close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství - 15. kapitola

6. září 2009 v 12:50 | ewikk |  Tajemství by Chuckyna:)
Ahojte :)
Tak tady máte další kapitolu. Zítra psát nebudu. V pondělí mám od sedmi Právo, takže musím jít spát co nejdřív. Nejlépe v pět, abych spala dvanáct hodin, ale to se asi nepovede. :D Zpátky k tématu.
Jak jistě víte, Josh odjel do Volterry. Vy, co jste nečetli SM a chcete vědět, co se s ním dělo, dozvíte se to tady a v další kapče :)
Tahle kapitola se mi nelíbí. Nějak se do toho nemůžu dostat, jsem totálně vyřízená, škola ze mě vysává život :D
Nekontrolovala jsem to, takže omluvte moje chyby a dobrou :)

15. kapitola


"No tak, Owenová, řekni mi, co se děje," hučela do mě Lee už druhý den. Povzdechla jsem si a odložila časopis, za který jsem se schovávala. Do knihkupectví, kde pracovala, skoro celý den nikdo nezabloudil. Obě jsme byly unavené, každých pár minut jedna z nás zívla a horko, které tu panovalo, to ještě umocňovalo.
"Co by se mělo dít," pokrčila jsem rameny a zadívala se na ní. Rentgenovala mě svýma fialovýma očima, jako by se mi snažila číst myšlenky.
"Už dva dny jsi totálně mimo," obvinila mě a já se nervózně ošila. Sevřel se mi žaludek, tak jako pokaždé, když jsem si představila, jak Josh někde bojuje. Bylo to nepředstavitelné. Co když se nevrátí? Co když ho zabijí? Dá se upír vůbec zabít? Na to jsem se měla zeptat. Tvrdil, že ti Volturiovi jsou nejmocnější rodina. Co se stalo tak vážného, že Appsovi byli nuceni naběhnout do jejich paláce a nakopat jim zadky? "Jde o toho Joshe, že jo?" zeptala se nakonec, jako by mi četla myšlenky. Sklopila jsem pohled.
"Jo," přitakala jsem. "Rozešli jste se?" zeptala se opatrně a přidřepla si ke mě. Zasádrovanou ruku si položila do klína a druhou mi položila na rameno.
"Ne. Je to moc složité," povzdechla jsem si.
"Tak mi to neříkej, no," odvětila ublíženým tónem. Tohle psychické vydírání by se mělo zakázat, problesklo mi hlavou, když jsem se zadívala do jejích smutných očí. Je pravda, že jsme si vždycky všechno řekli. Že ona jediná věděla o mých pitomých snech a já o jejím životě na útěku. Ale dokázala by pochopit, tohle moje tajemství? Věřila by mi vůbec? A hlavně, Josh říkal, že je to nebezpečné. Můžu ji do toho jen tak zatáhnout?
"Nebudeš mi věřit," snažila jsem se jí odradit, ale to ještě víc rozdráždilo její zvědavost. "No tak, Carrie," zaprosila a stiskla mi ruku.
"Dobře, ale varovala jsem tě," ušklíbla jsem se a podepřela si hlavu o pult. "Musíš mi slíbit, že o tom neřekneš živý duši," dodala jsem.
"Čestný skautský," olízla si dva prsty, které jí čouhaly ze sádry a zvedla pravačku.
"Fajn. Taky jsem tomu nemohla věřit, ale Josh je.." odmlčela jsem se a došlo mi, že jsem začala úplně špatně. Nebude mi věřit.
"No?" naléhala.
"Upír," hlesla jsem. Zamračila se a uraženě si ode mě odsedla.
"Jasně, Owenová. A já jsem Bugs Bunny," vyplázla na mě jazyk. Proti své vůli jsem se musela usmát. "Tak to vyklop," protočila oči a nasadila otrávený výraz.
"To je ono," opáčila jsem. "Lee, věř mi. Víš, že ničemu jen tak neuvěřím, ale tohle je pravda." Můj hlas přešel v šepot. Chytila jsem ji za ruku a dívala se jí do očí, abych ji přesvědčila, že mluvím pravdu. Chvíli mi pohled oplácela, v očích nerozhodný výraz.
"Jsem asi stejnej blázen jako ty, když ti tohle věřim. Ale jistě chápeš, že mi to musíš nějak dokázat," povytáhla obočí. Přikývla jsem a potom jí vylíčila všechno, co mi řekl Josh. Ozval se zvonek u dveří, někdo vešel do obchodu.
"Je zavřeno!" vyštěkla Billie, až jsem leknutím nadskočila a zvonek zazvonil znovu, když nezvaný host utekl zpátky na ulici.
"A teď odjel do Itálie. Bojovat," hlas se mi při posledním slově zlomil.
"Do háje, to snad neni možný," zamumlala nevěřícně a opřela se o topení. "To mi povídej," odpověděla jsem. "Je ti jasné, že o tom nesmíš nikde mluvit," upozornila jsem ji znovu.
"Za co mě máš?! To je jasný, že ani neceknu. Zavřeli by mě do blázince," zaťukala si na čelo.
"A co teprve mě," zasmála jsem se.
"To by byl dobrej článek. Mladou ženu v kritickém stavu převezli do zdejšího psychiatrického ústavu, když tvrdila, že její kamarádka, která věští budoucnost, si našla přítele upíra." Mluvila vážným tónem, aniž by jí zacukaly koutky. Což se o mě rozhodně říct nedalo.
"Myslíš, že už je v Itálii? Že bys mu třeba mohla zavolat," snažila se vymyslet nějaké řešení. Okamžitě jsem se přestala smát. "Určitě tam už je. Letěl tam. Ale volat mu nebudu. Bojím se, že mu zavolám ve špatnou chvíli," přiznala jsem svoje obavy.
"Jo. Určitě by se zrovna plížil chodbama s dřevěnym kůlem a ty bys ho prozradila," úšklíbla se.
"Ti dík," protočila jsem panenky. Pohrávala jsem si s prstýnky. Pravda je, že jsem mu chtěla zavolat už několikrát, ale vždycky jsem odolala. Rozhlédla jsem se po místnosti. Po dvou dnech, co jsme tu strávily, to tu vypadalo katastrofálně. Všude se válely papíry od čokolád a fastfoodové obaly. Nepočítám časopisy a knihy, které jsme si prohlížely. Možná se ani nedivím, že sem nikdo nechce chodit.
"Hej, už máme mít půl hodiny zavřeno!" vykřikla Billie a hrábla pro svůj batoh pod pult. Já se zvedla z taburetu a poslala jí po zemi její mobil a klíče. Trochu neohrabaně si to schovala a zapnula zip.
"Nechceš zůstat přes noc u mě?" navrhla, když zamykala dveře. Přetáhla jsem si ucho tašky přes hlavu a upravila si ji u pravého boku.
"To je dobrý, Lee. Dneska asi budu spát u Joshe v bytě," seznámila jsem ji se svým plánem. "Ty máš klíče?" vykulila oči. "No jo, mám," zasmála jsem se.
"To čumim," poznamenala. "Volala jsi už Rayovi, že nedorazíš?" připomněla mi. Měla jsem co dělat, abych se neplácla do čela.
"Díky," zasmála jsem se a začala jsem se přehrabovat v tašce, abych našla mobil.
"A pak kdo je tady vědma," zaksichtila se.
"Tak ahoj," rozloučila jsem se. Mávla na mě a každá jsme se rozešla jiným směrem. Dneska byl jeden z mála slunečných dnů. I když o teple se mluvit nedalo, byla polovina října a já se klepala zimou i pod třemi vrstvami oblečení.
"Fox," ohlásil se Ray a tím přerušil moje úvahy. "Ahoj, to jsem já. Dneska nepřijdu," oznámila jsem mu.
"Carrie, už jsi někdy slyšela a o povinnostech vůči zaměstnavateli?" opáčil. "Jo, ale dneska fakt nemam svůj den. Sorry," omluvila jsem se ledabyle a dál pokračovala v cestě.
"No dobrá, ale tohle je naposledy," varoval mě. Zakřenila jsem se. Pár lidí se po mě ohlédlo, ale co se dá dělat. "Čau," ukončila jsem hovor.
Zahnula jsem do své ulice a vystoupala pár schůdků do vchodu. Nepříjemně mě zamrazilo v zádech, ale moc jsem to neřešila. Nejdřív jsem zamířila k sobě. Vzala jsem si jen pyžamo a krabici mléka z lednice. Z věšáčku u dveří jsem sundala svazek klíčů a sešla o patro níž. Přivítala mě Joshova omamná vůně. Zvláštní, v koupelně nemá žádnou voňavku, napadlo mě, když jsem do jeho prázdné lednice dávala svou k životu potřebnou tekutinu. Panovala tu tma a bez něj sem se docela bála. Udělala jsem pár kroků k oknu a roztáhla závěsy, abych dovnitř vpustila trochu denního světla.
Vybavila jsem si jeho zářící pokožku a chvilku jsem musela potlačovat nutkání zvednout telefon a vytočit jeho číslo. Nevím, jak to stihnul, ale když si balil, stihl mi napsat na žlutý papírek své telefonní číslo. Kdyby věděl, jaká muka mi tím způsobí, určitě by to nědělal.
Chvilku jsem se dívala ven na ulici. Lidé se jen nepřítomně míjeli, aniž by si všímali těch ostatních. Občas jsem tuhle anonymitu měla ráda, ale většinou mě to dohánělo k šílenství. Lhostejnost ostatních lidí byla k vzteku. Vsadím se, že kdybych spadla do kanálu, nikdo by se ani nezastavil. A kdyby ano, jen proto, aby si mě tam dole vyfotil.
Zrak mi padl na tmavé auto s kouřovými skly. Znovu mi přeběhl mráz po zádech. Musí to být náhoda, uklidňovala jsem se. Nebo snad ne? Tohle auto stálo i včera v noci před barem, kde pracuji. Odpoledne v parku, když jsme byli bruslit. A taky na pouťovém parkovišti, kde jsem stála s Joshem. Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Hloupost. Tohle je Chicago. Jsou tu tisíce aut. Uvědomila jsem si, jak jsem bez Joshe ztracená a znovu jsem střelila pohledem ke žlutému papírku na stole. Ne, tohle je jeho boj. Nemůžu ho nutit, aby si vybral mezi mnou a rodinou. Navíc, nechci, aby mě setřel a řekl, že rodina je pro něj důležitější, což určitě je.
Abych trošku zklidnila své myšlenkové pochody, napustila jsem si jeho obrovskou vanu a dala si do ní konvalinkovou sůl do koupele. Ponořila jsem se do horké vody a zavřela oči. Všechny myšlenky rázem odpluly a já se přestala cítit, jako bych měla podzimní depku. Neměla jsem sílu nad něčím přemýšlet, jen jsem ležela a poslouchala MTV, které jsem si chytře pustila po cestě do koupelny. Vylezla jsem, až když voda byla studená. Takže asi tak za hodinu a půl.
Rychle jsem se převlékla do pyžama a zalezla pod přikrývku, kterou nikdo neuklidil od doby, co jsem tam spala naposledy. Zadoufala jsem, že si možná přivolám sen o Joshovi, abych zjistila, co se s ním děje, ale pořád se mi to nedařilo.
I peřiny voněly jako on, takže jsem zabořila obličej do polštáře a nechala se unášet do říše snů plné krve, násilí a různých barevných výjevů. Poslední, co jsem viděla, byly hodiny v metru, které hlásaly půlnoc.

Posadila jsem se a hlasitě funěla. Po tvářích mi stékaly slzy, srdce mi bušilo, jako bych zrovna zaběhla několik kilometrů a dělalo se mi špatně od žaludku. Možná na tom mělo podíl to, že mi došlo, že tady není on a nemůže mě uklidnit. Rychle jsem zašmátrala pod polštářem a podívala se na mobil, kolik je.
23:03.
To mám zatraceně málo času. Skopala jsem ze sebe přikrývku a rychle rozsvítila lampičku. Co budu dělat? Mám zavolat na policii? Ne, nevěřili by mi. Takže zbývá jediné.
Natáhla jsem si rifle, triko a mikinu, co jsem měla odpoledne a u zrcadla si jenom sepnula vlasy do drdolu. Na víc jsem neměla čas. Zabouchla jsem za sebou dveře a seběhla po schodech. Vystartovala jsem ze vchodu, černé auto tam pořád stálo. To mi sebevědomí moc nezvýšilo. Možná bych se měla přestat dívat s Joshem na ty jeho horory, jsem z toho paranoidní, napomínala jsem se.
Nezastavila jsem. Pospíchala jsem na nejbližší zastávku metra, i když se mi tam moc nechtělo. Teď v noci tam skoro nikdo nebyl. Westsideské metro bylo jedno z nejhorších v celém Chicagu. Potulovali se tam bezdomovci, dealeři a podobná individua.
Doběhla jsem tam v rekordním čase. Narazila jsem jen na jednoho muže, ale ten byl tak mimo, že si mě ani nevšiml. Jinak prázdno. Neklidně jsem přecházela po zastávce a uvažovala o tom, jestli to stihnu. Vrhla jsem letmý pohled na hodiny, které visely na protější stěně.
23:28.
Mám jenom třicet dva minut.
Vlastně jsem byla ráda, že jsem tam sama. Mysleli by si o mě, že fetuju. Byla jsem zpocená, rozcuchaná a srdce mi bušilo závratným tempem. Feťák je jediné slovo, které mě dokonale vystihovalo.
Za další dvě minuty se ke mě zdálky donesl hluk metra, málem jsem začala skákat radostí. Pohled na temný tunel, ze kterého jsem čekala jeho příjezd, mě moc neuklidnil. Ale nevyskočila na mě žádná příšera. Oslepila mě světla a mě se docela ulevilo.
Rychle jsem naskočila dovnitř. Nikdo nevystoupil. Ve voze se mnou byl jen jeden člověk, ale vypadalo to, že spí. Možná ani netušil, že není ve své posteli.
Nervózně jsem poklepávala nohou a odpočítávala zastávky. Znovu jsem si zopakovala poslední vzpomínku z mého snu. Hodiny ukazující půlnoc a pod tím cedule s názvem stanice. Nejhorší a nejšpinavější stanice v celém Westside. To je jak nachvál.
Hlasitě jsem polkla. Zvládnu to. Zastavím ho, uklidňovala jsem se a pokoušela se zatlačit vzpomínku na křik, který se rozléhal celou halou. Zkontrolovala jsem čas.
23:49.
Zatraceně. Zatraceně. Zatraceně. Tohle slovo jsem si opakovala pořád dokola, nevím jestli nahlas nebo potichu.
Další zastávku jsem vyskočila ven z metra a rozeběhla se k jezdícím schodům, které už dávno dojezdily.
Nikde nikdo.
Moje kroky se hlasitě rozléhaly všude kolem. Děsilo mě to.
Schody byly vysoké, musela jsem se přidržovat zábradlí s oloupanou černou gumou. Několikrát jsem škobrtla a málem si rozsekla čelo o další schod. Cítila jsem pramínek potu, který mi stékal po zádech. Pálilo mě v krku od toho, jak jsem byla udýchaná. A potom jsem se konečně dostala nahoru. Tentokrát se mi srdce zastavilo.
Ozvěnou ke mě dolehlo zařinčení o dlaždičky a dunivé kroky. Nikdy jsem nevěřila, že budu utíkat takle rychle. Prudce jsem zabočila kolem sloupu za zvukem. Trochu mi podklouzly boty, takže jsem se málem natáhla. Asi deset metrů přede mnou leželo tělo.
Ztuhla jsem. Nedokázala jsem se přimět k žádnému pohybu. Jen jsem vyděšeně zírala na hodiny, které ukazovaly půlnoc a poslouchala vzdalující se kroky. Proboha.
Udělala jsem pár malých krůčků a znovu jsem se zastavila.
"Joshi," zaúpěla jsem tiše, i když jsem věděla, že tu není. A potom jsem se konečně odhodlala. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a tělem.
Byla to dívka. Nadechla jsem se a nos mi zaplavil zápach výkalů z každého rohu, který tu byl, potu a krve. Rychle jsem přiklekla k blonďaté dívce.
První, co jsem udělala, bylo to, že jsem zkusila nahmatat tep. Pořád jsem cítila a dokonce i slyšela jenom ten svůj. Obezřetně jsem se koukla před sebe, jestli se ten, kdo to způsobil, nevrací a pak jsem ucítila slabé tepání. Hlasitě jsem zafuněla a prohlédla si, kde je zraněná.
Všimla jsem si jen rány na čele, ze které tekla krev. Ta ji asi omráčila.
Přiložila jsem ruku na její ránu. Popravdě nevím, co jsem tím chtěla dokázat. Její krev se mi rozlila po rukách a já se málem pozvracela.
Bezmyšlenkovitě jsem si otřela ruce do kalhot a přemýšlela co udělám. Hučelo mi v uších a všechno mi bylo jedno.
Zrak mi padl na blýskavou věc na zemi. Matně jsem si vybavila zařinčení, když jsem běžela nahoru. A tak jsem si to vzala do ruky. Chvíli jsem si to ohromeně prohlížela a usmívala se.
Zachránila jsem ji.
Josh by byl na mě pyšný. Musím mu to zavolat.

Ticho přerušil dusot nohou. Spousty nohou. Ze všech stran se vynořovali muži. Já jen seděla a nechápavě zírala na to, co se děje.
Na hlavně zbraní, které na mě mířily.
Něco křičeli, ale jejich hlasy mi splynuly v jeden tón. Párkrát jsem zamrkala a zaměřila se jen na jeden z obličejů.
"Zahoď to!" zařval a já se pomalu podívala na svoje ruce, které byly znovu od krve.
Potom jsem se podívala na dívku ležící vedle mě, v bezvědomí.
A potom jsem upustila nůž, který jsem svírala v ruce. Ozvalo se to samé zařinčení jako před několika minutami.
"Zachránila jsem ji," hlesla jsem. Několik černě oděných mužů se ke mě rozeběhlo. Nedokázala jsem se přimět k žádnému pohybu. Moje prsty dokonce zůstaly ve stejném úhlu, jako když jsem pouštěla ten nůž. Nůž.
Něco do mě narazilo.Spadla jsem na zem a hlavou udeřila do dlaždic. Ochromila mě bolest, na chvíli se mi zatmělo před očima. Někdo mě otočil, narazila jsem do dlaždic i obličejem. Chytil mě za obě ruce a zalomil mi je za záda.
"Svoje práva určitě znáš," ozval se mi hrubý hlas u ucha a přetočil mě zpátky na záda. Něco velkého se ke mě přiblížilo a pak byla tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anka anka | 6. září 2009 v 15:35 | Reagovat

snad ju nechytila policia...je to super...rychlo dalsie lebo kolabujem :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.