21. kapitola
Nadechla jsem se chladného nočního vzduchu a otřásla se zimou. Podzim už je opravdu v plném proudu, pomyslela jsem si s úsměvem a konečně otevřela oči. Hned nato jsem se zmateně zamračila. Nic jsem totiž neviděla. Vytáhla jsem ruku z kapsy vesty a uvědomila si, proč tomu tak je. Obklopovala mě hustá mlha.
Zamžourala jsem a po chvíli jsem byla schopná rozeznat zeď vysokého domu. Otočila jsem hlavu a zaznamenala další dům. Takže stojím v uličce, došlo mi. Ale co tady vlastně dělám? Bezmyšlenkovitě jsem si přiložila dlaně k ústům a vydechla na ně teplý vzduch. Prokřehlé prsty už mi skoro ztuhly. Udělala jsem pár kroků dopředu a znovu jsem se zastavila. Někde v mlze přede mnou se ozvalo zašustění.
"Haló?" zavolala jsem a udělala dalších pár kroků. "Joshi?" zkusila jsem to znovu, když se nikdo neozval. Ani tentokrát to nepřineslo žádnou odezvu. Zaslechla jsem tiché hlasy, zuřivé šeptání, jako by se někdo hádal. Snažila jsem se rozeznat jednotlivá slova, ale nerozuměla jsem jim.
Popoběhla jsem dopředu. Noční ticho narušil dívčí výkřik. Netrval moc dlouho, hned potom se ozvala dutá rána. Jako by něco těžkého spadlo na chodník. Neváhala jsem a rozeběhla se dopředu.
Zahlédla jsem siluetu muže.
"Hej!" zařvala jsem až mi přeskočil hlas. Ale on nereagoval. Jako by mě vůbec neslyšel. Odhodlala jsem se přijít blíž. On se mezitím sklonil k zemi. K bezvládnému tělu, které tam leželo. Snažila jsem se nějak zaostřit přes mlhu, zbytečně. Rozzuřeně jsem před sebou zamávala rukama, jako bych ji snad mohla rozehnat.
Dvěma skoky jsem se ocitla těsně za ním. Bezmyšlenkovitě jsem se napřáhla a chtěla ho uhodit do zad. Moje ruka prošla skrz něj. Nečekala jsem to a zavrávorala jsem. Dopadla jsem na chodník a okamžitě se vyšplhala zpátky na nohy. Byla jsem schopná cítit každý úder svého srdce. Muž přede mnou zašmátral v kapse, ve tmě se zaleskla ostrá čepel.
Stála jsem jako přimražená a sledovala jeho mohutná záda v černé šusťákové bundě. Natáhl se k tělu. Dívka ležící na zemi zakvičela a kopla nohama. Muž něco zašeptal, ale znovu jsem nedokázala porozumět.
Vykřikla jsem vzteky a snažila se ho obejít, abych mu viděla do tváře. On se napřáhl a dívčí křik znovu ustal. Udělala jsem krok stranou a vyděšeně se zadívala do tváře dívky. Do pootevřených úst jí stékala krev z čerstvé rány. Nebyla jsem schopná se jakkoliv pohnout.
"Carrie," zaslechla jsem nad sebou bezpečně známý hlas. Přikryla jsem si oči dlaněmi, abych se na to už nemusela dívat. Chtěla jsem pryč z mlhy, chtěla jsem na to zapomenout. Někdo mi je chytil a odtáhl pryč, ale já měla pevně semknutá víčka. Začala jsem křičet.
"Carrie, no tak. Klid, to jsem já," zaslechla jsem Joshův hlas. Můj křik ustal během setiny vteřiny a já nedůvěřivě pootevřela jedno oko. Nade mnou se opravdu skláněl Josh. Ještě pořád mě držel za ruce a měřil si mě starostlivým pohledem.
"Joshi," vzlykla jsem a nechala se posadit. Pevně mě objal a konejšivě mě hladil po zádech. Hystericky jsem mu vzlykala do ramene, neschopná vydat ze sebe jediné slovo.
"Už je dobře," opakoval stále dokola, dokud jsem tomu nezačala věřit. Pomalu se ode mě odtáhl.
"Mám ti něco donést?" zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál zhluboka oddechovala.
"Chceš o tom mluvit?"
"Ne. Až později. U Villierse," odvětila jsem slabým hlasem. Přikývl. Naklonil se přese mě. Na sobě měl světle modré triko a džíny. Vypadal vlastně pořád stejně, nechápu, proč mi to pořád tak vyráží dech. Do ruky mi podal cheese. Ušklíbla jsem se.
"Promiň, neumím vařit," pokrčil rameny.
"To je dobrý, tohle je moje denní strava," uklidnila jsem ho a roztřesenou rukou se pokoušela rozbalit svou snídani. "Ukaž," pomohl mi. Nejistě jsem se na něj usmála. "Dobrou chuť," popřál mi.
"Díky," zahuhlala jsem nazpátek. Abych nemusela čelit jeho zkoumavému pohledu, otočila jsem hlavu a podívala se na hodiny, které visely na stěně. Půl jedné. Zakuckala jsem se.
"To už je tolik?!" vyhrkla jsem a dál rychle přežvykovala.
"Nechal jsem tě spát. Potřebuješ načerpat energii," pokrčil rameny.
"Myslím, že už se nikdy v klidu nevyspím," poznamenala jsem a několikrát zamrkala, abych zaplašila slzy. Žaludek se mi při vzpomínce na poslední sen tak sevřel, že jsem do sebe nedokázala dostat už ani sousto. Zvedla jsem se a položila zbytek na noční stolek.
"Za chvilku se to vyřeší a budeš mít zase klid." Podívala jsem se na něj.
"Ne, nebudu. Takhle to půjde pořád dál. Nikdy to neskončí." Aniž bych si to uvědomila, můj hlas zase nabral hysterický tón.
"Pomůžu ti," slíbil a natáhl ke mě ruku. Pohladil mě po tváři. Nejradši bych se k němu přitulila a už nikdy se nezvedla. U něj bylo jediné bezpečné místo na celém světě.
"Měli bychom jít za Villiersem," posteskla jsem si. Přitáhl si mě k sobě a já se opřela zády o jeho hrudník.
"No, vlastně už ti několikrát volal, ale řekl jsem mu, že spíš. Domluvil jsem to na třetí," oznámil mi a vtiskl mi krátký polibek do vlasů. Podotýkám, že nádherně vonících, pečlivě umytých vlasů.
"Aha," opáčila jsem duchaplně a ještě chvíli si užívala jeho blízkost. "Měla bych se stavit za Billie," povzdechla jsem si po chvíli.
"Ano, asi ano," souhlasil. Uvolnil svoje objetí a já se po čtyřech plazila po pohovce. Ještě jsem se k němu otočila a políbila ho na rty. Usmál se tím svým odzbrojujícím úsměvem a znovu si mě k sobě přitáhl. Tentokrát byl polibek mnohem delší. A mě to vůbec nevadilo.
V koupelně jsem málem uklouzla po hadru, který jsem tam nechala ležet, když jsme vytírali. Rychle jsem se osprchovala, sčesala vlasy do culíku a jen v ručníku se vydala do obýváku. Josh seděl na pohovce, kterou v době mé nepřítomnosti složil, a hypnotizoval mě pohledem.
"Ano?" opáčil a konečně mrkl.
"Ehm, mohl bys mi skočit pro nějaké oblečení?" usmála jsem se rozpačitě.
"Je ve skříni," ukázal prstem do chodby. "Ech, aha," zamumlala jsem a odťapkala zpátky. Otevřela jsem skříň a zalapala po dechu.
"Zbylo mi tam ještě vůbec něco?" zasmála jsem se. "Nevěděl jsem, co budeš chtít," ozvalo se mi u ucha. Leknutím jsem nadskočila a jen tak tak zachytila ručník, aby mi nespadl.
"Joshi!" otočila jsem se k němu a zamračila se. "Slyšíš moje srdce?! Ještě jednou to uděláš a bude to naposledy!" zakřičela jsem a volnou rukou ho plácla do ramene. Bylo to jen symbolické. On to podle mě vůbec necítil. Narozdíl ode mě.
"Promiň," mrkl na mě a pomalým krokem se přesunul zpět do obýváku. Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem si jistá, že ho to nadzvukové plížení se za mnou baví.
Otočila jsem se o 180 stupňů zpátky ke skříni. Na spodní polici byly naskládané asi patery moje kalhoty. Vytáhla jsem jedny ze svých oblíbených džín a vedle nich si vzala obyčejné červené triko s krátkým rukávem. Nemohla jsem si nevšimnout spodního prádla v druhém rohu a už vůbec jsem nedokázala zabránit zašimrání v žaludku. Bylo to prostě zvláštní. V koupelně jsem se oblékla a u zrcadla si zvýraznila řasy černou řasenkou. Rty jsem přejela bezbarvým leskem a po cestě do obýváku si sundala z ramínka teplou šedivou mikinu s kapucí.
"Můžeme?" houkla jsem do obýváku. "Jasně," odvětil Josh a vzápětí se objevil ve dveřích. Přišel až ke mě a přese mě se naklonil pro mikinu na věšáku. Z té náhlé blízkosti mnou projela vlna vzrušení, která se ještě víc znásobila, když jsem si vybavila předchozí večer.
"Zatracenej Villiers," zaklela jsem potichu. Jemu to samozřejmě neuniklo. "Moje slova," přitakal a otevřel dveře od bytu. Vrhla jsem poslední pohled směrem k zrcadlu. Jediné, co kazilo efekt, byla ta modřina.
"Jsi krásná," ujistil mě a chytil za ruku. Sešli jsme společně schody a došli až na parkoviště.
"Bude v práci?" zeptal se, když vjížděl na silnici. "Určitě," přikývla jsem. Těch pár minut cesty jsme mlčeli. Naštěstí to nebylo takové to trapné ticho, oba jsme si užívali přítomnost toho druhého. Teda, Josh se tak alespoň tvářil. Vesele si pískal pro mě neznámou písničku. Na krku měl zase ty jeho obrovská sluchátka, která jsem u něho naposledy viděla, když mě zachránil na tom mostě. Vypadal jako vystřižený z módního časopisu.
Josh mi podržel dveře a já vešla do knihkupectví, kde pracuje Billie.
"Polední pauza," zabručela a ani nevzhlédla od knížky.
"Tak já přijdu jindy, Cohenová," zasmála jsem se. Divím se, že si nezlomila vaz, když zvedala hlavu.
"Carrie!" vykřikla a přeskočila několik krabic s knihami, aby se ke mě snáz dostala. Během chvíle mě drtila v náruči. Její černé vlasy mě lochtaly v obličeji, ale tentokrát mi to nevadilo. Cítila jsem se skvěle v tomhle důvěrně známém prostředí.
"Ty vypadáš, co tam s tebou dělali? Říkala jsem Billymu, aby tě ohlídal," prskala, když mě pustila.
"To mi udělali už předtím," mírnila jsem její rozčílení.
"Neměli k tomu právo," řekla rozhořčeným hlasem. "Ani mě k tobě nechtěli pustit. Nejdřív jsem myslela, že tě tam půjdu rovnou zabít. Říkala jsem ti přeci, aby sis dávala pozor," kárala mě. Nohou ke mě přišoupla jeden taburet a sama obsadila ten druhý. Ohlédla jsem se ke dveřím, kde postával Josh a vřele se na nás obě usmíval.
"Já vím, promiň," udělala jsem na ni psí oči. "Ty mě jednou přivedeš do hrobu, Owenová, říkám to pořád," zavrtěla hlavou. "Měla bys požádat, aby veřejně očistili tvoje jméno. A doufej, že nenarazíš na žádné starší noviny," vykládala dál.
Povzdechla jsem. "Já vím," souhlasila jsem. "Docela se toho bojím."
"Billy mi dneska říkal, že jim pomůžeš, pokud se ti něco bude zdát. Jestli chceš znát můj názor, jsi padlá na hlavu. Musíš jim říct, že pomůžeš, pokud se ti veřejně omluví," pokračovala.
"Počkej a co ten tvůj Billy, nechápu, proč jsi mi o něm nechtěla nic říct," zastavila jsem ji a pozdvihla obočí. Poprvé za celou dobu, co se známe, uhnula pohledem.
"No, víš, je to složitý," pokrčila rameny. "Složitý?" zopakovala jsem po ní.
"No, prostě je starší. A navíc, ehm, spolu jenom spíme, ehm, oba máme málo času na vztah," vysoukala ze sebe.
"Aha. No, každopádně mi tahle tvoje známost zachránila život, díky," řekla jsem a stiskla její dlaň.
"To je v pohodě. Hned, jak jsem se to dozvěděla, tak jsem tam jela. Nechtěli mě k tobě pustit a nakonec mě ještě vyslýchali," vrtěla nesouhlasně hlavou, její rozpaky zmizely stejně rychle jako se objevily. "Měli tvoji lékařskou složku a předpisy na ty tvoje prášky. Chtěli z tebe udělat blázna. Hrozně mě to naštvalo, tak jsem se to tomu detektivovi snažila nějak vysvětlit. Prostě jsem to zkazila. Promiň," omluvila se.
"Nic se nědeje, stejně jsem mu to taky řekla," usmála jsem se na ni přívětivě. "Billie, vezmeš si zítra volno a zajedeme třeba nakupovat?" navrhla jsem.
"Jasně, ráda pojedu. Stejně sem skoro nikdo nechodí," zazubila se na mě.
"Já teď jdu za Villiersem," vysvětlila jsem. Na chvíli se zamračila. "Dobře. Večer ti ještě zavolám," ujistila mě a znovu mě objala.
"Ahoj," řekly jsme obě najednou a zasmály se tomu. Josh ke mě natáhl ruku a propletl naše prsty.
"Ahoj," rozloučil se s ní a vydal se zpátky k autu.
Před stanicí jsem se musela z hluboka nadechnout, než jsem vešla dovnitř. Josh mi povzbudivě stiskl dlaň a spolu jsme vkročili na nejhorší místo na světě. Prošli jsme halou až k recepci. Policistka se na mě jen podívala a přikývla. "Je v kanceláři," ukázala doprava.
"Díky," vytvořila jsem na obličeji svůj profesionální výraz a vydala se směrem, kterým ukazovala. Jeho kancelář stála až na konci chodby. Josh tiše zaklepal a Villiers nás vyzval, abychom vešli.
"To jste vy," přivítal nás. "Už na vás pár hodin čekám," dodal a ukázal na dvě židle. Oba jsme se posadili, on se opřel lokty o stůl. Pod očima měl ještě temnější kruhy než Josh, vypadal téměř strašidelně.
"Nestihli jste to," konstatovala jsem.
"Ne," povzdechl a prohrábl si své výjimečně umyté vlasy.
"Řekněte mi prosím, jak to funguje. Ty vaše sny. Potřebuji vědět, na kolik procent jsou spolehlivé a všechno ostatní," řekl. Ozvalo se další zaklepání.
"Detektive, rád bych u toho byl taky," ozval se u dveří Billy.
"Ahoj," pozdravila jsem a usmála se. "Ahoj, Carrie," odvětil.
"Dobře," souhlasil Villiers. Billy na sobě měl svou uniformu a v ruce kelímek s kávou. Stoupl si vedle detektiva a čekal.
"Nejdřív bych chtěla, abyste veřejně očistil moje jméno," vydechla jsem. On jen pozdvihl obočí. "Takže?" řekla jsem, když nic neodpověděl.
"To by šlo," souhlasil. Unaveně si promnul oči. "Ty sny?" připomněl mi.
"No, probíhají normálně. Usnu a zdá se mi sen. Dřív se mi zdálo jen o tom, kde jsem se nacházela. Ale posledních několik snů tam jsem jako.." snažila jsem se najít správná slova, jak to vyjádřit. "Jako třetí osoba," napadlo mě. "Prostě tam stojím a dívám se," vysvětlovala jsem.
"To, jak jsou spolehlivé, jste už zjistil. Vždy se to stane. Ale dá se tomu zabránit," dodala jsem rychle, když jsem viděla jeho výraz.
"Zdá se vám jenom o tomhle případu nebo i něčem jiném?" vyptával se dál.
Na chvíli jsem se zamyslela. "Ne, zdá se mi vždy o nečem, co se mě týká. I věci ze všedního života. Tohle je vlastně poprvé. Nevím, proč zrovna tohle," uvědomila jsem si. "Vlastně se nikdy nestalo, aby se mi zdálo o něčem, co se mě netýkalo."
"A co sny dřív? Byly nějaké?"
"Ne. Měla jsem prášky na potlačení snů, jak už jste jistě vyčetl z mého lékařského spisu," odvětila jsem chladným tónem.
"Jistě," zamumlal. "No, až se vám zase bude něco zdát, okamžitě mi volejte. Rozhodně nic nepodnikejte na vlastní pěst. Víte, jak to dopadlo minule," doporučil mi a významně se podíval na mou úžasnou modřinu.
"A co jsem asi měla dělat?!" vyštěkla jsem na něj. "Pardon. Vlastně se mi zdál sen dneska," omluvila jsem se spěšně.
"Byl nějak důležitý?" zeptal se hned.
"No, vlastně ani nevím. Byla jsem v mlze. Ale chvíli jsem viděla vraha," vysvětlila jsem. Když jsem to dořekla, Billy se zakuckal kávou a celý zbrunátněl. "Opravdu?!" vydechl a valil na mě oči.
"Jenom ze zadu. Měl černou bundu a kšiltovku. Byla mlha a já tam šla. A nemohla jsem to zastavit. A pak jsem viděla další oběť, viděla jsem, co jí dělá." Můj hlas se postupně vytrácel, když jsem si znovu vybavila chladný noční vzduch, dívčí křik a krev stékající po její tváři. Josh mě znovu pohladil po zádech. Roztřeseně jsem se nadechla.
"Tak kdo to byl?! Kdy se to stane?" vykřikoval detektiv netrpělivě. Znovu jsem se nadechla, aby se mi netřásl hlas.
"Byla jsem to já."

%20%E2%80%93%20okraj.png)





WoW,čo anjrýchlejšie poprosím ďalšiu kapitolu!
P.S:L!nduš nezabudni ju sem dať čo najskôr!