close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství - 16. kapitola

9. září 2009 v 14:34 | ewikk |  Tajemství by Chuckyna:)
16. kapitola

To "něco velkého" byla bota, jak jsem později zjistila. Velká bota velkého policisty, která mě jednou ranou do obličeje spolehlivě uspala. Kdo ví, na jak dlouho. Když jsem otevřela oči, necítila jsem půlku obličeje. Zhluboka jsem se nadechla a sykla jsem bolestí. V místnosti bylo šero, ležela jsem na něčem, co mělo představovat postel, ale spíš to je něco jako slamník. Nebo kámen.
Jsem ve vězení, došlo mi a zamotala se mi hlava. Nepříjemně se mi sevřel žaludek a zůstal tak do teď. Jsem idiot. Je to jasný. Není tohle v každém filmu? Jsem pitomá. Pitomá. Nejradši bych začala křičet, ale nešlo to. Pomalu jsem se rozhlédla.
Bohudíky, že netrpím klaustrofóbií, pomyslela jsem si, když jsem dokončila průzkum. Dost silně mi to připomínalo spíž u mě v bytě. Kousek od mé postele se nádherně vyjímal záchod. Teda - odporná, nechutně páchnoucí mísa bez prkýnka. Wow.
Klídek, to se vysvětlí. Všechno jim vysvětlím. Ale jak sakra?! Nemůžu jim říct, že jsem vědma. Navíc mě načapali na místě činu se zbraní v ruce. Ale počkat, ta dívka žije. Určitě řekne, že jí napadl muž. Byl to muž. Otřásla jsem se, když jsem si vybavila, co se dělo v noci. Teď jsem si perfektně poskládala, co se stalo.
Doběhla jsem tam, vyplašila vraha, viděla krev, upadla jsem do šoku, vzala jsem nůž a čuměla. Paráda. Pak přijelo policejní komando. Ale jakto, že přijeli tak brzo? Zavolal je snad on? Musel tam po sobě nechat nějakou stopu. Kolik lidí denně projde zastávkou metra? Asi dost.
V cele nebyla okna. Skládala se ze tří stěn. Čekala jsem mříže, ale celá jedna strana byla prosklená. Zkoprněla jsem hrůzou, když jsem si všimla, že naproti mě je další cela s prosklenou stěnou. A u stěny stojí nějaké individuum. Nejspíš muž. A prohlíží si mě.
Natlačila jsem se do rohu a rukama si objala kolena. Proboha. Snažila jsem se tam nedívat, ale nešlo to. Zarostlý muž se na mě díval, jako by nic podobného v životě neviděl. Je tohle legální? Smíšené vězení? Ne, tohle nebude vězení. Do vězení přeci posílají až po odsouzení. Co když mě odsoudí? Schoulila jsem se do klubíčka a vystrašeně se dívala před sebe. Bála jsem se zavřít oči, takže jsem hypnotizovala svou novou toaletu.
"Joshi," kníkla jsem slabě a potom jsem se rozvzlykala. Nedokázala jsem se uklidnit, ale věděla jsem, že abych něco vymyslela, musím zůstat klidná. Párkrát jsem se roztřeseně nadechla, ignorujíc pulzující bolest na čelisti a trochu se zklidnila. Po tvářích mi dál stékaly slzy jako hrachy.
Můžeš si za to sama, nadávala jsem si v duchu a pevně semkla víčka, doufajíc, že se probudím doma. Proč zrovna já? Proč nemůžu mít normální život? Zatracená práce.

Ozvalo se tiché zaklepání. Vyjekla jsem a co nejrychleji se posadila. Za sklem stál policista a díval se na mě. Opovržlivě. Jako na spodinu. Jako na vraha, opravila jsem se okamžitě. Ozvalo se pípnutí, dveře se otevřely. Vykulila jsem oči a stáhla se ještě víc ke zdi. Policista vešel. Mohl být jen o několik let starší než já. Pětadvacet? Možná.
"Půjdeme," chytil mě za loket a táhl mě na nohy. Chvíli jsem se bránila. Marně.
"Kam?" hlesla jsem slabě, kolena se mi třásla tak, že jsem se motala.
"Výslech," opáčil ledovým tónem a táhl mě dál chodbami za sebou. Bylo tam ještě několik cel, většinou prázdných. V další chodbě jsme narazili na další policisty. Když mě zahlédli, tvářili se jako by šlápli do psího hovínka. Policista, který mě vedl, zaklepal na dveře a otevřel. Uprostřed místnosti stál stolek a u něj několik židlí. Nechala jsem se tam dovést a se sklopenou hlavou si sedla. Dveře se zabouchly a já se odhodlala podívat na vyšetřovatele.
Dívala jsem se do dvou pichlavých, chladných očí a snažila se dojít k nějakému rozumnému vysvětlení toho všeho.
"Vy?" řekla jsem místo toho a civěla na něj. "Ano, slečno Owenová, já," přitakal a prohrábl si odporně mastné, šedivé vlasy. Polkla jsem a celý obličej mě rozbolel.
"Vy jste mě sledoval?" zeptala jsem se huhlavě. "A co jste si myslela, když jste byla na každém místě činu?" nadhodil a vyčaroval ten nejodpornější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Okamžitě to přebilo i záchod v cele.
"Náhoda," pokrčila jsem rameny a trochu se mi ulevilo, že tohle nebolí. Dlaně jsem položila na stůl a neunikl mi rychlý pohled, kterým Hnusák zkontroloval, jestli ho třeba nechci napadnout. Chci. Nemůžu.
"Náhoda?!" vyštěkl smíchy tak hlasitě, až jsem se málem překlopila ze židle. "Chytili jsme vás přímo při činu," připomněl mi.
"Tak to nebylo," protestovala jsem. "A jak to tedy bylo, no?" dorážel na mě a naklonil se ke mě blíž. To bych nedělala, hochu. Nevim, jak by ses tvářil, kdybych tě pozvracela.
"Jela jsem tam, abych tomu zabránila. Vyrušila jsem ho a pak jste mě našli," řekla jsem a i mě samotné to znělo nepravděpodobně. "Aha. A teď tu o té Červené Karkulce," mrkl na mě a odtáhl se.
"To černé auto před barem a před domem," nadhodila jsem a naklonila hlavu ke straně.
"Jste všímavá," pokýval hlavou a znovu si prohrábl vlasy. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si je myl od té doby, co přišel na pivo do Paradise, ale radši jsem držela jazyk za zuby. Alespoň už jsem věděla, proč jsem z něj měla divný pocit už v baru a proč mě našli tak rychle. Sledovali mě. Je tohle legální? Asi ne. Pokud to přežiju, napíšu článek do novin.
"Když se přiznáte, bude to pro vás lepší," ujišťoval mě. Nějak jsem podvědomě tušila, že kecá.
"Nemám se k čemu přiznat. Proč se nezeptáte té ženy? Určitě to přežila," snažila jsem se mluvit klidně a dívala jsem se mu přímo do očí.
"Nemůžeme se jí zeptat," zamračil se. Trhaně jsem se nadechla. "Je v kómatu," dodal. Moje poslední naděje se zhroutila do prachu.
"Mám alibi na předchozí vraždy," zkusila jsem další výmluvu. "Tak mi sem napiště jména lidí, se kterými jste byla," přistrčil mi prázdný list papíru. Tak tohle jsem nedomyslela. Nemůžu tam napsat Joshe. Co když se už nevrátí? Hrůzou se mi rozklepaly ruce.
"Nevím, kdy se staly první vraždy, ale každou noc jsem trávila v práci. V baru Paradise," vysoukala jsem ze sebe. Neunikl mi posměšný úšklebek, který mi věnoval Hnusák. Tady jsem skončila a to jsem ještě nezačala. Už mě odsoudili.
"Nechápu, proč se nám nepřiznáte. Vy jste chtěla, abychom vás našli," znovu se naklonil blíž a dával si pozor, aby každou slabiku vyslovil dostatečně výsměšně. "Jinak byste nám nevolala a nedávala nám adresu vašeho kutlochu."
Do háje. Oni to ví. Celé tělo mi zaplavila vlna paniky a tu následovalo zoufalství. Ale udržela jsem si vážný obličej.
"Jen jsem vám zavolala, kde to je, to je všechno. to nic nedokazuje. Nemohli jste tam najít žádný můj otisk nebo tak. Ničeho jsem se nedotkla," objasnila jsem mu.
"Uvidíme, jak vám pár nocí ve vazbě rozváže jazyk," zasmál se výhružně, jeho dech mi ovál obličej a obsah mého žaludku vyletěl nahoru. Zvládla jsem to zadržet.
"Nemáte právo mě tady držet," řekla jsem pevným hlasem.
"Vy nemáte právo vraždit lidi na potkání. Dělalo vám to dobře? Měla jste potíže s autoritou, že ano? V dětském domově, kde jste vyrůstala. Proto vraždíte jen ženy? Nebo si myslíte, že jim pomáháte? Věříte na posmrtný život a proto si dáváte takovou práci se Spirálou života? Proto jste řekla, že jste ji zachránila?" dorážel na mě. Od pusy mu létaly kapičky slin a tvářil se tak zuřivě, až se mi oči zalily slzami.
"Já to nebyla," zavřískla jsem a stáhla ruce ze stolu.
"Já ti to dokážu, už mi neutečeš," zasyčel na mě a tvářil se přitom jako bůh pomsty. Nebo jako by zrovna tlačil na záchodě. I tak to na mě zapůsobilo. Měla jsem chuť se přiznat, ale poslední špetka rozumu mě přesvědčila, že to není moc dobrý nápad. Rychle jsem si procházela všechny kriminální filmy, jaké jsem kdy viděla.
"Mám právo na jeden telefonát," řekla jsem místo odpovědi a pořád ještě se mi dařilo vypadat klidně.
"Tak vy máte právo," vykřikl a rozhodil ruce do stran. "Já vám ještě ukážu, co je to právo," smál se dál. "Ale budiž. Já vám ten hovor dovolím. Pochybuji, že znáte číslo na svého právníka," mrkl na mě. Přeběhl mi mráz po zádech. Tohle je ta policie, která nás má chránit? Tohle je to právo, které Amerika tak uctívá?
Odsunul se od stolu a postavil se na nohy. Rychle jsem se zvedla taky. Nehnul ani brvou, přešel ke mě a zalomil mi ruce za záda. Kníkla jsem bolestí a nechala si nasadit pouta. Nemusím podotýkat, že je utáhl jak nejvíc to šlo. Vyvedl mě na chodbu a tlačil mě před sebou jako svou trofej. Znovu se mi chtělo brečet, když jsem zaznamenala několik opovržlivých pohledů. Sklopila jsem oči k zemi a nechala se dotáhnout až k telefonu. Vlastně jsme šli jen několik metrů, klidně mě mohl nechat jít bez pout jako jeho kolega. Ne, chce mě zlomit. A já se nenechám, utrvzovala jsem se v tom, když mě hodil na židlia odepnul mi jednu ruku. Přišoupnul ke mě telefon a odstoupil o dva kroky. Takže soukromí se nekoná.
Roztřesenou rukou jsem zvedla sluchátko a přiložila si ho k uchu. Vyťukala jsem číslo, které jsem si v posledních několika hodinách opakovala stále dokola. Už jsem nelitovala toho, že mi ho dal. Několikrát to zazvonilo.
"Carrie?" přijal hovor a mě se srdce rozeběhlo frenetickou rychlostí. Úleva z toho, že žije a že ho slyším byla neuvěřitelná. Netuším, jak věděl, že volám já, to je jedno.
"Joshi," kníkla jsem a objala sluchátko oběma rukama. "Jsem ve vězení," zavzlykala jsem potom.
"Cože? Co se stalo?" vydechl vyděšeně, živě jsem si dokázala představit, jak se tváří.
"Chytili mě, když jsem jí chtěla pomoct, přijedeš brzo, prosím?" mumlala jsem do telefonu a snažila se přemoct obrovský knedlík, který se mi vytvořil v krku.
"Možná budeme muset bojovat," zašeptal skoro neslyšně. Scvrknul se mi žaludek hrůzou. "Přijedu brzy," řekl a ukončil hovor.
S vytřeštěnýma očima jsem položila sluchátko zpátky a chvíli jenom tak zírala.
"Copak, kašle na tebe?" ušklíbl se Hnusák a zvedl mě na nohy. Tentokrát jsem cestu vůbec nevnímala. U dveří cely mi sundal pouta a pak mě hodil směrem k posteli. Sedla jsem si na zem a snažila se zorientovat ve svých myšlenkách. Josh bude muset bojovat. Pokud přežije, tak se vrátí. Jak dlouho trvá let z Itálie? To mám ještě několik dní času. Pokud nepřežije.. Nechtěla jsem si to představovat. A já jsem ve vězení, kde mi nikdo nikdy neuvěří moji nevinnu, protože ji nemám jak dokázat. Možná až se probudí ta napadená. Jenže kóma může trvat i několik let. Já tolik času nemám. Opřela jsem si hlavu o kolena a zavřela oči. Obličej mě znovu začal bolet a začala jsem potřebovat čůrat.
Letmý pohled na mou pětihvězdičkovou toaletu mě odradil. Další, co mě od toho odradilo, byl oplzlý chlap z protější cely, který na mě měl úžasný výhled. Zavrčela jsem vzteklou nadávku a zdvihla prostředníček, abych mu ukázala, co si o něm myslím. Na jeho obličeji to vyčarovalo úsměv a já se k němu radši otočila zády.
Joshi, vrať se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anka anka | 9. září 2009 v 15:17 | Reagovat

som jak na strunach...je to uzastne... :-D  :-D  :-D verim ze sa s toho dostane...rychlo pokracko.... :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.