close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 3.kapitola

15. prosince 2009 v 21:00 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Na túto poviedku som totálne zabudla. Ešte že mi ju Angel pripomenula. Tak, v tretej kapitole sa Bella stretne s Edwardom a ... prečítajte si. Enjoy :)


3.kapitola

Byla jsem nervózní. Už mi to zdaleka nepřišlo jako zas tak dobrý nápad, setkat se s cizincem, jako předtím. Nemohla jsem se spoléhat na to, že by mě Alice varovala. Mohla by to udělat jen tehdy, kdyby skutečně plánoval na mě zaútočit už dopředu. Jenže, co když se rozzuří a zaútočí na mě v prudkém rozhodnutí? Věděla jsem, že je silnější.
Ale nemůžu tam nejít. I přes nebezpečí si s ním prostě budu muset promluvit. Neměla bych se chovat jako zbabělec. Kdyby na mě chtěl zaútočit, už by to udělal. Navíc to přece on chtěl mluvit. Opatrnost je dobrá, ale tohle už je trochu paranoia.
Přestala jsem na okamžik přecházet po pokoji. Do soumraku zbývaly zhruba dvě hodiny. Měla bych se připravit. Jako by to šlo. Ale přinejmenším jsem si mohla umýt vlasy a obléct se. Ne, že bych chtěla na Cizince nějak zapůsobit, ale něco jsem dělat musela. Něco jiného, než přecházet po pokoji.
Když jsem byla hotová - nespěchala jsem, pořád jsem měla fůru času, stála jsem před zrcadlem a uvažovala, co udělat s vlasy. Nejradši bych si je stáhla do ohonu, jenže jsem nechtěla vystavovat svůj krk příliš na obdiv. Pokud zaútočí, čemuž jsem se rozhodně chtěla vyhnout, půjde jako první po krku.
Nakonec jsem udělala kompromis a sepnula si do spony jen horní část vlasů a zbytek nechala volně rozprostřený na ramenou a na zádech. Stejně mi to k ničemu nepomůže. Džíny, tričko, svetr a byla jsem hotová.
Teď už bylo zataženo, mraky nebyly nijak zvlášť husté, ale slunce už nesvítilo. Mohla jsem vyrazit, i když jsem ještě měla čas. Radši tam budu první.
Natáhla jsem si tenisky, zamknula a klíč jako vždy strčila pod rohožku. Je to tak otřepané, že už to ani nikdo nepovažuje za možné. Navíc pokud by mě někdo vykradl... Co by na tom získal? Nerada děsím lidi.
Čím víc jsem se blížila k místu schůzky, tím víc jsem cítila vůni soli, dřeva a kamení. A taky tu jeho. Byla jsem tu téměř o hodinu dřív, ale on už tu byl. Nepřišlo mi to jako zrovna dobré znamení.
Trochu jsem se přikrčila, připravená na případné nebezpečí.
Zastavila jsem se na útesech a obrátila se zády k oceánu. Z vody s největší pravděpodobnosti nepřijde a takhle jsem měla rozhled do všech stran, kromě vody za mnou.
Zaregistrovala jsem nepatrný pohyb mezi stromy a okamžitě tam směřovala veškerou svoji pozornost.
Byl to on, jeho silueta se nenápadně probleskla mezi větvemi a v příští vteřině už kráčel ke mně. Ramena měl narovnaná a chůzi uvolněnou. Nevypadal nijak nebezpečně, přesto jsem svoji přikrčenou pozici nepovolovala. Dost dobře by mohl blufovat. Musím být opatrná.
Byl ještě dost daleko na to, abych si ho mohla prohlédnout, šel pomalu. Na sobě měl pořád tu stejnou černou mikinu a kapuci staženou do čela, takže jsem mu stále neviděla do obličeje, jen ji měl dnes rozepnutou, takže šlo vidět světlé tričko s potiskem pod ní, k tomu tmavé kalhoty a sportovní boty. Nevypadal nijak nápadně. Takových byly na ulici spousty. V žádném případě mě to neuklidnilo.
Nepatrně jsem natočila hlavu, když se zastavil dva metry daleko ode mě. Byla to dobrá vzdálenost. Ne moc blízko, a přitom zdvořile daleko.
Zvedl ruce a lehce si stáhl kapuci z hlavy.
Pletla jsem se. Byl mladší, než jsem si myslela a vypadal daleko líp než mužská verze Rosalie. Nazrzle hnědé vlasy měl střižené v krátkém rozcuchaném účesu a všechny rysy v obličeji dokonale řezané. Zarazilo mě, že oči pod hustým obočím jsou nazlátle hnědé, jen s nepatrným nádechem červené po okrajích. Bylo jasné, že mluvil pravdu. Tohoto efektu mohl dosáhnout jedině tak, že mu oči do červena zbarvila nenadálá změna jídelníčku a potom se napil z krve zvířete. Viděla jsem to několikrát u svých bratrů. Cizinec tedy mluvil pravdu, je to vegetarián, který se dopustil chyby. Uklidnilo mě to, ale ne dost.
Jeho výraz byl přátelský, klidný, ale i přes lehký úsměv jsem viděla obezřetnost za celou touhle uvolněnou fasádou.
" Ahoj," pozdravil tiše, jeho melodický hlas mi ještě pár kratičkých okamžiků vibroval v uších..
Čekal, patrně na odpověď. Nadechla jsem se. " Ahoj," můj hlas zněl mnohem méně uvolněně, než ten jeho. Prokazatelně jsem skrývala svou obezřetnou hůř než on. Předpokládala jsem tedy, že je starší než já. I když jen velmi málo upírů mladších než já by se mohlo pohybovat mezi lidmi. Z nějakého nepochopitelného důvodu mi totiž vždycky dělalo menší problémy se ovládat. Prvních pár měsíců ze mě Jasper byl velmi nervózní, nedokázal se srovnat s tím, že neútočím na všechno, co se v okruhu pěti mil kolem mě pohne.
Ani jeden z nás se nehýbal. Žádný pohyb, jen téměř bolestné nápětí. Věděla jsem, že bych měla mít strach, ale bylo to čím dál těžší. Měla jsem stále větší potřebu se uvolnit. Mé tělo přesvědčovalo mozek, že nehrozí nebezpečí. Nebo to bylo naopak?
" Já...," závahal a nespouštěl ze mě oči, pak krátce mrknul a mírně se pousmál, " já jsem Edward," pokračoval. Neznatelně trhnul rukou, jako kdyby ji ke mně chtěl natáhnout, ale pak ji nechal volně viset podél těla. Spokojil se s poněkud širším úsměvem. Vypadal zdvořile a mile. " Těší mě."
Nevěděla jsem, co rychle odpovědět a tak jsem jen přikývla. Edward... Něco mi to připomínalo. Nějakou vzdálenou vzpomínku a jsem si jistá, že byla spojená s Esmeiným hlasem, ale co to bylo, jsem si nemohla vybavit.
Znovu mrknul. " Ty jsi Bella," prohlásil.
Ztuhla jsem a rameny se snesla o něco blíž k zemi. " Jak to víš?" sykla jsem napjatě. Byla jsem si stoprocentně jistá, že moje jméno nikdy nepadlo.
Ustoupil o krok dozadu a lehce pozvedl obě ruce dlaněmi vzhůru. Pro něj to nebyla výhodná pozice. Ukazoval mi, že neútočí. Najednou se tvářil trochu provinile. " Tvoje spolupracovnice," vysvětlil pomalu a nespouštěl ze mě oči, " říká ti tak."
Zamrkala jsem. " Jenifer mi říká Bells, ne Bello," podotkla jsem trochu udiveně.
" Záleží na tom?" zeptal se mírně netrpělivě, ale rychle svůj výraz srovnal a pokračoval stejným zdvořilým tónem, jako předtím. " Jsi Bella, ne?"
" Ano."
" Můžu ti tak říkat?"
" Ano," zopakovala jsem a najednou se cítila hloupě. " Ale o tom se nechceme bavit," řekla jsem.
" Ne," souhlasil a znovu se pousmál. " To ne."
" Zůstáváš ve městě?"
Přikývl. " Rád bych. Nechci působit potíže."
Dával mi možnost. Mohla jsem odmítnout a on by odešel. Možná. Ale neviděla jsem k tomu důvod. " Zůstaň. Ale já nechci být odhalena. Mohl by ses...vyvarovat nehodám?"
Na okamžik se zatvářil, jako kdybych ho uhodila. " Ano. Budu velmi opatrný."
Nejistě jsem přešlápla, odolávala jsem pokušení se narovnat. " Díky," hlesla jsem.
Dlouze se na mě zadíval. " Nevěříš mi," zkonstatoval klidně, jen ruce pevně zaťal v pěst.
Okamžitě jsem cítila provinile. " Ne," vyhrkla jsem. " Já jsem jen...," nechala jsem větu vyznít do ztracena a sklonila oči k zemi.
" Jsi jen opatrná," dořekl za mně. " Chápu."
Podívala jsem se na něj. Jeho postoj byl opět kompletně uvolněný. Zastyděla jsem se. Z nějakého zvláštního důvodu jsem cítila potřebu mu to vysvělit. " Kdybys znal mé bratry, pochopil bys to."
Zpozorněl. " Bratry? Je vás tu víc?"
" Ne. Moje rodina žije... jinde. Jsem tu sama."
" Aha."
Na krátkou chvíli jsme oba mlčeli a koukali na sebe. Přišlo mi trapné se stále krčit, když on přede mnou stojí jen tak. " Nemáš v úmyslu útočit," řekla jsem. Měla to být otázka, ale znělo to spíše jako suché konstatování.
" Ne, nemám," přikývl.
" Dobře." Narovnala jsem se a vydechla. " Věřím ti." Přelétla jsem očima pobřeží. Byli jsme tu sami. Připomnělo mi to důvod, proč jsem vlastně souhlasila s tímhle setkáním. " Proč jsi přišel?"
Zatvářil se zmateně. " Domluvili jsme se tak."
Zavrtěla jsem hlavou. " To nemyslím. Chci říct, proč jsi v tomhle městě. Proč jsi přišel za mnou do práce?"
Byl čím dál zmatenější. " Nepřišel jsem za tebou. Nevěděl jsem, že na tebe narazím. Vůbec nevím, kdo jsi."
Zvedla jsem obočí. " V tomhle městě žije jediný upír a ty jen tak narazíš zrovna na ten podnik, kde pracuje?"
" Ano," přikývl. Skepticky jsem se na něj podívala. Usmál se. " Říkej tomu náhoda."
" Nevěřím na náhody," prohlásila jsem přísně. " Co mi chceš?"
" Nic. Vážně, Bello, nevěděl jsem, že tam budeš. Neměl jsem sebemenší tušení, že v tomhle městě je někdo další. Šel jsem do toho podniku, protože jsem se potřeboval ujistit, že se dokážu mezi lidmi ovládat. Myslel jsem... Myslel jsem, že mé ovládání už je dokonalé a tu dívku to stálo život. Už nikdy se nesmím dopustit takové chyby." Vypadalo to, že teď mluvil spíš k sobě, než ke mně. Ruce měl opět sevřené, tak silně, až mu vystupovaly klouby.
" Musel jsi mě cítit. Můj pach je po celém bloku," podotkla jsem.
Pokrčil rameny. " Nedýchal jsem."
" Možná," připustila jsem, " ale vrátil ses."
" Nechtěl jsem," odpověděl a mírně našpulil ústa. " Byl jsem už pár mil od města, ale nedalo mi to. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by dokázal to co ty."
" Co tím myslíš?"
" Blokuješ mě," téměř zavrčel.
" Ano," souhlasila jsem. " Proto ses vrátil?"
" Jak to děláš?"
Ignorovala jsem jeho otázku. " Ale teď tu chceš zůstat, proč?"
Pozvedl jeden koutek. " Momentálně nemám nic lepšího na práci. Řekni mi, jak to děláš," zopakoval.
" A řekneš mi, jakou schopnost ti blokuju?"
" Jsi opatrná."
" To už jsi říkal."
Zakřenil se, pak jeho obličej nabral poněkud vážnější výraz. " Víš, co si o tobě Jenifer myslí?"
Nervózně jsem se zasmála, nevěděla jsem, kam tím míří. " Dokážu si to docela jasně představit."
" Já to vím."
Chvíli jsem nechala na sebe tu jednoduchou větu působit. Skrývala několik hrůzostrašných významů. " Takže...," začala pomalu a zaváhala. " Tohle teda ty děláš? Čteš myšlenky?"
Přikývl. " Všem, kromě tebe," souhlasil mrzutě.
Cítila jsem, jak se mi zvedají koutky, ale snažila jsem úsměv ovládnout. " Jsem štít, čtenáři myšlenek. Žádná mentální schopnost jím neprojde." Moje tajemství, za to jeho. To bylo fér.
" Aha." Zdál se trochu zmatený. " To by to vysvětlovalo... myslím."
Zhoupla jsem se na patách. Měla jsem pocit, že už jsem zjistila pravděpodobně všechno, co jsem chtěla. Nebo mohla.
" Takže, co teď? Půjdeme se zase každý po svém."
Nadechl se. " Ano, to ano. Už se neuvidíme?"
" Možná. Zůstáváš ve městě... Narazíme na sebe," pokrčila jsem rameny. " Myslím, že je tu pro nás dva dost místa. Nebudu tu dlouho. Za pár měsíců se vrátím k rodině."
" Dobře."
" Dobře." Usmála jsem se. " Sbohem, Edwarde."
" Nashledanou, Bello," opravil mě. Nechtěla jsem se k němu otočit zády, ale přišlo mi nezdvořilé couvat.
Když jsem byla pár metrů daleko, rozběhla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem setkáním něco získala, ale pravděpodobně jsem ani nic neztratila. Důležité bylo, že jsem věděla, že se Cizince... Edwarda, nemusím bát
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 15. prosince 2009 v 21:11 | Reagovat

super kapitolka......len prosím nezabudaj na tuto poviedku, lebo je super a teším sa na pokračovanie  8-)

2 Angel Angel | 15. prosince 2009 v 21:15 | Reagovat

aaaaaaa uzasny diel, tato poviedka je suprova ... dufam, ze dalsi dielik tu bude co najrychlejsie ... som zvedava, preco vlastne Edward odisiel od Cullenovych, co sa stalo .... prosim prosim , dalsi dielik co najskor ...

3 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 16. prosince 2009 v 20:11 | Reagovat

super,super :-)

4 anka anka | 16. prosince 2009 v 21:08 | Reagovat

pekne... :-D som zvedava ci sa zblizia... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.