close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství 11.-13. kapitola

1. září 2009 v 18:01 | ewikk |  Tajemství by Chuckyna:)
11. kapitola

Probudila jsem se a ještě bylo světlo. Rychle jsem se natáhla pro mobil a přesně ve chvíli, kdy jsem ho vzala do dlaně, začal vibrovat. Nemusela jsem se dívat na jméno volajícího.
"Ahoj, Lee," pozdravila jsem slabým hlasem a opřela se o opěradlo. "Čau," zabručela nazpátek. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale předběhla mě.
"Mám zlomenou ruku," zafuněla. "Já vím. Zrovna jsem ti chtěla volat. Promiň," omlouvala jsem se.

"Za co se omlouváš?" opáčila a já si živě představila, jak protočila oči.
"Nevím, měla jsem to stihnout dřív," řekla jsem a zvedla se, abych se převlékla.
"Přijedeš za mnou do nemocnice, prosím?" Její hlas byl najednou slabý. "Jasně, už se oblíkam," ujistila jsem jí. "Vím, kde jsi. Za chvíli tam budu. Ahoj," rozloučila jsem se. Střelila jsem pohledem směrem k hodinám. Půl páté večer. Měla jsem jen pár hodin, pak jsem musela do práce.
"Zatraceně," zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že jsem zapomněla zavolat Rayovi. Přes šedé tílko jsem si natáhla červenou mikinu, upravila jsem si kapucu a v předsíni si nazula bílé tenisky. Vrhla jsem letmý pohled do zrcadla a prohrábla si vlasy. Potom jsem vyrazila na autobusovou zastávku. Měla jsem štěstí, autobus přijel během pár minut a dokonce v něm bylo tak málo lidí, že jsem mohla dýchat. Nejbližší nemocnice byla pět zastávek daleko.
Když jsem vystoupila, podívala jsem se na nebe a v duchu zaklela. Vypadalo to na déšť. Mám ráda déšť. Opravdu. Když zrovna nejsem daleko od domova bez deštníku. Povzdechla jsem si a vešla do nemocniční haly. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněla, kdy jsem tu byla naposledy. Tím začal celý koloběh událostí. Znovu se mi sevřelo hrdlo, když jsem si vzpomněla na Joshe. Potřásla jsem hlavou a přivolala si výtah, abych se dostala na oddělení chirurgie.
Billie seděla na chodbě jako hromádka neštěstí. V kombinaci s černým oblečením vypadala jako smrtka. Lidé se jí vyhýbali. Zrychlila jsem. Když zaslechla moje kroky, zvedla hlavu. Její obličej byl strhaný, ale když mě spatřila, úlevně se usmála.
"Konečně, Owenová, zas ti to trvalo," zakřenila se a zamávala na mě zasádrovanou rukou.
"To víš, městská hromadná doprava," opáčila jsem a sedla si vedle ní. Místo odpovědi jen potřásla hlavou.
"Co jsi dělala?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Takže se tomu přeci jen nevyhla. Možná se budoucnost nedá zvrátit. Přeci nezačnu věřit na osud, okřikla jsem se v duchu. Při každém nádechu se mi do nosu dostal nemocniční pach. Dezinfekce, krev a podobné smrady. Vždy, když jsem se tu náhodou ocitla, představila jsem si, kolik lidí tu denně zemře. Pak se mi udělá špatně. Opravdu se mi po chvíli sevřel žaludek. "Praštila jsem otce," pokrčila rameny.
"Co? Jak? Proč? Teda, kde se tady vzal?" vytřeštila jsem oči a napřímila jsem se.
"Dneska jsem v práci končila dřív. Když jsem dojela domů, stepoval mi před dveřmi. Řekla jsem mu, ať odejde, ale nedal si říct," vysvětlila. "Neublížilas mu?" vydechla jsem, ale koutky mi při té představě cukaly.
"Bohužel ne," odvětila a ještě víc se zamračila. "Takže jsem si půjčila auto od Katie a dojela sem. Půjdeme? Nevydržím tu už ani minutu," zaskučela.
"Jasně, jdeme. Hele, nemohla bys se mnou ještě někam zajet?" zaprosila jsem a zvedla se. Vytrhla jsem Billie lékařskou zprávu, bundu a tašku, aby měla volné ruce a vydala se k výtahu.
"Jo, v pohodě. Jedeme do garáže," navedla mě. Pozdvihla jsem obočí, ale poslechla jsem. Když jsme vystoupily, Lee šla rovnou k fialovému autu pro mě neznámé značky. Zastavila se až u něj a zdravou rukou mi hodila klíčky.
"Ty ses zbláznila," vydechla jsem ostře a zabodla do ní vyděšený pohled. "Ne, proč?" zeptala se nevinně.
"Cohenová, uvědomuješ si vůbec, že nemám řidičák?"
"Nemůžu tady to auto nechat a pravou ruku mám zlomenou. Nic se nám nestane, to by se ti zdálo," povzbudila mě.
"Pokutu zaplatíš ty," ukázala jsem na ni prstem.
"Carrie, ty umíš řídit," protočila oči a čekala, až odemknu, aby si mohla sednout. "Připoutej se," přikázala jsem jí a sama tak učinila. Rukama jsem pevně chytila volant a zhluboka se nadechla. Proboha, do čeho jsem se to zase nechala navézt? Lee měla pravdu, umím řídit. Ale kvůli lékům jsem nemohla dostat řidičák a naposledy jsem řídila v šestnácti, což je skoro pět let.
"Tak co bude?" popoháněla mě Lee. Vrhla jsem po ní vražedný pohled, tak toho radši rychle nechala.
"Jestli někoho přejedu, je to tvoje vina," informovala jsem ji a strčila klíček do zapalování. Ještě jsem vrhla krátký pohled na pedály. "Spojka, brzda, plyn," zašeptala jsem si pro sebe a nastartovala. Sešlápla jsem plyn, auto sebou cuklo a motor se vypnul.
"Do háje," zabrblala jsem a zkusila to znovu. Lee to výjimečně nekomentovala. Nejspíš se bála, že vytrhnu řadící páku a praštím ji po hlavě. Tentokrát jsem se rozjela skoro bez problému.
"Potřebuju se podívat do skladiště na druhé straně Southwest Side. Potom zajedeme na benzínku, doplnit Kate benzín a pak tě vyhodím doma," řekla jsem, když jsem vyjela na silnici.
"Jak chceš, mě je to jedno," pokrčila rameny a pohodlně si opřela zasádrované zápěstí o palubní desku. Druhou rukou pustila rádio. Hlasitá hudba mě vyděsila, málem jsem sjela ze silnice.
"Vypni to," zavrčela jsem a snažila se udržet ve svém jízdním pruhu. "Nebuď pruďas," zasmála se, ale poslechla mě. Oči jsem upírala na cestu a jela tak pomalu, že jsem se bála, abych nedostala pokutu za zdržování provozu.
"Tímhle tempem tam nebudeme ani do Vánoc," poznamenala Billie a znuděně se dívala před sebe.
"Mám ti zlomit i tu druhou?" opáčila jsem chladně a dál pokračovala v pomalé jízdě. Lee přeháněla. Před skladem jsme byli během dvaceti minut, ale za to mohla dopravní špička.
"Má smysl se tě ptát, co tam bude?" otázala se Billie, když jsem vypnula motor.
"Já sama nevím, co tam je. Zdálo se mi, že sem jdu. Možná najdu něco, co se týká těch vražd," řekla jsem a otevřela dveře. Nebe se ještě víc zatáhlo, dost se ochladilo. Lee taky vystoupila.
"Pomůžeš mi s bundou?" zasupěla a já jí pomohla provlíknout tlustou sádru do rukávu. "Oukej, tak jdeme," ukázala jsem prstem k obrovským, černě natřeným vratům přímo proti nám.
"Bude tam mrtvola?" zeptala se s obavou v hlase. "Doufám, že ne," zamumlala jsem a zahnala závrať. Vykročily jsme společně a čím blíž ke dveřím jsme byly, tím měnší a pomalejší kroky jsme dělaly.
"Možná jsme měly zavolat policii," hlesla tiše Lee a zdravou rukou mě chytila za rukáv. "A co bych jim asi řekla? Dobrý den, dneska se mi zdál sen o skladě, tak tam jeďte?" opáčila jsem a zachechtala se. Vůbec to neznělo vesele, ale co nadělám. Lepší už to nebude. Zastavily jsme se u dveří.
"A co teď? Vykopneme je?"
"Bude otevřeno," řekla jsem pevným hlasem a otočila klikou. Panty tiše zavrzaly a před námi se rozprostřela tma. "A viděla jsi v tom snu i kde je vypínač?" zašeptala.
"Ne. Máš baterku v mobilu?" odpověděla jsem také šeptem. "Vyndej mi mobil z kapsy," řekla a otočila se ke mě bokem. Zašmátrala jsem v kapse a oči neodtrhla z tmy před námi. Srdce mi divoce tepalo. Co když tam je? Co když na nás právě teď kouká? Co když tam posvítím a on bude stát jen dva metry od nás? Střelila jsem pohledem po Lee, když jsem jí podávala telefon. V jejích očích jsem viděla stejnou obavu, jakou jsem měla já. Obě jsme přerývavě dýchaly. Rozsvítila baterku a podala mi mobil do ruky. Co nejvíc jsem se nadechla a rozklepanou rukou posvítila dovnitř.
Spadl mi kámen ze srdce, když jsem zjistila, že před námi nikdo nestojí. Lee vedle mě zafuněla. Udělala jsem krok dopředu a zmateně se podívala na Billie, která se nepohla ani o milimetr.
"Nekoukáš na horory? Zůstanu hlídat. Určitě by nás tam někdo zavřel," usmála se zářivě a tentokrát jsem protočila oči já. Vůbec se mi nelíbilo, že tam jdu sama. Nedá se nic dělat. Jdeme. Vkročila jsem do tmy a jediné, co mě udržovalo při životě, byl kužel světla vycházející z mobilu. Nechtěla jsem si ani představit, co bych dělala, kdyby světlo zablikalo a zhaslo. Chvíli jsem se rozkoukávala a pak přešla ke stolku v rohu místnosti.
Bylo to tam malé, dřív to byl nejspíš sklad nějakého maloobchodu. Ozvalo se začvachtání. Úlekem jsem na chvíli strnula, než mi došlo, že jsem šlápla do louže.
"Super," povzdechla jsem a posvítila si radši na stůl. Ležela na něm spousta papírů. Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem rozeznala Spirálu života, symbol, který měly všechny oběti na obličeji. Dech se mi zadrhl. Natáhla jsem ruku, abych je vzala do ruky, ale včas jsem se zastavila. Nepotřebuju, aby tam našly otisky mých prstů, došlo mi. Začala jsem pomalu couvat ven. Nechtěla jsem vidět nic jiného. Bála jsem se, co tam najdu.
"Žiješ?" zašeptala zuřivě Lee, ale to už jsem vyběhla ven.
"Jo," hlesla jsem a snažila se netřeštit oči.
"Co tam je?" zeptala se vyděšeně, její oči nabraly stejný rozměr jako ty moje. "Já nevím. Na stole ležely papíry s tím symbolem, co mají na tváři," zašeptala jsem. Proč vůbec šeptám? To je fuk.
"Jakým symbolem?" opáčila.
"Vyřezává jim do obličeje symbol, který se jmenuje Spirála života," vysvětlila jsem rychle a rozešla se směrem k autu. "Počkej!" doběhla mě. "Co s tím budeme dělat?"
"Nevím."
"Dotkla ses něčeho?" Jen jsem zavrtěla hlavou. Zase se mě zmocňovala nevolnost.
"Z benzínky zavoláme na policii a řekneme adresu," navrhla.
"Dobře," přitakala jsem a rychle odemkla auto. Nohy jsem zase měla jako z rosolu. "Víš jistě, že můžeš řídit? Vypadáš jak smrtka," přeměřila si mě kritickým pohledem.
"Ty máš co říkat," zamumlala jsem. Ještě víc zbledla, což opravdu úžasně kontrastovalo s černým oblečením. Vyjely jsme. Cesta proběhla v tichosti. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem právě objevila úkryt nejodpornějšího vraha. Teď mě tak napadlo, proč nechával odemčeno? Zaparkovala jsem.
"Ty natankuješ, já zavolám," rozhodla jsem a vystoupila z auta. Lee jenom přikývla a já jí rychle otevřela dveře. Doběhla jsem k telefonní budce a zvedla sluchátko. Připadalo mi neuvěřitelně těžké. Vyťukala jsem 911.
"Okrsek 16," ohlásila se mladá žena.
"Marleen Street," řekla jsem hlasitě a pak rychle zavěsila. Srdce se mi zase rozbušilo, rychle jsem vyklopýtala z budky a pospíchala k autu. Na čelo mi dopadla první ledová kapka. Prostě paráda.
"Dobrý?" zeptala se Lee a já jenom přikývla. "Už jsem i zaplatila," mrkla na mě a já nastoupila do auta. Nebyla jsem schopná vnímat, takže jsem jen zírala před sebe. Začalo se šeřit.
"Kolik je?" přerušila jsem ticho a vrhla krátký pohled na Lee, schoulenou na sedadle.
"Sedm," odvětila. Skvělý. Za hodinu mám být v práci a ještě pořád jsem nezavolala Rayovi. Zastavila jsem na parkovišti u domu, ve kterém bydlela Billie. Mezitím se už naplno rozpršelo, takže jsem si přes hlavu přetáhla kapucu.
"Tak díky, žes mě vyzvedla," zamumlala a snažila se skrýt sádru před deštěm.
"Dík, žes se mnou jela," odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.
"Tak ahoj. Zítra ti zavolám," rozloučila se a natáhla ruku pro klíčky. "Ahoj," pověděla jsem tichým hlasem a vydala se směrem domů. Ještě štěstí, že Lee bydlí tak blízko, problesklo mi hlavou, když oblohu rozčísl jasný blesk.
Už jsem byla promočená na kost, když jsem se ocitla pod stříškou svého vchodu. Odemkla jsem si a rovnou vytáhla telefon. Vytočila jsem Rayovo číslo a čekala, až přijede výtah.
"Fox," ohlásil se.
"Ahoj Rayi, to jsem já. Jenom jsem ti chtěla říct-" zasekla jsem se uprostřed věty. Dveře výtahu se otevřely a já stála tváří v tvář Joshovi.
Měla jsem pocit, jako bych v žaludku měla hejno motýlů, jasně jsem cítila každou kapku deště, stékající z mého obličeje.
"Carrie?" ozvalo se v telefonu. V Joshově tváři se zračil šok. Uhnula jsem pohledem a protáhla se kolem něj do výtahu.
"Přijdu do práce," hlesla jsem a ukončila hovor. Josh se jen otočil a skrze malé okno jsem zahlédla jeho bolestný výraz.
12. kapitola

Zapadla jsem do svého bytu a párkrát se za dveřmi trhaně nadechla. Co to se mnou je? V duchu jsem si nadávala a přitom se otočila k zrcadlu, které viselo kousek od dveří. Dívala jsem se na vyděšeného bílého tvora se zmoklými vlasy a kruhama pod očima. Nádhera. Možná se Josh vůbec netvářil bolestně, ale vyděšeně. Ani bych se mu nedivila. Povzdechla jsem a zula boty. V kuchyni jsem si vzala rohlík s plátkovým sýrem, rychle se najedla a přesunula se do sprchy, abych ze sebe co nejrychleji udělala člověka. Přiznávám, že se mi do práce po tak dlouhé abstinenci vůbec nechtělo, ale peníze jsou potřeba. Billie by nebyla moc nadšená, kdyby mě vystěhovali, protože byla jediná má blízká známá, kromě Raye, který je prasák a nejspíš i dealer a pasák.
Umyla jsem se, natáhla minisukni, bílé tílko a rychle jsem si vyfoukala vlasy. Část ofiny jsem sepla do sponky a kriticky se přeměřila v zrcadle. Radši půjdu.
V chodbě jsem si nazula baleríny a pospíchala temnými ulicemi do baru Paradise, pekla na zemi. Radši jsem nevzpomínala na to, co se stalo, když jsem šla naposledy do práce. Když jsem procházela temnou ulicí, kde se můj první sen po vysazení prášků stal skutečností, srdce se mi v hrudi jen třepotalo. Představa, že přesně v místech, kde stojím, někdo zemřel, nebyla moc příjemná. Hlavně, když všude kolem bylo hrobové ticho a tma jako v pytli.
Žiju v Chicagu. Na každém místě zemřelo nejmíň tucet lidí, napomínala jsem se a ještě přidala do kroku. Mířila jsem k zadnímu vchodu baru, kde jsem rovnou mohla přejít do šatny a vzít si bílou zástěru se slabými červenými proužky, která byla ještě kratší než moje minisukně a ještě tuctovější než zástěry, které nosily servírky ve fastfoodech. Mimochodem, vždycky jsem nenáviděla bary. I sukně. I to, jak jsem se musela na každého usmívat a dělat, jako bych neměla sto chutí zarazit mu pěst někam hluboko do obličeje. A tak jsem vešla dovnitř.
První, na koho jsem narazila, byla Lucy. Byla o něco vyšší než já, pravá blondýna s hlubokýma modrýma očima a také hlubokým výstřihem a ještě kratší sukní, než zástěrou. Snad nikdy jsem nezažila noc, kdy by se vracela domů bez mužského doprovodu. Už jenom očekávám, až jí začnou naskakovat lézy, či něco podobného. Dobře, možná jsem dnes moc kritická, ale mám za sebou náročný týden.
"Carrie! Konečně! Už jsi nám chyběla!" vypískla radostně a málem se mi vrhla kolem krku. Obklopila mě těžká vůně jejího parfému, skoro k zalknutí.
"Ahoj," hlesla jsem a vyčarovala svůj profesionální úsměv, díky kterému jsem si každou noc vydělala několik set na dýškách. Proklouzla jsem kolem ní, z věšáčku sundala zašlou zástěru a navlékla ji na sebe. Kabelku, do které jsem si nikdy nedávala nic cenného, aby mě náhodou někdo neokradl, jsem položila na zem a rovnou prošla chodbičkou do hlavní části baru. Ray stál u baru a něco hlasitě vyřvával. Mezi prsty měl - jak jinak - zapálenou cigaretu a co chvíli si zní silně potáhl. Byl mohutný. Sto dvacet kilo. Ale nebyl tlustý. Všechno to byly jen svaly. Aby získal respekt, jak s oblibou tvrdil. Zezačátku jsem ho neměla ráda. Teď vlastně také ne, ale vážím si ho. Když nad tím tak uvažuju, nikdo ho nemá rád. A asi nikdy mít nebude.
"Vítej," kývnul směrem ke mě hlavou a vyčaroval něco, co by měl být úsměv. Husté tmavé vlasy měl rozcuchané a na obličeji se mu třpytily kapky potu.
"Čau," odvětila jsem a zaujala místo vedle něj. Nerada jsem roznášela pití a tak jsem ho jen točila. Byla jsem tu ze všech číšnic nejdéle, takže jsem měla navrch.
"Pěkná fotka v novinách," prohodil jen tak mimochodem. "Díky," procedila jsem skrz zuby a snažila se znít tak, aby mě nechal být. Nejspíš to zabralo, protože nepokračoval. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli tu pořád ti samí lidi. Pár jich přikývlo na pozdrav a já jim kývnutí oplatila. Jinak se nic nedělo. Dál si tiše něco mumlali. Nezákonné obchody, prodej drog a tak podobně. Nic nového. A v takovéhle době já žiju, pomyslela jsem si a snažila se být nad věcí a mile se usmívat.

"Neslyšel jsi o tom něco?" navázala jsem po chvíli na téma, které nakousl. Věděla jsem, že Ray v ničem nejede. Jenom postykl útočiště těm, kteří v něčem jeli. Za dobu, co tu pracuji, se tu ještě nikdy neobjevila policie. Mám dojem, že jsou podplacení, ale kdo ví.
"Nic moc. Jenom to co je v novinách," Ray se na mě podíval, potáhl si z cigarety a poté se otočil k opilému muži, který chtěl další vodku. Automaticky jsem vyndala ne moc dobře umytou skleničku a z lahve mu nalila kousek vodky a zbytek jsem dolila vodou, tak jak mě to Ray naučil. Zářivě jsem se usmála a natáhla k němu ruku z frťanem. Taky se usmál a tím odhalil řadu odporných zubů. Usmívala jsem se jen do té doby, než ke mě hodil bankovku, pak jsem se odvrátila stranou.
"Jak řikam. Nic jsem o tom neslyšel. Nedělá to jeden z našich a pokud jo, nejspíš se tim moc nevychloubá," dopověděl.
"Jasně," opáčila jsem. Dveře se otevřely a dovnitř vpochodoval muž kolem čtyřicítky. Měl prošedivělé vlasy, byl pohublý skoro na kost a jeho pleť byla nechutně mastná. Srdce se mi freneticky rozbušilo a žaludek stáhl. Zaplavil mě snad největší pocit Deja Vu v mém dosavadním životě. Jenže jsem vůbec nevěděla proč.
Muž zamířil rovnou ke mě a sedl si k baru na vysokou židličku.
"Dobrý večer, slečno. Dal bych si pivo," promluvil hlubokým hlasem. Zabodl do mě své chladné pichlavé oči a mě z toho přeběhl mráz po zádech. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nemohla jsem si vybavit odkud ho znám.
"Malé nebo velké?" řekla jsem automaticky a usmála se. "Mále," odvětil a taky se usmál. Jeho chrup byl bílý a oblečení slušné. Načepovala jsem pivo, šoupla ho jeho směrem a přijala peníze s dost tučným dýškem.
"Díky," kývla jsem a dál si hleděla svého, i když jsem na sobě jasně cítila jeho pohled. Skvělý, kdo to sakra je?! Několikrát jsem se nervózně ošila, ale už jsem se na něj nepodívala. Na chvilku jsem si vyměnila místo s Lucy a zašla obejít staré známé, abych se poptala co kšefty a jestli neslyšeli něco o vraždách, které se u nás dějí. Nedostala jsem žádnou kladnou odpověď, což mě dost znepokojilo. V Paradise se scházelo celé Southwest Sideské podsvětí a pokud nikdo nic nevěděl, bylo to zlé. Když jsem se vrátila zpátky za bar, muž s pichlavýma očima tam nebyl. Zůstalo po něm jen nedotčené pivo a jeho bankovka mě téměř pálila v kapse.
Zbytek směny se nic zajímavého nestalo. Žádná bitka, dokonce ani hádka nebo tichá výměna názorů. Nic. Bylo to až děsivé. Ticho před bouří. Za svítání jsem ze sebe stáhla zástěru, upravila se před zrcadlem a konečně vyšla na čerstvý vzduch. Nemohla jsem zapomenout na podivného muže, který nás dnes navštívil. Ray mi o něm řekl, že v uplynulém týdnu se objevil už několikrát, ale nikdy s nikým neprohodil slovo. Prý je to nejspíš pasák shánějící nové zboží. Nejspíš začínám být paranoidní. Ale kdo by na mém místě nebyl?
Vytáhla jsem z kapsy telefon a po cestě napsala Lee smsku, aby mi ráno napsala, jestli se v novinách neobjeví článek o skladě na Marleen Street. Když jsem dopsala, byla jsem už skoro doma. Vzduch voněl deštěm a sem tam jsem šlápla do louže. Ale byla jsem tak unavená, že mi to bylo jedno.
V předsíni jsem si zula boty a co nejrychleji jsem se přemístila na pohovku. Nohy jsem si opřela o stolek a na chvíli zavřela oči. Když jsem je po chvíli znovu otevřela, pohled mi padl na hromádku starých novin, které ležely na zemi. S povzdechem jsem je zvedla ze země a zůstala civět na knížku v tmavých deskách. Mýtická stvoření.
"Do háje," zaklela jsem tiše a sebrala ji. Noviny jsem hodila zpátky tam, kde byly. Chvíli jsem ji jenom pozorovala a pak ji otevřela v půlce. Čekala jsem, že ji otevřu přesně na té samé stránce, jako minule. Upír. Sekla jsem se jen o jednu. Ha ha. Moje věštecké schopnosti už nebyly moc originální, takže jsem ani nebyla překvapená. A tak jsem začala číst.

Již od svých počátků se lidstvo bálo dětí noci - upírů. V našem podvědomí jsou dvě definice upíra. Blá blá blá...

Tohle mě moc nebavilo, tak jsem to přeskočila..

Neustále nás pronásleduje podezření, že "jsou mezi námi". Pobledlá individua v temných uličkách, pocit, že něco není v pořádku, a paranoia.

To mi něco silně připomínalo, až na ten fakt, že Josh není individuum, nýbrž bůh. Co se dál dočtu zajímavého? Každých pár vteřin jsem se musela neveřícně zasmát, když jsem si uvědomila, že jsem si z posledních peněz koupila knížku o upírech a vlkodlacích, abych identifikovala svého souseda. Jediné, co mě udržovalo v mezích reálného světa, bylo to, že moje sny nelžou. Což moc reálně nezní.

Naši hypotetičtí upíři tedy jsou velmi společenští a zdržují se převážně ve skupinách bavících se lidí - nemusí se namáhat s obstaráváním "potravy". Ovšem jejich potřeba získávat krev se dá vysvětlit jako potřeba získávat obranu proti nemocem.
Na druhou stranu, pověsti praví, že upír nemůže pozřít normální jídlo. V našem případě by to znamenalo, že jsou velmi odolní proti účinkům např. alkoholu.

"Do prkýnka," hlesla jsem. Carrie, no tak, vzapamatuj se. Upíři neexistují, připomínala jsem si v duchu.


Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu.

Dobře.. Takže Josh nemá husté obočí ani špičaté uši. Zatím jsem si nevšimla, že by mu z pusy čouhaly špičáky, ale třeba je má vytahovací. Ha ha. Vybavila jsem si odchod z bytu, když jsme se společně dívali do zrcadla. Toho bych si všimla, kdyby tam nebyl, chlácholila jsem se. Ale má úplně nesmyslnou alergii na slunce, připomněla jsem si vzápětí. Začaly mě bolet spánky.
"Tak a dost," zavrčela jsem a s knížkou v ruce se postavila. V předšíni jsem si znovu nazula baleríny a aniž bych se podívala do zrcadla, jsem za sebou zabouchla dveře a spěchala dolů ze schodů. Dupala jsem tak hlasitě, že mě nejspíš slyšeli až v centru města. Sevřela jsem ruku v pěst a hlasitě zabušila do dveří s cedulkou Apps. Chvíli se nic nedělo, potom otevřel. Vůbec se netvářil překvapeně, možná k němu moc lidí nechodilo. Kdo ví.
"Ty jsi upír!" vyštěkla jsem a přitom mu zamávala s knížkou před obličejem. To vše se stalo tak rychle, že jsem si vůbec neuvědomila, jak absurdně to vlastně zní. Nadechla jsem se, abych řekla něco ve smyslu "Sorry, jsem zfetovaná, dělám si srandu," a co nejrychleji vypadla zase zpátky domů, přemýšlet o tom, do jakého státu se odstěhuju, abych se s ním už v životě nemohla potkat. On mě předběhl.
"Myslím, že to nechceme probírat na chodbě, takže pojď dál." Otevřel dveře, abych mohla projít a tvářil se neutrálně. Co to má znamenat? Problesklo mi hlavou, když jsem kolem něj proklouzla do tmavého bytu a dveře se za mnou hlasitě zabouchly.
13. kapitola

Stoupla jsem si doprostřed obýváku a vyčkávavě hleděla na Joshe, který se za mnou proplížil tak tiše, že když jsem se otočila, málem mě z něj klepla pepka. Připadalo mi to, že se na mě také dívá vyčkávavě, ale nenapadlo mě nic, co bych mohla říct. Tedy, nic rozumného. Možná tak promiň, že jsem si myslela, že jsi upír. Ale chtěla jsem přece něco rozumného. Nakonec promluvil první.
"Takže, jak jsi to zjistila?" Zastrčil přitom ruce do kapes od džín a upíral na mě svůj nic neříkající pohled.
"Jak jsem zjistila co?" opáčila jsem nejistě. "Že jsem upír," pokrčil rameny. Řekl to, jako by se nechumelilo. Trochu mě vyvedl z míry. Vrhla jsem letmý pohled na knížku, kterou jsem svírala v ruce.
"Joshi, upíři neexistují," oznámila jsem mu jemně. "Právě jsi mi řekla, že já jsem upír," upozornil mě a já na chvíli sklopila pohled. Když jsem se podívala zpátky, seděl v křesle na druhé straně pokoje. Zalapala jsem po dechu, srdce mi nejistě poskočilo.
"Byla jsem naštvaná," podotkla jsem a vykouzlila úsměv. "Aha. A co když jsem?" Co to tady se mnou hraje za hru? Možná mu přeskočilo. Nebo se mi tohle jenom zdá? Možná jsem přepracovaná. To bude ono.
"Upíři neexistují," zopakovala jsem. "Carrie," povzdechl. Z jeho úst moje jméno znělo božsky. Trochu mě z toho zašimralo v žaludku. Přiznávám, že mě dostal.
"Takže ti mám věřit, že jsi krvežíznivá stvůra a umíš se přeměnit v netopýra?" poznamenala jsem uštěpačným tónem. "Tak nějak," přitakal.
"Ale kdybys byl upír, vadilo by ti slunce," uzemnila jsem ho a než mě stihl zastavit, otočila jsem se a prudce trhla závěsem. První, co mě napadlo, když mě oslepily sluneční paprsky, bylo to, že je štěstí, že zrovna dneska není zamračeno. Potom jsem ztuhla strachy. Co když je opravdu upír? Co když se otočím a na křesle bude jen hromádka prachu? Nic jsem neslyšela. Hlasitě jsem polkla a přinutila se otočit zpátky. Spadla mi brada a knížka dunivě dopadla na zem. Musela jsem zamžourat, aby si moje oči zvykly na další příval světla. Nezbyla po něm jen hromádka prachu. Možná bych si oddechla, kdyby dál neseděl ve křesle a nezářil.
"Sakra," hlesla jsem a hlučně se sesunula na sněhově bílý koberec vedle knížky. Potom, přesně nevím, jak se to stalo, mě ovál studený vzduch, pokoj se zahalil do tmy a Josh se znovu posadil. Skoro jsem to nezaregistrovala.
"Sakra."
Pomalu jsem si začala připadat jako zaseklá gramofonová deska. On pozdvihl obočí.
"Jsi upír." Jak říkám, gramofonová deska. "Jsem," souhlasil.
"Jak? Proč? Teda.. Proč mi to říkáš?" vykoktala jsem a neklidně se zavrtěla. Něco mi říkalo, že bych se měla bát. Ale kdyby mi chtěl ublížit, určitě by mi už několikrát nezachránil život.
"Stejně bys na to časem přišla. Tak jako s těmi vajíčky," odvětil. Jen jsem přikývla. Oba jsme mlčeli. Já na něj zírala jako puk. "Tohle je to tajemství?" řekla jsem, když jsem si trochu utřídila myšlenky.
"Je to trochu složité. Kdybych ti o tom řekl, dostanu tě do nebezpečí. Vážně to chceš slyšet?" Jeho hlas byl pořád melodický a svým způsobem uklidňující. Možná proto jsem nemohla přimět ani jednu buňku, aby se cítila ohroženě.
"Chci," zašeptala jsem a po kolenech se doplazila blíž k němu. Na jeho tváři se mihl úsměv. Ale taky je dost možné, že jsem si to jenom vsugerovala.
"Takže jsem upír."
"To je mi novinka," přerušila jsem ho. Protočil oči a znovu si prohrábl vlasy.
"Dobře, už mlčim," zvedla jsem ruce do smířlivého gesta a pokoušela se nějak vzpamatovat.
"Je nás spousta. Ale v téhle době jsme roztroušení po celém světě. Většina z nás hodně cestuje.. Aby, ehm, úmrtí nebyla moc nápadná," začal.
"Takže tos byl ty," kníkla jsem a ukázala na něj roztřesenou rukou. Původně jsem nechtěla kníknout.
"Samozřejmě, že ne!" vykřikl téměř. Trochu jsem se přikrčila. "Moje rodina je jiná. Nezabíjíme lidi," vysvětlil. "Jak jinak myslíš, že bych s tebou vydržel v jedné místnosti," naklonil se ke mě, ovál mě jeho dech. Překvapeně jsem zamrkala.
"A co teda jíš, ehm, piješ, když nejíš normální jídlo?" otázala jsem se zvědavě. "Zvířecí krev," opáčil jako by to bylo naprosto normální. "Aha." Zajímalo by mě, kde ji bere, ale radši jsem to nechtěla slyšet. Díky bohu, že nemám třeba psa.
"Já moc často nemusím. Jsem jiný, než moje rodina," poznamenal. "Tvoje rodina taky?" zeptala jsem se slabě. Skvělý, zapletu se s jediným upírem ve městě.
"Počkat, Dave je taky z tvojí rodiny?" vzpomněla jsem si na krasavce z knihovny. "Ne, ale je podobný. Já jsem jiný než oni. Mám menší sílu a trochu omezenější smysly. Už takhle dokážu rozeznat každou částečku prachu, ale nejsem tak úplně vyvinutý, jako ostatní. Proto nemám ani takovou spotřebu krve," vyprávěl a jeho hlas zněl nenuceně, skoro jako by na sebe byl pyšný. To co mi říkal, znělo tak neuvěřitelně, jako by mi někdo tvrdil, že rozumí zvířecí řeči a každý večer pokecá se svým křečkem, nebo tak něco.
"A kde je tvoje rodina?" pokračovala jsem ve výslechu. Na chvíli uhnul pohledem a potom si povzdechl.
"Jsou v Kanadě. Schovávají se." Zježily se mi chloupky na zátylku, když jsem si představila, před čím se tak můžou schovávat upíři. Vzpomněla jsem si jenom na česnek, ale silně jsem zapochybovala o tom, že by za nimy pobíhal obrovský stroužek česneku.
"Před čím?" vyslovila jsem otázku, která mě pálila na jazyku. "Před královskou rodinou. Střeží naše tajemství a udržují rovnováhu. Jdou po naší rodině už staletí, ale umíme se skrývat. Já jsem odešel," vysvětlil ve zkratce. Musela jsem se asi tvářit dost vyjeveně, protože Josh se hlasitě zachechtal. Nadskočila jsem asi metr nad zem. Upíři a královská rodina. V našem světě. Bože.
"Proč po vás jdou?" ozvala jsem se. "Jsme moc nadaní. Navíc je do toho zamotaná ještě jedna věštba a tak.."
"Nadaní? Věštba?!" zopakovala jsem po něm. "Jo. Něktěří mají nějaké nadání. U nás ho máme všichni. Čtení budoucnosti a minulosti, iluze, stopování, Corinne mění počasí, Ian tě přinutí říct pravdu, telekineze, telepatie.."
"Do prkýnka," zaklela jsem a přitiskla si dlaně ke spánkům. Takže si to ujasněme. Upíři existují a ovládají napřirozenou moc. Věděla jsem, že se nemám dívat na Harryho Pottera. Nebo čarodějky. Ale jsem nepoučitelná.
"Carrie?" ozvalo se kousek ode mě nejistě. "Hm?"
"Je ti dobře?"
"Jo. Jenom doufám, že tohle zas není nějakej věšteckej sen," prozradila jsem mu svoje myšlenky.
"Tohle není sen," odporoval mi. "Není? V tom případě se jeden z nás zbláznil," utrousila jsem kousavým hlasem.
"To říká ta, co má věštecké sny," poznamenal a posměvačně se na mě zašklebil. Musela jsem mu dát za pravdu. Ale je to šílené.

"A jakou schopnost máš ty?" zabručela jsem po chvíli a zabodla do něj svůj pohled. "Mluví ke mě duše zemřelých," odpověděl klidně. Neubránila jsem se dalšímu zalapání po dechu. Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak mi došlo něco, co mi nejspíš mělo dojít hned.
"Tak takhle jsi věděl, co se s nimy stalo. V novinách to nebylo," vyvalila jsem na něj ohromeně oči. Myslela jsem tím ty mrtvé holky. V novinách psali, že je mučili, ani zmínka o tom, co přesně s nima dělali. Přikývl.
"A řekli ti, kdo to byl?" vyhrkla jsem nedočkavě. "Takhle to nefunguje. Duše ti nikdy neřeknou to, co chceš slyšet. Bývají zmatené, občas ani nevnímají, že je poslouchám," odpovídal trpělivě. "A jak vypadají? Jako ve filmu?" Už automaticky jsem se přisunula ještě blíž k němu. Seděla jsem mu u nohou jako věrný pes, ale v tuhle chvíli mě to vůbec netrápilo.
"Občas vypadají jako lidé, občas zahlédnu jenom auru. Někdy je jenom slyším. Je to různé," pokrčil rameny. Zase se na mě tak kouzelně usmál. To nebylo fér, měla jsem z toho vždycky infarktové stavy. Jako třeba teď. Josh jen zavrtěl hlavou.
"Počkej! Ty to slyšíš!" obvinila jsem ho a chytila se za zběsile bušící srdce. "Ano. Ale to nevadí. Většina lidí na nás reaguje takhle," pokusil se mě uklidnit. Moc to nezabralo, chtělo se mi propadnout do země. A čím víc jsem se styděla, tím rychleji mi srdce bušilo.
"No tak," chlácholil mě. V jednu chvíli jsem byla ve vzduchu a v druhou seděla v jeho klíně. Poplašeně jsem zaječela.
"Chceš mě zabít?" zavrčela jsem nesouhlasně. "To rozhodně ne," ujistil mě a blýsknul zubama. Nemohla jsem být naštvaná moc dlouho, když jsem ho viděla tak zblízka, to jistě chápete.
"Takže teď mě zasvětíš do všech upířských záležitostí?" usmála jsem se taky. Pokýval hlavou a já se uvelebila v jeho ledové náruči. Přiznávám, že mi byla trochu zima, ale v porovnání s tím, co jsem získala, mi tohle utrpení nepřipadalo až tak hrozné. Josh vyvracel všechny možné mýty a vyprávěl mi o své rodině. Bylo těžké zapamatovat si všechna ta jména a jakou schopnost kdo má. Jediný, kdo mi utkvěl v paměti byla Dawn, malá ztřeštěná holka, teda upírka, s křiklavě červenými vlasy. U té se zrdžel nejvíc. Když o ní mluvil, přívětivě se usmíval. Trochu jsem začala žárlit, než mi oznámil, že už má partnerku.
Povyprávěl mi o jejich historii a já zasněně poslouchala. Bylo těžké uvěřit, že například Gigi zahynula na palubě Titanicu nebo že Dean si na vlastní kůži prožil útok na New Yorkská dvojčata.
"Kolik je vůbec tobě?" odhodlala jsem se vyslovit otázku, která mi vrtala v hlavě celou dobu.
"Hmm.. Něco kolem sto čtyřiceti osmi," pokrčil rameny. "Pokud je rok 2012," dodal. Snažila jsem se připravit. Ale opravdu jsem se nemohla tvářit míň vyjeveně, když mi kluk mých snů oznámil, že je mu přes sto. Jsem nekrofilní, problesklo mi hlavou a zadívala jsem se do jeho obličeje. Ale kdo by nebyl, kdyby ho taky znal, uklidnila jsem se vzápětí.
"Už jsi mi vyprávěl o své rodině, řekneš mi taky něco o sobě?" zaprosila jsem a zkusila na něj koketně zamrkat. Občas to fungovalo.
"Narodil jsem se v New Orleans roku 1864," začal a já se snažila ignorovat husí kůži, která mi naskočila. "Vedl jsem s otcem obchod v centru města. Když mi bylo dvacet tři, našla mě upírka jménem Maria a přeměnila mě. Byla úžasná, udělal bych pro ni všechno." Ignorujme ten osten žárlivosti, který jsem pocítila.
"Přiřadila mě do své armády. Tenkrát se bojovalo o území," vysvětlil rychle, když jsem na něj vyvalila oči a pokračoval: "Náš vůdce byl Jasper Whitlock, díky jeho schopnosti jsem takhle přežil několik let. Když odešel on, všechno šlo z kopce, takže jsem ho následoval. A narazil jsem na Appsovi, se kterými jsem zůstal několik desetiletí. Díky tomu, že jsem jiný, jsem snášel docela dobře přechod z lidské na zvířecí krev. A teď jsem tady," převyprávěl mi ve zkratce svůj životní příběh.

"Je to zvláštní, víš," prolomila jsem po chvíli ticho. Nic lepšího mě nenapadlo. Byla jsem unavená, protože jsem strávila celou noc v práci a odpoledne v nemocnici. Vzpomněla jsem si na skladiště v Marleen Street a na Billie. Snad je v pořádku.
"Já vím," souhlasil.
"Nechápu jen jednu věc," řekla jsem. Josh se na mě pátravě zadíval. "Proč jsi neodešel? Nemusel bys mi to říkat. Určitě bych tě nenašla. A taky proč je to pro mě nebezpečné?" zeptala jsem se na poslední potřebné informace.
"Je to pro tebe nebezpečné, protože vy lidi," promlouval ke mě tichým hlasem a já se otřásla při slovech "vy lidi". "O naší existenci nemáte mít ani ponětí. Možná jsem tě dostal do velkého ohrožení." Jo, skvělý. To mi vážně pomohlo. "A neodešel jsem z jednoho prostého důvodu. Nechci být daleko od tebe. Moc bych se bál," zodpověděl druhou část otázky. Srdce se mi freneticky rozbušilo, pomalu jsem k němu vzhlédla. Hypnotizovala jsem jeho mramorovou kůži a tiše jsem vydechla pootevřenými rty. Podvědomě jsem se k němu naklonila. Myslela jsem jen na to, jak asi chutnají jeho rty, jestli jsou stejně studené jako zbytek jeho těla. Taky se ke mě trochu naklonil a svými rty se otřel o ty moje. Byly studené, ale hebké. A já chtěla víc. Projelo mnou vzrušení. Jenže on se odklonil a usmál se. Zrychleně jsem dýchala a pokoušela se vzpamatovat.
Políbil mě. Josh Apps mě políbil, opakovala jsem si v duchu pořád dokola.
"Měla by sis na chvíli lehnout, vypadáš unaveně. Večer můžeme zajít ven," navrhl. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou moje hlasivky použitelný, takže jsem jen přikývla a neohrabaně a hlavně ne moc nadšeně, opustila jeho klín. V tom, co jsem měla na sobě, jsem se natáhla na jeho rozestlanou pohovku.
"Ty nepůjdeš spát?" řekla jsem, když jsem si pořádně odkašlala. "Nemůžu spát," pokrčil rameny. Protočila jsem oči. Pořád nějaký extra buřty.
Zavřela jsem oči a snažila se zapudit všechny svoje hříšné myšlenky, ve kterých figuroval Josh, jeho rty, hrudník, ruce. Měla bych se klidnit, napomenula jsem se v duchu a přetočila jsem se na druhý bok. Usínání mi trvalo trochu dýl než obvykle. Několikrát jsem zkontrolovala, jestli tam vůbec sedí, na můj vkus byl až moc potichu. Seděl a pořád vypadal jako bůh.
"Spi už," zasmál se a já protočila oči. "No jo, prosimtě," opáčila jsem a zahrabala se do peřin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anka anka | 1. září 2009 v 20:07 | Reagovat

je to uzastne...velmi sa mi to paci... :-D  :-D  :-D

2 anka anka | 1. září 2009 v 20:08 | Reagovat

Sem napište komentář

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.