52. kapitola- Je těžké dát sbohem…
Probudila jsem se v Edwardově náruči někdy kolem poledne. Když jsem se na něj podívala, vypadal smutně, ale ihned se na mě usmál a já mu musela úsměv opětovat…
"Ahoj, lásko…"pozdravil mě.
"Dobré poledne, miláčku…"řekla jsem a natáhla se k němu, abych ho políbila. Edward mě hladil po obnažených zádech a polibky mi oplácel…
"Je těžké myslet na to, že všechno od včerejšího večera, po celý dnešek, bude poprvé a naposled… Naše první noc, první ranní probuzení jako manželé, první oběd,…"řekl smutně a já ihned přikývla. Jakmile jsem si to uvědomila, nebylo mi zrovna nejlépe. Znovu jsem se k němu natáhla, ale zastavila jsem se svým obličejem pár centimetrů od toho jeho.
"Nemysli na to… Dnes vše uděláme tak, jako kdyby neměl být konec… Jako kdyby to nebylo naposled…"řekla jsem a on jen přikývl. Potom sám překonal tu mezeru mezi námi. Pomalu nás přetočil, takže tentokrát on ležel na mě. Polibek potom nebral konce, ale mně to vůbec nevadilo… S Edwardem jsme potom ještě asi deset minut leželi na posteli, kam jsme se později v noci přemístili…
"Asi bychom měli vstát… Za hodinu přijede moje… naše rodina…"řekl a já přikývla. Vyhrabala jsem se z postele a ihned jsem zamířila ke koupelně. Celou tu dobu, než se za mnou zavřely dveře koupelny, jsem se snažila, aby mi Edward neviděl do obličeje. Nechtěla jsem, aby viděl, jak slabá jsem. Nechtěla jsem, aby viděl ty moje slzy, které najednou jako kdyby nebraly konce. Došla jsem až ke sprše a zapla vodu. Potom jsem se sesunula zády po zdi dolů a tiše vzlykala. Nechtěla jsem, aby to Edward všechno viděl, anebo slyšel. Myslela jsem na to, jak se dnes budeme muset přetvařovat… Bude to otřesné… Odpoledne se vrátí můj tatínek a já budu vědět, že ho vidím naposled… Naplno jsem se rozvzlykala a zajela si rukama do vlasů. Nemysli na to… Dělej, jako kdyby neměl být konec… Říkala jsem si to samé, co jsem říkala Edwardovi. Snažila jsem se myslet na něco veselého… A tak jsem vzpomínala na včerejší den a dnešní noc, jak ještě nic nebylo pokažené, kdy jsme byli šťastní. Myslela jsem na to, jak si mě Edward celou dobu pevně tiskl k tělu, jak se naše rty od sebe skoro vůbec neodloučily. Jak jsem ho držela v náručí a nechtěla ho pustit. Vzpomínala jsem na ten slastný pocit, který jsem měla po tom, co jsme se spolu opravdu milovali. Vzpomínala jsem na to, jak Edward nádherně vyslovil své "ano"… Dala jsem před sebe svou levou ruku a dívala se na zlatý prstýnek na svém prostředníčku… Setřela jsem si z tváří slzy a postavila se. Zvládnu to… Říkala jsem si v duchu a rozhodně jsem to chtěla splnit…
Za dvacet minut už jsem vylézala z koupelny obalená v osušce se šibalským úsměvem na tváři. Edward mi úsměv opětoval. Obalil si kolem pasu bílou přikrývku z postele a přešel ke mně. Obejmul mě kolem pasu a dal mi pusu na nos.
"Bez toho ručníku ti to slušelo víc…"zašeptal a já se musela zasmát.
"Tobě bez té přikrývky taky…"rýpla jsem si a on jen zakýval hlavou, než mě opět políbil.
"Myslíš, že bys mi byl ochotný půjčit ještě jednu košili? Tričko je pořád špinavé a tu košili, co jsem měla včera, jsi roztrhal…"řekla jsem a on se zazubil. Chytil mě za ruku a dovedl mě ke své šatní skříni. Otevřel ji a rukou pokynul k ní.
"Stačí si jen vybrat…"řekl a usmál se. Začala jsem se prohrabovat jeho věcmi a našla další modrou, kterou jsem tam rozhodně nemohla nechat. Vytáhla jsem jí a přehodila si ji přes ruku.
"Ty víš, jak mě podráždit…"řekl a pevně mě objal zezadu kolem pasu. Já se jen šťastně zasmála a hlavou se opřela o jeho hruď. Ucítila jsem, jak sklonil hlavu a políbil mě na obnažené rameno a pokračoval až ke krku.
"Díky za dnešní noc, Bells…"řekl a já se usmála. Natočila jsem hlavu k němu a podívala se mu do očí.
"Já taky děkuju… Nikdy na to nezapomenu…"řekla jsem a on mi úsměv opětoval. Na chvíli mě políbil, než se potom taky sebral a šel se do koupelny umýt…
"Kdo je vůbec ta Sarah a Michael?"zeptala jsem se, když jsme šli spolu dolů do kuchyně, abychom si dali něco k jídlu. Edward se na chvíli zarazil, ale po chvíli jen zavrtěl hlavou a vyndal něco z lednice. Po další půl hodině už jsme obědvali…
"Sarah s Michaelem jsou zatracení andělé, stejně jako my…"začal po chvíli a já udiveně vzhlédla.
"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o své rodině? Jak se z nás stalo to, čím jsme?"zeptal se a já přikývla.
"Sarah s Michaelem jsou naprosto stejný případ, jako Esme s Carlieslem… V nesprávný čas, na nesprávném místě…"řekl a já jen přikývla, jako že to chápu. Dál už jsem to rozebírat nechtěla. Můj mozek byl i tak dost přepracovaný. Myslím, že víc informací a starostí už by se tam nevešlo… Po chvíli se ale Edward zhluboka nadechl a podíval se na mě…
"Musíme si promluvit o dnešním odpoledni, Bell…"
Za dalších deset minut už jsme slyšeli na příjezdové cestě několik aut. Byl to pro nás jasný signál, že zbytek rodiny je tady. A hlavně signál pro mě, že je uvidím opravdu naposledy. Edward po mě hodil vážným pohledem a já přikývla…Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala hned na místě, když jsem si představila Alici, svou nejlepší kamarádku, jak bude vypadat, až zjistí, co jsme s Edwardem provedli… Kdybych se s ní aspoň mohla pořádně rozloučit! Kdybych jí aspoň mohla říct to všechno, co pro mě znamenala. V duchu jsem si byla schopná představit, co všechno bych jí řekla, kdybych ji naposledy objala.
"Alice… Má nejdražší Alice… Kdybys jen věděla, jak moc mě to teď bolí. Kdybys jen věděla, jak budu krvácet, až opustím jednou pro vždy tento dům a nechám v něm ty nejkrásnější chvíle mého života, nechám tady tebe a zbytek rodiny… Věř mi, že tohle mě bude bolet víc, než ta bolest, kterou protrpím dnes večer… Než to ale udělám, chtěla bych ti hlavně poděkovat. To díky tobě jsem si mohla vzít Edwarda, to díky tobě jsem teď Cullenová, stejně jako vy. Kdyby nebylo tebe, nikdy by se nestala žádná z těch nádherných věcí posledních měsíců… Vždycky, když někdo pronesl slova: nejlepší přítel, vždy jsem si představila tebe… Vím, že by ses za mě postavila v kterékoliv situaci, byla bys mě schopná dostat ze sebemenších nepříjemností, vždy bys tu byla pro mě, stejně tak jako já pro tebe… Chtěla jsem, abys tohle věděla… A chci, abys věděla, že než dnes večer zemřu, jedna z posledních vzpomínek a myšlenek bude patřit právě tobě. Alice, společně s Edwardem a mým tátou máš v mém srdci to největší místo… Vždycky tam bylo, vždycky tam bude… Než se s tebou ale naposledy rozloučím, chtěla bych tě poprosit, abys lhala Charliemu. Vím, že ty jsi schopná přelstit i detektor lži… Nechci, aby věděl skutečný důvod toho, proč jsme to s Edwardem udělali… Důvod, proč jsme to udělali je ten, že jsme chtěli Charlieho a vás ochránit… Chtěli jsme být spolu… Bohužel nebylo jiné cesty... A poslední mé přání je… Prosím, nevzpomínej na mě ve zlém… Vzpomeň si třeba, až nebudeš mít s kým jít nakupovat, až nebudeš mít koho strojit… Alice, děkuju za ty úžasné chvíle… Děkuju, že jsi tu byla pro mě vždy, když jsem potřebovala… Děkuju ti za to, že vůbec jsi… Jsi ten nejlepší přítel, kterého si člověk může přát… Sbohem, Alice…"a tak, s tímto rozloučením a se slovem sbohem, jsem zapečetila i tu jednu z největších součástí sebe sama, jednu z největších částí svého srdce…
A uvědomila jsem si, že to nebolelo ještě ani zdaleka tolik, jako kdybych to měla říct Alici přímo do očí. A taky, věděla jsem, že jsem se aspoň sama rozloučila, i když jsem jí to neřekla. Teď už by stačilo jen jí obejmout a odejít s dojmem, že jsem jí aspoň v duchu řekla všechno, co jsem chtěla a vše, co by měla vědět… Najednou se otevřely dveře a já v nich spatřila tu, se kterou jsem se zrovna loučila.
"Alice!"zvolala jsem radostně a počkala, až ke mně dojde, aby mě objala.
"Tak co?"nadhodila šeptem, když mě objímala a já jen se šibalským úsměvem pokrčila rameny. Ona vykulila oči a chvíli to zpracovávala.
"Páni!"řekla jen, než se ve dveřích objevil zbytek rodiny. Ihned jsem se snažila zamaskovat prstýnek tím, že jsem si tu ruku překryla druhou. Musela jsem se usmát, když jsem si všimla, že Edward zvolil stejnou taktitku. Emmett vypadal stejně překvapeně, jako Alice, zřejmě mu to taky došlo. Zbytek vypadal prostě jen šťastně z toho, že nás vidí. Snažila jsem se lehce usmívat, aby to nevypadalo jako křeč, protože bych se teď nejradši vrhla každému kolem krku a brečela a brečela, dokud bych nevypotřebovala všechny zásoby slz v mých slzných kanálcích. Bohužel mi to nebylo dopřáno. Nemohla jsem se s nimi rozloučit, nemohla jsem jim říct sbohem… S Edwardem jsme si to asi po půl hodině namířili k němu do pokoje. Vypadal na to, že je to pro něj stejně těžké, jako pro mě. Když jsme vycházeli poslední schody, já už to nevydržela a propadla pláči. Sedla jsem si na poslední schod a začala tiše vzlykat. Edward si sedl ihned vedle mě a pevně mě obejmul. Věděla jsem, že mu to dělám ještě horší, než už to má, a nejradši bych za to sebe samu nakopala, ale bohužel to teď nešlo… Edward mě po chvíli chytl do náruče a zvedl mě ze země. Donesl mě až k němu do pokoje a zavřel za námi dveře. Přešel se mnou až k posteli a posadil se tam se mnou. Já se mu pořád držela kolem krku jako klíště, teď se ho nešlo pustit… Ale jemu to zřejmě nevadilo. Držel mě pevně kolem pasu a nechal mě, abych mu máčila košili svými slzami.
"Promiň…"zašeptala jsem směrem k němu po chvíli.
"Za co se omlouváš?"jeho hlas zněl zlomeně, ale taky trochu nechápavě.
"Promiň, dělám ti to ještě těžší…"zašeptala jsem a on mi přejel rukou po zádech.
"Neomlouvej se…"řekl mi a vtiskl mi letmý polibek do vlasů. Dlouho potom bylo ticho… Já si aspoň mohla v duchu přehrávat to, co bych řekla jednotlivým členům Cullenovic rodiny, a tím se s nimi aspoň trochu rozloučit…
"Emmette, jsi z této rodiny jeden z těch, které mám nejradši, víš to? Jsem moc ráda, že jsem tě poznala… Jsem ráda, že jsem poznala kluka s neobyčejným smyslem pro humor, který dokáže překvapit… Častokrát jsi mě překvapil. Ale ještě více jsi mi pomohl… Díky za to, jak jsi mě dokázal podržet v tom obtížném období, kdy jsem se vyrovnávala s tím, že je Edward naživu a potom, když se objevila Salome… Ale nejvíc ze všeho bych ti chtěla poděkovat za včerejšek. Děkuju ti, že jsi zastal úlohu Charlieho a dovedl mě k oltáři… Za tohle ti nikdy nepřestanu děkovat… Je mi ale moc líto, že jsme skuteční příbuzní byli tak krátce… Je mi hrozně líto, že jsme si doopravdy nemohli zahrát na švagra a švagrovou… Je mi líto, že už tě neuvidím… Ještě jednou ti děkuju… Sbohem, Emmette…"bylo to sice hrozně dětinské, si představovat, jak všichni stojíme dole v obýváku a já chodím od jednoho ke druhému a loučím se… Ale pomáhalo mi to… Rvala jsem své srdce na kousíčky už teď, což bylo lepší, než kdybych si je rvala až po tom, co bychom se doopravdy rozloučili a já věděla, že už je neuvidím a tohle všechno jim nemůžu říct…
"Rosalie, má velká kamarádko… V poslední době to mezi námi nebylo ideální… Pochopila jsi, že jsem Edwardovi působila bolest, a tím jsi ho potom držela daleko ode mě, ale chci abys věděla, že i přes to zůstáváš hluboko v mém srdci… Pořád si tě budu pamatovat jako tu nádhernou bytost, která, jak už teď vím, je manželka toho největšího srandisty, kterého jsem poznala… Díky ti za všechno… Bude se mi stýskat… Sbohem, Rose…" povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, že už se mi to krátí…
"Jaspere, nevím, co ti říct, jelikož jsem s tebou z rodiny mluvila nejméně, a teď už vím proč. Už vím, že sis ode mě držel odstup jen pro to, že jsi mi nechtěl ublížit… Ale i přes to jsem dokázala odhadnout tvou povahu. Vím, že jsi nezbytná součást Alicina života, že ty jsi ten, díky kterému je šťastná, a i za to bych ti chtěla poděkovat. Chtěla bych tě poprosit, až všichni zjistíte, co se s námi stalo, abys tu pro ni byl i nadále. Abys jí pomohl se přes to dostat, protože si myslím, že Alici to z vaší rodiny vezme nejvíc… Chci, abys tu pro ní byl už napořád, vím, že ty jí dokážeš udělat znovu šťastnou… Jsi nezbytnou součástí této rodiny, bez tebe by tato rodina nebyla úplná. Díky vůbec za to, že jsi… Sbohem, Jazzi…" setřela jsem si z očí a tváří další slzy, které tekly proudy i přes to, že jsem si tyto rozhovory jenom přehrávala v mysli. Představovala jsem si, jak se na mě všichni usmívají, aby tím maskovali to, jak moc je to bolí, stejně jako mě.
"Carlisle… Jsi pro mě ztělesněním vůdce a nenahraditelného otce… Chtěla bych ti poděkovat za to, že jsi před několika desítkami lety přijal k sobě do rodiny Edwarda a tím mi tak potom umožnil poznat celou tvou rodinu a hlavně, poznat svého manžela a životní lásku… Nevím, jak moc ti za tohle poděkovat… A chtěla bych, abys tu byl pro celou rodinu, až se dozvíte tuhle pravdu… Chci, abys tuto rodinu dokázal udržet i přes to, co se stane, pohromadě, protože tato rodina rozdělena být nemůže… Vy jste celek… A to ty jsi ten největší díl, který tuto rodinu drží pohromadě… Chtěla bych ti také poděkovat za to, že jsi mi byl druhým otcem… Tobě jsem mohla říct věci, o kterých jsem se Charliemu nemohla ani zmínit, protože bych porušila tajemství… Vaše tajemství… Děkuju ti za všechno… Sbohem, Carlisle…"rozloučila jsem se i s ním a nedokázala zastavit ty nové proudy slz, když jsem si uvědomila, že se budu muset rozloučit i s posledním členem této rodiny, a tak ze sebe vyrvat i ten poslední kus srdce, který mě k této rodině vázal…
"Esme…" už jen vyslovit její jméno v mysli mě dokázalo propadnout svému zoufalství a slzám ještě víc…
"Esme, tebe si hrozně moc vážím… Nejen proto, že jsi byla matkou celé této rodiny, ale že jsi byla matkou i mě. Byla jsi mi matkou, kterou jsem nikdy v životě nepoznala… Vždy, když jsi mě ochranitelsky, nebo jen radostně objala, to objetí jsem si užívala tak, jako kdyby mě objímala skutečná maminka… Vím, že ti s Edwardem naším rozhodnutím asi hodně ublížíme, ale prosím, neměj nám to za zlé. Milujeme vás, ale láska k tomu druhému je ještě větší… Oba by nás zabilo, kdybychom měli být bez toho druhého… Opravdu nebylo jiné cesty… Prosím, nevzpomínejte na nás ve zlém… Říkej si třeba, že jsme odjeli na cestu kolem světa, a že se jednou určitě shledáme… Já v to věřím… Hrozně mě bolí, že ti tohle nemůžu říct do očí. Že tě nemůžu znovu obejmout, a tak si ještě jednou, naposledy, vychutnat objetí maminky… Bolí mě, že vás musíme opustit, ale víra v to, že se uvidíme i po smrti, i s vámi, mi dodává ztracenou sílu a popohání mě dál… Dává mi tu sílu, abych se nezhroutila, až tě ještě jednou dole uvidím a budu vědět, že je to naposledy… Budu vědět, že za několik hodin se dozvíš tu krutou pravdu o tom, co jsme s Edwardem udělali… Nechci odejít bez rozloučení, ale jinak to nejde… Mám tě moc ráda, Esme… Budeš mi opravdu chybět… Sbohem, Esme… Maminko…"řekla jsem v duchu a naplno se rozvzlykala. Cítila jsem, jak se ve mně právě teď zpřetrhaly všechny ty řetězy, které mě vázaly k této rodině… Bolelo to… Hrozně to bolelo… Pila jsem pohár bolesti až do dna a ještě si přidávala… Sama, dobrovolně…

"Bells…"uslyšela jsem nad sebou strhaný Edwardův hlas, který mě vytrhl z mého soukromého světa bolesti. Ihned jsem vzhlédla a spatřila jeho bolestný obličej. Díval se na mě bolestnýma očima, ale já v nich i tak byla schopná najít jiné city… A nechtěla jsem si představovat to, co teď přijde…
"Ano?"nepoznávala jsem svůj hlas… Zhluboka oddechoval. Nevěděl, jak mi to má říct…
"Belli, nemůžeš jít se mnou…"řekl po chvíli zničeně a já zůstala jako socha. Jako socha, která roní slzy i přes to, že by neměla.
"Co… Cože?"zašeptala jsem zničeně a on jen zakroutil hlavou.
"Nemůžu tě nechat… Představa toho, jak bys zemřela mě bolí víc, než představa, že bych se měl vrátit k Salome…"zašeptal a z jeho očí se vytratily ty city. Byla tam jen bolest… Já si ale postupně uvědomovala, co mi tím chce říct… Cítila jsem novou bolest, nové slzy na tvářích…
"Ne… Edwarde, nedělej to…"prosila jsem zoufale a vpíjela se mu do očí. Jeho oči jakoby zeskelněly a on se postavil a přešel k oknu.
"Vrátím se k Salome, Bell… Já tě nemůžu nechat trpět! Už i teď vidím, co to s tebou dělá!"řekl zničeně, ale nepodíval se na mě. Já najednou jako kdybych zemřela. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem mluvit… Jediné, co mé tělo ještě mohlo, bylo ronit čím dál tím větší, a čím dál tím víc slz… A Edward pokračoval…
"Zůstaň s mou rodinou, prosím… Řekni jim o tom, co se dělo včera… Nenech je, aby za mnou jeli, pomoz jim nést jejich bolest… Jen jim prosímtě řekni, že jsem je miloval… Řekni jim, že mě hodně bolí od nich odcházet, ale že není jiné cesty… A hlavně jim řekni, že jim všem moc děkuju. Carlisleovi s Esme za podporu a lásku, Rosalii za pomoc, Jazzovi za optimistickou náladu v dobách temna, Emmettovi za bezstarostnost a Alici… Mé malé Alici… Té poděkuj za všechno, a hlavně nejvíc… Ona ze mě udělala člověka, kterého jsi poznala… Z mé rodiny je to ona, kvůli které bych sám šel do ohně, jen aby ona přežila… A potom…"řekl, a otočil se na mě.
"Bells, pamatuj si jen tohle… Miluju tě… Jen tebe a nikoho jiného… Tobě díky, Bells, za to, že vůbec existuješ. To díky tobě jsem poznal všechno to, co je na světě krásné. Díky tobě jsem se začal na svět dívat jinýma očima, díky tobě jsem poznal vše, o čem jsem snil… Ty jsi byla poslední tři roky smyslem mého života, to kvůli tobě jsem žil… Belli, děkuju za to, že jsi mě milovala, děkuju za to, že sis mě vzala a hlavně, že ty jediná jsi mi ukázala, jak vypadá ráj… Díky za to, že jsi mi dala svou lásku… Chci, abys věděla, že láska, kterou chovám já, nepatří nikomu jinému, než tobě… Ty jsi majitelka mého srdce, máš v rukou celý můj život… Vedla jsi mě celé ty roky… Teď je ale načase přestat být sobec a vzít si své srdce zpátky… Je načase udělat něco pro někoho jiného, ne jen pro sebe… Chci, abys žila, abys poznala všechno, co ti lidský život beze mě může dát… Bell, dělám to kvůli tobě… Ale i přes to, bych tě chtěl požádat o jedno… Nezapomeň na mě…"řekl zničeně a rychle přešel ke mně. Vzal si můj obličej do dlaní a hleděl mi přímo do očí…
"Slib mi to, Bells… Prosím…"zašeptal zničeně.
"Ne, Edwarde… Prosím, nedělej to… Miluju tě…"zašeptala jsem zničeně, když jsem našla konečně svůj hlas. On jen zničeně zakýval hlavou a rychle přitiskl ústa k těm mým. Ihned jsem se přizpůsobila naléhavosti jeho rtů a byla jim rovnocenným protivníkem. Obmotala jsem mu ruce kolem krku dost pevně na to, aby to normálního člověka zadusilo, a on si mě k sobě také ne zrovna lehce tisknul. Po chvíli ale svoje rty odtrhl.
"Slib mi to, Bells…"řekl znovu a já se naplno rozvzlykala.
"Slibuju… Nikdy nezapomenu…"řekla jsem a cítila, jak se teď mé srdce, po této větě, roztrhlo na dvě poloviny a začíná krvácet… Edward mě na chvíli pustil a nechal na posteli, než došel ke dveřím a zavolal na Emmetta. Potom se rychle vrátil ke mně a znovu mě obejmul.
"Navždy tě budu milovat, Bell…"zašeptal a ještě víc mě stiskl. Potom už jsem slyšela, jak se otevřely dveře. Podívala jsem se k nim a střetla se s Emmettovým sklíčeným pohledem. Edward kývl směrem k němu. Emmett si povzdechl a přešel ke mně. Dal mi ruku kolem ramen.
"Bells, pojď, odvezu tě domů…"řekl a začal mě lehce tahat směrem ke dveřím.
"Co? Ne, ne to nesmíš! Edwarde, no tak, řekni mu něco…"naléhala jsem, než jsem opět cítila slzy na tváři. On jen sklíčeně zakýval hlavou ze strany na stranu.
"Musí to tak být, Bells…"řekl zničeně. Emmett už použil větší sílu, takže už jsem jednou nohou stála na zemi. Rychle jsem Edwarda chytila za ruku.
"Edwarde, ne! Nemusí to tak být!"naléhala jsem, když mě Emmett tahal směrem ke dveřím. Edward pořád seděl na posteli, ale naše propletené ruce mezi námi byly pořád. A potom… Stejně tak, jako mé srdce, se rozdělily i naše ruce…
Seděla jsem na sedadle spolujezdce v Emmettově jeepu a poddávala se slzám.
"Bell, to bude dobré… Edward potřebuje být chvíli sám, aby se rozloučil se zbytkem rodiny, bude jen lepší, když jsme tě odvezli už teď… Je mi to hrozně líto, Bello…"řekl smutně a já plakala čím dál tím víc… Po chvíli už Emmett parkoval na naší příjezdové cestě, kde už bylo i auto mého tatínka s Polly. Už byli doma… Emmett obešel auto a pomohl mi ven. Nohy mi vypověděly službu a já se sesunula k zemi. Naštěstí mě Emmett chytil včas a zvedl mě do náruče. Šel se mnou až ke vchodovým dveřím, kde zazvonil na zvonek. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stál vyděšený Charlie. Emmett ani já jsme neposlouchali jeho obavy a Emmett si to se mnou zamířil hned do mého pokoje. Vyšel se mnou schody a položil mě na postel. Stulila jsem se do klubíčka a Emmett mě objal.
"Ráno se staví Alice… Nebudeš dlouho sama… Já teď musím jet také domů… Bell, budeme tu pro tebe, stačí jen zavolat, anebo přijít… Pomůžeme ti…"řekl a já přikývla. Zklidnila jsem se aspoň natolik, abych dávala pozor na to, co mi kdo říká. Když mě Emmett vláčel jejich domem a já viděla všechny ty vyděšené tváře jeho rodiny, musela jsem brečet ještě víc… Dobré maskování mých pocitů…
Emmett se po chvílí zvedl a šel ke dveřím.
"Co se stalo?"zajímal se Charlie, který stál s Polly ve dveřích.
"Edward se s ní rozešel…"řekl jen Emmett, když kolem nich procházel. Ale já, když koukala na jeho záda, jak ode mě odchází, propadla jsem pláči znovu…
Charlie s Polly se mě snažili celou tu dobu uklidnit, ale po půl hodině už jsem to nevydržela a vyhodila je z mého pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi a sesunula se po nich k zemi. Propadla jsem ještě většímu pláči, který přešel až do hysterického záchvatu. Postavila jsem se a začala ničit všechno, co mi přišlo pod ruku. Důkladnost je důležitá… Začala jsem rámečky, ve kterých byly fotky mě a Edwarda. Házela jsem je proti zdím, až se všechny rozbyly, vyházela jsem všechno prádlo ze skříní, trhala každou svou fotku s Edwardem… Bolest při tom, kdykoli jsem přetrhla další fotku, jsem nevnímala… Potom jsem jen seděla uprostřed svého pokoje a pozorovala tu spoušť kolem mě…
Když se blížil večer, nemohla jsem tu dál zůstávat. Věděla jsem, kam bych teď měla jít… Kam musím naposledy jít! Zvedla jsem se ze země a utřela si slzy. Vyšla jsem ze svého pokoje a přešla do obýváku. Charlie se ihned postavil a pevně mě objal. Já ho umačkávala v objetí víc, než kdy jindy.
"Bells, je mi to tak líto…"řekl.
"To mě taky, tatínku…"řekla jsem smutně a znovu se rozplakala.
"Pojď si sednout k nám, promluvíme si o tom…"nabídl mi, ale já zakroutila hlavou.
"Promiň, tati, ale já… Potřebuju být sama… Vím o jednom místě, kde se mi podaří si to promyslet, kde se uklidním… Potřebuju to… Pojedu do La Push k oceánu… Vrátím se až k ránu, dobře?"řekla jsem a Charlie na mě zkoumavě hleděl. Bylo vidět, že je zaražený dobou, kdy se chci vrátit, ale nakonec přikývl.
"Dej na sebe pozor…"znovu mě objal a já přikývla. Nedokázala jsem zadržet další slzy, když jsem v duchu řekla to nejhorší, co jsem mohla… Sbohem, tatínku…
Jela jsem po silnici svým autem a překračovala všechny dopravní předpisy, co jsem mohla. Přes slzy jsem na cestu skoro neviděla. Nakonec se mi ale konečně podařilo zaparkovat na parkovišti v La Push. Auto jsem ani nezamykala a rozeběhla se přes parkoviště směrem k lesíku, kterým přejdu k oceánu. V lesíku jsem několikrát zakopla, díky slzám, přes které jsem neviděla ani na metr před sebe… Nakonec jsem se ale konečně dostala na pobřeží a dívala se na vlny, valící se z oceánu směrem ke mně. Pře to všechno jsem se musela usmát… Povedlo se… Jsem tady… Rychle jsem se rozeběhla a nezastavila se ani, když jsem měla na dohled velký pahorek, který vyčníval do moře. Na něm jsem zahlédla postavu, což mě nutilo k ještě většímu tempu. Osoba na něm mi šla naproti. Usmívala jsem se čím dál víc, když jsem viděla úsměv i na Edwardově tváři, když šel naproti mně a otvíral mi svou náruč. Společně jsme potom překročili těch posledních několik metrů a já mu skočila do nabízené náruče. Pevně si mě k sobě natiskl a naléhavě mě políbil, stejně jako já jeho… Tiskla jsem si jeho obličej ke svému a dělala souhru svých rtů s těmi jeho… Když se naše rty od sebe na chvíli odloučily, opřel se svým čelem o to mé.
"Zahrála jsi to dokonale, miláčku…"zašeptal…
"Už mě k tomu nikdy nenuť… Už nikdy neopakuj ta slova, co jsi mi řekl dnes odpoledne…"zaprosila jsem zoufale a stiskla ho ještě víc.
"Přísáhám… Miluju tě, Bell…"zašeptal a opět natiskl své rty na ty mé…
tak takto som uz dawno neplakala
ty kks si dobraaaaa