close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 2.kapitola

3. prosince 2009 v 21:44 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Som rada že poviedka Nevysvětlitelná náhoda je úspešná. Teda...prolog a 1.kapitola mala úspech :) Len...raz je návštenvnosť vysoká potom poklesne a ja som z toho chorá. Ale čo už. Musím pozrieť nejaké nové poviedky, aby ste to tu mali zaujímavé a tiež je už december, New Moon za nami takže treba pripravovať nový desing takže ak tu raz za čas bude mŕtvo, nestíham a momentálne ma strašne bolí hlava, potrebujem ísť spať a potrebujem aby bol piatok



Odvrátila jsem pohled od dveří, sebrala plný hrníček a vrátila se k pultu. Konvici jsem vložila do držáku a začala na podnos rovnat koláčky, přesně jak bylo v popisu mé práce a u toho jsem se mračila. Nelíbil se mi ten pocit, že nevím, co se děje.
" Bello?" oslovila mě tiše Jenifer a nahnula se ke mně. Asi jsem sama mezi lidmi příliš změkla - neměla by se ke mně takhle přibližovat, instinktivně. Cítila jsem, jak vzduch kolem mě vibruje jejím tepem a vůně její krve mě pálila v hrdle.
" Ano?" povzdechla jsem si posledními zbytečky své zásoby vzduchu a ustoupila krok stranou. Abych tenhle úhybný manévr zamaskovala, sehnula jsem se dolů pro krabici se sáčkovými cukry. Dnes už to stačilo, musela jsem se chovat zodpovědně a vypadat jako člověk. Přinejmenším se snažit - to se taky počítá. Myslím.
Nadechla jsem se - od ventilace ke mně přicházel čistý vzduch. Znovu jsem posílala Emmetta do horoucích pekel. Už ze začátku se mi nelíbila představa, že budu tak dlouho uprostřed spousty lidí bez své rodiny. Tak ráda bych mu vynadala, nebo ho přinejmenším praštila. Oba jsme věděli, že to neudělám.
" Proč ten kapucáč odešel?" vyzvídala. Jenny mi často lezla na nervy, když tu zůstávala po pracovní době. A nebyla jsem taky dvakrát unešená z toho, že se mi tu courá, když tu nemá být. Kdyby byl všední den a my měly směnu společně, nemohla bych být naštvaná, ale takhle jsem byla. Jenifer mi dnes lezla na nervy neskutečně, ze spousty důvodů. Musela jsem si připomenout, že za to nemůže a že bych se měla chovat mile. Nebo přinejmenším zdvořile.
" Protože jsem ho o to požádala," odtušila jsem dutě, sebrala jsem prázdnou krabici s úmyslem odnést ji dozadu do skladu, abych utekla její zvědavosti. Byly otázky, na které jsem ani zdvořile nemohla odpovědět, pokud jsem nechtěla lhát. Většinou jsem nebyla moc dobrá lhářka. Alespoň co se týče nepředvídatelných situací, na které jsem si lež nemohla připravit předem.
Měla jsem smůlu - šla za mnou. " Ty ho snad znáš? O čem jste mluvili?"
Zvolila jsem všeobecně účinnou polopravdu. " Znám jemu podobné typy. Věr mi, že nechceš znát nikoho z nich." To znělo velmi dobře a profesionálně. Gratuluju.
" Odkud je znáš ty?"
Ta holka je neskutečná! Začala jsem uvažovat o tom, že použiju násilí, pokud nepřestane žvanit. Musela jsem velmi rychle napočítat do třiceti a potom jsem ostře vydechla. Prošla jsem kolem ní zpátky do lokálu a začala připravovat čerstvou kávu. " Je to můj hodně vzdálený příbuzný, stačí?" Taky účinná polopravda. Ale ne dost účinná.
" Takže ho znáš,"prohlásila.
Odložila jsem nádobu se zrníčky kávy trochu důrazněji, než bylo nutné. " Neznám! Dej mi pokoj, Jenifer!" Teď jsem se snažila působit nebezpečně. Pochopila a konečně ustoupila. " Jestli mě omluvíš, mám práci. A ty už máš po ní, takže ahoj." Otočila jsem se k ní zády a začala procházet mezi stoly a dolévat kávu do prázdných hrnků, jen abych se na ni nemusela znovu dívat a dát jí tak příležitost znovu mluvit.
" Snad jsem toho tolik neřekla," slyšela jsem ji brblat. " Za to si nezasloužím trest smrti." Možná zaslouží.

Dveře do svého jednopokojového bytu jsem zavřela přesně o půl sedmé ráno. Už začínalo svítat. Měla jsem štěstí.
Občas se Alici podařilo propašovat mi textovku s předpovědí počasí (část sázky - žádné telefony, žádné schůzky, žádný kontakt - Esmé zuřila), ale někdy jsem musela riskovat. Dnes mi to vyšlo.
Setřepala jsem tenkou mikinu s ramen a nechala ji spadnout na zem s tím, že ji zvednu a uklidím později. Nepochybně budu mít dost času. Tímto okamžikem jsem patrně až do setmění uvězněná v tomhle bytě. Paráda. Neznám lepší způsob, jak strávit den.
Přešla jsem pomalu k oknu, chvíli se koukala ven a užívala si ten pocit, kdy mě čerstvé slunce hladilo po odhalené kůži. S rezignovaným povzdechem jsem roztáhla ruce, do každé chytila kus látky a trhla jimi k sobě. Sbohem krásné světlo.
Pokoj se ponořil do tmy, ale nevadilo mi to.
Neobtěžovala jsem rožnout lampu, stačilo mi to takhle. Vrátila jsem se pro mikinu a pečlivě ji uložila na místo.
Pak jsem sebrala čisté oblečení a dala si dlouhou horkou sprchu. Měla by stejný účinek ledová, ale pro ten pocit. Nesnášela jsem pach zrnkové kávy ve svých vlasech. Mám radši svůj jahodový šampon.
Pořád mi zbývalo dost hodin volného času, tak jsem ze stolu popadla z komínku knížek tu úplně nahoře a stočila se v křesle do klubíčka. Musela jsem uznat, že to tu vypadá trochu jako v brlohu, v perfektně uklizeném brlohu.
Ale nemohla jsem se děj moc soustředit, pořád se mi před oči vkrádal cizincův obličej napůl skrytý ve stínech kapuce. Mohla jsem dost dobře číst a zabývat se jím, ale nebylo to ono. Měla jsem radši, když jsem myslela buď na jednu, nebo na druhou věc. Na dvě - to nemělo cenu.
Zaklapla jsem knihu a objala si kolena.
Ty jeho červené oči měly něco do sebe, podtón upřímnosti. Myslím, že říkal pravdu. Nebude lovit a myslím dokonce, že je opravdu vegetarián. Nevím, proč tomu věřím, ale je to tak. Prostě pocit. Většinou se mi vyplatí dát na pocity, jenže co ten jeho odchod. A proč přišel, když nic neřekl. Tedy nic, co by dávalo smysl, nebo to vysvětlovalo.
Položila jsem si bradu na kolena. Měla jsem neustálé nutkání se hýbat, už jsem to měla zažité, i když jsem to dělat nemusela. Chtěla jsem domů, tam by mi to nepřišlo divné. Dělali to všichni. Tady v tom prázdném pokoji to bylo víc vidět. Nejsem si jistá, jestli mi to auto za to stojí… Ale nechci poslouchat Emmetta dalších pár let. Přežiju to.
Najednou mi došlo, že s Cizincem soucítím. On nemá takovou rodinu jako já. Přišlo mi smutné, že tak osamocený, jako se teď cítím já, je on pořád. To nebylo správné. Nemělo by být.
Zatřásla jsem hlavou. Tohle dobou už je pryč z města. Doufám. Nechci ho znovu vidět. Že ano? Ne.
Jen ten pocit, že tu nejsem sama. K čertu s Emmettem, k čertu s ním!

Když zapadlo slunce, šla jsem se projít a potom do práce.
Bylo pondělí. Měla bych si vzít taky nějaké denní směny, nebo začne být brzo Gabriel nepříjemný. Mohl by dělat problémy a směnu mi prostě přiřadit. Kéž by Alice poslala seznam deštivých dnů. Rozhodla jsem se, že pokud mi pomůže, půjdu s ní dobrovolně nakupovat a nebudu nepříjemná. To by mohlo zabrat. I když poslední dobou jsem nebývala nepříjemná. Jen upřímně znuděná.
Zavibroval mi telefon.
STŘEDA, ČTVRTEK, PÁTEK, NEDĚLE. NEDĚKUJ. HODNĚ ŠTĚSTÍ.
Miluju svou sestru. Jen nevím, proč mi přeje hodně štěstí… Možná se to týká sázky, jsem v půlce. Ano, určitě je to ono. A předpokládám, že Emmett je někde blízko, takže nemůžu odpovědět a poděkovat, ale ona to ví. Jsem ráda, že to ví, ale radši bych to řekla.
V šatně jsem narazila na Samieho, který zrovna odcházel. Vesele jsem ho pozdravila.
Samuel byl fajn. Mladý kluk, který toho moc nenamluvil. Líbil se mi, svou podstatou jsme si vycházeli vstříc. Pokud jsem si měla vybrat mezi ním a Jenifer, brala jsem jeho. Ale zřídkakdy se mé přání splnilo. Samie je ten typ, co v noci rád spí. Už hezkých pár dní jsem ho neviděla.
Jenny dorazila okamžik po tom, co odešel. Musím si s Gabrielem dohodnout denní směny, napadlo mě hned.
Obloukem jsem se vrátila v myšlenkách zpátky k Alici.
NEDĚKUJ. HODNĚ ŠTĚSTÍ…
Proč mě vůbec napadlo, že by se to týkalo něčeho jiného, než sázky? O nic jiného mi momentálně nešlo.
Chtěla jsem Alici. Potřebovala jsem ji tady u sebe, ne na druhé straně států!
" Dobrý večer, Cathy," houkla jsem a přelétla očima místnost. Bylo tu prázdno - to vypadalo velmi slibně. Jen já, Jenifer a kávovar. Perfektní.
" Bello!" usmála se a kolem rtů se jí objevily vějířky vrásek. Mohlo jí být něco málo přes čtyřicet a byla duší tohohle podniku. Velká máma nás všech. Vzpomněla jsem na Esmé a povzdechla si. " Jsi tu brzy," dodala.
" Nemohla jsem doma vydržet, znáte to," pokrčila jsem ledabyle rameny a opřela se jednou rukou o pult. " Myslím, že to tu zvládnu." Znovu jsem přelétla očima liduprázdný lokál. " Můžete jít domů. Jenifer se převléká."
Přikývla. " Kávu udělejte čerstvou a před chvíli přivezli několik krabic Nescafé a ubrousky," informovala mě a u toho si rozvazovala zástěru.
" Díky, Cathy. Postaráme se o to."
" Dobrou noc, Bello."
" Dobrou, Cathy." Odešla a já si předklonila, položila jsem si hlavu do dlaní a zasmušile koukala do té prázdnoty. Slyšela jsem, jak si Cathy povídá s Jenifer, a nezajímalo mě, o čem se baví. Vyhlédla jsem na ulici.
Roztahovala jsem svůj štít na ty dvě v zadu a pak ho znovu stahovala jen k sobě. Trocha cvičení nikdy neuškodí a já momentálně neměla nic lepšího na práci. Ony to necítí.
Kolem oken prošla matně povědomá postava v černé mikině s kapucí staženou do tváře, příliš rychle na člověka. Prudce jsem se narovnala.
Kruci! Myslela jsem, že odjel z města. Co tu ještě dělá? Zmizel za rohem. Ještě chvíli jsem stála a zírala napnutě ven, ale když se nevracel, složila jsem si ruce na prsou a zase si hrála se štítem.
Cathy už odešla a Jenifer dle jejího doporučení rovnou zaplula do skladu a rovnala zboží, co přišlo. Na mě v tom případě zbývala káva. Aniž bych přestala roztahovat a stahovat štít, jsem dala vařit vodu a hodila do mlýnku kávu a pustila ho. Znovu jsem neměla co dělat, tak jsem jen tak stála.
Dveře se prudce rozrazily a v příští vteřině už stál naproti mě, zvonek ještě ani nestačil cinknout.
Lekla jsem se a na okamžik ztuhla, jak jsem to nečekala. Štít jsem automaticky stáhla zpátky jen na sebe. Podmíněný reflex, vždycky nejdřív ochránit sebe. Sobecké, já vím. Nedělala jsem to ráda, ale dělala jsem to tak vždycky, ovšem nikdy jsem se neocitla v nějakém tak bezprostředním nebezpečí. Což momentálně Cizinec byl.
" Mohla bys toho nechat?" zavrčel a oběma rukama se chytil pultu. " Třeští mi z toho hlava!"
" Čeho?" vyhrkla jsem, ale zněla jsem příliš nevině. Všiml si toho.
" Věděl jsem, že to děláš ty! Jak to děláš?" pořád vrčel, vypadal naštvaně. Ustoupila jsem o krok dozadu. Nebylo tu dost lidí, aby na mě nezaútočil. S Jenifer by si poradil velmi snadno.
" Jak dělám co?" Evidentně mu vadilo, že jsem mu odpověděla stejně jako minule. Ale trochu to zchladilo jeho bezprostřední vztek.
Zhluboka se nadechl a sklopil pohled k hraně baru, když se na mě znovu podíval, byl jeho pohled frustrovaný, ne zuřivý. " Jaká je tvoje schopnost?" zeptal se naléhavě, ale zdvořile.
" A jaká tvoje?" odpověděla jsem mu otázkou a znovu si zkřížila ruce na prsou. Vrátila se mi moje předchozí jistota. Teď nevypadal nebezpečně. Možná stejně nebezpečně jako já. To zvládnu. " Myslela jsem, že jsi opustil město," dodala jsem.
Dlouhou chvíli jsme se navzájem mlčky měřili pohledy. Neviděla jsem mu dobře do obličeje, takže z mého pohledu to rozhodně nebylo fér.
" Musíme si promluvit," řekl nakonec klidným, vyrovnaným hlasem. Byla to prosba a rozkaz zároveň. Nebyla jsem si jistá, co z toho si mám vybrat. Ale měl pravdu. Zjevně nechtěl odcházet a já taky ne. Musíme se dohodnout. Alespoň se o to pokusit. Pokud by se mělo něco zlého stát, Alice by mě varovala. Hned.
" Tady ne," zavrtěla jsem nekompromisně hlavou.
" Kde?"
Nevěděla jsem, kolik toho z města zná. " Tady ne," zopakovala jsem.
Přimhouřil oči a zamračil se. " Útesy na pobřeží?" navrhl.
Chvíli jsem to zvažovala. Pak jsem přikývla, nervózně jsem trhla hlavou směrem k místnosti, kde byla Jenny, ale oči jsem z něj nespouštěla. Neslyšela nás mluvit, mluvili jsme příliš potichu, ale budu klidnější, když bude pryč dřív, než to zjistí. " Zítra touhle dobou."
" Dřív," sykl.
Zavrtěla jsem hlavou. " Bude slunečno."
" Jak to víš?"
" To je moje věc," odsekla jsem. " Odejdi."
" Příjdeš?"
Nahnula jsem hlavu ke straně. " Víš, kde mě jinak najít," podotkla jsem.
" Pravda. Budu čekat." Odrazil se rukama od pultu a narovnal se. Na rtech se mu znovu zavlnil pokřivený úsměv. " Vpravo nahoře!" křikl mi za rameno a pak rychle odešel.
Ze skladu se ozval zvuk padajících beden. Zlobně jsem zasyčela a vyrazila tam. " Jsi v pořádku, Jenifer?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 3. prosince 2009 v 22:04 | Reagovat

perfektne - naozaj sa mi tato poviedka paci - uplne si ma opantala :D ... o co sa Bella a Emm stavili? nejak mi to uslo ... je to fakt super, dufam, ze dalsia bude rychlo ;-)

2 kikinka kikinka | 3. prosince 2009 v 22:08 | Reagovat

fantastické....velmi sa teším na ďalšiu čast  8-)

3 LiL_Bella LiL_Bella | 4. prosince 2009 v 17:09 | Reagovat

paráda :-)
L!nduš mohla by sem dať už aj Tajemství :-) Vopred ďakujem  ;-)

4 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 5. prosince 2009 v 15:08 | Reagovat

jj a ja sa teším na dalši :-)

5 Angel Angel | 15. prosince 2009 v 19:58 | Reagovat

kedy bude dalsi diel?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.