14. kapitola
Vyčkávavě jsem se dívala na Joshe, když mě něco zašimralo na tváři. Ohnala jsem se po tom rukou a z dálky ke mě dolehl tlumený smích. A potom jsem se probudila.
První, co jsem viděla, byl Joshův obličej. Musela jsem se tvářit dost zajímavě, protože si zkousl spodní ret, aby zadržel smích. Chtěla jsem něco říct, ale než jsem to stihla, jeho obličej se přiblížil. Chladné rty se letmo dotkly těch mých. V tom okamžiku jsem zapomněla úplně na všechno. Chtěla jsem víc. Neohrabaně jsem se vyhrabala z peřiny a podepřela se na loktech. Na rtech mu pohrával lehký úsměv. Taky jsem se usmála a ještě víc se nadzvedla. Otřela jsem se o něj rty. Srdce mi splašeně tlouklo a v břiše se objevily motýlci. Roztřeseně jsem se nadechla. Jedno se musí nechat, voní fakt úžasně, napadlo mě.
Vyčkávavě jsem se dívala na Joshe, když mě něco zašimralo na tváři. Ohnala jsem se po tom rukou a z dálky ke mě dolehl tlumený smích. A potom jsem se probudila.
První, co jsem viděla, byl Joshův obličej. Musela jsem se tvářit dost zajímavě, protože si zkousl spodní ret, aby zadržel smích. Chtěla jsem něco říct, ale než jsem to stihla, jeho obličej se přiblížil. Chladné rty se letmo dotkly těch mých. V tom okamžiku jsem zapomněla úplně na všechno. Chtěla jsem víc. Neohrabaně jsem se vyhrabala z peřiny a podepřela se na loktech. Na rtech mu pohrával lehký úsměv. Taky jsem se usmála a ještě víc se nadzvedla. Otřela jsem se o něj rty. Srdce mi splašeně tlouklo a v břiše se objevily motýlci. Roztřeseně jsem se nadechla. Jedno se musí nechat, voní fakt úžasně, napadlo mě.
A potom mě konečně pořádně políbil. Vklouzl jazykem do mých úst, tělem mi projela vlna vzrušení, ale nenechala jsem se moc unést. Po chvíli se ode mě odtáhl, oba jsme mlčeli. Líbá ještě líp. Snažila jsem se dýchat normálně a zklidnit tep. Trochu jsem se zastyděla, když mi došlo, že to slyší. Takže včerejšek nebyl sen. Je to upír. Nebo jsem včera snědla něco halucinogenního, šla jsem k němu a usnula jsem. Taky možnost. Chvíli jsem přemýšlela, Josh se k mému zklamání přesunul zpátky na svojí půlku pohovky.
"Proto jsi odešel, když jsem se kousla do jazyka," prohodila jsem jen tak mimochodem.
"Jo, dlouho jsem nebyl na lovu. Nechtěl jsem riskovat," pokrčil bezstarostně rameny. Snažila jsem se tvářit klidně. Takže žádný halucinogenní hambáč. "Kolik je hodin?" vrhla jsem pohled k tlustým závěsům.
"Bude něco kolem osmé. Vzbudil jsem tě, protože s tebou chci někam jít," usmál se. Pramen vlasů mu spadl do očí, tak pohodil hlavou. Párkrát jsem zamrkala. Měl by si uvědomit, co to se mnou dělá, nadávala jsem v duchu.
"Kam?" vyzvídala jsem a zahrála perfektně zvědavý výraz. "Uvidíš," mrkl na mě. "Skoč se k sobě zcivilizovat a pak mě vyzvedni," dodal. Přikývla jsem a shodila ze zbytku těla přikrývku. Rychle jsem si prohrábla vlasy a zjistila, že nejspíš vypadám jako medúza. Spěšně jsem zamířila ke dveřím, boty jsem vzala do ruky a vyšla ven. Když jsem se otočila, abych zavřela, Josh už tam stál. Kdybych tvrdila, že jsem málem nevyletěla z kůže leknutím, lhala bych. "Ahoj," rozloučila jsem se a vydala se ke schodišti. Hned v předsíni jsem se podívala do zrcadla a zjistila, že s tou medúzou jsem nebyla moc daleko od pravdy. Kudrnaté vlasy mi trčely do všech světových stran a pod okem jsem měla rozmazanou řasenku. Radši jsem se co nejrychleji zavřela v koupelně.
Co nejrychleji jsem se vysprchovala, namalovala a učesala. Jen v ručníku jsem přešla ke skříni. Vytáhla jsem tmavé rifle a obyčejné hnědé tílko. Do ruky jsem si vzala černou mikinu s nějakým křiklavě zeleným nápisem. Abych pravdu řekla, skoro nikdy jsem si nečetla, co mám napsané na oblečení. Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla, že jsem si už několik hodin nezkontrolovala mobil. Matně jsem si vybavila, že jsem ho položila na kuchyňkou linku a po deseti minutách klení jsem ho našla na parapetu v obýváku.
Sedm zmeškaných hovorů a čtyři smsky. Všechno od Billie.
Zvedni to. Dost strohé. Druhá už byla o něco lepší: Sakra, Owenova, na co mas ten mobil?!!! Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se usmát. A jo. Tys byla v praci. Sorry.
"Blesku," protočila jsem oči. Policajti objevili ten sklad. Bylo to jeho sidlo. Psali, ze to byl anonymni telefonat. Konečně jsem se propracovala k nějaké informaci. Cítila jsem se líp, když jsem věděla, že jsem jim pomohla a doufala jsem, že konečně na něco přišli. A taky, že nepřišli na to, že jsem volala já. Ale to nemohli, nic jsem neřekla, uklidňovala jsem se, když jsem vycházela z bytu. Seběhla jsem schody, Josh už stál na chodbě.
"Můžeme?" zeptal se s úsměvem.
"Můžeme," přitakala jsem a společně jsme vyšli ven z domu. "Kam to teda jdeme?" vyzvídala jsem.
"Nejdřív tady za roh," nasměroval mě a já jen přikývla. Zastavili jsme u mekáče.
"Tak si kup něco k jídlu, abys nezkolabovala hlady a můžeme jít dál," popostrčil mě a já si uvědomila, jak hrozný hlad mám. Koupila jsem si tři cheeseburgery a co nejrychleji je do sebe nasoukala. Josh mi mezitím přinesl kolu a mohli jsme jít. Nemohla jsem se dočkat, skoro jsem nadskakovala nadšením a připadala jsem si jako malé dítě. Josh ke mě natáhl ruku a já ji přijala. Propletl naše prsty a palcem mi kroužil po tom mém. Nikdy bych nevěřila, že stačí jeden takový dotek ke štěstí.
Už se setmělo, lidí na ulicích ubylo. Hlavně od doby, co tady pobíhal sériový vrah. Skoro jsem táhla Joshe za sebou a na křižovatce automaticky zahnula doprava. Chyba.
"Carrie," zastavil nekompromisně a přísně se na mě zadíval. Trochu jsem se nakrčila. "Ty víš, kam jdeme," obvinil mě. Najednou mě děsně začaly zajímat dlaždice na chodníku. On pořád svíral mojí ruku a trochu mě za ní zatahal, aby mě přiměl k odpovědi.
"No jo, zdálo se mi o tom," přiznala jsem se sklesle. Když dlouho neodpovídal, pomalu jsem odlepila pohled od chodníku. Bála jsem se, že se naštve, urazí nebo tak něco. Ale ne. Tvářil se nadmíru pobaveně. Zamračila jsem se na něj. "No tak jdeme," zachechtal se a tentokrát mě za sebou táhl on.
"Ty se nezlobíš?" zafuněla jsem a snažila se nezakopnout. "Zapomněla jsi snad, že Dixie vidí budoucnoust?" ušklbl se. "Už jsem si zvykl na to, že slovo překvapení už nemá ten samý význam, jaký míval," pokračoval vesele. Oddechla jsem si. Vyšli jsme na volné prostranství. Ze všech stran se nesla různorodá hudba a doléhal ke mě hlasitý jekot z horské dráhy.
"Nevěděl jsem kam jinam tě vzít, tak mě napa-"
"To je paráda, miluju pouťe!" vykřikla jsem nadšeně a tím ho uzemnila. Mlčel a užíval si, jak skoro skáču na místě.
"Tak pojď," nevydržela jsem a vláčela ho za sebou na první atrakci. Vystoupali jsme pár schůdků a oba se posadili do sedadla. Přišel k nám kolotočář, vybral si drobné a zkontroloval, jestli jsme se dobře připoutali.
"Chytíme se?" navrhla jsem a on se ke mě i s houpačkou otočil. Párkrát jsem poposkočila a Josh mě pevně chytil za ruce.
"Počkej!" vzpomněla jsem si a rychle se ho pustila. Z ruky jsem si stáhla už připravenou gumičku a rychle si svázala vlasy.
"Tu jsi měla i ve snu?" zasmál se.
"Ne, ale ponaučila jsem se," ušklíbla jsem se nazpátek a znovu se ho chytila. Řetízkáč se začal pomalu roztáčet a za chvíli jsme byli vysoko nad zemí. Moc jsem to nevnímala. Dívala jsem se na něj. Vlasy mu poletovaly ve větru a já radši nevzpomínala, jak to dopadlo v mém snu, kde jsem gumičku neměla. Možná, že ty sny zase nebudou až tak špatný, napadlo mě a dál nemyslela na nic jiného než na dvě zlaté oči, které se vpíjely do těch mých. Jízda byla na můj vkus moc krátká, takže jsem kolotočáři dala další drobáky. Josh jen protočil oči, ale znovu mě chytil a vydržel ještě jednu jízdu.
"Ještě jednou," zaprosila jsem. "Carrie, jsou tu i jiné kolotoče," zatrhnul mi to a odepnul mě. Povzdechla jsem a následovala ho dolů ze schůdků. Trochu se mi podlamovala kolena, jak jsem dlouho nestála, ale to trvalo jen chvíli. Nadechla jsem se a po čichu se otočila ke stánku s cukrovou vatou. On si toho všiml, tak mi jednu koupil. Nadšeně jsem uždibovala kousky růžové vaty a poslouchala hlasitou hudbu. Josh mě chytil kolem pasu a pomalu se mnou procházel kolem. Během večera jsme prošli spoustu atrakcí. Vystřelil mi tu největší růži, co tam měli a potom plyšové sluníčko. Hned napoprvé. Jak by taky ne. Mít kluka upíra mělo určité výhody. Mezi ně patří taky to, že ho nebolí nohy, na nic si nestěžuje a neustále nechodí ke stánku s pivem. Usmála jsem se, když mi došlo, že už ho nazývám svým klukem.
"Sluší ti to, když se směješ," sklonil se ke mě a rychle si mě přitočil k sobě. Což mu nedělalo moc velký problém. Ne že bych protestovala. V tu chvíli neexistoval žádnej vrah, žádnej Ray, kterýmu jsem zapomněla zavolat, že nepřijdu do práce, žádní kolemjdoucí a dokonce ani fakt, že se něco mělo stát. Přisál se ke mě svými rty, naše jazyky spolu znovu roztančily divoký tanec a já si to užívala. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Ale po čase jsem zjistila, že on nemusí dýchat. Já ano. Život je krutý.
Odtáhl se, ale pořád mě držel za pas. Vedl mě k hloučku lidí a protlačil nás do předu. Uprostřed kruhu stál polykač ohně. Chvíli jsme sledovali jeho show a pak pokračovali v jízdě. Nakonec jsme přeci jen skončili u horské dráhy. Takhle zblízka vypadala ještě větší a strašidelnější. Udělalo se mi poněkud nevolno.
"Jseš si jistá, že tam chceš jít?" přeptal se mě znovu. Doufám, že si nevšiml, jak jsem zbledla.
"Musíme jít na každou atrakci," připomněla jsem mu své pravidlo. Můj hlas už nezněl tak odhodlaně jako na začátku. "Tak tahle je poslední," přikývl a táhl mě za sebou. Seděli jsme naštěstí až vzadu. Nejspíš bych nesnesla pohled na koleje před námi. Hlavy lidí přede mnou mě uklidňovaly. Pevně jsem se připásala a během chvíle se dolů spustily držadla a uvěznily mě v sedadle. Doufala jsem, že splní svůj účel. Chytila jsem se pevně jeho ruky a radši se na něj nedívala. Přesně jsem věděla, jak se bude tvářit. Posměšně. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsme se rozjeli. Začali jsme pozvolna stoupat, srdce mi začalo bít jako splašené. Nevím, co je horší. Být první a vidět koleje nebo být poslední a vidět, jak všichni před vámi mizí dolů? Prudce to s námi šklublo a vítr mě přitlačil do sedadla. Žaludek přecpaný cheeseburgery, cukrovou vatou, lízátkem, popcornem a párkem v rohlíku, jsem nechala za sebou. Snažila jsem se udržet otevřené oči a zavřenou pusu, ale obojí bylo stejně obtížné. Všichni ječeli. Já začala taky. Prudce jsme zatočili a já se pištivě zasmála. Možná to nebude tak hrozné, pomyslela jsem si. Vzápětí jsme začali znovu stoupat a můj žaludek mě dostihl. Zbytek cesty jsem se snažila nepozvracet. Když jsme zastavili a Josh mi pomohl vstát, trochu se to zlepšilo, ale radši jsem nedělala moc rychlé pohyby.
"Ženský," protočil Josh oči a podepřel mě, abych mohla sejít ze schůdků. Na chvíli jsme si sedli do trávy, stranou od všech lidí.
"Bylo to skvělý," nechtěla jsem připustit, že bych neměla pravdu. "Jo, ještě pořád necejtim ruku," poznamenal a ukázal mi svou dlaň. Nebylo tam nic vidět, ale musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla, jak jsem se ho křečovitě držela. "No jo, pane dokonalej," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chceš jít ještě jednou?" provokoval a já ho lehce praštila do ramene. On to nejspíš vůbec necítil. Já jo.
"Nechceme se spíš u tebe kouknout na film?" zívla jsem a on přitakal. Pomalu jsme se blížili k parkovišti.
"Někdo ti zavolá," hlesla jsem a moje dobrá nálada se začala pomalu vytrácet.
"Cože?" zeptal se.
"Někdo ti na tom parkovišti zavolá a asi to bude vážný. Nevím, probudila jsem se," přiznala jsem to, co jsem věděla celou dobu. Jemně mě pohladil po zádech a připravil si mobil do ruky. Zastavili jsme. A nic se nedělo.
"Možná jsem se sple-" začala jsem, ale vyzvánění mě prerušilo. Ihned hovor přijal. "Apps," ohlásil se.
"-tla," dopověděla jsem a odstoupila od něj dál.
"Dawn?!..Cože? Co to říkáš?! Samantha? .. Cullenovi?! Jasper taky?" vyptával se zběsile. Jeho oči znovu ztmavly, výraz zkameněl. "Přijedu co nejdřív," ukončil hovor a rychle se na mě podíval.
"Musíme domů," řekl jen a chytil mě za ruku. Tentokrát nám nepropletl prsty. Jen mě táhnul za sebou jako kus hadru. Ajaj, tohle bude vážné. "Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně, ignorujíc nepřijemný pocit v žaludku.
"Až doma," řekl jen. Neprotestovala jsem a snažila se vedle něj jít co nejrychleji. Narazili jsme do několika lidí, ale nadávek jsme si nevšímali. Konečně jsme dorazili do jeho bytu.
"Řekneš mi to konečně? Naháníš mi strach," přiznala jsem a opatrně položila růži i sluníčko na botník.
"Promiň, Carrie. Moje rodina má potíže. Musím jet do Volterry," pohladil mě po tváři a pak zmizel v obýváku. Než jsem tam došla, měl v ruce naplněný batoh. "Ale neříkal jsi, že se před nimi schováváte?" zašeptala jsem slabě.
"Ano. Ale to se změní," opáčil.
"Nebude to nebezpečné?"
"Možná. Možná budeme muset bojovat," přiznal po chvíli a podíval se na mě. Srdce mi vynechalo pár úděrů.
"Bojovat?" zopakovala jsem po něm. "Neboj se, všechno bude v pořádku. Vrátím se brzo. Nechám ti náhradní klíče, můžeš být i tady. Dávej na sebe pozor a nikam nechoď na vlastní pěst," drmolil tak rychle, že jsem mu sotva rozuměla.
"Ale-" začala jsem, ale hlas se mi zlomil. V krku mi narostl knedlík obrovských rozměrů. Chytil mě za obličej.
"Slibuju ti, že se vrátím," řekl vážným hlasem. Políbil mě a než bych řekla botník, tak byl pryč.
"Proto jsi odešel, když jsem se kousla do jazyka," prohodila jsem jen tak mimochodem.
"Jo, dlouho jsem nebyl na lovu. Nechtěl jsem riskovat," pokrčil bezstarostně rameny. Snažila jsem se tvářit klidně. Takže žádný halucinogenní hambáč. "Kolik je hodin?" vrhla jsem pohled k tlustým závěsům.
"Bude něco kolem osmé. Vzbudil jsem tě, protože s tebou chci někam jít," usmál se. Pramen vlasů mu spadl do očí, tak pohodil hlavou. Párkrát jsem zamrkala. Měl by si uvědomit, co to se mnou dělá, nadávala jsem v duchu.
"Kam?" vyzvídala jsem a zahrála perfektně zvědavý výraz. "Uvidíš," mrkl na mě. "Skoč se k sobě zcivilizovat a pak mě vyzvedni," dodal. Přikývla jsem a shodila ze zbytku těla přikrývku. Rychle jsem si prohrábla vlasy a zjistila, že nejspíš vypadám jako medúza. Spěšně jsem zamířila ke dveřím, boty jsem vzala do ruky a vyšla ven. Když jsem se otočila, abych zavřela, Josh už tam stál. Kdybych tvrdila, že jsem málem nevyletěla z kůže leknutím, lhala bych. "Ahoj," rozloučila jsem se a vydala se ke schodišti. Hned v předsíni jsem se podívala do zrcadla a zjistila, že s tou medúzou jsem nebyla moc daleko od pravdy. Kudrnaté vlasy mi trčely do všech světových stran a pod okem jsem měla rozmazanou řasenku. Radši jsem se co nejrychleji zavřela v koupelně.
Co nejrychleji jsem se vysprchovala, namalovala a učesala. Jen v ručníku jsem přešla ke skříni. Vytáhla jsem tmavé rifle a obyčejné hnědé tílko. Do ruky jsem si vzala černou mikinu s nějakým křiklavě zeleným nápisem. Abych pravdu řekla, skoro nikdy jsem si nečetla, co mám napsané na oblečení. Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla, že jsem si už několik hodin nezkontrolovala mobil. Matně jsem si vybavila, že jsem ho položila na kuchyňkou linku a po deseti minutách klení jsem ho našla na parapetu v obýváku.
Sedm zmeškaných hovorů a čtyři smsky. Všechno od Billie.
Zvedni to. Dost strohé. Druhá už byla o něco lepší: Sakra, Owenova, na co mas ten mobil?!!! Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se usmát. A jo. Tys byla v praci. Sorry.
"Blesku," protočila jsem oči. Policajti objevili ten sklad. Bylo to jeho sidlo. Psali, ze to byl anonymni telefonat. Konečně jsem se propracovala k nějaké informaci. Cítila jsem se líp, když jsem věděla, že jsem jim pomohla a doufala jsem, že konečně na něco přišli. A taky, že nepřišli na to, že jsem volala já. Ale to nemohli, nic jsem neřekla, uklidňovala jsem se, když jsem vycházela z bytu. Seběhla jsem schody, Josh už stál na chodbě.
"Můžeme?" zeptal se s úsměvem.
"Můžeme," přitakala jsem a společně jsme vyšli ven z domu. "Kam to teda jdeme?" vyzvídala jsem.
"Nejdřív tady za roh," nasměroval mě a já jen přikývla. Zastavili jsme u mekáče.
"Tak si kup něco k jídlu, abys nezkolabovala hlady a můžeme jít dál," popostrčil mě a já si uvědomila, jak hrozný hlad mám. Koupila jsem si tři cheeseburgery a co nejrychleji je do sebe nasoukala. Josh mi mezitím přinesl kolu a mohli jsme jít. Nemohla jsem se dočkat, skoro jsem nadskakovala nadšením a připadala jsem si jako malé dítě. Josh ke mě natáhl ruku a já ji přijala. Propletl naše prsty a palcem mi kroužil po tom mém. Nikdy bych nevěřila, že stačí jeden takový dotek ke štěstí.
Už se setmělo, lidí na ulicích ubylo. Hlavně od doby, co tady pobíhal sériový vrah. Skoro jsem táhla Joshe za sebou a na křižovatce automaticky zahnula doprava. Chyba.
"Carrie," zastavil nekompromisně a přísně se na mě zadíval. Trochu jsem se nakrčila. "Ty víš, kam jdeme," obvinil mě. Najednou mě děsně začaly zajímat dlaždice na chodníku. On pořád svíral mojí ruku a trochu mě za ní zatahal, aby mě přiměl k odpovědi.
"No jo, zdálo se mi o tom," přiznala jsem se sklesle. Když dlouho neodpovídal, pomalu jsem odlepila pohled od chodníku. Bála jsem se, že se naštve, urazí nebo tak něco. Ale ne. Tvářil se nadmíru pobaveně. Zamračila jsem se na něj. "No tak jdeme," zachechtal se a tentokrát mě za sebou táhl on.
"Ty se nezlobíš?" zafuněla jsem a snažila se nezakopnout. "Zapomněla jsi snad, že Dixie vidí budoucnoust?" ušklbl se. "Už jsem si zvykl na to, že slovo překvapení už nemá ten samý význam, jaký míval," pokračoval vesele. Oddechla jsem si. Vyšli jsme na volné prostranství. Ze všech stran se nesla různorodá hudba a doléhal ke mě hlasitý jekot z horské dráhy.
"Nevěděl jsem kam jinam tě vzít, tak mě napa-"
"To je paráda, miluju pouťe!" vykřikla jsem nadšeně a tím ho uzemnila. Mlčel a užíval si, jak skoro skáču na místě.
"Tak pojď," nevydržela jsem a vláčela ho za sebou na první atrakci. Vystoupali jsme pár schůdků a oba se posadili do sedadla. Přišel k nám kolotočář, vybral si drobné a zkontroloval, jestli jsme se dobře připoutali.
"Chytíme se?" navrhla jsem a on se ke mě i s houpačkou otočil. Párkrát jsem poposkočila a Josh mě pevně chytil za ruce.
"Počkej!" vzpomněla jsem si a rychle se ho pustila. Z ruky jsem si stáhla už připravenou gumičku a rychle si svázala vlasy.
"Tu jsi měla i ve snu?" zasmál se.
"Ne, ale ponaučila jsem se," ušklíbla jsem se nazpátek a znovu se ho chytila. Řetízkáč se začal pomalu roztáčet a za chvíli jsme byli vysoko nad zemí. Moc jsem to nevnímala. Dívala jsem se na něj. Vlasy mu poletovaly ve větru a já radši nevzpomínala, jak to dopadlo v mém snu, kde jsem gumičku neměla. Možná, že ty sny zase nebudou až tak špatný, napadlo mě a dál nemyslela na nic jiného než na dvě zlaté oči, které se vpíjely do těch mých. Jízda byla na můj vkus moc krátká, takže jsem kolotočáři dala další drobáky. Josh jen protočil oči, ale znovu mě chytil a vydržel ještě jednu jízdu.
"Ještě jednou," zaprosila jsem. "Carrie, jsou tu i jiné kolotoče," zatrhnul mi to a odepnul mě. Povzdechla jsem a následovala ho dolů ze schůdků. Trochu se mi podlamovala kolena, jak jsem dlouho nestála, ale to trvalo jen chvíli. Nadechla jsem se a po čichu se otočila ke stánku s cukrovou vatou. On si toho všiml, tak mi jednu koupil. Nadšeně jsem uždibovala kousky růžové vaty a poslouchala hlasitou hudbu. Josh mě chytil kolem pasu a pomalu se mnou procházel kolem. Během večera jsme prošli spoustu atrakcí. Vystřelil mi tu největší růži, co tam měli a potom plyšové sluníčko. Hned napoprvé. Jak by taky ne. Mít kluka upíra mělo určité výhody. Mezi ně patří taky to, že ho nebolí nohy, na nic si nestěžuje a neustále nechodí ke stánku s pivem. Usmála jsem se, když mi došlo, že už ho nazývám svým klukem.
"Sluší ti to, když se směješ," sklonil se ke mě a rychle si mě přitočil k sobě. Což mu nedělalo moc velký problém. Ne že bych protestovala. V tu chvíli neexistoval žádnej vrah, žádnej Ray, kterýmu jsem zapomněla zavolat, že nepřijdu do práce, žádní kolemjdoucí a dokonce ani fakt, že se něco mělo stát. Přisál se ke mě svými rty, naše jazyky spolu znovu roztančily divoký tanec a já si to užívala. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Ale po čase jsem zjistila, že on nemusí dýchat. Já ano. Život je krutý.
Odtáhl se, ale pořád mě držel za pas. Vedl mě k hloučku lidí a protlačil nás do předu. Uprostřed kruhu stál polykač ohně. Chvíli jsme sledovali jeho show a pak pokračovali v jízdě. Nakonec jsme přeci jen skončili u horské dráhy. Takhle zblízka vypadala ještě větší a strašidelnější. Udělalo se mi poněkud nevolno.
"Jseš si jistá, že tam chceš jít?" přeptal se mě znovu. Doufám, že si nevšiml, jak jsem zbledla.
"Musíme jít na každou atrakci," připomněla jsem mu své pravidlo. Můj hlas už nezněl tak odhodlaně jako na začátku. "Tak tahle je poslední," přikývl a táhl mě za sebou. Seděli jsme naštěstí až vzadu. Nejspíš bych nesnesla pohled na koleje před námi. Hlavy lidí přede mnou mě uklidňovaly. Pevně jsem se připásala a během chvíle se dolů spustily držadla a uvěznily mě v sedadle. Doufala jsem, že splní svůj účel. Chytila jsem se pevně jeho ruky a radši se na něj nedívala. Přesně jsem věděla, jak se bude tvářit. Posměšně. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsme se rozjeli. Začali jsme pozvolna stoupat, srdce mi začalo bít jako splašené. Nevím, co je horší. Být první a vidět koleje nebo být poslední a vidět, jak všichni před vámi mizí dolů? Prudce to s námi šklublo a vítr mě přitlačil do sedadla. Žaludek přecpaný cheeseburgery, cukrovou vatou, lízátkem, popcornem a párkem v rohlíku, jsem nechala za sebou. Snažila jsem se udržet otevřené oči a zavřenou pusu, ale obojí bylo stejně obtížné. Všichni ječeli. Já začala taky. Prudce jsme zatočili a já se pištivě zasmála. Možná to nebude tak hrozné, pomyslela jsem si. Vzápětí jsme začali znovu stoupat a můj žaludek mě dostihl. Zbytek cesty jsem se snažila nepozvracet. Když jsme zastavili a Josh mi pomohl vstát, trochu se to zlepšilo, ale radši jsem nedělala moc rychlé pohyby.
"Ženský," protočil Josh oči a podepřel mě, abych mohla sejít ze schůdků. Na chvíli jsme si sedli do trávy, stranou od všech lidí.
"Bylo to skvělý," nechtěla jsem připustit, že bych neměla pravdu. "Jo, ještě pořád necejtim ruku," poznamenal a ukázal mi svou dlaň. Nebylo tam nic vidět, ale musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla, jak jsem se ho křečovitě držela. "No jo, pane dokonalej," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Chceš jít ještě jednou?" provokoval a já ho lehce praštila do ramene. On to nejspíš vůbec necítil. Já jo.
"Nechceme se spíš u tebe kouknout na film?" zívla jsem a on přitakal. Pomalu jsme se blížili k parkovišti.
"Někdo ti zavolá," hlesla jsem a moje dobrá nálada se začala pomalu vytrácet.
"Cože?" zeptal se.
"Někdo ti na tom parkovišti zavolá a asi to bude vážný. Nevím, probudila jsem se," přiznala jsem to, co jsem věděla celou dobu. Jemně mě pohladil po zádech a připravil si mobil do ruky. Zastavili jsme. A nic se nedělo.
"Možná jsem se sple-" začala jsem, ale vyzvánění mě prerušilo. Ihned hovor přijal. "Apps," ohlásil se.
"-tla," dopověděla jsem a odstoupila od něj dál.
"Dawn?!..Cože? Co to říkáš?! Samantha? .. Cullenovi?! Jasper taky?" vyptával se zběsile. Jeho oči znovu ztmavly, výraz zkameněl. "Přijedu co nejdřív," ukončil hovor a rychle se na mě podíval.
"Musíme domů," řekl jen a chytil mě za ruku. Tentokrát nám nepropletl prsty. Jen mě táhnul za sebou jako kus hadru. Ajaj, tohle bude vážné. "Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně, ignorujíc nepřijemný pocit v žaludku.
"Až doma," řekl jen. Neprotestovala jsem a snažila se vedle něj jít co nejrychleji. Narazili jsme do několika lidí, ale nadávek jsme si nevšímali. Konečně jsme dorazili do jeho bytu.
"Řekneš mi to konečně? Naháníš mi strach," přiznala jsem a opatrně položila růži i sluníčko na botník.
"Promiň, Carrie. Moje rodina má potíže. Musím jet do Volterry," pohladil mě po tváři a pak zmizel v obýváku. Než jsem tam došla, měl v ruce naplněný batoh. "Ale neříkal jsi, že se před nimi schováváte?" zašeptala jsem slabě.
"Ano. Ale to se změní," opáčil.
"Nebude to nebezpečné?"
"Možná. Možná budeme muset bojovat," přiznal po chvíli a podíval se na mě. Srdce mi vynechalo pár úděrů.
"Bojovat?" zopakovala jsem po něm. "Neboj se, všechno bude v pořádku. Vrátím se brzo. Nechám ti náhradní klíče, můžeš být i tady. Dávej na sebe pozor a nikam nechoď na vlastní pěst," drmolil tak rychle, že jsem mu sotva rozuměla.
"Ale-" začala jsem, ale hlas se mi zlomil. V krku mi narostl knedlík obrovských rozměrů. Chytil mě za obličej.
"Slibuju ti, že se vrátím," řekl vážným hlasem. Políbil mě a než bych řekla botník, tak byl pryč.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





parada...