Ako štvrtý som sa rozhodla pre Nevysvětlitelnú náhodu, štvrtú kapitolu. Kapitola má názov rozhovor...asi viete medzi kým :P Enjoy :)
Skoro týden po něm nebylo ani stopy. Tedy, věděla jsem, že je ve městě, ale neviděla jsem ho. Ani se neukázal. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Snažila jsem se, ale nemohla jsem se na nic pořádně soustředit. Chtěla jsem o něm vědět víc, než že se jmenuje Edward. To byla hloupá tužba, ale nemohla jsem si pomoc. Zajímal mě. Byl to po dlouhé době někdo jiný, než moje rodina.
Zamračeně jsem se pomalu ploužila do kavárny.
Byl poslední den, kdy bylo zataženo, takže jsem měla denní směnu. Byl to stereotyp. Stejně jako předtím chodit do školy, teď do práce. Nebylo to nic, co by mě dokázalo dostatečně zaměstnat.
Začalo kapat, takže jsem si narazila na hlavu kapuci, aby mi nepromokly vlasy. Déšť mě rozčiloval. To nikde nekončící vlézlé mokro. A posledních dvacet let jsem strávila převážně na vlhkých místech. Ráda byh se zase někdy vrátila do Phoenixu. Tam bylo alespoň teplo. Co bych dala z příjemných pětadvacet stupňů?
Vůně deště sebou přinesla i další. Edward. Rychle jsem zvedla hlavu a rozhlédla se, ale nikde jsem ho neviděla. Pravděpodobně byl na úplně jiném konci města.
Zatřásla jsem hlavou. Měla bych ho dostat z hlavy. Dělíme se o město, to je všechno. Měla bych se zabývat jinými věcmi. Například sázkou. Už jen deset týdnů a dostanu zpátky svůj Aston. I když stejně to nebude ono. Měla jsem to auto ráda a Emmett ho zničil. To nebylo fér. Nemělo by být.
Samie přišel pár minut po mě. Den se hned zdál lepší. Nemusím poslouchat Jenifer.
Přemítala jsem nad tím, jestli Emm už začal to auto schánět, protože to nebyl zrovna standartní model, zatímco jsem obcházela zákazníky. Bylo to dobré téma na úvahu, lepší než můj "spolubydlící". A zítra bych mohla jít na lov. Deset týdnů... Těším se, až znovu uvidím Esmé.
" Bells?" ozval se Samuel.
" Jo?" otočila jsem se. Stál mezi dveřmi a u nohy mu ležel velký černý pytel.
" Vyhodíš to, prosím. Máš už padla."
Zakřenila jsem se - den se nám stále vylepšuje. " Jasně, dej to sem." Natáhla jsem k němu ruku a převzala pytel se starými koláčky, co se neprodaly.
Převlékla jsem se z uniformy a vyrazila ven do deště. Pytel jsem táhla s sebou.
Otevřela jsem kontejner, jak jsem šla kolem a pokračovala dál. Když jsem si byla jistá, že mě nikdo nevidí, vyšplhala jsem po železné konstrukci bálkónů spojených žebříky podél jednoho činčáku nahoru na střechu. S černým pytlem odpadků přes rameno jsem si připadala jako nějaká zvrácená verze Santa Clause v srpnu.
Ale tohle byla moje oblíbená zábava. Vyskočila jsem na další střechu a po jejím okraji přeběhla na druhou stranu. Pečlivě jsem se rozhlédla po chodníku pod sebou a pak skočila na protější dům.
Teď jsem byla přímo nad kontejnerem.
Usadila jsem plechový okraj střechy, takže jsem nohama klimbala ve vzduchu a pytel položila vedle sebe.
Sebrala jsem první kousek ztvrdlého pečiva, naklonila se a rozevřela prsty. Koláček chvíli plachtil vzduchem a srážel se s dešťovými kapkami, než dopadl na dno popelnice. Uculila jsem se. Vím, že je to dětinské, ale mě to baví.
Natáhla jsem se pro další a znovu sledovala trajektorii jeho pádu. Když pršelo, bylo to daleko zajímavější. Koláček společně s rozbíjejícími se kapkami vytvářel velmi okouzlující efekty. Tiše jsem se zachichotala a hodila další.
Ale, jak dopadl, už jsem neviděla. Uslyšela jsem kroky a po zádech mi přejel velmi nepříjemný pocit. Rychle jsem se ohlédla přes rameno.
" Ahoj," ozvalo se vesele.
" Ahoj," hlesla jsem zaraženě. Nějak jsem nemohla přijít na důvod, proč je Edward zrovna teď na střeše tohohle činžáku.
" Můžu si přisednout?" nadhodil a ukázal na místo vedle mě.
" Jasně," přikývla jsem. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, která mnou lomcovala a vyhodila další koláček. Edward se posadil stejně jako já.
" Děláš to často?" zeptal se pobaveně a prohrábl si prsty vlasy, na kterých mu ulpělo několik kapek vody.
Mrkla jsem. " Jen když zbydou koláče," pokrčila jsem rameny. Byla jsem ráda, že mi nemůže číst myšlenky. " Je to zábavné."
Tiše se zachechtal. " Můžu taky?"
Ušklíbla jsem se. " Jistě." Posunula jsem se dál od něj a pytel přesunula mezi nás. Takhle to bylo mnohem lepší.
Upustil další a společně jsme sledovali, jak padá. Znervózňovalo mě, že se tu po týdnu tak nenadále objevil, ale vlastně jsem byla ráda. Byla to příležitost si s někým promluvit. S někým, jako jsem já.
" Proč nejsi s rodinou, Bello?" vyhrkl najednou, jeho hlas byl vážný.
Podívala jsem se na něj a povzdechla si. " Sázka."
Zvedl obočí. " Co prosím?"
" Můj bratr tvrdil, že to nezvládnu. Vsadila jsem se s ním."
" Stojí ti to za to?" Podle hlasu mi přišlo, že s tím nesouhlasí. Nechápala jsem proč.
" Nevím," zabručela jsem. " Proč na tom záleží?"
Zvláštně se na mě podíval. " Jsi první, komu nemůžu přečíst myšlenky. Chci tě poznat. Dokázat odhadnout, co si myslíš, i když tě neslyším." Poklepal si prstem na spánek. " Svým způsobem je to pro mě výzva."
Zamračila jsem se. " Jsem pro tebe výzva?" To se mi nelíbilo.
Všiml si toho. Zasmál se. " Ano. Navíc jsem už velmi dlouho nikoho jako já nepotkal. Nemůžeme být... přátelé?"
" Přátelé?" opakovala jsem po něm.
Okamžitě se stáhl. " Samozřejmě, jen pokud budeš chtít. Klidně odsud vypadnu, pokud tě to obtěžuje."
Usmála jsem se. " Znám tě trochu málo, Edwarde, abys mohl být můj kamarád. Zatím jsi jen známý."
Zakřenil se, složil ruce do klína a zatvářil se vážně. " Co bys chtěla vědět?"
Jeho výraz byl komický, zasmála jsem se. " Promiň?"
" Pokud mě musíš poznat, abych mohl být tvůj kamarád, tak se mě můžeš zeptat na cokoli, co tě zajímá. Pokud budu chtít, tak ti odpovím," upřesnil a vyčkávavě na mě pohlédl.
Zamyslela jsem se. Tohle byla jedinečná příležitost se o něm něco dozvědět. " Dobře," řekla jsem pomalu. Na chvíli jsem se odmlčela. " Kde žiješ?"
Překvapeně mrkl. " Tady."
" Ne," zavrtěla jsem hlavou. " Myslím tím, kde bydlíš. Tady ve městě?"
" Ne. Nebydlím nikde. Jen se tak potuluju." Trochu zkřivil ústa v náznaku úsměvu. " Jsou prázdniny." Mrkl na mě. " V září se možná někde usadím a budu chvíli chodit do školy."
" Chodíš do školy?" vytřeštila jsem na něj oči. Nedokázala jsem si ho představit na nějaké střední.
Váhavě zahýbal rameny. " Když mám pocit, že mi chybí společnost. Po pár měsících se z toho vždycky vyléčím."
Zasmála jsem se. " Kolik ti je, Edwarde?"
Podíval se na protější dům a odpověděl až po chvíli. " Narodil jsem se v roce 1901."
Zhluboka jsem se nadechla. Starší než většina mé rodiny, včetně mě. " Tak jsem to nemyslela." Zatřásla jsem hlavou a pár mokrých pramenů se mi přilepilo na tvář. Stáhla jsem je dolů prsty. Přišlo mi zbytečné dávat si teď kapuci.
" A kolik je tobě, Bello?"
Našpulila jsem pusu. " Bavíme se o tobě."
" Ale takhle to bude fér," naléhal. Od pohledu se dobře bavil.
" Ty jsi mi neodpověděl."
Rezignovaně si povzdechl. " Sedmnáct. Teď ty," prohlásil nekompromisně.
Vypadal starší, ale prakticky jsem se docela trefila. " Mě je osmnáct," informovala jsem ho.
Zakřenil se. " Tak jsem to nemyslel," zavrtěl hlavou, dobře si vědom toho, že opakuje moji větu.
Potlačila jsem nutkání zavrčet, to by asi nebylo moc přátelské gesto. " 1968."
" Jsi mladá," řekl uznale.
Protočila jsem oči a vrátila se k původní činnosti - shodila jsem dolů další dva koláčky. " Je mi čtyřicet."
" A já jsem stoletý vetchý stařík," oplatil mi s úsměvem.
" Ha, ha," odsekla jsem.
Zasmál se. " Už jsem si získal právo být tvým přítelem?"
Vyhodila jsem dalších pár kousků a mlčela jsem. Čekal. " Budu o tom přemýšlet," řekla jsem nakonec.
" Dobře," souhlasil nadšeně.
" Můžu se ještě ptát?"
" Možná," pokrčil rameny.
" Kdo tě přeměnil?" Jeho obličej okamžitě zkameněl. Věděla jsem, že se nemám ptát, ještě než jsem to vyslovila! " Promiň," vyhrkla jsem, " to je příliš osobní. Jako bych nic neřekla."
" Ne, to je v pořádku," ujistil mě, ale jeho hlas zněl divně. Smutně. " Umíral jsem na Španělskou chřipku. Byl to doktor, ošetřoval mě, i mé rodiče."
" To mě mrzí," zamumlala jsem. Vzpomněla jsem si na Carlislea. Určitě by rád poznal někoho, kdo je doktor jako on. Někoho s takovou mírou sebeovládání.
" To nemusí." Vyhoupl se na nohy a okamžik balancoval na okraji. " Musím jít." A skočil dolů. Dopadl ladně na chodník a rozběhl se opačným směrem od centra.
Pár minut jsem se za ním zmateně dívala. Zvláštní. Ale doufala jsem, že se ještě vrátí. Tenhle krátký rozhovor se mi líbil, až na ten konec. Edward mě zajímal čím dál tím víc.
Sebrala jsem pytel a vysypala všechno, co tam bylo, najednou. Už mě to nebavilo.
Stejně jako Edward jsem skočila dolů, nacpala igelit do kontejneru, zavřela ho a vydala se domů.
Domů... To bylo poprvé, co jsem svůj malý byteček nazvala domovem.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





toto je perfektny vianocny darcek, tuto poviedku totalne berem ... fakt by ma zaujimalo, ako vznikla ta stavka medzi Bellou a Emmetom ... a preco odisiel Edward od Cullenovych