close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nevysvětlitelná náhoda - 1.kapitola

29. listopadu 2009 v 19:29 | L!nduš |  Nevysvětlitelná náhoda (od hollis)
Tak, ako sa vám páčil úvod k novej poviedke? Dúfam že bol pre vás pútavý pretože mám pre vás 1.kapitolu s názvom Cizinec. Kto sa objaví ako ten záhadný cudzinec? No...myslím že to aj viete
Enjoy :)








1. Cizinec



Už když jsem procházela blokem, kde byla nonstop kavárna, ve které jsem poslední tři měsíce pracovala, jsem věděla, že něco není v pořádku. Nebylo to nijak zvlášť špatné, ale nebylo to ani v pořádku.
Cítila jsem někoho svého druhu a neznala jsem ho, což znamenalo, že nebude jako já a jako moje rodina. Nebude to vegetarián. Což by mi nevadilo, kdyby nebyl v mém bloku. Tenhle blok byl můj, tohle město bylo moje území a on mě musel cítit a v tom případě už by tu neměl být, pokud si nechtěl poklábosit, nebo bojovat. Jak jsem znala ostatní svého druhu, tak na mluvení moc nebyli.
Povzdechla jsem si, zvedla ruku a stáhla gumičku, kterou jsem měla vlasy stáhnuté do ohonu. Zatřásla jsem hlavou. Divoký vzhled bude snad lepší, než obyčejná lidská uhlazenost. Rozhodně bych to alespoň mohla zkusit.
Měla jsem chuť se otočit a zmizet odsud, ale pak bych nepřišla do práce, dostala výpověď, neměla z čeho platit nájem a skončila bych. A já si slíbila, že tuhle sázku vyhraju. Emmett by se potrhal smíchy, kdybych se objevila o tři měsíce dříve s tím, že mě vyděsil nějaký upír, kterého jsem ani neviděla. Kdepak, takovou radost mu neudělám. A navíc chci své auto.
Zahnula jsem do ulice, kam mě vedl jeho pach a hned si uvědomila další znepokojivou skutečnost, která byla jen o něco méně vážná než to, že tu ten upír vůbec je. Tohle byla totiž ulice, kde byl podnik, ve kterém pracuji, což mělo jediný logicky vyvoditelný důsledek. Hledal mě a přišel rovnou za mnou. Do práce.
" K čertu," zasyčela jsem a rozhlédla kolem sebe, jestli náhodou někdo nestojí za mnou. Připadala jsem si pitomě, jako v nějaké laciné detektivce. Kdyby někdo stál za mnou - věděla bych to.
A abych jen dovršila lacinost toho momentu, přitiskla jsem se ke zdi a opatrně nakoukla velkým proskleným oknem dovnitř, abych případného vetřelce viděla dřív než on mě. Jasper by na mě určitě byl pyšný… a Emmett by se smál. Už nikdy se s nimi o nic nevsadím! Přísahala jsem si.
Ale uvnitř to vypadalo jako obvykle.
Jenifer stála ke mně zády a nalévala jednomu z hostů kávu a potom koukla výmluvně na hodiny. Za pět minut ji mám vystřídat. Jenny patřila přesně k těm typům, co požadovali po ostatních naprostou dochvilnost, a sami chodili pozdě. A i jinak nic zvláštního.
U baru seděl John, chlapík, co si mluvil sám k sobě, uždiboval koláč a byl schopný vypít během pár hodin litry levné koly. U stolu nejblíže k uličce k toaletám seděla Nancy a pesimisticky probodávala svůj hrnek s kávou pohledem, zatímco jednou nohou šoupala po linu. Něco jako tik. Různě u stolů seděli další tři lidi, které jsem neznala, a nepatřili tedy ke stálým zákazníkům, ale už na první pohled to byli lidé. Opálení, dýchající, neustále se vrtící a s růžovými tvářemi. Jednoduše příliš živí.
Jeho jsem zahlédla až jako posledního. Byl uvnitř, což jsem čekala už předtím, takže mě to nepřekvapilo.
Na první pohled to byl muž, ale víc jsem o něm říct nemohla. Seděl celý schoulený do sebe u stolu v rohu, na hlavě měl naraženou kapuci volné černé mikiny tak, že mu padala až do očí a nedýchal. Stůl před ním byl prázdný. Nedokázala jsem určit, jak je starý, jak je silný, kdo to je. Pokud to budu chtít zjistit, budu muset dovnitř.
Zamračila jsem se a vyrazila k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Připadala jsem si hrozně maličká. Nebyla jsem dobrý bojovník a jediná věc, která mluvila v můj prospěch, byl můj štít, který mi ovšem pomůže jen, co se týče nějaké jeho duševní schopnosti, proti jeho síle mi to bude na nic. I když i tak alespoň něco. Taky bylo docela fajn, že pokud nechtěl mít oplétačky s Volturiovými, tak na mě v kavárně plné lidí nezaútočí.
Vysunula jsem bojovně bradu a strčila do dveří. Pokud se bojím - on to nemusí vědět. Zamířila jsem do malého kumbálu, který sloužil jako šatna, převlékla se rychle do uniformy a zamířila do lokálu.
Postavila jsem za bar a začala ho leštit kusem hadru, oči jsem nespouštěla z nezvaného návštěvníka na druhé straně místnosti. Ani se nepohnul, když jsem vešla, což bylo podezřelé, pokud tu čekal na mě. Měl by mě cítit, jako já jsem cítila jeho, jenže to by musel nejdříve dýchat.
Jenny se postavila vedle mě, automaticky jsem jí odpověděla na pozdrav a pak se tiše zeptala, i když jsem věděla, že on mě stejně uslyší: " Co je zač?" a trhla jsem k němu hlavou.
Jenifer se zachichotala a sklopila hlavu, začala přerovnávat už přerovnané sklenice. " Nemám tušení. Prostě přišel, sedl si a už tu tak sedí dvě hodiny a nic nechce. Prostě jen sedí. Vypadá dobře." Znovu se zahihňala. " Má červené čočky, asi si myslí, že to vypadá dobře. Prostě magor. Z něj nic nebude, Bells." Nesnášela jsem, když moje jméno vyslovovala tímhle vulgárním tónem. Vlastně jsem vůbec neměla ráda její hlas.
Přimhouřila jsem oči. Návštěvník projevil první známky pohybu - otočil se k nám.
Jenny měla pravdu - vypadal dobře, i na naše vysoké standarty. Takové mužské vydání Rose. Ostře řezaný obličej, přízračnou bledost poněkud mírnilo umělé světlo a stín z jeho kapuce, ovšem jeho oči na mě zasvítily i na tu dálku. Byl mladý, mohlo mu být osmnáct, devatenáct, možná víc, neviděla jsem dobře jeho obličej, abych to mohla správně odhadnout a jeho skutečné stáří jsem nedokázala určit vůbec. Ale jeho výraz mě překvapil. Vypadal zmateně, možná vyděšeně. Nemyslela bych si, že má nějaký důvod se mě bát.
Tohle si žádalo rozhovor, nevypadalo to, že bych se měla bát. Necítila jsem tlak na štít, takže se na mě nepokoušel útočit na dálku. Měla jsem nutkání ho roztáhnout i po ostatních, ale kdyby měl nějakou schopnost, tak toho by si asi všiml. Snad bude dost času i později. Popadla jsem konvici s kávou a hrnek. " Uvidíme," sykla jsem na Jenifer a zamířila k němu. Snažila jsem se působit přirozeně, ale byla jsem celá napnutá. Měla jsem nutkání se přikrčit do bojové pozice a začít vrčet. To by se hostům asi moc nelíbilo. Musela jsem se ovládat.
Nespouštěl ze mě pohled celou tu dobu, co jsem šla k jeho stolu a pomalu se otáčel. Začal se tvářit frustrovaně a napjatě.
Postavila jsem se tak, abych k němu stála čelem a rázně položila hrneček na stůl před něj a začala do něj pomalu nalévat kávu.
" Tady je obsazeno," řekla jsem a vážně se snažila znít výhrůžně a sebejistě. Zvedl ke mně oči a tvářil se tak nechápavě, jako bych mluvila svahilsky. " Byla bych ti vděčná, kdybys v téhle oblasti nelovil a nejlépe vůbec odešel," dodala jsem, aby bylo docela jasné, co chci.
Zíral na mě pořád stejně frustrovaně, přimhouřil oči, jako kdyby se snažil z hlavy vypočítat nějaký příklad a nešlo mu to. Znervózňovalo mě to, nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Možná mi nerozuměl. Co když neumí anglicky? Nahnula jsem se k němu, i když to bylo vážně hloupé a rukama se opřela o stůl.
" Rozumíš mi?" zeptala jsem se nejistě.
Pozvedl jeden koutek a zkřivil ústa do nevyrovnaného úsměvu, který v sobě nesl nádech uličnické roztomilosti.
" Anglicky umím docela dobře, díky," ujistil mě lehce pobaveně. Všimla jsem si, že má příjemný sametový hlas. Zamračila jsem se a potlačila nutkání zatřást hlavou, abych z ní tyhle myšlenky vytřásla. Pořád to byl cizí upír v mém městě a dokonce v mé kavárně. Nelíbilo se mi to. " Nehodlám tu lovit, neměj strach," pokračoval a dál se do mě vpíjel očima a přitom se tvářil čím dál frustrovaněji. Nakonec si povzdechl a oči sklopil, koukal na svoje ruce v klíně. " Neživím se lidskou krví," přiznal tiše, " jsem vegetarián, jako ty."
Nahnula jsem se ještě blíž, pomalu naštvaná. " Nevěřím ti," procedila jsem skrz zuby, " vidím tvoje oči, tak mi tu nevykládej pohádky. Říkám ti, abys odešel, tady pro tebe není místo." Překvapilo mě, jak pevně můj hlas zněl. Ale byla jsem ráda.
Rychle zvedl hlavu. Rozhlédla jsem se, jestli to někdo neviděl. " To byla nehoda," prohlásil a zněl provinile, jako neposlušné děcko. Dalším rychlým pohybem položil jednu ruku na stůl a opřel se o ni, aby se ke mně nahnul blíž. " Někdy je velmi těžké se ovládnout. Roky… já jsem… já-"
Odtáhla jsem se, nelíbilo se mi mít obličej tak blízko toho jeho. " To možná chápu," přerušila jsem ho, " ale přesto bych byla radši, kdybys odešel. Je pro mě vážně důležité se v tomhle městě udržet ještě pár měsíců - nechci se kvůli tobě stěhovat, jasné?"
" Jak to děláš?" vypálil najednou.
Odstoupila jsem krok od stolu. " Jak dělám co?" Znovu jsem se zamračila.
Uniklo mu krátké zavrčení. " To je jedno," odsekl, postavil se a rychle odešel. Zvonek nade dveřmi ještě chvíli zvonil.
Nechápavě jsem se za ním koukala. Ani jsem se nezeptala, proč za mnou vlastně přišel. Byla by vážně obrovská náhoda, kdyby si náhodně vybral podnik, kde pracuje jediný upír ve městě. Navíc musel cítit můj pach.
K čertu co byl zač?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 29. listopadu 2009 v 21:20 | Reagovat

je to skvelé....velmi sa mi to páči a teším sa na ďalšie pokračovanie  :-)

2 Angel Angel | 30. listopadu 2009 v 7:11 | Reagovat

maloktora poviadka ma zaujme uz po prvom diely, ale tato k nim rozhodne patri - rychlo dalsie diel. Uzasne napisane. Kto to bol? Edward ??? a to s tymi ocami (nahoda... perfektne opisane) ..., a co Bella robi? On ju neciti? Rychlo dalsie prosim

3 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 30. listopadu 2009 v 8:20 | Reagovat

aj ja sa teším na pokračovanie :-)

4 anka anka | 30. listopadu 2009 v 18:33 | Reagovat

velmi dobre...uz patri medzi moje oblubene... :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.