close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství - 17,18 kapitola

4. listopadu 2009 v 21:37 | L!nduš |  Tajemství by Chuckyna:)
Celou noc jsem čekala, až muž v protější cele usne. Musela jsem si rozepnout knoflík u riflí, abych se nepočůrala. Sedla jsem si do nejtmavšího koutu a rukama si objala kolena. Pokoušela jsem se udržet co nejvíc v klidu, ale po čase jsem zjistila, že cela je dělaná tak, aby jejího obyvatele dostala na pokraj zoufalství. Nejradši bych začala křičet a mlátit do skla, ale všechno


mě bolelo a únavou mi padala hlava.
Když konečně usnul, přesunula jsem se k míse vedle postele. Nadechla jsem se a nakrčila jsem nos, smradem mě v něm skoro štípalo. S pozvdechem jsem si stáhla kalhoty a vrhla letmý pohled naproti, abych se ujistila, že můj pozorovatel stále spí. Spal. Čůrala jsem skoro ve stoje a žaludek se mi obracel hnusem. I přesto to byla úleva.
Rychle jsem se přemístila co nejdál od záchoda a znovu si objala kolena. Připadala jsem si tak víc v bezpečí. Usnula jsem únavou na studené zemi.

Když jsem se probudila, netušila jsem, jestli je den nebo noc, a když mi došlo, kde to jsem, rozbrečela jsem se. Třásly se mi ruce, žaludek jsem měla stažený hlady. A taky strachem.
Kde je teď asi Josh? Přežil boj? Dostanu se odsud? Kdyby mě poslali do vězení, určitě by mě tam někdo zabil. To by byla nejspíš ta nejlepší věc, co by mě tam potkala. V podobném duchu jsem strávila několik hodin. Bolely mě nohy, ale ani jsem se nepohla, nebyla jsem toho schopná.
Skleněné dveře se otevřely, dovnitř vešel další policista.
"Pojď se mnou," řekl a natáhl ke mě ruku. "Kam?" hlesla jsem, brada se mi přitom třásla.
"Otisky prstů," pokrčil rameny. Vyškrábala jsem se na nohy, ale stála jsem jen asi vteřinu, než se mi podlomila kolena.
"No tak," zachytil mě a dovlekl k tomu, co mělo představovat postel. Chvíli se na mě jen díval. Oplácela jsem mu pohled. Mohlo mu být tak kolem třicítky, jeho obličej byl přívětivý.
"Pomůžu ti," nabídl se a aniž by počkal na odpověď, mě podepřel a vlekl za sebou. Několikrát se mi bolestivě zvrtla noha, než jsme došli do místnosti, kde se odebírali otisky prstů. Posadila jsem se na tvrdou židli a nechala si namočit prsty do něčeho černého. Policista mi tlačil prsty k papíru a potom mi podal ubrousek, abych se utřela. Nešlo to.
Za celou dobu jsem nedokázala říct ani slovo. Do místnosti vstoupil Hnusák. Srdce se mi rozbušilo šíleným tempem, automaticky jsem se přikrčila. Muž, který mě přivedl, si toho všiml a nesouhlasně se zamračil.
"Tak co, budeš mluvit?" vyštěkl Hnusák a já sebou trhla, jako by mě někdo praštil. Nasucho jsem polkla a odkašlala si, abych vyzkoušela, jestli mi fungují hlasivky.
"Nemám co říct," řekla jsem a hlas se mi přitom zlomil. Přistoupil ke mě ještě blíž a za ruku mě vytáhl na nohy. Málem mi přitom vykloubil rameno. Druhou rukou mě chytil za bradu a donutil mě podívat se do jeho ocelově šedých očí.
"Čím dřív se přiznáš, tím dřív vypadneš z týhle cely," mluvil mi přímo do obličeje. Párkrát jsem vyděšeně zamrkala, stekla mi slza. "Tohle na mě neplatí," zareagoval rychle.
"Já to nebyla," zakňučela jsem a znovu se mi podlomila kolena. On mě stále držel za obličej, zřetelně jsem slyšela, jak mi zakřupalo za krkem.
"A jak mi chceš vysvětlit, žes byla na každém místě činu?!" zakřičel na mě. Srdce mi naráželo do žeber a snažila jsem se ignorovat nutkání setřít si jeho slinu z obličeje. "No?" zatřásl se mnou.
"Zdálo se mi o tom," zašeptala jsem a dívala se kamkoliv, kromě něj.
"Cože?" zeptal se zlověstně.
"Zdálo se mi o tom!" zakřičela jsem na něj.
"To už jsem jednou slyšel," odfrkl si posměšně a pustil mě. Složila jsem se na zem. Hnusák skoro vyběhl ze dveří. Něco si tiše mumlal, ale zaslechla jsem jenom: "Tohle ti u soudu neprojde, ty malá couro." Zůstala jsem sedět na zemi.
"No tak, pojď," promluvil někdo. Nedokázala jsem se přimět k jedinému pohybu. Sledovala jsem špínu mezi dlaždičkami. Policista si klekl přede mě a zasunul mi pramen vlasů za ucho. Opatrně mě vytáhl na nohy a vedl zpátky do cely. Nejradši bych se mu vytrhla a utíkala co nejrychleji pryč. Ven na denní světlo, na čerstvý vzduch. Mezi lidi. Pryč. Ale nedokázala jsem to.
Posadil mě zpátky na postel, ale neodešel. Tázavě jsem se na něj zadívala. Jen zavrtěl hlavou a rychle se vzdálil. Mám dojem, že za sebou ani nezamkl, ale nešla jsem se podívat.
Dost mě překvapilo, že se během pár minut vrátil. V náruči držel nějaký hadr a tác. Pozdvihla jsem obočí.
"Přinesl jsem ti deku. A taky něco k jídlu a pití. Máš úplně rozpraskané rty," usmál se. Němě jsem přikývla a sledovala, jak přede mě na zem pokládá tác. Jeho hlas zněl sympaticky a čokoládově hnědé oči se na mě přátelský dívaly.
"Detektiv Villiers má dost nevšední metody, ale zatím vyřešil každý případ," řekl, když mi podával lahev s minerálkou. Natáhla jsem roztřesenou ruku. Byla těžká a ani mi nešla otevřít. Uvědomila jsem si, že mám děsnou žízeň.
"Já jsem Billy," představil se, když mi znovu podával lahev, tentokrát otevřenou. Přikývla jsem a lačně jsem se napila. Bylo to, jako by se mi do žil vlila nová krev. Netrvalo dlouho a všechno jsem vypila.
"Nebudete mít průser?" zeptala jsem se ho, po chvíli. "Možná," usmál se. "Vím, žes to neudělala," naklonil se ke mě a jeho hlas přešel v šepot.
"E?" vydala jsem ze sebe a vyjeveně na něj koukala. "Byla za mnou Billie. Nemohl jsem ji sem pustit. Začala ti shánět právníka. Mluvila i s Villiersem a řekla mu o těch tvých snech," šeptal dál. Cítila jsem, jak mi poklesla brada.
"Lee?" řekla jsem jen a dál na něj zírala.
"Teď už musím jít. Končí mi služba. Vydrž to do zítra," rozloučil se, když zkontroloval hodinky, rychle za sebou zamkl a nechal mě tam samotnou se spoustou otázek.

Netuším, kolik už uběhlo času, ale Čumil šel už dvakrát spát. Já spát nemůžu. V hlavě mi víří tolik myšlenek, že to není možné.
Josh nepřijel, což může znamenat dvě věci. Buď je mrtvý nebo se ke mě nemůže dostat. Billie tady byla a nejspíš dělá co může, aby mě z toho vysekala. Billy kvůli mě riskuje svoje místo. A já tady trčím zavřená v týhle díře. A abych pravdu řekla, moje vyhlídky nejsou zrovna růžový. První záchvat paniky mě už přešel.
Vybavila jsem si Hnusákův obličej. "Kapitán Villiers," odfrkla jsem si a znovu dostala nutkání vykopnout sklo a následně mu vykopnout zuby. A pak mi něco došlo. Prohrábla jsem si mastné vlasy a vyvalila oči. Proboha. To není možné. Villiers. Musí to být náhoda. Musí. Kolik Villiersů v celém Chicagu může žít? Už jenom v Southwest side jich musí být desítky. Nebo ne?
Christine Villiersová, dvacet pět let. Druhá oběť. Zalapala jsem po dechu. Co když je to Hnusákova příbuzná? Natáčela jsem si na prst pramínek vlasů a nervózně těkala pohledem po cele. Od té doby, co jsem se najedla a napila, se mi vrátila i ztracená energie. Přesně jsem chápala, proč mají vězni takové svaly. Z nudy. Ale ještě na tom nejsem tak špatně, abych začala sama od sebe dělat kliky, to fakt ne.
Každých pár vteřin jsem se podívala ke dveřím, jestli se náhodou nevrací Billy, potřebovala jsem se ho zeptat na Hnusáka. Dočkala jsem se až o hodinu později. Billy přešel ke dveřím a mrkl na mě. Usmála jsem se, rozpraskané rty mě trochu zabolely. Ztuhla jsem, když se za ním objevil další policista. Oba vešli dovnitř.
"Slečno Owenová," pronesl Billy neutrálním hlasem. Nahodila jsem svoji neutrální masku a čekala, co z něj vypadne.
"Přišel za vámi váš právník," dodal po chvíli. "M-můj právník?" vykoktala jsem zmateně a skoro vyskočila na nohy. Neznámý policista mě propaloval pohledem a Billy na mě valil oči. V jiné situaci bych se možná smála. Jasně, Billie mi sehnala právníka.
"Ano, pan Apps," vysvětlil mi rychle. Srdce se mi tak rozbušilo, že to museli slyšet i oni. Sotva znatelně jsem přikývla a doklopýtala k němu. Chytil moje ruce a opatrně mi na ně nasadil pouta. Nechal mi je před tělem. Vděčně jsem se usmála.
Trochu mě popostrčil, ale nenechala jsem se moc pobízet. Chodba se mi zdála nekonečná a zářivka, která neustále blikala, mě šíleně vytáčela. Svíral se mi žaludek a už jsem ho chtěla vidět. Tohle nebude jen shoda jmen. Určitě ne.
Policista otevřel dveře a zůstal stát v chodbě. Billy se mnou šel dovnitř.
Uprostřed místnosti stál Josh. Na chvíli jsem úplně ztuhla a kontrolovala jsem, jestli je každá část jeho těla na správném místě. Zaplavila mě vlna úlevy a vděku, oči se mi znovu zaplnily slzami. Tentokrát to ale byly slzy štěstí.
Na sobě měl černý oblek a pod sakem bílou košili a tmavě modrou kravatu. Vlasy si nechal trochu rozcuchané. Všimla jsem si, že má pevně stisknutou čelist, jeho oči byly tmavé.
"Děkuji," řekl směrem k Billymu. "Rád bych zůstal se svojí klientkou o samotě," dodal dost hlasitě, aby to šlo slyšet až na chodbu.. Billy mi rozepl pouta a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli jsem se ocitla v jeho kamenné náruči.
Bylo to dost nečekané, ale rozhodně mi to nevadilo. Rychle jsem ho objala a přitiskla se k němu ještě blíž. Plnými doušky jsem vdechovala jeho vůni, až se mi z toho motala hlava.
"Carrie," povzdechl a já se rozplakala. Bylo tak úžasné slyšet jeho hlas. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to je skutečnost. Pokud je tohle sen, doufám, že se vyplní, problesklo mi hlavou, když mě od sebe odtahoval. Znovu si mě prohlédl a nadechl se. Trochu nakrčil nos.
"Bastard," zaklel a pohladil mě po rameni. "Cos to vyváděla? Říkal jsem ti přeci, že mi máš zavolat," začal káravým hlasem. Sklonila jsem hlavu.
"Bála jsem se, že zavolám nevhod," přiznala jsem.
"Ty nikdy nevoláš nevhod. Ty ne," přitáhl si mě k sobě.
"Strašně jsem se o tebe bál," zašeptal mi do vlasů. Divila jsem se, že se už neodklonil. Vážně smrdím. "Já taky," opáčila jsem. "Jak to dopadlo?" zeptala jsem se po chvíli.
"Vyhráli jsme," pokrčil rameny a odvrátil pohled.
"Ale?" vyzvídala jsem dál. "A co to vůbec znamená? Jaká teď bude změna?"
"Tohle ti řeknu, až tě odsud dostanu ven," umlčel mě. A jo. Jsem ve vězení. Skoro jsem na to zapomněla.
"Jak? Nemám šanci, nikdy mi neuvěří. Vůbec mě neposlouchají. Navíc jsem jim včera řekla o těch snech." V krku se mi zase začal dělat knedlík. Vězení mi nesvědčí, jsem jako těhotná. To střídání emocí mě zabije.
"Ještě chvilku vydrž. Potom přijede Dean a vystopuje toho grázla," pohladil mě po vlasech.
"Ale co když ne?"
"Carrie, zatím se nestalo, že by někoho nenašel," uklidnil mě.
"Dobře," přikývla jsem. "Poslala tě Billie?" zeptala jsem se ještě.
"Tak trochu. Sám jsem ji našel a sehnal si doklady. Ale musel jsem čekat, svítilo slunce. A pak tady nebyl Billy," vysvětloval, proč mu to tak trvalo. Pevně jsem svírala jeho dlaň a hltala každé jeho slovo.
"Zatraceně!" zaklel hlasitě a já sebou cukla. "Chovají se k tobě jako ke zvířeti. Nejradši bych je všechny zabil." Jeho oči ještě o něco ztmavly.
"To ne!" zaprotestovala jsem a radši jsem si ani nepředstavovala, jak by to dopadlo. Než stačil odpovědět, otevřely se dveře. Josh se mi vytrhl a aniž bych zaregistrovala nějaký pohyb, stál na druhé straně místnosti.
"To jsem jenom já," ohlásil se Billy. Mě znovu začalo bušit srdce, zaplavil mě nával adrenalinu. Josh ke mě pomalu přešel a objal mě.
"Vrátíš se brzo?" zakňučela jsem. "Zítra. Něco vymyslím, slibuju. A přinesu ti tepláky a mikinu," věnoval mi letmý polibek do vlasů.
"Ahoj," rozloučila jsem se slabým hlasem a otáčela k němu hlavu, dokud mi nezmizel z dohledu.

"Díky, Billy," poděkovala jsem.
"To je v pořádku. Věřím Billie, věřím i tobě. Dost jsem toho o tobě už slyšel. Vím, žes to neudělala."
"Počkej, ty jsi TEN Billy?!" zeptala jsem se vyjeveně. "Jojo, to jsem já," zakřenil se.
"Hustý," sedla jsem si na mojí extra pohodlnou postel. Takže tohle byl ten Leein tajemný ctitel, o kterém jsme spolu nikdy nemluvili. Život je plný náhod.
"Tak to mě těší," zasmála jsem se nazpátek. "Chtěla jsem se tě ještě zeptat.. Villiers. Nemá něco společnýho s Christine?" vzpomněla jsem si. Ani mi nedošlo, že jsem přešla z vykání na tykání. Přikývl. "Dcera," vysvětlil.
"Do prkýnka," zaklela jsem. "To jo. Ale neboj, všechno se to vyřeší. Měla by sis odpočinout, Josh přijde zase zítra. Snaž se být nenápadná," doporučil mi ještě a dveře se zavřely. Zamávala jsem mu přes sklo a znovu jsem zůstala sama.
Všimla jsem si, že protější cela je už prázdná. Jenom já tady pořád tvrdnu. Položila jsem se na "postel" a zavřela oči, abych si konečně odpočinula.

18.kapitola

Nenávidím, když se probudím a nevím, jestli je den nebo noc.
Protáhla jsem ztuhlé tělo a ztěžka se posadila. Všimla jsem si, že na mých teniskách chybí tkaničky a že nemám ani pásek od kalhot. Byla jsem si jistá, že v noci nikdo nepřišel. Ale jakto, že jsem si toho předtím nevšimla? Zavrtěla jsem hlavou a opřela jsem se o studenou stěnu. Musela jsem si promyslet, co budu dělat. Nemůžu tady přece tvrdnout celý život. Musí se přeci dozvědět, že jsem nevinná. Musí existovat nějaká spravedlnost. A vrah určitě ještě neskončil, soudě podle snů, co se mi dnes zdály.
Zavřela jsem oči a uvelebila jsem se co nejvíc to šlo. Pečlivě jsem si rekapitulovala každý detail. Něco se totiž změnilo. Taky jsem si uvědomila, že tohle bylo poprvé od mého zatčení, co se mi něco zdálo. Možná s tím má něco společného to, že mi odpadla jedna z mých největších starostí. Teď už jsem věděla, že Josh žije. Tedy, jak se to tak vezme. A věděla jsem, že mě odsud dostane. Možná, že kdyby mě odsoudili na doživotí, unesl by mě z věznice. Ale nechci si moc fandit.
Měla bych přestat fantazírovat. Odlepila jsem se ode zdi. Jednak proto, že je studená jako led a taky jsem se chtěla nějak probrat. Zhluboka jsem se nadechla. Kolik dní už tu jsem? Neraší mi někde plíseň? Jak dlouho dokáže průměrný američan vydržet bez sprchy a normální postele? Roztřesenou rukou jsem si prohrábla vlasy. Fujtajbl.
"Šampón. Aspoň kapičku šampónu," zaprosila jsem tiše a snažila se odlepit si od hlavy svoje umaštěné vlny.
Potichu jsem si začala broukat melodii písničky, kterou jsem slyšela na pouťi. To byl poslední krásný den.
Už jsem se definitivně zbláznila. Když jsem zavřela oči a zrovna jsem vydechovala, připadala jsem si docela klidná. Cela naproti mě byla pořád prázdná. Vyzula jsem si nohy z tenisek bez tkaniček, lehla jsem si na postel tak, že mi hlava visela dolů a nohy si opřela o stěnu. Magor.
Došlo mi, že mi ty tkaničky sundali proto, abych se nezabila. To brzo, co? Možná se báli, abych si jednu z nich neomotala kolem zářivky a nehodila si mašli. Možná bych jim měla poděkovat, protože bych to nejradši udělala. Znovu jsem si začala broukat a snažila si co nejlépe vybavit Joshův obličej a to, jak jeho postava skvěle vynikla v tom obleku. V podobném duchu jsem strávila spoustu času. Několik hodin, i když jsem se spíš cítila, jako by to bylo několik dní.
Billy otevřel moji celu zrovna když jsem znovu visela hlavou dolů z postele. "Koukám, že ses tady asi moc nenudila," ušklíbl se a čekal, až se vyškrábu na nohy.
"Ahoj," přivítala jsem ho nadšeně. Můj hlas zněl po tolika hodinách, co jsem ho nepoužívala, cize. Jako by mi ani nepatřil. Nervózně jsem se ošila a odkašlala si. Vykročila jsem směrem do chodby, když mě Billy pevně chytil za ruku a vtáhl zpátky dovnitř. Srdce mi vyskočilo až do krku, ale nedokázala jsem ani vykřiknout. Co mi chce udělat? Napadla mě jedna věc, co dělali bachaři vězňům a sevřel se mi žaludek.
"Klídek," zasmál se nejistě a pustil mě. "Nemáš boty," ukázal dolů a měl pravdu. Opravdu jsem si je nevzala. Uchechtla jsem se a vrátila se pro ně. V životě jsem se nestyděla víc než teď. On mi celou dobu pomáhá a já si o něm myslím tohle.
"Jak dlouho nemám tkaničky?" zeptala jsem se, když jsem podruhé vycházela ven.
"Od začátku," zašeptal. "A teď ticho. Nesmí o nás vědět," dodal a jeho obličej se změnil v neprostupnou masku. Já sklopila hlavu a nechala jsem ho, aby mě postrkoval před sebou jako hadrovou panenku. Stěží jsem udržela vážný obličej.
Dotlačil mě zpátky do místnosti, kde na mě minule čekal Josh a nechal nás o samotě. Znovu měl ten skvělý oblek. Když mě viděl, pousmál se a čekal, až se k němu doloudám.
"Ahoj," vydechla jsem a přitiskla se k němu. "Ahoj," oplatil mi pozdrav a přejel mi prsty po zádech. Objetí netrvalo dlouho, znovu se ode mě odtáhl.
"Jak to se mnou vypadá? Už se ozval Dean?" vyptávala jsem se, když Josh přecházel ke svému kufříku. Po jeho tváři přeběhl stín. to rozhodně nebylo dobré znamení. "Mají teď moc starostí. Dělám, co můžu." Jeho hlas zněl smutně, nechala jsem to být.
"Zdál se mi sen. Tedy, zdálo se mi jich víc," hlesla jsem. Otočil se ke mě tak rychle, že jsem to ani nezaregistrovala. Úlekem mi poskočilo srdce a zamračila jsem se na něj.
"Promiň," pokrčil rameny. "Co se ti zdálo? Bylo to něco důležitého?" zeptal se a přešel ke mě. Dotáhl mě až k židli, kam mě posadil a sám si sedl na roh stolu. Nechala jsem se vést jako jehňátko na popravu.
"Další vražda," usmála jsem se. "Kdy?" opáčil téměř okamžitě.
"Nevím. Něco se totiž změnilo. Vždycky se mi zdálo, že to jenom říkám. Jenže teď jsem to viděla," vyprávěla jsem. "Nevím, co mám dělat, Joshi," skryla jsem obličej do dlaní. "Vím, že ji zabije. Ale pokud se odsud chci dostat, musím to tak nechat. Je to správné?" Jak jsem mluvila, můj hlas postupně slábl.
"Carrie, víš, že to tak má být," konejšil mě a pohladil mě po odporných vlasech. Měl by za to dostat nějakou medaili. Nejspíš mu něco koupím, až mě pustí. Teď už jsem si byla jistá, že mě pustí.
"Nenávidím to," posteskla jsem si.
"Já svůj dar taky nenáviděl. Ale časem se ukázalo, že to není zas až tak špatné," pokrčil rameny.
"Jakto?" zvedla jsem k němu hlavu. Když jsem se setkala s jeho pohledem, myšlenky se mi rozutekly. On, jako by to vytušil, se na chvíli odmlčel.
"Když někdo zemře, můžu ho slyšet. Můžu slyšet, jak zemřel nebo jeho poslední myšlenky. Můžu je vzkázat pozůstalým," pokračoval. Všimla jsem si, jak se jeho hlas zatřásl.
"Řekneš mi, co se stalo v Itálii?" zeptala jsem se ho. Stisknul čelist, ale pohledem neuhnul. Všimla jsem si, že jeho oči jsou světlejší, než den předtím, takže byl nejspíš lovit. Kam asi tak může tady v Chicagu chodit lovit, napadlo mě.
"Dawn s Gigi zemřely," hlesl. Cítila jsem jak mi poklesla brada a automaticky jsem ho chytla za ruku. Nikdy jsem nevěděla, co se v takových chvílích říká.
"To je mi líto," vykoktala jsem a ještě víc jeho dlaň stiskla. Do očí se mi nahrnuly slzy, snažila jsem se je potlačit. Zemřely mu dvě nejoblíbenější sestry a on ani nemohl zůstat se svou rodinou.
"Mě taky," přikývl. "Gigi se pro ni obětovala. A teď jsou spolu," usmál se nejistě.
"To ti řekly?" zeptala jsem se tiše a on jen přikývl. Chvíli bylo ticho. Nebylo to rozpačité, spíš takové uklidňující.
"Když, ehm, slyšíš mrtvé, víš, kam odcházejí? Myslím tím, jestli jdou do nebe nebo kam," zeptala jsem se po chvíli.
"To já nevím, setkávám se s desítkami duší denně. Možná, že část někam odejde. Ale když někdo zemře, tak kousek z něj zůstává tady. A nikdy nezmizí," vysvětloval. Jeho hlas byl zase klidný a zněl tak hezky, že mě to nutilo hltat každé slovo.

"Zdálo se ti ještě něco jiného?" vzpomněl si na předchozí téma. Přikývla jsem a dala se do vyprávění.
"To je skvělé," přikyvoval souhlasně. "Rovnou zavolám Deanovi, že nemusí jezdit, když je to takhle. Tohle vyjde. Nebude to dlouho trvat. Ale zajímala by mě jedna věc," prohrábl si vlasy tím svým naučeným gestem. "Jakto, že se tvé sny tak změnily? A jak poznáme, kdy se to stane?"
"Správná otázka. U toho dalšího snu si jsem jistá. Bude to dneska," začala jsem a znovu jsem pocítila silné Deja vu.
"Za pár minut pro mě přijde Villiers. Budu se držet svého snu. O té vraždě nic nevím. Ale pokud mi uvěří, tak mu o tom řeknu a možná tomu zabráníme," usmála jsem se a snažila se potlačit nevolnost z toho, že se za chvíli ocitnu o samotě s Hnusákem. Možná, že mi neuvěří. Nevyjde to a já tady shniju. Kde beru tu jistotu, že to nebyly jen výplody mojí fantazie?
"Zavolej mi. Budu blízko," ujistil mě. Přikývla jsem a rychle se postavila. Stoupla jsem si na špičky a vtiskla mu letmý polibek na ledovou tvář. Překvapeně zamrkal a pak se kouzelně usmál. .
"Málem bych zapomněl," téměř vykřikl a natáhl se pro kufřík. Otevřel ho a podal mi plato mlíček do kafe.
"Nevěděl jsem, jak ti dopravit normální mléko. Snad v tom není takový rozdíl," usmál se rozpačitě, ale to už jsem byla uprostřed skoku do jeho náruče.
"Díky," hlesla jsem.
"A ještě tohle," podal mi do ruky jeden suchý rohlík. "Měl jsem i hambáč, ale ten mi sem nedovolili," zamračil mě.
"Už ti někdo řekl, že jsi úžasný?" zavrněla jsem v jeho náruči spokojeně. Tiše se zasmál. A pak ode mě odskočil. Rychle jsem si stoupla do normální pozice.
"Tak, to bude pro dnešek vše, slečno Owenová," řekl vážným hlasem Josh. Znovu jsem měla co dělat, abych se bláznivě nerozchechtala, ale to už mě Hnusák chytil za loket. "Vaše schůzka je u konce. Jdeme," táhl mě pryč. Poslední pohled do zlatých očí a vyšla jsem ven. V ruce jsem pevně svírala rohlík a mlíčka a radši se nedívala do jeho tváře. Když jsem se k tomu odhodlala, všimla jsem si, že má strhaný obličej a temné kruhy pod očima, skoro stejné, jako má Josh. Možná jsem ho odsoudila příliš rychle. Přeci jen mu zemřela dcera.
"Ještě stále trváš na tom, že předpovídáš budoucnost?" ušklíbl se, když mě dovedl k cele a tím mi skvěle přihrál. Nasadila jsem tajemný výraz.
"Ano. A možná by vás mohlo zajímat, detektive Villiersi, že v půl šesté vám bude volat váš syn. Zlomí si kotník při fotbalu," řekla jsem. Můj hlas zněl temně a obličej jsem měla vážný. Tohle jsem nesměla zkazit. Přesně jsem věděla, jak to na lidi působí. Jeho výraz zkameněl, než jsem se nadála, přitlačil mě ke zdi a výhružně se ke mě naklonil. Jak jsem narazila, pokoušela jsem se tvářit pořád stejně vážně.
"Nech moji rodinu na pokoji," zasyčel výhružně a vyběhl ven. Pečlivě za sebou zamkl, neodpustil si sprostou nadávku mým směrem a zmizel.

Co nejpohodlněji jsem se natáhla na "postel".
"To by bylo," usmála jsem se do stropu a složila si ruce pod hlavu. Teď už zbývá jen čekat. Všechno proběhlo podle mého snu. Takže to bude muset vyjít. Pokud se něco nepokazí.
Druhá šance je ta vražda. Ale té bych raději zabránila.
Kdyžtak přistoupíme na variantu s únosem. Nemohla jsem se dočkat, až se vykoupu. Zašmátrala jsem rukou za sebe a nahmatala rohlík. Hladově jsem se do něj zakousla a ani jsem se moc nezdržovala žvýkáním. Byl to úžasný pocit jíst. Ještě úžasnější pocit byl vypít všechna ta lahodná mlíčka. Závislost je děsná věc.
Když jsem všechno snědla i vypila, znovu jsem se začala nudit. Zazpívala jsem si snad všechny písničky, které znám a dokonce jsem sama se sebou hrála slovní fotbal. Zkoušela jsem i tichou poštu, ale to moc dobře nešlo. Žádnou další hru jsem neznala. Možná ještě na schovku. Ale rozhodně mě nijak nelákalo zjistit, kolik brouků je pod postelí. Brr.

Uběhla další spousta času, než jsem za sklem zaznamenala pohyb. Líně jsem natočila hlavu a můj pohled se střetl s tím Hnusákovo.
Jeho pichlavé oči byly podivně lesklé a tváře mu vzrušením hořely. Chvíli jsme se na sebe dívali a potom se s cvaknutím otevřely dveře. Nerozhodně stál mezi nimi a potom mi uvolnil cestu. Posadila jsem se a snažila jsem si zachovat tvář pokerového hráče. Nazula jsem si boty a došla až ke dveřím.
"Děkuji," usmála jsem se a prošla do chodby. Bedlivě mě sledoval.
"Mám pro vás několik informací, ale nejdřív bych si potřebovala zavolat," usmála jsem se a on jen přikývl. Zhluboka jsem se nadechla. Srdce mi v hrudi nadšeně tančilo a měla jsem chuť hlasitě se smát. Tak takhle chutná svoboda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anka anka | 7. listopadu 2009 v 15:06 | Reagovat

parada konecne som sa dockala... :-D  :-D  :-D je ro uzastne...rychlo dalsie idem citat... :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.