Kto začal čítať poviedku Kto jsem od Geniely, má tu ďalšiu kapitolu. Je z pohľadu Kairy. Priznám sa že som čítala len kúsok prvej kapitoly ale určite to napravím
2 kapitola
Kaira
Nevím jak dlouho jsme na sebe koukali, ale vyrušilo mě nějaký šramot napravo ode mně. Podívala jsem se za tím zvukem a spatřila další čtyři osoby. Nevím co si mám myslet. Jestli se bát nebo být naprosto v pohodě. Na každém se odrážela jiná emoce strach, obezřetnost, přátelskost, zvědavost, nepřátelství.
"Ahoj" promluvil na mě jeden z nich. Byl nejstarší a šel z něj respekt
"Ahoj" odpověděla jsem mu nejistě.
"Nemusíš se bát. Teda pokud nám nechceš ublížit"
"Nechci vám ublížit." Odpověděla jsem mu popravdě
"To je dobře. Můžeš mi říct kam máš namířeno?" zeptal se mě již s přátelským tonem
"Nevím. Někam kam mě ponesou nohy" odpověděla jsem mu popravdě
"A jak se vůbec jmenuješ dítě" zeptala se mě nějaká žena co stála vedle něj.
"Já se jmenuji……" bože jak se vůbec jmenuji? Kdo jsem? A co tu vlastně dělám? A proč mě bolí záda a ruka? Co se to tu jen děje?
"Ty nemáš jméno? " zeptal se mě nějaký kluk
"Já nevím jak se jmenuji"
"Lžeš. Cožpak to nevidíte dělá z nás jen blázny aby nás potom zabila" obviňoval mě ten kluk.
"Nelžu" křikla jsem na něj a do očí se mi drali slzy
" Jmenuje se Kaira. Aspoň tak jí oslovoval ten upír co jí chtěl odvést" promluvil kluk co se skláněl nade mnou.
"Upír?" řekla jsem nevěřícně "Děláte si ze mě srandu? Vždyť jsou to jen pohádky pro strašení lidí"
" Není to pohádka. Je to čistá pravda a ty jsi jedna z nich, aspoň částečně." Odpověděl mi teď s vážným hlasem. V krku se mi udělal velký knedlík. Snažila jsem se ho spolknout. Jsem si jistá že to museli slyšet na míle daleko.
"Takže já jsem zrůda" řekla jsem sklíčeně
"Nejsi zrůda. Jsi výjimečná" řekla dívka co stála kousek ode mě
"A kdo jste vy?"
"Já jsem Kristian" ujal se slova nejstarší muž z nich "A toto je má žena Kira" ukázal na ženu vedle něho. Byla mi hodně sympatická "toto je moje dcera Laura a její přítel Leo" ukázal na dvojici vedle nich "a toto je můj syn Alarik" ukázal na kluka co se skláněl u mě.
"Moc mě těší. Myslím že už bych měla jít, ať vás ještě víc nezdržuji"
"V žádném případě zlatíčko. Půjdeš k nám a tam tě můj manžel prohlédne jestli jsi v pořádku." Odporovala mi Kira. Chtěla jsem se postavit, ale nešlo mi to. Měla jsem nejspíš něco s kotníkem. Když zpozoroval Alarik , že se kácím k zemi zareagoval opravdu rychle. Ani nevím jak jsem se dostala do jeho náruče. Popravdě teď mi to bylo jedno byla jsem vyčerpaná a každý kousek těla mě bolel.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





teším sa na pokračko