8. Sbohem
(Jacob)
Ne, to nemůže být pravda. Nevěřím. Zděšeně jsem se na ni
díval. Hleděl jsem jí do očí a doufal, že se mi to zdá. To
nemůže být pravda. Tohle jen špatný sen, noční můra.
Přesvědčoval jsem sám sebe, ale v jejích očích jsem viděl jen
odtažitost. To ne, jak je možné, že má láska už není má...
(před hodinou; Nessie)
Má lásko. Dívala jsem se z okna. Už se blíží, za chvíli tu bude
a já mu budu muset říct, že ho nechci. Musím mu ublížit a
přesně vím jak nejlépe to udělat. Chce se mi ze mě zvracet. Takhle
bídně jsem se dlouho necítila. Ta bolest je k nevydržení. Uvnitř
mě se všechno svíjí, v žaludku mám silné křeče, chce se brečet
a i má pleť jakoby křičela: "Ne, prosím. Já nechci.". Už teď
mě to bolí. Bolí mě, že ho musím opustit. Bolí mě, že mu musím
způsobit bolest. A bolí mě, že mu musím lhát, že mu musím
opravdu ublížit. Tak, aby se nevrátil...
"Ahoj, lásko.", pozdraví mě a chystá se sklonit, aby mě políbil.
Uhnu, když mi to rve srdce. Je to nezbytné...
"Musím s tebou mluvit.", oznámím mu suše, bez jakéhokoli
zabarvení hlasu. Musím se přemáhat, aby se nerozvzlykala. Musím
vypadat odtažitě, nepřístupně a rozhodně nezamilovaně.
"Děje se něco?", zeptá se mě šokovaně. Zjevně si všiml mého
chladného přístupu.
"Ano.", připustím. "Něco se opravdu děje."
"A je to vážné. Můžu ti nějak..."
"Ne, nech mě mluvit, prosím.", přeruším ho: "Znáš mě, Jaku.
Jsem spontání, vášnivá, hravá i nestálá. Pamatuješ, jak ses mě
zeptal před tím, než jsme se sem nastěhovali?"
"Jistě. Ty... už jsi se rozhodla?", zeptal se s nadějí v hlase,
přesto však opatrně.
"Ano, víš já... nikdy jsem nehodlala ti dát kladnou odpověď.
Jaku, já... už mě to nebaví. Ty už mě nebavíš...", má
výpověď zmizela do ztracena a já si přála jít do svého pokoje,
zavřít se a spokojeně si vzlykat na své posteli svíjejíc se pod
salvou křečí a zármutku.
"Co, jak... jak to myslíš?", ptal se zděšeně. Asi už mu pomalu
docházelo, co se děje.
"Nechci celou věčnost trávit s někým, kdo smrdí jako pes!",
řekla jsem úsečně. Moc to bolelo, zvlášť když jsem se mu
podívala do jeho smutných očí. Tolik zármutku jsem v nich ještě
nikdy nespatřila. Byli celé takové obalené do slz a bolesti, jejich
obvyklý nádech a jiskry se vytratili. Rychle jsem sklopila oči, abych
se taky nerozplakala. Taková bolest, a to ještě není konec...
Bylo ticho. Takových dvacet minut. Asi přemýšlel.
"To... to, jako že mě už nechceš?", vydal ze sebe nakonec potichu,
hlas měl přidušený a jeho barva byla černější než peří
havrana. Smutek byl všude, jako na pohřbu...
"Já, ano. Máš pravdu.", odvětila jsem, ale do očí jsem se mu
podívat neodvážila.
Zase ticho. Až nakonec...
"Jestli... jestli si to opravdu přeješ. Víš, že ti nedokážu
odporovat. Tvá vůle byla vždy i mou. Budu se snažit respektovat tvé
rozhodnutí.", řekl. Jeho hlas byl tak moc smutný, potemnělý. Pak
dodal: "Jdu si sbalit věci. Odjedu ještě dnes večer. Slibuju."
Už odcházel, když jsem se otočila, abych se na něj ještě
naposledy podívala. "Sbohem Jaku", zamumlala jsem a nečekala na
odpověď. Musela jsem pryč. Rychle, než pozná, že je všechno jen
bohapustá lež.
Běžela jsem, seč mi nohy stačili. Vzlykala jsem, nadávala si,
proklínala se a modlila, aby mi kdy odpustil. Zastavila jsem se až na
okraji propasti. To jsem běžela tak dlouho? Ta propast je přece
dobrých šest hodin běhu od našeho domu...
Hodinky jsem sice neměla, ale když jsem vzhlédla, z nebe na mě
dopadala zář hvězd. Byla hluboká noc. Byla jsem však tak
rozrušená, že mě nic kolem nezajímalo. Sedla jsem si na pařez v
nedalekém lese a uvažovala jsem, co dál.
"Páni, ty máš ale výdrž.", ozvalo se z ničeho nic za mnou.
"Ahoj Logu.", pozdravila jsem nezaujatě nově příchozího. "Tak
ty mě hlídáš?"
"Tak trochu.", přiznal, "Nechceš přece, aby se naše rodina opět
rozrostla, že ne?", dodal s úšklebkem. Měl to být vtípek, ale mě
nějak do smíchu nebylo. Jen jsem se znovu rozbrečela...
(Logan)
Stál jsem tam a pozoroval její muka. Chtěl jsem ji rozptýlit a tak
jsem zavtipkoval. Zřejmě jsem to dělat neměl, jen se ještě víz
rozvzlykala. Bylo mi jí líto. Tak smutná, tak sama.
Přistoupil jsem k ní a ona se ochotně přitiskla k mé hrudi.
Potřebovala oporu.
Po několika hodinách pláče, nářků a sebeobvinování konečně
usnula. Vzal jsem jí do náruče a běžel zpátky k domu. Cesta trvala
několik hodin, ale ona byla asi skutečně vysílená. Ani sebou
necukla.
Uložil jsem jí do postele a chtěl odejít, jenže. Nešlo to a tak
jsem se postavil do čela její postele a pozoroval ji. Musela opravdu
trpět. Chtěl jsem jí nějak pomoci, ale nešlo to. Z tohohle se
člověk musí dostat sám. Čas jí pomůže, jednou zapomene.
Možná...

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Skoro jsem se rozbrečela :(((