tajemně jsem se usmála potěšena jeho nadšením. Hned se začetl do první stránky, takže mu jí mamka musela zabavit se slovy. "Lásko teď se prosím tě věnuj rodině, číst můžeš i později, tak kniha ti rozhodně neuteče." Carlisles se zasmál a sledoval Alici rozbalující svůj dárek.
"Izi to jsou nové boty od Prady, jak si věděla, že zrovna tyhle chci?" A skočila mi kolem krku. Udělat radost Alici bylo mnohem jednodušší než sehnat dárek pro Edwarda.
"Edwarde, doufám, že se ti to bude líbit, ale nejsem si tím jistá." Řekla jsem omluvně. S úsměvem přebral svůj dárek a rozbalil ho. Hned na to na mě vytřeštil oči a objal mě. "Samozřejmě, že se mi líbí, kde jsi to prosím tě sehnala?"
"To ti nepovím." Obětovala jsem jeho objetí. Byli to originální noty několika našich oblíbených skladeb.
Nemohla jsem mu říct odkud je mám, zaprvé mi je sehnal Viktor. I když nechápu jak zjistil, že je tam mají. A zadruhé, kdyby viděl toho, co je prodával, rozhodně by mě nepustil z očí. Vlastně to bylo docela komické, ten chlápek z antikvariatu byl nervózní a vysvětloval mi, že majitel zbankrotoval a potřebuje rychle peníze, a proto je prodává pod cenou. Nejdříve jsem mu moc nevěřila, ale když mi ukázal ověřené vlastnické listy nebyl důvod mu nevěřit. Nebylo to sice levné, ale taťka tvrdí, že umění je jedna z nejlepších investic jaké jsou. Vlastně ani netuším, odkud máme tolik peněz, když jsem na to párkrát zavedla řeč, bylo mi řečeno asi toto. 'Je to mé a Esmino dědictví po rodině, které jsme znásobili vhodnými investicemi.' Neměla jsem důvod jim nevěřit, ale teď bych se o to mohla začít zajímat.
"Emmette tady máš, nebo se z tebe zblázním."Celou dobu seděl kousek ode mne a nervózně mi koukal přes rameno. Nedočkavě rozcupoval obal a začal zkoumat svůj dárek. Trvalo mu asi vteřinu, ne zjistil o co se jedná a začal radostně skákat po pokoji.
"Bello ty si moje holka, míč s podpisem Michala Jerdyho byl jediný co mi chyběl." Věděla jsem, že mu tím udělám radost, ale že až tak velkou, to jsem netušila.
"Ros tady je tvůj dárek." Podávala jsem jí tašku plnou módních doplňků, které si zakroužkovala v časopisech. "Doufám ž sis to už nekoupila sama."
"Bell díky." Pronesla nadšeně a pevně mě objala.
"Jasi pro tebe je tady to snad se ti budou líbit." Podávala jsem mu šachovnici z přelomu století, strašně rád je sbíral i když netuším k čemu mu jsou.
"Jasně, že se mi líbí, tuhle ještě nemám." Poděkoval mi a začal zkoumat jednotlivé figurky.
Najednou měli všichni co dělat. Edward si přehrával za pianem jednotlivé skladby. Alice se promenádovala kolem ve svých nových botičkách. Ros zkoušela jeden náramek za druhým a konzultovala s Al co se ke kterým šatům bude hodit víc. Taťka vydoloval z mamky knihu a pečlivě četl třetí stránku, přičemž si pro sebe něco mumlal a souhlasně pokyvoval, vypadal trochu jako schizofrenik. Emmett zkoumal podpis a poté šel míč přidat ke své sbírce a mamka lítala po místnosti, aby našla nejlepší místo pro vázu.
Chvíli jsem je s radostí sledovala, ale poté jsem se zvedla, došla si do pokoje pro bundu a oznámila, že se jdu projít. Všichni jen přikývli a dál se věnovali svým činnostem.
Vyšla jsem francouzským oknem na překrásnou zahradu. Vážně nechápu kdy jí mamka stihla vytvořit ale byla perfektní. Všechno sem dokonale zapadalo. Nalevo stál altánek a kousek od něho pohodlně vypadající houpačka.
Došla jsem k jezeru a sedla si na kraj mola, které zde bylo. Jen jsem tam tak seděla a pozorovala tu nádheru kolem sebe.
Nevím jak dlouho to trvalo, ale objevil se za mnou Edward. Posadil se vedle mě a zabalil mě do deky, kterou přinesl. Doteď jsem si ani neuvědomila, jaká je mi zima. Ještě více jsem se zachumlala a opřela mu o rameno. V tichosti jsme vedle sebe seděli a sledovali oblohu odrážející se v jezeře.
Edward
Ještě chvíli po tom co Bella opustila dům, jsem si přehrával nádherné melodie. Pak jsem zavřel piano a sledoval jí, jak sedí na okraji mola o obdivuje přírodu. Z ničeho nic se vedle mě objevila Alice a hned po ní Ros a Esme.
"Co to tam sledujete?" Hulákal Emmet, který práv přišel z pokoje, kam si zanesl svůj dárek. Svým dotazem přilákal pozornost Jaspera a Carlisla, všichni tři hned objali své drahé polovičky kolem pasu a sledovali Bellu.
"Je nádherná, jsem tak ráda že se už vrátila."
"To já taky, strašně mi chyběla." Odpověděl Carlisle Esme. "Ale musím říct, že v autě mě vyděsila."
"Co se stalo?" Zajímal se hned Jasper.
"Bella se zmínila, že Stev řekl, že Carlisles vypadá pořád stejně." Najednou kolem mě stály čtyři ledové sochy. "Potom pokračovala s tím, že Polly chce znát jméno Carlislova plastického chirurga." To Emmetta tak rozesmálo, až bylo divu, že si Bella ničeho nevšimla.
"A netuší nic, že ne?" Starala se hned Ros.
"Ne chovala se naprosto normálně, asi to brala jako vtip." Odpověděla pohotově Esme. Bylo vidět, že si všichni oddychli.
"Edwarde co jsi slyšel v jejich myšlenkách?" Zajímal se Carlisles.
"Vlastně nic, zase je blokovala, ale řekl bych, že neúmyslně. Od doby co přijela jsem jí ještě ani jednou neslyšel, a ani teď jí neslyším. Možná, že její štít posílil a ona není schopna ho dále ovlivňovat." Pronesl jsem flustrovan.
"Ano to je jedna z možností, a asi pude pravdivá. Alice vidíš její budoucnost?"
"Ano bez problému, sice mám kolem mírnou mlhu, ale jinak je to v pořádku. " Pohotově odpověděla sestřička.
"A co ty Jaspre?" Zajímal se náš otec dál.
"Její pocity cítím, ale upravovat jsem je zatím nezkoušel, nebylo potřeba." Carlisles jen přikývl a v myšlenkách dál bloumal nad mou teorii a důvodem proč já ji neslyším ale Alice jí vidí.
'Edwarde jdi za ní a vezmi sebou deku, nebo zmrzne.' Peskovala mě v duchu Alice.
Milerád jsem sestřičku poslechl a za chvilku jsem i s dekou v ruce kráčel po molu k Belle. Ta se na mě podívala, usmála se a ještě víc se zachumlala do deky, kterou jsem jí obmotal kolem ramen. Po chvilce se opřela o mé rameno a v tichosti jsme sledovali okolní krajinu.
Po dalších 20 minutách jsem slyšel její tiché a pravidelné oddechování, a zanesl jí do pokoje, Kde ji Esme oblékla pyžamo a přikryla. Když, opustila její pokoj vrátil jsem se k ní a z houpacího křesla stojícího vedle postele jsem hlídal její spánek.
'Já věděla proč tam to křeslo dát.' Slyšel jsem Aliciny myšlenky a v duchu jí poděkoval. 'Není zač bráško, jo a za hodinu se vzbudí.'
Vkročila jsem do letištní haly. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svou čekající rodinu.
Dívala jsem se na ně, stáli tam tak krásní, dokonalí a perfektní. Sledovala jsem jejich obličeje, vyzařovalo u nich moře pocitů, ale převažovala radost, štěstí, láska. Pozorovala jsem je a došlo mi, že jsou moje rodina, sice předemnou mají tajemství ale vychovali mě, starali se o mě a milují mě. Doufám. A slibuju, že to tajemství odhalím ať je jakékoliv.
Usmála jsem se na ně a rozběhla se napříč letištní halou, nevnímaje nevrlé pohledy lidí. Mamka okamžitě rozevřela svou náruč, a já do ní skočila. Emmetta to rozesmálo tak, až přilákal pozornost spolucestujících, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
Taťka nezůstal pozadu a hned nás s mamkou objal, postupně se přidala Alice, Ros, Edward, Jas a Emmett, takže jsme vypadali jako obrovská objímající se koule.
Mamka pořád mumlala. "Holčičko moje tolik si mi chyběla. Už tě nikam nepustím, nemůžu pochopit, že jsme to bez tebe vydržela 44 dnů. A jak ses tam měla?"
"Mami bylo to fajn a všechno vám povím, ale mohli by jste mě pustit? Nemůžu dýchat." Jenom co jsem to dořekla neobjímal mě nikdo, teda až na mamku. Prozatím se spokojila s tím, že mě drží kolem ramen a tiskne k sobě. Po celou dobu měla slz na krajíčku. Teď si uvědomuju, že jsem jí nikdy neviděla plakat.
"Mami nech nám ji taky. Nejsi jediná, kdo si s ní chce hrát." Samozřejmě Emmett, kdo jiný. Nebral ohled na Esminy protesty, lehce jí odstrčil, vzal mě do náručí a začal se mnou točit ve vzduchu, jako když jsem byla malá. Další vzpomínka související s jejich 'neměnností'.
Pevně jsem ho objala kolem krku a smála se na celé kolo. Když mě položil, objala jsem se se všemi z rodiny, ale už ne tak bouřlivě. Bratři došli pro mé kufry a vyrazili jsme domů. V autě jsem jela s rodiči a Edwardem, zbytek sourozenců jelo s Emmettem v jeho jeapu, který dostal loni k šestnáctým narozeninám.
V autě se mě pořád na něco vyptávali, teda hlavně máma. "Zlatíčko jak bylo u Emily a Stevna? A co Polly? Jak se má? A co Viktor, už odmaturoval? Kam půjde na školu?" Při poslední otázce jsem nepatrně zrudla, přísahala bych že si toho všimli, protože si Esme vyměnila rychlí pohled s Carlislem.
"Mají se dobře." Začala jsem odpovídat na otázky. "Polly je pořád stejná. Viktor odmaturoval s vyznamenáním a na podzim nastupuje na Yale."
Přísahala bych, že Edward slabě zavrčel, jakmile jsem se o Viktorovi zmínila, ale to byla blbost. Vlastně se choval divně, na letišti mě objal tak pevně až je div, že mé kosti drží pohromadě. Celou cestu k autu se držel s mé blízkosti. Dokonce ani nepřijel svým Volvem, které dostal v červnu k narozeninám. Auta u nás měli všichni, když nepočítám mou maličkost. A teď mě držel za ruku a seděl tak blízko jak jen mu pás dovoloval.
Sledovala jsem měnící se krajinu kolem a něco mě napadlo. Upřela jsem oči na taťku a zeptala se. "Když jsme jeli z letiště k Steanových domů Stev poznamenal, že jsi se za těch 10 let co tě zná vůbec nezměnil." A odmlčela jsem se. Na chvilku všichni v autě ztuhli. Já očekáváním co se bude dít a ostatní strachem? Edward, který mě doteď hladil po ruce ustrnul v půlce pohybu, Esme zamrzl úsměv na rtech a Carlisles vytřeštil oči. Všechno to trvalo maximálně 2 vteřiny, ale poznala jsem, že jsem na správné cestě.
Pokračovala jsem, jako by se nic nedělo. "Polly chtěla hned vědět, jakého máš plastického chirurga, asi už plánuje první zákrok." Nuceně jsem se zasmála, ale zřejmě se mi povedlo oklamat je. Edward začal okamžitě hladit mou ruku, Esme prohloubila svůj úsměv a Carlisles prkenně zažertoval. "Hned jak přijedeme tak jí pošlu Markovo číslo a domluvím první schůzku, i když popravdě nevidím důvod." Snažil se o nenucený tón, ale napětí nedokázal úplně zamaskovat. Zvesela jsem se usmála a dělala jako že nic.
Otočila jsem se k oknu a upřela pohled na měníc se krajinu, přičemž jsem shromažďovala známá fakta.
Nestárnou, to je nesporný fakt, který mi právě nevědomky potvrdili. Vlastně tohle byla jediná věc kterou jsem věděla s určitostí. A to bylo žalostně málo. Budu muset být víc všímavá a vzpomenout si na co nejvíc věcí z mého dětství a taky budu muset pořádně probrat fotky a videa co máme doma, proto že rozhodně nemůžou být pravé.
Z myšlenek mě vytrhl Edward. Pevněji sevřel mou ruku a pronesl. "Bello dívej, tohle je Fairfield, náš nový domov." Hned nato se pousmál. Zvědavě jsem se rozhlížela po okolí. A dostávala výklad od Eda.
"Fairfield je menší městečko v Montaně. "
"Nepovídej to by mě nenapadlo." Pronesla jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase.
"Promiň" usmál se na mě omluvně a pokračoval.
"Kousek odsud je parku Glacier. Žije tam největší populace medvědů v USA a početná stáda bizonů. Někdy tam můžeme zajet na výlet. Tady za tou ulicí je střední škola, stojí na okraji lesa." Z cesty nebyla škola vidět, zato všude stáli rodinné domky. Bylo zde pár modernějších staveb, ale většina byla starší půl století. Podle měnícího se typu zástavby a zvětšující se hustoty domů jsem usoudila, že se blížíme k centru, a taky že jo. "Tady je radnice a policejní stanice." Oznámil mi. "A tady tou ulicí se dostaneš do obchodu. Přímo naproti je malé knihkupectví, nic moc výběr ale aspoň něco." Hned jak to dořekl, zářivě se na mě usmál.
"To je dobré vědět." Zašklebila jsem se.
Poté jsme jeli hodnou chvíli mlčky, vjeli jsme z města a ozval se taťka. "Tak o tady je odbočka k našemu domu, bydlíme... no kousek v lese. Ale neboj není to daleko uvidíš, bude se ti tu líbit." Začal mě hned uklidňovat. Není to tím, že b se mi v přírodě nelíbilo, právě naopak milovala jsem jí, byla tak uklidňující, stálá, krásná, tichá ale pokaždé když bydlíme takhle odříznuti od 'civilizace' cítím se odstrčená od městečka a lidí v něm.
Vjeli jsme z lesa a já uviděla svůj nový domov. Jedním slovem byl nádherný. Krásný velký moderní dům stál kousek od jezera, v jehož hladině se odrážela okolní krajina a pochmurné nebe. Bylo to naprosto perfektní. Jako omámená jsem vystoupila z auta a hleděla na tu krásu kolem sebe.
Dům stál asi 200 metrů před břehem jezera, na mýtině, kterou vytvořila příroda. Ze tří stran jí chránil hustý lesní porost, ze čtvrté strany byla obepímaná jezerem. Byla to krásná dvoupatrová budova a jak znám Esme zadní stěna bude celá prosklená.
Z mého snění mě vyrušila Esme. Přišla ke mně zezadu, objala mě kolem ramen a zeptala se. "Líbí se ti tady zlatíčko?"
"Jasně mami je to nádhera, něco tak úžasného jsem ještě nikdy neviděla." Otočila jsem se k ní čelem a objala jí.
"Jsem rád, že se ti tady líbí." Řekl taťka. Hned na to mě vedli do domu.
Veranda vedla k velkým proskleným dveřím, které směřovali do krátké prosvětlené chodby ústící do obýváku. Byla to velký prosvětlená místnost a jak jsem předpokládala celá zadní strana domu byla prosklená. Byli tam velké francouzské dveře ústící do zahrady vedoucí k jezeru. U prosklené stěny stálo Edwardovo piano. Zadívala jsem se na něj a vybavila se mi vzpomínka.
Dospělý Edward a já, čtyřletá dívka. Sedíme za pianem a Edward mě učí stupnici. Zamračila jsem se a vypudila vzpomínku z mysli, budu se jí zabývat později.
Dominantou světle vymalovaného obýváku byla velká pohodlně vypadající šedooražová pohovka a křesla ve stejné barvě. Z obývacího pokoje se plině přecházelo do jídelny velké a moderní šedozelené kuchyně. Z obýváku rovněž vedlo schodiště do prvního patra.
"Tady je pokoj mamky a taťky a jejich pracovny, pokoj Ros a Emmetta, můj a Jasperův." Začala mi Al vysvětlovat. Ani mě nenechala si pokoje pořádně prohlédnout a už mě táhla do druhého parta.
"Tady máte pokoje jenom ty a Edward, zbytek jsou pokoje pro hosty."
Mávla rukou, zběžně mi dovolila nakouknout dovnitř a hned táhla mě k mým dveřím.
"A tohle je tvůj pokoj, co říkáš?" Ptala se nedočkavě, zatím co otvírala dveře. Podívala jsem se dovnitř a zůstala nevěřícně zírat.
Pokoj byl vymalovaný tmavě purpurovou a strop zůstal bílý. Celá zadní stěna byla prosklená s nádherným výhledem na celé jezero. V rohu pokoje u prosklené stěny byly dva obrovské sedací pytle ve stejné barvě jako stěny, kolem se povalovalo pár světlých polštářů. Velká manželská posel stála uprostřed boční strany, byla kovová, se světlým povlečení a nebesy, t byli trochu přehnané ale dokonale sem pasovali. Psací stůl, noční stolek a poličky byli ze světlého masivu. Stejně jako podlaha, kde, před postelí, ležel huňatý, na dotek plyšový koberec. Ještě zde byli dvoje dveře. Jedny vedli do koupelny, a ty druhé do obrovské šatny. Šatna byla skoro tak velká jako můj pokoj a z půlky zaplněná oblečením, které jsem z části poznávala i když většina byla nová, za to mola jak jinak Alice. Dále tu byli boty, kabelky, šátky, šperky a spousta pro mě nepotřebných blbůstek, které si Al nemohla odpustit. A hlavně zde byli naskládáni mí milovaní plyšáci, které při první příležitosti přestěhuju do pokoje.
"Tak co líbí se ti to?" Ptala se mě se zatajený dechem Ros.
"Je to naprosto dokonalé, děkuju." Přeběhla jsem pokoj a objala všechny tři ženynajednou.
"Doufali jsem, že se to bude líbit."
"Líbit? Pche. To je slabé slovo je to překrásné."
Dojemná chvilka byla přerušena kluky, kteří donesli mé kufry.
"Teda Izi nechápu co v tom vláčíš. Přísahal bych, že jsi odjížděla s jedním kufrem a teď máš tři." Neodpustil si Emmett vtipnou poznámku.
"To výš dárky zaberou spoustu místa, ale ty ten svůj stejně nechceš tak jsem mohla ušetřit místo že?"
Na to se Em teatrálně vrhl na kolena a pronesl. "To bys mi neudělala, na to mě máš až moc ráda." Škemral a přitom objímal mé nohy.
Chtě nechtě jsem se musela smát, tak jako ostatní.
Po chvilce všichni odešli s tím, že si mám vybalit a odpočinout si. "Až bude večeře tak tě zavolám, a opravdu si nechceš dát něco k snědku? Musíš mít hlad."
"Mami děkuju, ale jedla jsem v letadle." Podívala se na mě pohledem už 'Už vidím jak zrovna ty jíš něco v letadle' ale nekomentovala to a nechala mě o samotě.
Obsah prvních dvou kufrů jsem hodila rovnou do koše na prádlo, bylo to samé oblečení ať nové nebo starší. Třetí kufr plný dárků pro rodiče jsem opatrně položila na postel a otevřela. Hned na mě vykoukla napůl urvaná hlava a tělo Pana Tučňáka, a na něm položená fotka od Polly. Překvapivě jsem na ně hleděla. Já ty věci rozhodně nezabalila, takže je tam musel dát ráno Viktor.
Z kapsy kalhot jsem vytáhla mobil a vytočila jeho číslo.
"Nikdy bych nečekal, že se ozveš tak brzo ještěrko. To už mám přijet?" Ptal se mě s neskrývaným veselím v hlase.
"Tak moc si zase nefandi! Chtěla jsem ti jenom poděkovat za tu fotku a Pana Tučňáka. Děkuju."
"Není zač, napadlo mě, že by se ti to mohlo hodit. Předpokládám, že už jsi doma. Jaké bylo přivítání?"
"Jo jsem doma, bouřlivé jak jinak, ale jsem ráda strašně se mi stýskalo, byť jsem si to neuvědomovala. Nemáš někde po ruce Polly abych vás vzala jedním vrzem?"
"Ne to opravdu nemám a asi se budu cítit uraženě."
"To se moc omlouvám... Netušila jsem, že jsi tak jemná duše. Polly zavolám potom. Ještě jednou dík a ahoj."
"Ahoj a zase přijeď, už se mi stýská po tvém raním brblání." Rozloučil se se smíchem.
Hned na to jsem zavolala Polly a vylíčila jí, všechno co se stalo a hlavně jí popsala svůj nový domov a pokoj. Byla skoro tak nadšená jako já.
Pana tučňáka a fotku jsem pečlivě schovala do šatny, kufr jsem zavřela a šla spáchat hygienu. Jenom co jsem vylezla ze své perfektní koupelny už jsem měla v pokoji Ros.
"Ségra pojď, mamka vzkazuje, že už je večeře. A Emmett se nemůže dočkat dárků."
"No jo vždyť už jdu." Ros mě nechala obléknou se a s kufrem jsem vyšla ze dveří. Na chodbě jsem se skoro srazila s Edwardem vycházejícím ze svého pokoje, měli jsme pokoje naproti sobě. Když mě uviděl neodolatelně se zasmál, vzal mi kufr z ruky a nesl ho do obýváku. Já šla beze slova za ním a sledovala jeho perfektní tělo. V půlce dolního schodiště (pozn. autorky dolní z přízemí do prvního parta, horní z prvního do druhého patra) jsem se zastavila. 'Počkat odkdy je Edward neodolatelná a perfektní. Proboha na co to myslím, vždyť je můj bratr. Sice nevlastní, ale bratr. Prakticky mě vychoval. Sice mi tady všichni něco tají ale...'
"Bells jdeš nebo tam hodláš vystát důlek?" Vytrhl mě z myšlenek Edward.
"Jo už jdu." dostala jsem ze sebe přiškrceně, ale ani se nepohla. Edward si povzdechl dal kufr Emettovi, který netrpělivě stál u paty schodiště a šel za mnou. Chytil mě za ruku a upřel na mě své karamelové oči, stál o schod níž, takže jsme měli oči ve stejné výšce.
"Belli co se děje?" Jak se na mě tak díval rozutekli se my myšlenky a já musela zatřepat hlavou.
"To nic jenom jsem nad něčím přemýšlela." Pronesla jsem s nejzářivějším úsměvem, jaká jsem zvládla. Bylo na něm vidět, že mi dvakrát nevěří ale přešel to mlčením. Ruku v ruce jsme sešli zbytek schodiště.
"No konečně Emmett už málem otevřel ten kufr, byla fuška udržet ho z jeho dosahu." Smál se Jasper.
Než jsem stačila něco říct ozvala se Esme. "Dárky budou až po večeři, Bella musí mít hlad a vy taky." Emmett po ní začal házet nejdříve smutné a prosebné pohledy a nakonec pěkně naštvané. Ovšem nebylo mu to nic platné. Během večeře, mamka udělala mé oblíbení jídlo, jsem musela vylíčit všechno co se ve Farmingtonu stalo a co jsme s Polly prováděli.
Po večeři jsme šli do obýváku přičemž nás Em všechny popoháněl. "No honem honem, to nejste ani trochu zvědaví co nám dovezla?"
Přitáhl kufr stojící u zdi doprostřed pokoje a začal ho otvírat.
"Emmette nech ten kufr, je Belly a ona rozhodne kdy ti dá dárek!!!"
"No jo tati." Pronesl Emmett smutně.
Pomalu jsem otevřela kufr ležící na zemi a začala vytahovat dárky.
"Mami to je pro tebe. Emili a Polly mi pomohli s výběrem." Podala jsem jí zabalený dárek.
"Bello zlatičko to je krásné děkuju." Skočila mi kolem krku. Dovezla jsem jí vázu od Alvara Aalta. Náhodou jsme jí objevili v jednou zapadlém obchudku na kraji Portlendu.
"Tati tohle je pro tebe, snad jí ještě nemáš." Podávala jsem mu dárek. Byla to kniha snad 100 let stará. Pojednávala o vývoji lékařských metod a byla celá v latině, taťka, jako lékař, se zajímal nejen o moderní metody léčení, ale i o jejich původ a vývoj.
"Nemám jí, kde jsi jí našla? Sháněl jsem jí snad ve všech antikvariatech a knihovnách, ale odbyli mě s tím, že něco takového už určitě neseženu." Tajemně jsem se usmála potěšena jeho nadšením. Hned se začetl do první stránky, takže mu jí mamka musela zabavit se slovy. "Lásko teď se prosím tě věnuj rodině, číst můžeš i později, tak kniha ti rozhodně neuteče." Carlisles se zasmál a sledoval Alici rozbalující svůj dárek.
"Izi to jsou nové boty od Prady, jak si věděla, že zrovna tyhle chci?" A skočila mi kolem krku. Udělat radost Alici bylo mnohem jednodušší než sehnat dárek pro Edwarda.
"Edwarde, doufám, že se ti to bude líbit, ale nejsem si tím jistá." Řekla jsem omluvně. S úsměvem přebral svůj dárek a rozbalil ho. Hned na to na mě vytřeštil oči a objal mě. "Samozřejmě, že se mi líbí, kde jsi to prosím tě sehnala?"
"To ti nepovím." Obětovala jsem jeho objetí. Byli to originální noty několika našich oblíbených skladeb.
Nemohla jsem mu říct odkud je mám, zaprvé mi je sehnal Viktor. I když nechápu jak zjistil, že je tam mají. A zadruhé, kdyby viděl toho, co je prodával, rozhodně by mě nepustil z očí. Vlastně to bylo docela komické, ten chlápek z antikvariatu byl nervózní a vysvětloval mi, že majitel zbankrotoval a potřebuje rychle peníze, a proto je prodává pod cenou. Nejdříve jsem mu moc nevěřila, ale když mi ukázal ověřené vlastnické listy nebyl důvod mu nevěřit. Nebylo to sice levné, ale taťka tvrdí, že umění je jedna z nejlepších investic jaké jsou. Vlastně ani netuším, odkud máme tolik peněz, když jsem na to párkrát zavedla řeč, bylo mi řečeno asi toto. 'Je to mé a Esmino dědictví po rodině, které jsme znásobili vhodnými investicemi.' Neměla jsem důvod jim nevěřit, ale teď bych se o to mohla začít zajímat.
"Emmette tady máš, nebo se z tebe zblázním."Celou dobu seděl kousek ode mne a nervózně mi koukal přes rameno. Nedočkavě rozcupoval obal a začal zkoumat svůj dárek. Trvalo mu asi vteřinu, ne zjistil o co se jedná a začal radostně skákat po pokoji.
"Bello ty si moje holka, míč s podpisem Michala Jerdyho byl jediný co mi chyběl." Věděla jsem, že mu tím udělám radost, ale že až tak velkou, to jsem netušila.
"Ros tady je tvůj dárek." Podávala jsem jí tašku plnou módních doplňků, které si zakroužkovala v časopisech. "Doufám ž sis to už nekoupila sama."
"Bell díky." Pronesla nadšeně a pevně mě objala.
"Jasi pro tebe je tady to snad se ti budou líbit." Podávala jsem mu šachovnici z přelomu století, strašně rád je sbíral i když netuším k čemu mu jsou.
"Jasně, že se mi líbí, tuhle ještě nemám." Poděkoval mi a začal zkoumat jednotlivé figurky.
Najednou měli všichni co dělat. Edward si přehrával za pianem jednotlivé skladby. Alice se promenádovala kolem ve svých nových botičkách. Ros zkoušela jeden náramek za druhým a konzultovala s Al co se ke kterým šatům bude hodit víc. Taťka vydoloval z mamky knihu a pečlivě četl třetí stránku, přičemž si pro sebe něco mumlal a souhlasně pokyvoval, vypadal trochu jako schizofrenik. Emmett zkoumal podpis a poté šel míč přidat ke své sbírce a mamka lítala po místnosti, aby našla nejlepší místo pro vázu.
Chvíli jsem je s radostí sledovala, ale poté jsem se zvedla, došla si do pokoje pro bundu a oznámila, že se jdu projít. Všichni jen přikývli a dál se věnovali svým činnostem.
Vyšla jsem francouzským oknem na překrásnou zahradu. Vážně nechápu kdy jí mamka stihla vytvořit ale byla perfektní. Všechno sem dokonale zapadalo. Nalevo stál altánek a kousek od něho pohodlně vypadající houpačka.
Došla jsem k jezeru a sedla si na kraj mola, které zde bylo. Jen jsem tam tak seděla a pozorovala tu nádheru kolem sebe.
Nevím jak dlouho to trvalo, ale objevil se za mnou Edward. Posadil se vedle mě a zabalil mě do deky, kterou přinesl. Doteď jsem si ani neuvědomila, jaká je mi zima. Ještě více jsem se zachumlala a opřela mu o rameno. V tichosti jsme vedle sebe seděli a sledovali oblohu odrážející se v jezeře.
Edward
Ještě chvíli po tom co Bella opustila dům, jsem si přehrával nádherné melodie. Pak jsem zavřel piano a sledoval jí, jak sedí na okraji mola o obdivuje přírodu. Z ničeho nic se vedle mě objevila Alice a hned po ní Ros a Esme.
"Co to tam sledujete?" Hulákal Emmet, který práv přišel z pokoje, kam si zanesl svůj dárek. Svým dotazem přilákal pozornost Jaspera a Carlisla, všichni tři hned objali své drahé polovičky kolem pasu a sledovali Bellu.
"Je nádherná, jsem tak ráda že se už vrátila."
"To já taky, strašně mi chyběla." Odpověděl Carlisle Esme. "Ale musím říct, že v autě mě vyděsila."
"Co se stalo?" Zajímal se hned Jasper.
"Bella se zmínila, že Stev řekl, že Carlisles vypadá pořád stejně." Najednou kolem mě stály čtyři ledové sochy. "Potom pokračovala s tím, že Polly chce znát jméno Carlislova plastického chirurga." To Emmetta tak rozesmálo, až bylo divu, že si Bella ničeho nevšimla.
"A netuší nic, že ne?" Starala se hned Ros.
"Ne chovala se naprosto normálně, asi to brala jako vtip." Odpověděla pohotově Esme. Bylo vidět, že si všichni oddychli.
"Edwarde co jsi slyšel v jejich myšlenkách?" Zajímal se Carlisles.
"Vlastně nic, zase je blokovala, ale řekl bych, že neúmyslně. Od doby co přijela jsem jí ještě ani jednou neslyšel, a ani teď jí neslyším. Možná, že její štít posílil a ona není schopna ho dále ovlivňovat." Pronesl jsem flustrovan.
"Ano to je jedna z možností, a asi pude pravdivá. Alice vidíš její budoucnost?"
"Ano bez problému, sice mám kolem mírnou mlhu, ale jinak je to v pořádku. " Pohotově odpověděla sestřička.
"A co ty Jaspre?" Zajímal se náš otec dál.
"Její pocity cítím, ale upravovat jsem je zatím nezkoušel, nebylo potřeba." Carlisles jen přikývl a v myšlenkách dál bloumal nad mou teorii a důvodem proč já ji neslyším ale Alice jí vidí.
'Edwarde jdi za ní a vezmi sebou deku, nebo zmrzne.' Peskovala mě v duchu Alice.
Milerád jsem sestřičku poslechl a za chvilku jsem i s dekou v ruce kráčel po molu k Belle. Ta se na mě podívala, usmála se a ještě víc se zachumlala do deky, kterou jsem jí obmotal kolem ramen. Po chvilce se opřela o mé rameno a v tichosti jsme sledovali okolní krajinu.
Po dalších 20 minutách jsem slyšel její tiché a pravidelné oddechování, a zanesl jí do pokoje, Kde ji Esme oblékla pyžamo a přikryla. Když, opustila její pokoj vrátil jsem se k ní a z houpacího křesla stojícího vedle postele jsem hlídal její spánek.
'Já věděla proč tam to křeslo dát.' Slyšel jsem Aliciny myšlenky a v duchu jí poděkoval. 'Není zač bráško, jo a za hodinu se vzbudí.'

%20%E2%80%93%20okraj.png)





fakt prekrasne, dufam ze dalsi dielik bude co najskor