
Chceli ste ďalšiu časť a tak pri mojom záchvate pridávania poviedok ju pridávam. Čo sa týka poviedok čaká vás ešte jedna nová poviedka, tú pridám asi zajtra :)
Snad jen vteřinu bylo ticho. Potom se ozval zvuk lámajícího se dřeva z Joshova směru. Trochu jsem nadskočila a rychle k němu otočila hlavu. Na sucho jsem polkla a snažila se ignorovat husí kůži, která mi naskočila.
Jeho oči znovu ztmavly a na jeho obličeji se usadila děsivá grimasa. V rukách svíral zbytky opěradel ze židle.
"Cože?! Proč jsi mi nic neřekla?!" vykřikl a pořád se tvářil stejně děsivě. "Já-já.." začala jsem koktat, ale nedokázala jsem nic říct, jen jsem se dál krčila na židli. Bylo to poprvé, co jsem si takhle jasně uvědomovala, čím vlastně je.
"Ehm," odkašlal si na druhé straně stolu Villiers a já si vzpomněla, že tam jsou. Oba dva zírali na Joshe a vsadila bych boty, že se taky báli. Josh se narovnal a jeho výraz zjihl.
"Omlouvám se, detektive," řekl a kajícně sklonil hlavu. Já se znovu zhluboka nadechla a podívala jsem se na Billyho. Ví to? Řekla mu Lee o Joshovi? Těkala jsem očima po všech přítomných a snažila se vymyslet, co bych asi mohla říct.
"Nemusí se to stát," vydolovala jsem ze sebe nakonec. "Vím, že mě ochráníš," podívala jsem se na Joshe a trochu jsem se usmála.
"Kdybych tě ochránil, nezdál by se ti ten sen," odporoval mi.
"No, každopádně bych Carrie nechal sledovat, jistota je jistota," podotkl Billy. "Jistě, samozřejmě. Vždyť je to náš jediný svědek," přikyvoval detektiv. "Ale možná bychom ji mohli použít jako volavku." Sotva to dořekl, Josh vyskočil na nohy a znovu vydal ten divný zvuk. Zavrčel. A teď mi to už nevymluví.
Villiers se přikrčil a bojácně se díval na Joshe. Postavila jsem se na nohy a chytila Joshe za loket. "Uklidni se," zašeptala jsem. Po chvíli se trochu uvolnil.
"Možná to není tak špatný nápad," podívala jsem se na Billyho. "Carrie," ozval se Josh.
"Poslouchej. Byla by tam policie a byl bys tam ty," snažila jsem se ho uklidnit. I když já sama jsem klidná rozhodně nebyla. Nelíbila se mi představa, že bych sama stála v temné uličce a čekala na útok vraha. Ale možná by to pomohlo. Oba policisté mlčeli a pozorně nás sledovali. Josh se ke mě trochu naklonil, zamrzla jsem na místě a čekala, co udělá.
"A ty se nebojíš?" dýchl mi do obličeje, jeho hlas zněl temně, skoro děsivě. Znovu jsem se díky tomu vrátila zpátky do svého snu, do tmy, kterou se nesl můj vlastní křik. Otřásla jsem se.
"Ne?" vydechla jsem, ale i mě samotné to znělo jako otázka.
"Ne, s tím rozhodně nesouhlasím. Nenechám ji jít někam, kde by se jí něco mohlo stát," rozhodil rukama a tvářil se tak výhružně, že proti tomu nikdo nic nenamítal.
"Dobře. U vás u domu bude hlídka. Kamkoliv pojedete, pojedou oni za vámi," rozhodl Villiers a nervózně poklepával prsty do stolu.
"Fajn," přikývl Josh. Chytil mě za ruku a táhl směrem ke dveřím.
"A Carrie," zastavil nás ještě. Otočila jsem se k němu. "Kdybyste něco zjistila, cokoliv, volejte," požádal. Přikývla jsem. "Nashle," rozloučila jsem se. Tohle rozhodně nebylo naposledy, co jsme se viděli, pomyslela jsem si, když mě Josh vedl k autu.
Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a zírala ven z okýnka. Co se to stalo s mým životem? Tohle je prostě šílené. Nereálné. Upíři, jasnovidectví, vězení a nakonec moje vražda?! Odlepila jsem svůj pohled od dívky, která bezstarostně procházela ulicí a zadívala jsem se na Joshe.
Vlastně to má i svoje výhody. Pozorovala jsem jeho dokonalou tvář. Vypadal vážně, jeho oči už zůstaly tmavé. Co bych si bez něj počala? Srdce se mi na chvíli stáhlo, když jsem si uvědomila, že bez něj bych už dávno nebyla. V očích mě zaštípaly slzy dojetí. Byl tohle osdud? Jak jinak si vysvětlit, že přišel na ten most, když jsem skákala? Josh se otočil a naše pohledy se střetly. Jeho výraz zjihl. Natáhl ke mě pravou ruku a pohladil mě.
"Carrie, nemusíš se bát, to víš. Budu s tebou. Nikdo ti neublíží," uklidňoval mě.
"Já vím," hlesla jsem. "Tak proč brečíš?" opáčil a pustil moji tvář, aby mohl zařadit.
"Štěstím," pokrčila jsem rameny. Pozdvihl obočí a znovu se podíval na mě. Trochu jsem se zastyděla, že jsem to doopravdy řekla.
"Štěstím? Co je na dnešním dni šťastného?" zeptal se mě zachmuřeným hlasem.
"Ty," odpověděla jsem. "A teď sleduj silnici, než se nám někdo rozplácne na čelním skle," dodala jsem a zašklebila se na něj. Jen zavrtěl hlavou a dál se věnoval řízení.
Sotva jsme vešli do bytu, spustil ve prudký déšť. "Skvělý načasování," poznamenala jsem a sedla si na pohovku. Nohy jsem si opřela o stůl a na chvíli jsem zavřela oči.
"Objednám ti něco k jídlu," zaslechla jsem Josh z koupelny. "Vždyť tady mám ještě jídlo od Bobbyho," zaprotestovala jsem.
"Nemůžeš jíst pořád to samé," zarazil mě. Otevřela jsem oči, protože jeho hlas se ozval kousek ode mě. "Nebo víš co? Převléklni se, zvu tě na večeři," zakřenil se na mě.
"Joshi, neblázni, vždyť ty ani nejíš," snažila jsem se ho odradit od jeho záměru, leč marně. Za chvilku mě už táhl ven z bytu.
V ruce držel obrovský černý deštník, který otevřel hned, jak otevřel vchodové dveře. Přitiskl mě k sobě a bok po boku jsme šli k autu.
"Kam vůbec jedeme?" vyzvídala jsem a uhladila si černé kalhoty. "Uvidíš," odpálkoval mě a vyjel. Začalo se stmívat, lidí na ulicíh ubylo. Tady v Southwest Side nic neobvyklého, všichni jsou radši zalezlí v nějaké hospodě nebo tak.
"A sakra," zaklela jsem a narovnala se.
"Co se děje?" zeptal se Josh a auto výrazně zpomalilo.
"Vždyť já úplně zapomněla chodit do práce!" vyhrkla jsem a představila si, jak je Ray naštvaný. "Carrie, včera tě pustili z vězení," protočil oči.
"Jo, jenže já nemám z čeho zaplatit nájem," poznamenala jsem skepticky. V duchu jsem si znovu vyjmenovala všechny ty hrozné události, co se mi v poslední době staly a proklínala boha. Josh mezitím zaparkoval a rychle oběhl auto. Otevřel dveře a když jsem vylezla, rovnou jsem stála pod deštníkem. Na nohou jsem měla kozačky na podpatku, takže mi alespoň neteklo do bot. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kam mě vzal, ale to místo jsem vůbec neznala.
Nechali jsme se dovést ke stolu a já si objednala, zatímco Josh poprosil jen o sklenici vody. Znovu jsme byli potichu. Dívala jsem se mu do očí a on mi pohled oplácel. Začala jsem se v nich ztrácet. On se usmál a uhladil si neposlušný pramen vlasů. Potom položil ruku zpátky na stůl. Taky jsem ji tam položila a spojila naše prsty. Cítila jsem dokonalé souznění, jako by okolní svět ani neexistoval. Jako by neexistovala ta holka, které jsem si všimla periferním viděním a která na něj bezostyšně zírala.
Přerušila jsem oční kontakt a zuřivě otočila hlavu směrem k té nádheře u vedlejšího stolu. Hodila jsem na ni vražedný pohled a ona sklopila oči k jídelnímu lístku. Otočila jsem se zpátky k Joshovi. Nemohla jsem si nevšimnout jeho pobaveného výrazu.
"A mě povídej, že děsím lidi," zachechtal se, než jsem stačila něco říct. Musela jsem se zasmát s ním. Přišel k nám číšník a postavil přede mě talíř s hranolkami a steakem.
"Děkuji," řekli jsme oba s Joshem unisono a usmáli jsme se na sebe.
"Vy si opravdu nic nedáte?" zeptal se už po několikáté číšník a Josh jen zavrtěl hlavou, aniž by ze mě spustil oči.
"Vzal jsem tě sem, aby sis dala něco normálního," podotkl, když jsme byli znovu o samotě.
"Tohle není normální?" opáčila jsem. "Ano, ale zase je to jako z fast foodu," ušklíbl se.
"No jo, ale chutná to výborně," zasmála jsem se na něj, když jsem polkla první sousto.
Konečně jsem začala vnímat i věci kolem nás - jako například tlumené hlasy ostatních přítomných nebo pomalou píseň, která se linula z repráků u stropu a uklimbávala moje roztěkané myšlenky. Spokojeně jsem povzdechla.
"Vlastně jsem tě pozval, abych se tě na něco zeptal," začal Josh a já se zasekla uprostřed pohybu. Chvíli jsem na něj zírala a potom mi došlo, že jsem se vidličkou zasekla uprostřed cesty od talíře do pusy. Položila jsem vidličku i s hranolkou zpátky do talíře a opřela jsem ruce o stůl. Proboha, co mi chce říct? problesklo mi hlavou, ale nenapadlo mě nic. Žádat o ruku mě určitě nebude, není blázen.
"Ano?" zeptala jsem se nejistě.
"No, přemýšlel jsem o tom, že by ses ke mě nastěhovala. Je zbytečné mít dva byty, když používáme jen jeden. Chtěla bys?" zeptal se a já na něj chvíli jenom zírala. "Ten tvůj si samozřejmě taky necháme, ale lepší by bylo, kdybys měla všechny věci u mě," řekl. "Nebo můžeme jít do tvého bytu.." pokračoval, když jsem ze sebe ještě stále nedostala kloudnou odpověď. Cítila jsem, jak mi v hrudi nadšeně tluče srdce.
"A nebo to necháme takhle," dopověděl skleslým tónem a uhnul pohledem. Cítila jsem, jak se mi na obličeji rozlévá spokojený úsměv.
"Přestěhuju se ráda," řekla jsem a chytila ho znovu za ruku, ignorujíc fakt, že jsem si vymáchala svůj hnědý svetr v kečupu. Josh se na mě podíval a nadšeně se usmál. "To je skvělé," zasmál se. "Tak to zítra přeneseme, zatím si rozmysli, co všechno u mě chceš," pokračoval.
"No, zítra jdu nakupovat s Lee," připomněla jsem mu.
"A jo. No to nevadí, neuteče nám to," mrkl na mě. Kývla jsem a snažila se co nejrychleji dojíst. Už jsem ho chtěla políbit, připadalo mi, že tím musíme stvrdit naši úmluvu a naklonit se k němu přes stůl mi nepřišlo jako moc dobrý nápad. Nasoukala jsem do sebe poslední sousto a čekala, až dorazí číšník, aby mohl Josh zaplatit. Hned, jak se tak stalo, jsem se zvedla a skočila Joshovi do náruče. Smál se mi do vlasů a poté na chvilku spojil naše rty. Nejspíš nechtěl ještě víc pobuřovat okolí.
Vydali jsme se k autu. Venku už přestalo pršet, déšť byl ve vzduchu stále cítit. Louže pod našima nohama čvachtaly a já měla chuť je všechny proběhnout, do každé skočit a nadšeně při tom křičet. Fajn, možná bych trochu měla zmírnit svoje nadšení nebo se ze mě stane bezdomovec dřív, než se u něj zabydlím.
Josh pustil rádio a začal si s ním zpívat. Já se jen dívala a užívala si ten pohled. Znovu měl na sobě košili a přes ni koženou bundu.
Doma jsem se převlékla do tepláků a volné mikiny a přešla do obýváku. Josh ležel na roztáhlé pohovce a jako zvukovou kulisu měl puštěnou televizi. Lehla jsem si k němu a hlavu si podepřela o jeho hrudník. Jednou rukou mě objal a hladil mě po rameni. Nadzvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
"Máš tmavé oči," poznamenala jsem.
"Ano," přitakal.
"Musíš na lov," pokračovala jsem. "To rozhodně," přikývl.
Z ničeho nic jsem ležela na zádech. On si lehl na mě a rty mi přejel po krku. Naběhla mi z toho husí kůže. Líbal mě na čelisti a tvářích. Užívala jsem si jeho blízkost a přijímala všechny jeho doteky. Spojil naše rty ve dlouhém polibku. Špičkou jazyka si hrál s tím mým a dováděl mě tím k šílenství. Nakonec se ode mě odrtrhl a já se lačně nadechla. Nejradši bych v tom pokračovala.
"To se nebojíš, že mě, ehm, kousneš?" hledala jsem správný výraz. "Ne," usmál se vítězoslavně. Pozdvihla jsem obočí.
"Když jsem byl v Itálii, poprosil jsem Brannona, aby na mě použil jednu ze svých iluzí, takže teď vnímám vůni tvojí krve mnohem míň," usmál se a rychle mě políbil. Zjistila jsem, že neuvěřitelně miluju jeho rty, potřebovala jsem je cítit. Nadzvedla jsem se na loktech a našpulila rty. Josh se ke mě sklonil, ale zastavil se asi centimetr ode mě. Zkusila jsem se ještě víc natáhnout, ale nešlo to.
"To je týrání," zasténala jsem potichu. "Jo, ale děsně mě baví," zakřenil se a překonal vzdálenost mezi námi.
Potom si znovu lehl vedle mě a dělal, jako by se nic nestalo.
"To na tebe Brannon působí na takovou dálku?" pokračovala jsem v předchozím tématu.
"Ano, je jeden z nejsilnějších upírů, co znám," řekl. Znovu jsem se mu stulila do náruče a on přese mě přehodil peřinu.
"Měla by sis odpočinout, pokud zítra chceš celý den nakupovat," zašeptal mi do vlasů a vtiskl mi tam polibek. Něco jsem zamumlala a pomalu jsem se začala propadat do noční můry.
Před očima se mi míhaly tváře všech, se kterýma jsem se dnes viděla. Viděla jsem Leein vyděšený pohled a starostlivý výraz detektiva Villierse. Několikrát se kolem mě mihl Billy.
Každý z nich něco říkal, ale nebylo jim rozumět. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. A potom jsem znovu stála ve tmě.
Dýchala jsem studený noční vzduch a mžourala do mlhy. Zafoukal vítr, objala jsem se pažemi, abych se uchránila před zimou. Před sebou jsem zaslechla ránu, jako by někdo upadl na zem.
Byla jsem to já.
Žaludek se mi stáhl hrůzou, když jsem si uvědomila, že několik metrů přede mnou mě právě někdo vraždí.
"Zatraceně," zašeptala jsem. Měla bych jít tam a podívat se mu do tváře, abych zjistila, kdo to je. Udělala jsem malý krůček dopředu, nohy jsem měla jako z rosolu. Přerývavě jsem dýchala a pokoušela se ignorovat knedlík, který mi neúměrnou rychlostí narůstal v krku. Vybavila jsem si výjevy z předchozího snu, svoje bezvládné tělo. Po tvářích mi stekly slzy.
A potom jsem se otočila a utíkala na druhou stranu, co nejdál od té hrůzy. Srdce mi bušilo do hrudi šílenou rychlostí a skrz mlhu jsem neviděla ani na krok. Cítila jsem první záchvěvy paniky.
No tak, probuď se, říkala jsem si pořád dokola.
Ulice se zdála být nekonečná. Zastavila jsem a plíce mě pálily z dlouhého běhu. Přesto jsem se nikam nedostala. Za sebou jsem zaslechla kroky. Srdce se mi na chvíli úplně zastavilo a já se pomalu otočila.
V mlze jsem dokázala rozeznat jen pomalu se blížící siluetu. Začala jsem křičet, ale on jako by mě ani neslyšel.
Prudce jsem se posadila a rovnou se ocitla v Joshovo náruči.
"Už ne, už ne," opakovala jsem pořád dokola a snažila se uklidnit. Pohupoval mě ve své náruči a nic neříkal.
"Už to nevydržím," hlesla jsem do ticha. Konečně jsem dokázala otevřít oči, ale nic jsem neviděla.
"Rozsviť! Rozsviť, prosím," kníkla jsem a Josh se natáhl k lampičce. Světlo mě na chvíli úplně oslepilo, ale cítila jsem se v bezpečí.
"Chceš něco donést?" zeptal se a zastrčil mi neposednou vlnu za ucho.
"Jo, mobil. Musím mluvit s Villiersem," kývla jsem a snažila se znít klidně. Zvedl se a přešel ke kuchyňskému stolku. Já si mezitím vybavovala podrobnosti ze snu.
"Tady," podal mi telefon a já vytočila číslo. Chvíli to jen vyzvánělo, střelila jsem pohledem k hodinám.
"Teprve pět ráno," pozvdechla jsem. "Prosím?" ozval se slabý hlas na druhé straně.
"Detektive, to jsem já," ohlásila jsem se.
"Co se děje? Už jste něco viděla?" zeptal se zmateně.
"Ano, ale tentokrát se to netýká mě. Ani případu," opáčila jsem. "A čeho?"
"Vaší ženy. Tvrdí, že je jí líp, ale tak kolem osmé jí praskne slepé střevo," vysvětlila jsem rychle.
"Cože?"
"Vypadá to, že teď nemáte zrovna šťastný období," poznamenala jsem a zavěsila.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





uzastne...rychlo dalsie...
