close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sourozenci od 4dd4

28. listopadu 2009 v 17:23 | L!nduš |  Jednorázovky
4dd4 napísala veľmi peknú jednorázovku, Sourozenci. Netýka sa to Twilight ságy, no aj napriek tomu som ju sem dala, je úžasná a veľmi odporúčam si ju prečítať. Zatiaľ je to moja najobľúbenejšia jednorázovka. Chystá sa aj pokračovanie! Takže ak sa vám páčila a chcete s týmto príbehom pokračovať, napíšte do komentárov. Je to originálne, ehm...trochu pikantné ale...tragicky romantické. Určite si to prečítajte.
L!nduš

Sourozenci


Nebyla jsem tady skoro pět let, vlastně od smrti matky. Zemřela, když mi bylo 15, potom jsem půl roku bydlela u otce a jeho rodiny, dokud mě neposlal do internátní školy. Je překvapivé, že mě chce vidět, kdo ví, co má za lubem. Otázkou zůstává, jestli ho chci vidět já.

"Příští zastávka Gonsgrik." Oznámil strohým hlasem automat a tím mě probral z mých úvah. Postavila jsem se, oblékla si kabát, nasadila čepici, zamotala šálu a šla k řidiči. Autobus zastavil a já vystoupila, za mnou šel řidič a ze zavazadlového prostoru vytáhl můj obrovský kufr a postavil ho na zem. Poděkování jsem doplnila úsměvem a počkala, než odjede. Vytáhla jsem rukojeť a vydala se hledat cestu k 'domovu'.
Po zasněženém zledovatělém chodníku jsem za sebou táhla kufr, na jehož kolečka se lepil sníh a v duchu nadávala. Měla jsem si na letišti vzít taxík, nechápu, proč mě napadlo jet autobusem!
Pomalu jsem stoupala do kopce a doufala, že zahnu do dobré ulice, všechny tady byly stejné, přes dvoumetrové kamenné zdi, které schovávaly zdejší obyvatele, i s jejich majetkem jste nic neviděli, sem tam přes ně vykukovaly větve stromů, to bylo vše. Zahnula jsem do prava a doufala, že jsem trefila správnou cestu v tomhle doupěti boháčů.

Došla jsem na konec ulice a stanula před mohutnými kovanými vraty, které vedly do otcova domu. Přes mříže jsem viděla pečlivě udržovanou cestu vedoucí k domu hrůzy, takhle jsem ho pojmenovala, když jsem byla malá. Je až překvapující, jak malé děti dokážou pár slovy vystihnout podstatu věci.
Každý rok, dokud žila matka, jsem tady jezdila na prázdniny, ke svému otci a jeho staronové rodině, zvláštní, ale výstižný výraz. Otec žil s Viky, ale opustil jí, a dal se dohromady s mou matkou, když Viky zjistila, že je těhotná vrátil se k ní, ale mou matku neopustil, stala se jeho milenkou. Takhle jim to vydrželo rok, potom zjistil, že miluje Viky a s matkou se rozešel, ta mu za dva měsíce volala, že je těhotná, a za dalších sedm měsíců jsem se narodila já. To je pohnutá minulost mého záletného otce, od té doby zůstal Viky věrný nebo si spíš dával pozor, aby se o jeho poměrech nikdo nedozvěděl a zůstaly bez následků.
Pod kabátem mě zastudil studení vítr a já se vydala k brance, kde byla klávesnice. Začala jsem přemýšlet nad kódem, 3867, nebo to bylo 3976? Kdo si to má po těch letech pamatovat. Zmáčkla jsem telefónek a počkala, dokud se z reproduktoru neozval Eduardův známý škrobený hlas.
"Rezidence Villárdových, přejete si?"
"Ahoj Eduarde, tady El."
"Slečno El, měla jste přijet už včera a kde je auto? Snad jste nešla pěšky." Obvinil mě jeho stále stejně monotonií hlas. "Hned za vámi pošlu Lucase." Ukončil hovor, a branka se otevřela. Znovu jsem popadla kufr a vydala se po příjezdové cestě do domu. V půlce cesty ke mně přiběhl Luc, asi padesátiletý muž, který pro mého otce pracoval, co si pamatuju. To on mě brával do zoo, chodil semnou na hřiště, vozil mě k doktorovi, učil mě plavat, byl moje prázdninová chůva.
"Lucu ráda tě vidím!" Pustila jsem kufr a skočila mu kolem krku.
"Oh oh… už nejsem dvacetiletý mladík, aby si mě takhle přepadala." Smál se a objímal mě. "Jak se máš? Co Švýcarsko? Jak se ti líbí na Oxfordu." Zajímal se, jakmile jsem ho pustila, popadl můj kufr a spěchal semnou dovnitř.
"Ve Švýcarsku bylo fajn, na Oxfordu… ani nevím zatím jsem tam moc dlouho nepobyla, jenom přes zápočtový týden, takže tam nikoho neznám."
"Ale s Viktorem si se potkala, ne?"
"Ne, neviděla jsem ho od doby, co jsem odsud odjela." Zamumlala jsem.
"Vlastně… já hlava sklerotická, odjel dva týdny před koncem semestru, úplně jsem zapomněl, že už tady straší tak dlouho." Zasmál se a otevřel mi dveře.

Padesátiletý muž v tradičním černém obleku komorníka vešel do salónů, ve kterém deset lidí ucucávalo drinky a bavilo se o ničem, namířil si to ke svému pánovy.
"Pane." Přilákal na sebe pozornost svého zaměstnavatele. "Přijela slečna Elizabeth."
"Dobře, ať se ubytuje, oznam v kuchyni, že nás bude u stolu jedenáct." Přikývl muž a dál se věnoval debatě. Komorník opustil místnost stejně tiše, jako do ní vešel, naprosto nepovšimnut svým okolím.

"Vítejte doma, slečno Elizabeth." Přivítal mě Eduard a přitom mi vzal mé svršky.
"Eduarde, taky tě ráda vidím." Usmála jsem se na něj. "Kde je otec s Viktorií?" Zajímala jsem se.
"Jsou v salónu s hosty, oznámil jsem jim, že jste přijela, čekají vás u večeře, která se podává za půl hodiny."
"Děkuji." Usmála jsem se na něj.
"Jesica vám pomůže. Jesico doprovodíte slečnu Elizabeth do jejího pokoje a pomůžete jí s vybalováním."
"Jistě pane." Do haly přišla drobná hnědovlasá žena, mohlo jí byt kolem třiceti, na sobě měla tradiční černý oděv s bílou zástěrou. "Slečno." Přivítala mě úklonou hlavy a vydala se nahoru po dřevěném schodišti, následovala jsem jí spolu s Lucem, který nesl můj kufr. Postavil mi ho do pokoje a rozloučil se semnou, se slovy, že spěchá domů za Helen, svou manželkou.
Otevřela jsem kufr a začala vytahovat věci, Jesica mi je hned brala a věšela je do skříně, nebo házela do koše na prádlo.
"Je to tam moc snobské?" Zeptala jsem se a přehrabovala se v oblečení, které vyselo ve skříni, poslala jsem ho tady už minulý týden.
"Ano jsou to obchodní a političtí partneři vašeho otce." Objasnila mi. Vydala sem se do koupelny. Rychle jsem se osprchovala, učesala, trochu se nalíčila a oblékla si černé koktejlové šaty.
"Jesico kam jste mi dala doplňky?"
"Jsou ve šperkovnici na stole." Odpověděla a dál se věnovala třídění mého oblečení. Popadla jsem černý náramek, náhrdelník a náušnice. Ve skříni jsem ještě vylovila vysoké černé provázkové boty a vydala se dolů.

Ze schodů kráčela nádherná dívka. Dlouhé hnědé vlasy jí z temene padaly na ramena, a doplňovaly hluboké hnědé oči, ve kterých zářili jiskřičky tajemna. Na sobě měla krátké černé šaty, které obkreslovaly její dokonalé křivky. Sešla ze schodů a vydala se do jídelny, když vešla, obrátili se na ní všichni lidé v místnosti. Dotyčným se v hlavě honily různé myšlenky, ženy vzpomínaly na doby, kdy i ony vypadali tak, že se za nimi točila každá hlava, a muži jí toužili mít v posteli, jen jeden věděl jaké to je.

"Dobrý večer, omlouvám se za zpoždění." Usmála jsem se a vydala se ke stolu.
"To nevadí, ještě jsme nezačali." Vstal otec a objal mě.
"Vítám tě doma." Objala mě Viktorie.
"Dámy a pánové dovolte, abych vám představil svou dceru Elizabeth." Otec promluvil k hostům a všem mě přestavil, vesměs to byly známé tváře, pokud nepočítám Brownovi, pan Brown byl otcův politický kolega.
"Copak, že jsi našla cestu domů?" Uslyšela jsem za sebou Viktora.
"Po pěti letech bylo na čase." Otočila jsem se na něj a usmála se, pořád vypadal stejně neodolatelně, jenom starší a vyspělejší. Viktor byl můj starší nevlastní bratr, měl delší ležérně rozcuchané tmavé vlasy, lehké strniště a zelené oči. Jeho dokonalé svalnaté tělo bylo schované v na míru šitém černém obleku a bílé nedopnuté košili bez vázanky.
"Rád tě vidím, sestřičko." Objal mě.
"Já tebe taky."
"Už bylo dost vítání, dejme se do jídla." Přerušil nás Viktoriin hlas.

Vše běželo jako po drátkách, Oliver si mohl mnout ruce, prezentoval se jako dokonalý hostitel s dokonalou rodinou, touhle večeří dokazoval, že je dobrým manželem i otcem, s příslušným mladickým zaváháním a jakožto takový, bude dokonalým předsedou strany. Úspěch bylo jediné, na čem tomuto muži záleželo, úspěch, moc a peníze. Jeho téměř dokonalá rodina mu v tom měla pomoci, zvlášť jeho dcera. Před pěti lety jí poslal pryč v zájmu politické kariery, a teď jí se stejným záměrem vítal s otevřenou náručí, tak jak se měnily názory lidí, tak se měnili i názory politiků, a Oliver si zakládal na tom, že je dokáže odhalit dříve, než voliči. Elizabeth mu měla dodat lidskou stránku.

"Omluvte mě, ale cesta byla dlouhá a já jsem unavená. Ráda jsem vás poznala." Loučila jsem se s otcovými přáteli a odešla ze salónu, cestou po schodech jsem si snažila z tváře odšroubovat ten veselý úsměv.
"Dlouho jsme se neviděli." Viktor se objevil vedle mě.
"To je pravda." Souhlasila jsem a pokračovala v cestě do pokoje, Viktor šel semnou, když jsme zašli za roh, přimáčkl mě svým tělem na stěnu a propletl naše prsty.
"Moc dlouho." Téměř jsme se dotýkali nosy, jak blízko jsme k sobě byli.
"Viktore, tohle nemůžeš." Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to marné.
"Víš, jak se mi po tobě těch pět let stýskalo?" Upřeně se mi díval do očí, uhnula jsem pohledem, nechtěla jsem vidět jeho zelené oči, kterým jsem vždycky podlehla.
"Já nechtěla odjet." Hlesla jsem.
"Já vím." Souhlasil šeptem a svými rty se pomocí motýlích polibků dostával přes mé lícní kosti na krk.
"Viktore, tohle nemůžeme."
"Před pěti lety jsme mohly." Nesouhlasil a dál mě líbal na krku.
"Před pěti lety mi bylo patnáct, zemřela mi matka a bouřili jsme se proti rodičům, teď jsme dospěly…" Mé námitky zanikly ve vzdechu.
"Ano, bylo mi sedmnáct, byl jsem puberťák, ale to nic nemění na to, že jsi pro mě byla vším a pořád si. První láska je nejsilnější a nejstálejší." Svými rty pohyboval na těch mých a jemně je líbal.
"Pro tebe to tenkrát nebylo poprvé." Vydechla jsem mu do úst.
"První láska a první sex je rozdíl, to by si měla vědět. A nezapírej, vím, že jsi mě milovala tak jako já tebe a pořád ke mně něco cítíš." Na to mě políbil, snažila jsem se uhnout, vymanit se z jeho objetí, ale nebylo jak, ruce mi držel nad hlavou a líbal mě. Svým jazykem si vybojoval cestu do mých úst a prohloubil tak náš polibek.
"Viktore, tohle nemůžeme." Zhluboka jsem oddechovala. "Máme stejného otce, jsme sourozenci. Je to trestné."
"Sourozenci jsme jenom z poloviny." Namítl a dál mě líbal. Otevřel dveře kousek od nás a zatáhl mě do svého pokoje, měli jsme je hned vedle sebe, na opačné straně než Oliver s Viky.

Viktor pokračoval v polibku, přimáčkl mě na zavřené dveře a zamkl je. Už mi nemusel držet ruce, měla jsem je omotané kolem jeho krku a nechala se jím hladit po celém těle. Dlaněmi sjel na má stehna a pomalu mi začal nadzvedávat sukni, sunul jí opatrně nahoru a přitom mě líbal na krku. Zapletla jsem mu ruce do vlasů, zaklonila hlavu a vyklenula se proti němu klínem, přes jemnou látku jsem cítila jeho naběhlý penis.
Sundala jsem mu sako, a pomalu rozepínala knoflíčky košile, Viktor mně mezi tím zbavil šatů, takže jsem před ním stála jenom v botách, černých podvazcích, černém korzetu a miniaturních černých tangách, i při tomhle sporém oblečení mě nenapadlo se červenat, to už mě přešlo dávno. Sundala jsem mu košili a dlaní zajela pod jeho kalhoty, když prsty přejela po jeho údu, na chvíli znehybněl a slastně přivřel oči. O pár vteřin později jsem ležela na jeho posteli, Viktor si rychle sundal kalhoty i boty a už ležel vedle mě.
"Jsi nádherná." Vydechl a políbil mě. Svými prsty obratně rozepínal můj korzet, jakmile rozepnul i poslední háček sundal ho a rty sjel k mým prsům. Nejprve jemně obkroužil mou bradavku, potom jí vzal opatrně do úst a sál. Projela mnou silná vlna touhy, prohnula jsem se proti němu a přitáhla si ho ještě blíž.
"Viktore, prosím." Vzdechla jsem a zaryla mu nehty do ramen, mé tělo ovládala touha.
"Ještě ne lásko." Zvedl hlavu a v očích měl toužební jiskřičky. Jemnými polibky si klestil cestu po mém těle dolů a zanechával za sebou vlhkou cestičku. Když se dostal k mému pupíku, vnikl do něj jazykem a já se proti němu vyklenula. Cítila jsem jeho spokojený úsměv, když pokračoval svými rty níže a stahoval mi tanga. Rty dál sjížděl po mém stehně. Opatrně mi sundal podvazky i boty a vracel se stejnou cestou nahoru, rty se přisál k mému klínu a sladce mě mučil. Sténala jsem, kroutila se a toužila po něčem víc.
Popadla jsem jeho ruce, které mě drželi za boky, vytáhla ho nahoru a lehla si na něj. Rty jsme pomalu laskala jeho dokonale vytrénované bříško a sjížděla jimi níž. Když jsem se dostala k poslednímu kousku jeho oblečení, stáhla jsem ho dolu a pohladila jeho vzrušený pyj. Viktor slastně vydechl, pomalu jsem ho líbala v podbříšku, dokud jsem se nedostala k jeho penisu. Jazykem jsem po něm přejela po celé délce, políbila jsem ho na špičku a pomalu objala rty.
Viktor mé mučení dlouho nevydržel, vytáhl mě nahoru a otočil pod sebe, usmáli jsme se na sebe a ve stejnou chvíli, kdy se dotkly naše jazyky, do mě vnikl.

V temném pokoji starého sídla uprostřed prastarého města, se dva mladí zamilovaní lidé po letech setkali, svými těly si navzájem vyjadřovali neutuchající lásku. Lásku, která neměla nikdy vzniknout a ani skončit. V tu noc byly znovu vyřčeny a zpečetěny sliby zakázané lásky. Dostihlo je rodinné prokletí.

"Patříme k sobě, vždycky k sobě budeme patřit." Viktor mě políbil na spánek a přitiskl si mě na svou hruď.
"Ale nemůžeme spolu být." Hlesla jsem a políbila ho na nahou hruď.
O pár hodiny později jsem posbírala své oblečení a jako zloděj se plížila do svého pokoje. Okamžitě jsem si vlezla pod sprchu a snažila se uklidnit svou rozbouřenou mysl. Tohle se nemělo stát, ne znovu, na stejném místě. Proboha, vždyť je to můj bratr. Pod horkou vodou jsme se snažila najít řešení, ale nic nedávalo smysl. Jediné jisté byl fakt, že se to už nesmí opakovat nikdy.
Můj umyls se mi do jisté míry dařil, Viktorovi jsem se vyhýbala, jak nejvíc to šlo, plnila jsem si všechny povinnosti hodné dcery. Chodila jsem na všechny otcovi slavnostní večeře, návštěvy galerii, divadel a plesy, to byla jediná doba, kdy jsem Viktora viděla. Pokud jsem byla v domě, učila jsem se na zkoušky, nebo trávila volný čas ve společnosti Viktorie, která se rozhodla zasvětit mě do otcových politických ambicí.
Než jsem se nadála, Vánoční svátky byli pryč a blížil se Nový rok, ještě pár dní a budu pryč.

Byl předvečer svatého Silvestra a ztemnělou chodbou se plížil mladý dvaadvacetiletý muž, šel se do pokoje své lásky, ženy, kterou miloval nade vše a kterou se mu osud rozhodl vzít, ale nebyl by to on, aby proti nepřízni osudu nebojoval všemi dostupnými zbraněmi.
Opatrně za sebou zavřel dveře pokoje a rozhlédl se, jediné světlo vycházelo z koupelny, odkud se ozýval zvuk tekoucí vody. Potichu se vydal jejím směrem, ve dveřích se zastavil a svlékl si plátěné kalhoty na spaní a vlezl za dívkou do sprchového koutu.

Na chvilku jsem ucítila studený vzduch, hned nato se mi kolem pasu obmotaly dvě teplé ruce a na krku jsem ucítila teplé rty.
"Viktore, tohle nemůžeme." Vydechla jsem, i přes to jsem se opřela o jeho pevné tělo.
"El, ani po pěti letech ta láska nevyprchala, myslíš, že má smysl se jí bránit?" Otázal se a otočil mě čelem k sobě. "A nepokoušej se mi tvrdit, že mě nemiluješ."
"Víš, že tě miluju, ale taky víš, že je to nemožné." Vzdechla jsem.
"Nic není nemožné, pokud chceš a já tě chci, budu o tebe bojovat." Přitáhl si mě k sobě a naléhavě mě políbil, nemělo smysl protestovat, nechtěla jsem protestovat. Pevně jsem ho objala kolem krku a nechala ho dělat, co uzná za vhodné…

O půl hodinu později jsme si oblékla saténovou noční košilku a stulila se v posteli k Viktorovi, který mě objal a přitáhl si mě na hruď. V jeho teplém náručí jsem usnula.

Chodbou se rozléhaly zvuky kroků mířicí do druhého pokoje za rohem. Muž mezi čtyřicátým a padesátým rokem chytil do ruky kliku a otevřel dveře do pokoje své dcery. Rozhlédl se po místnosti plné šedého světla a zrakem spočinul na posteli, kde v objetí spali dva mladí lide, jeho dcera a syn.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 28. listopadu 2009 v 17:48 | Reagovat

perfektne ... wau ... nemam slov ... jasne ze chcem pokracovanie, je to desne napinave ... ake rodinne prekliatie? toto nesmie byt jednorazovka ...

2 LiL_Bella LiL_Bella | 28. listopadu 2009 v 18:28 | Reagovat

súhlasím s Angel! Toto rozhodne nesmie byť iba jenorázovka! POKRAČOVANIE! Prosíím prosíím

3 anka anka | 28. listopadu 2009 v 21:55 | Reagovat

toto a jednorazovka...neexistuje...rychlo dalsie... :-)

4 kate kate | 28. listopadu 2009 v 23:06 | Reagovat

uzasne...dokonale..perfektne!!!!chcem pokracovanie!!:D:D:Ddufam ze bude skoro..:D

5 4dd4 4dd4 | Web | 29. listopadu 2009 v 0:51 | Reagovat

holky tohle je rozhodně jednorázovka, ale proto že mě L!nduš už dlouho přemlouvá k dalšímu dílu, tak bude
akorát jsem na rozpacích, jestli to má skončit dobře nebo špatně

6 Angel Angel | 29. listopadu 2009 v 11:33 | Reagovat

[5]: samozrejme, ze dobre :-)

7 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 29. listopadu 2009 v 12:49 | Reagovat

úplne úžasné,fest mna to pohltilo..je to zaujímavé..aj ja chcem pokračovanie :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.